„Velký Blízký východ“ a koloniální války

Právě tento plán byl základem nové blízkovýchodní americké politiky. V akademické literatuře byl tento projekt poprvé podrobně rozebrán v r. 1997, v monografii G. Kempa a R. Harkavi „Strategická geografie a měnící se Blízký východ“. Předpokládá se, že invaze USA a NATO do Afghánistánu v r. 2001 a do Iráku v r. 2003 přímo souvisely se snahou geopoliticky přetvořit východní části „Velkého Blízkého východu“ (VBV). Jednalo se tehdy o Afghánistán, Pákistán, státy střední Asie a Zakavkazí a Perský záliv. Nicméně mnohé z Američany zamýšlených věcí se nezdařily. V r. 2011 se rozhodli posílit své aktivity s cílem změnit politickou mapu východní části VBV tím, že zvýšili aktivity v západní části tohoto makro regionu a provedli změnu tamních režimů.

Nejčastěji zahrnují dnes američtí geostratégové do „Velkého Blízkého východu“ mimo „tradičního“ Blízkého východu i arabskou severní Afriku, od Libye po Mauretánii, a ještě Irán, Afghánistán, Pákistán a také Somálsko a Etiopii. Mimo to jsou do mapy G. Kempa a R. Harkavi „Velkého Blízkého východu“ začleněny ještě Turecko, státy Zakavkazí, bývalá sovětská střední Asie a Kazachstán. Cílem je v těchto zemích nastolit západní demokracii.

Aby tohoto cíle dosáhly, mají USA v úmyslu poskytnout spolupracujícím zemím finanční pomoc, ale kladně se k tomuto návrhu postavilo pouze Turecko, ostatní se k této myšlence staví dosti chladně. Donedávna bylo možné vypozorovat projevy tohoto plánu jen na aktivitách somálských pirátů, kterým se nějakým „tajemným způsobem“ dařilo zmocňovat se lodí a paralyzovat námořní dopravní tepny vedoucí z Asie do Evropy. Nicméně s příchodem „arabského jara“ a epochy „twitterových revolucí“ se stalo zjevným, že tyto události „náhodné“ v žádném případě nebyly. Jediné, co je může vysvětlit, je realizace projektu „Velkého Blízkého východu“.

Před sedmi lety, v červnu 2004, se pokus legalizovat Bushův plán nastolit demokracii na „Velkém Blízkém východě“ prostřednictvím G8 nezdařil. Názor těch, kteří tehdy plán USA nepodpořili, vyjádřil francouzský prezident Jacques Chirac, který řekl, že blízkovýchodní země musí sami rozhodnout, jestli potřebují „misionáře demokracie“. Mimochodem, jak Egypt, tak Saudská Arábie v té době Bushův plán odmítly, a pozvání zúčastnit se summitu nepřijaly. Žádný z vůdců ostatních arabských zemí, snad s výjimkou nového prezidenta Iráku (americké loutky) „demokratické misionářství“ nepodpořil.

Nicméně od té doby se ve světě mnohé změnilo, a ani Sarkozy není Chirac. Francouzský prezident se stal jedním z osnovatelů agrese NATO proti Libyi a demonstrativně zaujal pro-americký postoj a tím do značné míry definoval průběh války v Libyi.

Podle názoru Jevgenije Primakova sledoval Washington prosazováním plánu na VBV několik cílů. Zaprvé, získáním podpory řady vůdců států si zpětně odůvodnit svoji intervenci v Iráku: pokud by byl projekt „Velkého Blízkého východu“ podpořen, operace v Iráku by byla prezentována jako jedna z jeho kapitol. Zadruhé, pokusit se kolem sebe semknout všechny spojence a partnery, kteří se se Spojenými státy rozešli v hodnocení jejich aktivit proti Iráku. A zatřetí, znovu posílit vedoucí roli Ameriky ve vztazích s muslimským světem.

Dnes, v podmínkách ekonomické krize, se USA k Bushovu plánu opět vrátily, ale již se neomezují jen na „pomoc“ ve formě peněz a usilují o export krize ve formě revolucí a válek.

Konec libyjské džamahýrie a nová válka o kolonie

Po úspěšném začátku destabilizace severní Afriky, po vítězství „twitterových“ revolucí v Tunisu a Egyptě, po úspěšném rozdělení Súdánu na dvě části, a také po tvrdém potlačení nespokojené opozice v Bahrajnu a Jemenu (za pomoci Saudské Arábie), se USA vrhly na Libyi. Pokusy sesadit Kaddáfího pomocí vyvolávání akcí „demokratické opozice“ selhaly, včetně toho, že žádná taková opozice neexistovala. Ani sázka na bandity a zahraniční nepřátele Kaddáfího a na některé vůdce kmenů, nespokojených s politikou plukovníka, nevyšla.

Válka proti Libyi ukázala, že i když je NATO schopné krvavým bombardováním zcela zničit infrastrukturu země nemající jaderné zbraně a moderní PVO, řešit strategické úkoly aliance schopná není. Zavraždění jednoho z vůdců kmene Al-Baida Abbdela Fatah Junise ostatními členy opozice za shovívavosti NATO vedlo k náhlému rozkolu mezi vzbouřenci a silně zhoršilo bojovou způsobilost tlupy vzbouřenců, kteří za podpory letectva NATO již šestý měsíc okrádají a vraždí pokojné obyvatele Libye.

