Pochopení atributů konzumně tržního matrixu – přichází čas probouzení

Pokud vyjdeme z původního smyslu tohoto slova jako probuzení ze spánku či spíše v tomto případě ze snu, dá se probuzení formulovat jako uvědomění si toho, že to, co jsme vnímali jako realitu, nebyla realita skutečná, ale realita snová. Pomíjím pro účely tohoto článku otázku, do jaké míry je snění pouze jinou formou reality. Z určitého zorného úhlu se dá probuzení rovněž formulovat jako pochopení stávající reality jako jisté formy matrixu a pochopení toho, že ze závislosti na tomto matrixu se lze osvobodit.

Nemyslím, že je rozumné vnímat matrix pouze jako něco negativního, protože jeho součástí je i mnoho vzorců chování (morfogenetických polí), které většina lidí vnímá velmi pozitivně a samozřejmě (zrovna tak, jako je tomu u ega) a jeho neexistence by znamenala i naši neexistenci a neexistenci 3D reality vůbec.

Proto nevidím nesprávnost pouze v existenci matrixu jako takového, ale v jeho formě a případném nedostatku poznání, který spočívá v neznalosti jeho základních principů či dokonce v nevíře v existenci matrixu. Z této neznalosti pak plyne závislost na něm, či přesněji na některých jeho částech. 

Protože i matrixy jsou různých úrovní a osvobozením z jednoho matrixu se dostáváme do matrixu vyšší úrovně, považuji za nutné uvést, že se tento článek bude týkat matrixu nejnižší úrovně, tj. matrixu konzumně tržní společnosti.

Základní uvědomování si matrixu konzumně tržní společnosti je proces, kterým prochází poměrně velké množství lidí. Otázkou zůstává, do jaké míry si tito lidé uvědomují tento matrix v jeho komplexnosti. Z nekomplexního chápání vycházejí i návrhy na řešení negativních důsledků tohoto matrixu, které jsou pak nutně pouze řešeními dílčími a v mnoha případech ve svém důsledku tím pádem i neřešeními samotné podstaty matrixu. Abych nebyl nespravedlivě kritický k některým návrhům, uznávám, že některé z nich jsou vědomě návrhy na postupné kroky týkající se relativně blízkého období a nečiní si nároky na komplexní systémové řešení. Musím říci za svoji osobu, že za ně děkuji, protože je zcela nesrovnatelně více textů vyžívajících se v kritickém popisu současné situace včetně článků od autorů, kteří se k systému (jenž zásadní podobu za posledních deset let nezměnil), chovali dříve minimálně velmi shovívavě.

V mnoha textech jsem se věnoval myšlence, že každý systém může fungovat pouze v rámci možností daných kvalitou jeho jednotlivých částí, takže jsem si plně vědom, že základní změna se musí odehrát ve vědomí jednotlivých článků dnešního společenského systému, tj. lidí. K tomu je potřebné, aby si lidé uvědomili, na jakých základních kamenech je tento současný systém vybudován. Netvrdím, že dále uvedené body jsou nutně vyčerpávajícím výčtem všech atributů, ale předpokládám, že jsou pro jeho funkci (či spíše dysfunkci) rozhodující.

Pro pochopení funkce matrixu a naší závislosti na něm považuji za podstatné tyto tři body:

1. Vytváření iluze nedostatku
2. Hierarchické uspořádání společnosti
3. Převládající princip konkurence

Aby nedošlo k nedorozumění, považuji uvedené tři body i za atributy tak zvaného reálného socialismu.

1. Vytváření iluze nedostatku

Dovolím si upozornit na to, co by mohlo zaniknout v halasném a patetickém volání po utahování opasků a neustálém opakování fráze, že jsme si žili nad poměry. Kdo vykřikuje tyto fráze? Téměř bez výhrad se jedná o ty, jejichž životní úroveň mnohonásobně převyšuje životní úroveň průměrného občana a téměř nikdy se jich slibované utahování opasků netýká.

