Nebe pro nás, peklo pro jiné

Tak jsem chtěl vědět, co mne čeká a nemine. Listoval jsem si v Evangeliích a hledal, co se tam píše o Pekle. Byl jsem sám překvapen, že těch zmínek je tam tak málo. Matouš se zmínil nejvícekrát. Dvakrát se zmiňuje o ohnivém pekle (Mt 5,21 a 18,9), potom má zmínku o věčném ohni (25,41) a dvakrát o pláči a skřípění zubů (8,12 a 13,42) a přidává ještě ohnivou pec. Marek má zmínky dvě (9,43 a 9,48) o ohni neuhasitelném a „červ neumírá a oheň nehasne“. Lukáš (16,24) popisuje jak má Lazar žízeň a jak se trápí v plamenech. No a to je všechno. V surrealistickém Zjevení jsem nehledal.

Tak jsem si pomyslel: Nač chodit do Pekla? Vždyť stačí zajít na místa, kde se prosazuje demokracie a svoboda - hořící napalm, bílý fosfor, fosgen, yperit…. No a pláč a skřípění zubů je běžné i v naší společnosti, není tedy nutné chodit do Pekla, máme to už tady na zemi.

Takže moc vět o tom, jak to vypadá v Pekle Nový zákon neposkytuje, zato pozdější vykladači Bible to rozvedli a barvitě do větších podrobností popsali. Někteří měli skutečně velice bohatou fantasii.

Třeba svatý Jeroným si představuje Peklo jako obrovský vinný lis. Svatý Augustin si zase myslí, že Peklo je zabydleno strašlivou masožravou zvěří, která pomalu a bolestivě trhá na kousky zavržené, kdežto ji samotnou plameny nechávají nedotčenu. Svatý Štěpán (papež z 9. století) píše, že pekelná muka jsou nevýslovná, kdyby si je člověk pokusil byť jen představit, okamžitě by zemřel hrůzou. Podle Adama Scotta se budou ti, kdo se zabývají lichvou, vařit v roztaveném zlatě. (S tím bych docela souhlasil!)

Jiným zase obrazotvornost vnukla: Bití do ruda rozžhavenými kladivy. V pekle si lidé rvou a pojídají vlastní tělo, pijí dračí žluč a hadí jed sají z hlav zmijí, jejich lůžko a oděv sestávají ze strašlivého jedovatého hmyzu. Peklo má šest kobek: žhoucí stisk, hluboká jáma, rozpálená podlaha, vroucí kotel, rozžhavená rakev a žhoucí pec. A tohle je docela kouzelné: „Když se někdo zeptá: Kolik je hodin? Hlas odpoví: Věčnost.“

Svatý Alfons z Ligury (1696-1787) a jeho představa Pekla: „Ten ubohý nešťastník bude kolem dokola obklopen ohněm jako dřevo v peci. Všude kolem, pod ním i nad ním, bude ohnivá propast. Dotkne-li se něčeho, pak jen ohně, podívá-li se na něco, uvidí jen oheň, nadechne-li se, vdechne zase jenom oheň. Bude v ohni tak, jako je ryba ve vodě. Oheň však nebude jenom okolo toho zavrženého, ale prostoupí ho skrz naskrz a způsobí mu nesmírnou trýzeň. Celé jeho tělo bude v jednom ohni, budou mu hořet útroby, i srdce v prsou mu bude hořet, i mozek v hlavě a krev v žilách, dokonce i morek v kostech bude hořet. Každý zavržený se sám stane ohnivou pecí.“

Redemptorista Josef Furnis se zase vyjádřil v roce 1847 takto: „Oheň stravuje každou kost a každý sval. Každý nerv se chvěje a svíjí v prudkém ohni. Oheň zuří uvnitř lebky, probleskuje očnicemi, šlehá ušima, hučí v krku, hučí jako plameny v komíně. Bůh je nebude litovat, leč bude se jim smát v jejich neštěstí.“

Kterýsi kněz z kazatelny dokonce velice působivě a barvitě popisuje svým farníkům, jak se cítí malé dítě v rozžhavené peci: „Slyšíte, jak křičí, že chce ven, vidíte, jak se zmítá v ohni, tluče hlavou o strop pece, svýma nožkama šlape po do ruda rozžhavené podlaze...“

Musím se přiznat, že tyto popisy mnou nějak moc neotřásly, vždyť daleko horší a mnohem drastičtější záběry nám ukazují v televizi. Přece naše mocenské elity provádí nejen to samé, co se děje v Pekle, nýbrž realizují mnohem krutější a bezohlednější způsoby. K přinucení ke svobodě a demokracii jsou dovoleny jakékoliv prostředky. Akorát ty modernější svobodné demokracie se ani nenamáhají slibovat Nebe a Peklo po smrti, nýbrž to uvádí do praxe už v tomto světě - nebe pro vyvolené zde a hned, a peklo pro ostatní (zavržené) taky zde a hned. A kdo bude patřit mezi vyvolené a kdo mezi zavržené, to záleží cele na „boží“ vůli, nikoliv na vůli a snaze človíčka. Cožpak to neplatí?