Po obsazení Tripolisu vzbouřenci, za podpory zvláštních jednotek NATO a francouzské cizinecké legie, a po stažení se Kaddáfího do rodného Sirte (které letadla aliance již druhý týden srovnávají se zemí za naprostého mlčení OSN) čeká Libyi nový život, či přesněji smrt. Smrt, protože zemi roztrhají na kousky. Po vyhlášení války Alžíru „novou vládou“ Libye jsou na řadě zdroje celé severní Afriky, o které nyní začíná ještě jedna koloniální válka…

Role Turecka – americky lobbyista nebo nový hegemon?

Nepokoje v Sýrii a spousta dostatečně záhadných okolností střetů demonstrantů s pořádkovými silami již dávno poutají pozornost celého světa. Obzvláště znepokojuje reakce severního souseda Sýrie – Turecka. Počátkem srpna se v masmédiích objevily informace, že Turecko mobilizuje záložní jednotky a hromadí vojsko na hranicích se Sýrií.

Ázerbájdžánský politolog Tofik Abbasov si myslí, že Turecko „je předběžec“, protože premiér Erdogan již ani neskrývá, že jedná v souladu s příkazy z Washingtonu. To potvrzuje i to, že se nedávno kontaktní skupina pro Libyi sešla v Istanbulu a pak se Hitlary Clinton opět setkala s Erdoganem, aby posoudili problémy v Sýrii. „Postoj Ankary, odpovídající východnímu kurzu Washingtonu, vyvolává v arabském a muslimském světě nejen rozhořčení, ale i obavy. V poslední době se mnozí zabývají otázkou, jestli je to stále ten Erdogan, který ještě nedávno velmi věcně hájil práva Palestinců a tvrdě bránil „mírovou flotilu“ vyslanou do sektoru Gazy – říká tento politolog.

Připomínám, že Turecko nejen podpořilo projekt „Velkého Blízkého východu“, ale také se aktivně účastní jeho realizace. Podle slov bývalého generálního ředitele tureckého ministerstva průmyslu a obchodu, autora knihy „Zaplaveni západem“, Bulenta Esinoglu je Erdogan „spolupředsedou“ projektu „Velkého Blízkého východu“ a je připraven udělat vše, aby zajistil Washingtonem požadované rozdělení Sýrie na tři části. Takový postoj Ankary může vést nejen k válce Turecka se Sýrií, ale i k vytvoření nezávislého Kurdistánu. Zatímco budou Sýrie a Turecko zaneprázdněny válkou, Kurdové se pokusí, za podpory Washingtonu, sjednotit území, na kterých žijí (a jde o části území čtyř států – Turecka, Iráku, Sýrie a Iránu) do jednoho nového státu.

Zároveň Turecko provádí politiku sbližování se s Ruskem, aby mělo pro každý případ „záložní variantu“, nebo aby jen získalo souhlas Moskvy s akcemi proti Sýrii. V podstatě dnes pouze Rusko (a zprostředkovaně Čína) zamezuje započetí aktivní vojenské fáze konfliktu.

„Odevzdání“ Izraele. Palestina jako člen OSN? Demarše USA

Na jaře 2011 USA završily zradu svého hlavního spojence na Blízkém východě – Izraele: 19. května americký prezident veřejně přišel s myšlenkou revize výsledků šestidenní války a navrácení Izraele do hranic z r. 1967. Na podporu Obamova návrhu vystoupili oficiální představitelé Francie, Německa a Polska a nejvyšší představitelka Evropské unie pro zahraniční politiku a politiku bezpečnosti Catherin Ashton. Na oplátku zase izraelský premiér Benjamin Netanyahu možnost návratu ke starým hranicím kategoricky odmítl.

13. srpna palestinský ministr zahraničí Riyad Al-Maliki sdělil, že 20. září 2011 (půl roku po začátku války NATO proti Libyi) se chystá předložit OSN oficiální žádost o vstup Palestiny do této organizace jako plnoprávný člen. Předtím, 9. srpna, představitel palestinské autonomní oblasti v OSN Riyad Mansour sdělil, že pokud nebude v OSN nezávislost Palestiny uznána, budou palestinské úřady usilovat o statut podobný tomu, jaký má dnes Vatikán. Podle jeho slov je maximálním programem pro Palestince získání uznání a členství v OSN, jak k tomu došlo nedávno u jižního Súdánu, nicméně jsou připraveni v případě nutnosti tento statut změnit na „zemi pozorovatele“, na statut „státu, který není členem OSN“, jak doporučuje rezoluce č. 181 z r. 1947.

Rozdělení Súdánu na dva státy, iniciované Spojenými státy a schválené OSN, je pokračováním politiky dvojího metru, který se stal normou chování Ameriky na mezinárodní scéně již v době agrese NATO proti Jugoslávii a odtržení Kosova od Srbska. Pokud bude Palestina uznána za člena OSN, nezůstanou žádné překážky pro uznání za členy OSN Podněsteří, Abcházie a Jižní Osetie. Nicméně v jistý okamžik USA náhle obrátily a rozeslaly více než 70 členským zemím OSN návrh Palestinu jako plnoprávného člena této organizace neuznat. Co tuto demarší vyvolalo zatím není jasné. Možná obavy, že kontrolovat všechny války na Blízkém východě již USA nejsou schopny a ztráta Izraele je s konečnou platností připraví o možnost nadále spolehlivě kontrolovat síly islamistů.

Vše věstí začátek nové války. Či přesněji aktivní fáze již dávno probíhající koloniální války o zdroje (a Velký Izrael – p.p.). A možná je to i příprava na třetí světovou válku. Protože se krize v ekonomikách vyspělých zemí prohlubuje, nemají ekonomická opatření účinek, a pak je tedy na řadě právě válka. Žádný jiný způsob boje s finanční krizí kapitalismus nevymyslel.