Jeden ze základních rysů současného matrixu je záměrné (otázkou pro někoho může zůstávat, z které úrovně moci tento záměr vychází) a cílené vytváření iluze nedostatku. Troufám si tvrdit, že klasickou ukázkou je současná či budoucí hospodářská krize. Předpokládá se (dokonce už i na oficiálních úrovních), že mnoho lidí bude mít vážné potíže se zajištěním základních životních potřeb a minimálně mnoha lidem klesne významně životní úroveň. Dovolím si zdůraznit, že argumenty typu, že se většina lidí nemá u nás nijak špatně a představa o tom, co jsou to základní životní potřeby, je podstatně vyšší než před padesáti lety, nejsou v této souvislosti ani logické ani smysluplné.

Jak je možné, že dojde k významnému poklesu životní úrovně? Výrobních kapacit je přebytek, zemědělské půdy nevyužité pro výrobu potravin zrovna tak a k tomu existuje početná armáda nezaměstnaných. Přitom současná produktivita práce je takového druhu, že jeden produktivní pracovník je schopen uživit (vytvořit svojí prací nadhodnotu) relativně hodně lidí neproduktivních. To si říkáme homo sapiens sapiens, když naše společnost přes všechen tento přebytek kapacit nechá část lidí zbytečně trpět nouzí? Už jsem se dočetl v diskuzi k jednomu svému článku, že nechápu základní ekonomické zákony. Myslím, že je minimálně částečně chápu, ale odmítám se ztotožnit s myšlenkou (bohužel běžně přijímanou a někdy dokonce až oslavovanou), že tyto zákony, které jsou kromě toho různými autory formulovány odlišně, stojí nad zákony etickými.

Co vlastně dnes oficiálně působí krizi? Odpověď je celkem jednoduchá – všeobecný nedostatek finančních prostředků. Zdá se vám logické, že nedostatek jakýchsi barevných papírků či ještě spíše jedniček a nul v počítači může způsobit, že část lidí nebude mít co jíst, či kde bydlet, přestože pro to jinak není žádný důvod? Samozřejmě, že se jedná jen o zdánlivý a umělý nedostatek, jehož cílem je vytvořit ještě větší závislost na matrixu a ještě větší ovladatelnost lidí. A existují dokonce i hypotézy, že jedním z cílů je i redukce počtu obyvatel.

Není nic jednoduššího než ve vhodný okamžik stáhnout část peněz z oběhu či přiškrtit jejich tok a vytvořit krizi. Na druhé straně rovněž není příliš složité si domyslet, kdo tak může učinit a proč tak činí. Dokonce i stanovení korupce (nepochybně jevu odsouzeníhodného) jakožto příčiny krize a nefunkčnosti systému je nepochopením principů tohoto matrixu. Stačí si uvědomit, že korupce tu byla i před deseti lety (ale i dvaceti či třiceti lety) a krize tu nebyla. Korupce není příčinou, ale projevem „špatné“ funkce systému. Slovo „špatné“ je hodnocení a hodnocení je vždy subjektivní. Proto je nutné podotknout, že „špatné“ pro velkou většinu účastníků systému, což ale neznamená pro všechny, protože zdánlivá nefunkčnost systému je výhodná pro úzkou skupinu účastníků (do určité míry by se dalo říct vlastníků) systému.

Pro získání a udržení moci je nezbytné vytvořit v lidech představu neustálého nedostatku. Novodobější ideologie bývají zaměřeny na vytváření iluze nedostatku. Ten, kdo nepociťuje nedostatek, není tak snadno ovladatelný. Toho, kdo pociťuje nedostatek, je možné ovládat právě pomocí naděje na odstranění tohoto nedostatku. Přitom pociťování nedostatku je velmi relativní (pro někoho jsou nedostatkem základní potraviny, pro někoho značkové oblečení a pro někoho jachta). Tím, že na nás stále přímo, či podprahově působí média tak, že je mnoho věcí, které nemáme a které nám chybí ke štěstí, je v nás neustále probouzen pocit, že bychom dosáhli štěstí, kdybychom některé z těchto věcí vlastnili.

Proto je rovněž potlačováno a utajováno mnoho vynálezů, které by mohly vyřešit nedostatek v některé oblasti. Nejzřetelněji je to vidět v oblasti „výroby“ energií. Naštěstí se v poslední době zdá, že prolomení této bariéry je už na dohled.