Tak sám nevím, zda pekelníci se učí od naší elity a pouze ji neuměle napodobují, či je tomu naopak. Že by Top manažeři naší vládnoucí elity chodili do učení k nim? Spíše to vypadá, že pekelníci chodí na školení o zdokonalování a modernizaci k nám na zem. Dokonce je i třetí možnost, totiž že ti pekelníci a naše elity jsou jedni a titíž, což mi připadá nejpravděpodobnější.

Ale abych tohle pochmurné povídání trochu odlehčil, uvádím představu pekla, která se mi moc líbí: Poutník prochází peklem a vidí plné stoly jídla a pití a kolem nich plno lidí a žerou a pijí a pijí a žerou a pijí. Kdo to je, ptá se poutník: To jsou ti, co propadli v životě obžerství a opilství. Opíjeli a přežírali se v životě, dělají to i teď. Jdou dál a vidí samá nahá těla, jedno přes druhé. Kdo to je? To jsou ti, co propadli smilstvu. Smilnili v životě, dělají to i teď. Jdou dál a vidí kotle a v nich smažící se a vařící se lidi, které čerti propichují vidlemi. Kdo to je? To jsou křesťané, dělali to tak v životě, dělají to tak i teď.

***

Ale ani o tom, jak to vypadá v Nebi, nám evangelisté mnoho neřekli. To muslimové mají mnohem hezčí a sympatičtější popisy nebeského ráje. Z evangelistů se pouze Matouš a Lukáš vyjádřili o Nebi. Matouš (8,11) píše, že vyvolení budou stolovat s Abrahámem, Izákem a Jákobem v království nebeském. A Lukáš (13,28) píše podobně, že ti vyvolení spatří Abraháma, Izáka a Jákoba a všechny proroky v Božím království. Ale nepíše, že vyvolení s nimi budou stolovat, pouze je spatří, to má být jako dostačující odměna.

No, že bych po tom spolustolování s praotci nějak moc toužil, tož to ani ne. A pojídat s nimi vybrané lahůdky? Stačí mi bohatě chleba namazaný sádlem a s cibulí, což by tam na stole určitě nebylo.

Tak si představme, jak to vypadá v Nebi, kam se zajisté já i vy, kteří to náhodou čtete, určitě dostaneme. Nebe je naše - jsem si tím naprosto jistý, přece jsme na zemi nikoho nezavraždili, nikoho neokradli…, prostě Desatero jsme dodržovali. A že jsme občas požádali manželku bližního svého a bližní zase naši? To se nepočítá, neboť Bůh jest nekonečně milosrdný, a navíc pan farář nám to jménem Božím odpustil, protože jsme se mu vyzpovídali a uložené pokání (pětkrát odříkat Otčenáš) jsme vykonali.

Tedy Nebe je naše. Jak to tam bude vypadat? Co tam budeme dělat? Ráno, v poledne a večer zazpíváme Hosana a Halelujá směrem k Božímu Trůnu Zářícímu a pak se už jenom budeme povalovat na louce v trávě mezi lučními květinami. Na louce samozřejmě nebudou žádní mravenci, kteří by nás mohli pokousat, ani vosy, ani komáři, kteří by nás mohly píchnout, a při procházce mezi stromy nás nebudou obtěžovat klíšťata. No, bude to pohoda - jen tak se válet a procházet po Ráji, na nic nemyslet, jen si užívat nicnedělání.

Kousek dál od našeho Nebe si můžeme prohlédnout Nebe muslimů. Ti to mají o něco horší - ti musí totiž směrem k Božímu Trůnu Zářícímu ne třikrát, nýbrž pětkrát denně zpívat Hosana a Halelujá a ještě se přitom klečíc musí dotýkat čelem podlahy. No ale jako sportovní cvičení na protažení těla je to docela vhodné.

A ještě z druhé strany můžeme nakouknout do Nebe Číňanů a buddhistů, kteří, protože jsou atheisté a boha neuznávají, se jenom tak válejí v trávě mezi lučními květinami a procházejí se bezcílně mezi stromy, ale vůbec nezpívají ani Hosana a ani Halelujá a ani se neklaní.