Smysl dnešního odsávání peněz ze systému vůbec nespočívá pouze ve zvětšování objemu finančních prostředků na něčích kontech, protože ti, kteří jsou na vrcholku pyramidy (nezaměňovat s politiky), mají k dispozici již tolik prostředků, že další na jejich finanční moci již nic nemění, když navíc pomineme, že tvorba nových peněz pro ně není žádný problém. Tím hlavním důvodem je vytváření nedostatku (či iluze nedostatku) u většiny lidí a tím i zvýšení jejich závislosti na matrixu a zvýšení jejich ovladatelnosti („Nedostatek, to je statek, kterého je vždy dostatek“ – Voskovec a Werich).

S vytvářením iluze nedostatku do určité míry souvisí i další rozšířený a rozšiřovaný mylný názor, který tvrdí, že by lidé nepracovali, kdyby k tomu nebyli nuceni ekonomicky, tj. nutností zajistit pro sebe a příbuzné podmínky pro (někde důstojné, někde méně důstojné) přežívání. Dle mého názoru, pokud použijeme nutné zjednodušení, existují tři druhy lidí z pohledu ochoty a touhy pracovat.

První skupina obsahuje lidi, kteří prostě pracovat nechtějí (a také většinou nepracují v žádném systému) za žádných podmínek a pro některé z nich je práce dokonce cosi ponižujícího.

Druhá skupina obsahuje lidi, kteří pracují rádi a jsou se svou prací spokojeni.

Třetí skupina obsahuje lidi, kteří by pracovali rádi, ale současně vykonávaný druh práce, či prostředí (v nejširším slova smyslu zahrnující zejména pracovní kolektiv a vedení dané společnosti) je pro ně nevyhovující.

Osobně jsem přesvědčen, že naše společnost je už natolik technologicky rozvinutá (obzvláště při uvolnění utajených technologií), že by nebylo tak velkým problém zajistit vhodné podmínky pro třetí skupinu a bezproblémově uživit všechny včetně skupiny první.

Tento odstavec je nutno chápat z úhlu pohledu vytvářené iluze nedostatku a nemá tím být řečeno, že by se neměly vytvářet podmínky pro zapojení do práce i té první skupiny.

2. Hierarchické uspořádání společnosti

Součástí našeho matrixu je neustále vytváření a opětovné sdělování myšlenky, že společnost nemůže fungovat bez hierarchického uspořádání. Byl jsem také přibližně před deseti lety přesvědčen, že nejvhodnější systémem společnosti je osvícený absolutismus, minimálně v porovnání se současnou formou demokracie. Nutno ovšem podotknout, že tato má úvaha platí za předpokladu nižší úrovně vědomí většiny lidí před deseti lety, ale obávám se, že tento předpoklad platí i dnes.

Abych nebyl špatně pochopen, považuji za důležité nejdříve upřesnit, co si pod pojmem hierarchického uspořádání systému představuji.

V hierarchickém systému (typickým příkladem je armáda) si lidé nejsou rovni a jejich moc, pravomoc, odměna či přísun energie (ať už v jakékoliv formě) odpovídají jejich pozici v hierarchii a ne jejich přínosu pro systém či organismus, jehož jsou součástí. 

Lidské tělo je příkladem ne-hierarchicky uspořádaného organismu. Jednotlivé orgány a buňky dostávají energii a patřičné živiny podle okamžité důležitosti pro organismus a jeho funkčnost a ne dle postavení v hierarchii, což ovšem neznamená, že některé orgány nemají řídící funkce. Zjednodušeně řečeno, pokud běžíme, je energie transportována hlavně do pohybového ústrojí, pokud trávíme, tak do trávicího ústrojí, pokud usilovně přemýšlíme, tak do mozku.