A o kus dál mají Nebe Aztékové. Ti také nezpívají Hosana a Halelujá, ale zato každé ráno provádějí před Božím Trůnem Zářícím obětní obřad, ve kterém aztéčtí kněží kamenným nožem rozříznou hruď obětovaného, vytrhnou srdce a ukáží je Bohu. Bůh nadšením zatleská a pronese: Děkuji vám, moji milí Aztékové, a požehná kněžím i oběti. S těmi Aztéky je to ale docela zvláštní a docela neobvyklé. Jak víme, v Nebi se lidé nerozmnožují. Přísun nových lidí do Nebe se děje pouze tak, že na Zemi narození lidé zemřou a přijdou pak do Nebe. Jiný způsob příchodu do Nebe neexistuje. To pouze pár jedinců si vytáhl ze Země do Nebe Bůh ještě za živa - Henocha, Pannu Marii, Jehošuu. To skutečně Bůh ale dělá jenom výjimečně.

A protože Angličanům, potažmo Američanům, se podařilo všechny Aztéky vyvraždit už na Zemi a tudíž další Aztékové se na Zemi už nerodí a logicky už žádný nový Azték do nebe přijít nemůže, je počet Aztéků v nebi konečný, víc už jich nebude než kolik je jich teď, a každým dnem se jejich počet zmenšuje o tu každodenní ranní oběť. Aztéků je už teď v Nebi docela málo. Zajímavé bude, až zůstanou v Nebi pouze dva poslední Aztékové. Jeden vyřízne srdce tomu druhému, to je logické. Ale co potom? Zůstane pouze jeden Azték a vyřízne si srdce sám sobě? Ano, tohle řešení je docela možné. A tím aktem aztécké nebe přestane existovat. Ovšem co Bůh? Copak to může dovolit? Skončit s tak překrásným obřadem obětování? Vždyť by mu to muselo přijít líto. Přece v jeho moci bude obživit všechny obětované, a tak je určitě obživí, a rituální obětování tak může pokračovat pořád a pořád dokolečka dokola - věčně - a to i v případě, že Aztéků je konečné množství. Pro Boha tohle řešení bude hračkou. (Ale co na to budou říkat ti obětovaní?)

Mnoho lidí, a já patřím mezi ně, ovšem nijak moc neláká celé dny se poflakovat a povalovat se v trávě a procházet se mezi stromy. Prý je ještě také možnost přeskakovat z jednoho obláčku na druhý, to mne ale také moc neláká, sport jsem neměl nikdy nějak moc v oblibě.

To muslimské Nebe je přece jenom zajímavější. Obyvatelé muslimského Nebe se věnují cele (samozřejmě mimo dobu těch pěti oslavných zpěvů denně) pouze milování, které je v muslimském Nebi padesátkrát slastnější než bývalo na Zemi. Podle muslimských súfistů se dokonce lze oddávat pití vína. Na Zemi víno nesmí, ale v Nebi mohou. Ti muslimové jsou přece jen rozumnější než my křesťané.

O tom, jak to je v čínském Nebi, nejsou žádné hodnověrné zprávy. Číňané byli a jsou tajnůstkáři. Ale je více než jasné, že se jenom tak od ničeho k ničemu neprocházejí lesem a jen tak beze smyslu se nepovalují v trávě mezi lučními květinami. Možná pořád citují výroky Mao Ce tunga a diskutují o smyslu jeho výroků.

Když se na Nebe jako celek podíváme nezaujatýma očima, vidíme, že Aztékové mají o zábavu postaráno: Budu zítra obětován já? Přijde řada na mne? Nebo na moji ženu? Nebo na moje dítě? Nebo bude obětován soused? Skutečně velmi zábavné!

Muslimové neustále jenom… viz výše.

I samotnému Pánubohu bylo křesťanů líto (jenom se nesmyslně válí v trávě a procházejí se bezúčelně lesem), a tak nechal vybudovat na kraji Nebe balkón, z kterého se mohou obyvatelé Nebe dívat na své bývalé spolubližní, kteří úpí v Pekle. A tak křesťané většinu svého nebeského času tráví na balkóně pozorováním mučení svých bývalých přátel, manželek, vlastních dětí, kamarádů, příbuzných, sousedů…. A mají z toho velikánskou radost a ještě větší potěšení než ti muslimové.