V ne-hierarchicky uspořádaných společnostech a systémech pro bytosti (nejedná se pouze o lidi) vykonávající určité funkce (zastávají místa v hierarchii) bývá výkon funkce spíše vyšší zátěž, protože kromě zvýšené míry odpovědnosti za celek, nemají z funkce žádný zvláštní prospěch. V podmínkách Země se jedná o některé nativní národy. Ne všechny bytosti a lidé vnímají vlastní moc jako něco výhodného či dokonce opojného.

Negativní vliv principu hierarchického uspořádání v lidské společnosti má za následek, že lidé jsou odměňováni a mají moc či pravomoc dle toho, jaké místo v hierarchii zastávají, a ne dle svého přínosu pro společnost, což se však vzájemně nemusí vylučovat. Proto je většinou motivací jejich aktivit postup na co nejvyšší místo v hierarchii, a ne činnosti prospěšné pro společnost a jejich kvalita.

Princip hierarchického uspořádání se neprojevuje pouze v politickém životě, ale v podstatě téměř ve všech oborech lidské činnosti. Sebegeniálnější konstruktér či jiný tvůrčí pracovník se úrovní svého vlivu či odměn v podstatě nikdy nikde ani neblíží úrovni, které dosahují manažeři a rozdíly bývají často velmi výrazné. Přitom velikost přínosu pro systém (společnost) bývá rovněž často právě obrácená, což je zřetelné zejména u státního aparátu a státních společností. Z toho důvodu je většinou pro tvůrčí lidi nezbytností stát se zároveň i manažery, aby mohli realizovat své představy, přestože manažerské povinnosti jim brání v plném využití jejich tvůrčích schopností a ani nebývají jejich zálibou.

V této souvislosti považuji za vhodné upozornit na jeden zajímavý fenomén. Často je používána fráze, že je lepší nechat na místech dosavadní politiky, protože ti už se stačili „finančně předzásobit“, mají peněz dost a proto je předpoklad, že už nebudou tolik odklánět peníze ze státního rozpočtu do svých kapes, zatímco ti noví se o to budou pokoušet daleko usilovněji. Tento poměrně rozšířený omyl vychází z nesprávného předpokladu.

Pro většinu lidí je smyslem získávání peněz jejich využití pro zkvalitnění vlastního života, pro dosažení vyššího „štěstí“. Ne tak pro tento zvláštní druh lidí (někdy označovaných jako psychopati), pro které je smyslem života zvětšování vlastního majetku nebo moci (zaujetí co nejvyššího místa v hierarchii). Výše konta (u politiků minimálně po dobu jejich politické kariéry většinou tajného) je pro ně symbolem životní úspěšnosti a snad i trochu podivného (z pohledu „normálních“ lidí) pocitu štěstí. Přitom se často jedná o takové množství, které nemohou do konce svého života využít, zvláště když po dobu své politické či jiné veřejné kariéry tak ani z pochopitelných důvodů činit nemohou.

Nechápání tohoto do určité míry zvráceného pojetí smyslu života pramení do určité míry z jevu, který je lidově formulován: „Podle sebe soudím tebe.“

Tento fenomén lze rovněž pozorovat i u dalšího nepochopení současné „krizové“ situace, kdy dnešní problémy jsou vnímány jako neschopnost, případně nenasytnost těch „nahoře“ a varianty, které předpokládají, že se jedná naopak o plánovaný a řízený proces, jsou většinou vnímány jako nesmyslné či paranoidní konspirační teorie.

Pro většinu z nás (z důvodů naší základní filosofické a etické orientace) je podvědomě nepřijatelná myšlenka, že někdo vlastnící například 100 miliard dolarů je ochoten bez jakýchkoliv výčitek svědomí nechat rozvrátit stát, nechat zemřít stovky tisíc či milionů lidí, a to jen z jediného důvodu, aby získal dalších 10 miliard dolarů. Přitom je známo, že mnozí miliardáři žijí relativně skromně a do utrácení filmových nebo sportovních hvězd či různých šejků mají velmi daleko. Jejich vztah (nedomnívám se, že u všech) k utrpení lidí je přibližně takový, jako je vztah wimbledonského vítěze k utrpení jednotlivých výhonků trávy na centrálním kurtu. A to je ještě možné, že některý wimbledonský vítěz může vnímat ušlapanou trávu citlivěji. Tato myšlenková konstrukce je pro většinu lidí prostě nestravitelná, a proto hledají jiná vysvětlení.