Ten balkón v nebi s výhledem do pekla jsem si nevymyslel, to mám potvrzeno Lukášem (16,26), který popisuje jak Lazar trpí strašlivou žízní a prosí ty na balkóně, aby mu alespoň smočili rty několika kapkami vody. A ti odpovídají, že to není možné, neboť „mezi námi je hluboká propast, kde nelze přejít odsud k vám ani od vás k nám“. Tedy místo blaženosti je odděleno od místa krutého trestu hlubokou propastí, ale přesto ti nahoře a ti dole spolu mohou komunikovat. To ovšem Lukáš pouze realisticky popsal existující vztahy v naší pozemské společnosti, to není u nás nic neobvyklého.

Ještě lépe toto vyjádřil svatý Tomáš Akvinský, který to zase formuloval následovně: „Potěšení, jaké způsobí pohled na muka zatracených, je jednou z rozkoší nebes.“

Je tedy navýsost jasné, že zatracenci, tedy ti nevyvolení, byli stvořeni proto, aby nebeskou blaženost dovršili. Je to sice absolutně zvrácené, nestvůrné, perverzní, úchylné a zvrhlé, ale svatý doktor se přece nemůže mýlit a může mít pouze pravdu pravdoucí. Jenom se podívejme kolem sebe - zjistíme, že sv. Tomáš je také, stejně jako Lukáš, naprostý realista.

Poznámka: Muslimové Peklo nemají, přece věřící muslim se nemůže dostat do Pekla, to je určeno jenom pro nevěřící, tedy pro židy a křesťany. A nevěřící muslim neexistuje. Aztékové taky nemají Peklo, nač by jim bylo? Stačí ranní obětní rituály. A Číňané a buddhisté na takové přiblblé nesmyslné pitomosti kašlou.

A co vidí křesťané z nebeského balkónu? Z čeho mají tak prasečí radost? Vidí veliké kotle v nichž se vaří jednotliví lidé. V jednom kotli se vaří človíček ve vařící vodě, v druhém ve vřícím oleji, v třetím ve vřícím asfaltu, v dalším ve vřícím olovu a podobně. Pod kotle přikládají lopatami uhlí vychrtlé zpocené lidské bytosti. Je těžko rozhodnout, co je horší trápení, zda pobyt v kotli či házení uhlí. Příští den se to vymění, ti co přikládali vlezou do kotle a ti co byli v kotli začnou házet uhlí. A vykřikují: Tak, včera jsi házel uhlí jak šílený, a já ti to dnes oplatím, já budu házet uhlí ještě víc! A tak háže a háže a háže, až je z toho celý zmordovaný.

Pánbůh sice poslal Luciferovi návrh, aby místo uhlí začal používat plyn, aby Peklo trochu zmodernizoval, ale Lucifer odmítl toto řešení. Prý by nevěděl, co udělat s tou spoustou lidí, kteří uhlí kopou, vyvážejí, přivážejí, nakládají, přikládají… a že tedy modernizovat nebude! A i lidi na nebeském balkonu byli proti zavedení plynového topení - prý by byli ochuzeni o pohled na muka lidí házejících lopatami uhlí a přišli by o toto potěšení.

Tož takovou představu o Nebi a Pekle mi vlastně vnutili svatý Lukáš a svatý Tomáš. Od jejich dob se vlastně nic moc nezměnilo. Tehdejší metody jsou osvědčené, v praxi vyzkoušené, fungují dokonale, perfektně, proto je demokracie přebraly beze zbytku. Ta naše židovsko-křesťanská civilizace je nepoučitelná, pořád jde tou samou dva tisíce let vyšlapanou cestou a pořád stejným směrem.

Dokladuje to i článek ve vatikánském listě L’Osservatore Romano Wojciecha Giertycha, osobního teologa papeže Benedikta XVI. Prohlašuje v něm toto: „Muži a ženy hřeší různými způsoby. Jestliže se díváme na hříchy žen a mužů z pohledu škod, které napáchaly, pak je jasné, že se velice různí. Když máme co do činění s hříchem, žádná rovnost pohlaví neexistuje.“ Mužské a ženské hříšníky proto podle vatikánské studie čekají i jiná muka pekelná. Zatímco mužské duše čeká „oheň a síra“ budou duše žen „lámány v kole“. Podle Giertycha, jemuž závěry studie jezuity Busy potvrzují vlastní zkoumání, je rozdílnost hříchů daná pohlavím zásadnější než rozdíly plynoucí z příslušnosti k různým civilizačním okruhům. „Různý kulturní kontext má vliv na různé zvyky, ale přirozenost lidská zůstává stále stejná,“ uvedl Giertych.