3. Převládající princip konkurence

V současné době dochází k výraznému zlomu v dějinách lidstva a je zřejmé, že princip konkurence a z toho plynoucích důsledků se přežívá a pro zachování lidstva na Zemi je nutné jej nahradit. Podle všech indicií jsou před námi dvě zásadní varianty vývoje směřujícího k tomuto cíli.

První variantou je návrat k víceméně otevřenému principu dominance s uspořádáním společnosti běžně nazývaným NWO a druhou variantou je přechod lidstva na princip kooperace – spolupráce.

I v oblasti biologie, antropologie a sociologie (a možná několika dalších) se vedou diskuze a spory o to, zda je pro vývoj systému (organismu) výhodnější princip konkurence nebo spolupráce. Dle mého názoru současná společnost již dosáhla hranice využitelnosti principu konkurence a nutně musí pokročit k principu kooperace, pokud tedy nezamíří k NWO. K jakým absurditám vede princip konkurence v naší společnosti, je možno sledovat dnes a denně takřka v každé oblasti lidského života.

Na příkladu sociálně organizovaných živočichů (typickým příkladem jsou mravenci nebo včely) jsou výhody spolupráce zcela zřetelné. Při představě, jak by takové mraveniště vypadalo, pokud by si vzalo vzor z lidské „konkurence-chtivé“ společnosti, je evidentní nemožnost jeho fungování.

Při pohledu na převládající princip konkurence v naší společnosti je dobré si povšimnout, jak spolu s principem hierarchického uspořádání vytváří synergický efekt a jak se spolu podmiňují a doplňují. Princip konkurence se projevuje právě v soutěžení o dosažení vyššího místa v hierarchii, což se netýká pouze fyzických osob, ale i osob právnických.

Pokud by se jednalo pouze o soutěž tvůrčích řešení o dosažení nejvyššího přínosu pro společnost, při kterém by docházelo i ke spolupráci jednotlivých řešitelů v zájmu celku, jednalo by se o princip kooperace.

Mnoho čtenářů pravděpodobně napadne myšlenka, že lidská společnost nemůže existovat jinak než s pocitem nedostatku, v hierarchickém uspořádání a bez principu konkurence, protože by prostě přestala fungovat. Není to úplná pravda. Na Zemi existují nativní národy nebo jiné komunity, které (naštěstí) nejsou natolik dotčeny „civilizací“ a bez těchto „základních kamenů“ naší civilizace úspěšně fungují a jejich členové jsou dokonce šťastní a harmoničtí. U těchto komunit je zajímavý i všeobecně radostný vztah k práci jako k samozřejmé nedílné součásti života. Pro mnohé z nás už je asi obtížné představit si šťastný život bez auta, televize, mobilu a podobných vymožeností moderní civilizace.

Nepochybuji o tom, že k zásadní změně společnosti včetně změny uváděných základních kamenů jejího současného fungování je nutná změna vědomí rozhodující části této společnosti, což ale nemusí být nutně většina lidí. Aby k této změně vědomí mohlo dojít, je pravděpodobně nutné, aby si lidé uvědomili, jaké jsou základní pilíře konzumně tržního matrixu, což je i cílem tohoto článku. Pochopení tohoto matrixu pak je prvním krokem na cestě k osvobození se ze závislosti na něm a v důsledku i jeho následné změně.

Každý z nás může kromě práce na vlastním probuzení pracovat i na probouzení druhých lidí. Nikdy nemůžeme vědět, která informace zapadne ve správném okamžiku na správné místo, i když se nám může stát, že v okamžiku předávání informace budeme cítit ze strany přijímajícího vůči podávané informaci silný odpor. Běžně se mi stává, že někteří lidé určitou myšlenku před dvěma lety nepřijímali a nyní ji používají, jako kdyby byla součástí jejich názorů odjakživa. Vše se nyní mění velmi rychle a myslím, že stojí za to najít v sobě odvahu a chuť přenášet informace narušující závislost na matrixu na ostatní.