NATO bude v Libyi poraženo

Libyjské hnutí odporu. Rozhodující okamžik pro Afriku

Gerald A. Perreira

22.7.2011 Komentáře Témata: Afrika, Libye 3215 slov

Při v Libyi vyhrála revoluce Al Fateh. Nyní se jasná pravda konfrontuje se Severoatlantickou teroristickou organizací (NATO) – Muammar Kaddáfí rozdal Libyjcům miliony Kalašnikovů. Pokud by to byl brutální diktátor, jak se nás NATO snaží přesvědčit, pak by ozbrojená populace mohla obrátit své zbraně proti němu a revoluční ozbrojené síly by nyní měli plnou podporu NATO, pokud by tak učinily.

Místo toho byl 1. července více než milion Libyjců na Zeleném náměstí a v okolních ulicích, aby si poslechli projev Muammara Kaddáfího a protestovali proti NATO.

Čínská média uvedla počet 1,7 milionu lidí a Intifada – internetová stránka Hlasu Palestiny – to označila za „největší demonstraci ve světové historii“. Dav neustále vykřikoval „Chceme Kaddáfího“, zatímco rozvinul zelenou vlajku dlouhou 6 kilometrů.

Revoluce Al Fateh dala Libyjcům ochutnat důstojnosti, která přichází se skutečnou nezávislostí a skutečnou suverenitou.

Na rozdíl od mnoha států „rozvojového světa“ nebyla Libye, pod vedením Muammara Kaddáfího, podrobena ani Východu, ani Západu. První věc, která vás praští do očí, když vystoupíte z letadla na mezinárodním letišti v Tripolisu, je, že Libyjci svoji zemi pevně kontrolují. Libye je mocensky samostatná a Libyjci se k pokusu NATO o rekolonizaci nestaví přátelsky.

To, co v Libyi vzniklo, je pro NATO hlavolam. Možná si představovali, že po tak zuřivých náletech budou Kaddáfího síly rozdrceny.

Místo toho jsme svědky opaku. Tváří v tvář této totální agresi, více než 10,000 bombovým náletům a pět měsíců po jejich začátku, zůstaly libyjské vlastenecké a revoluční ozbrojené síly a převážná většina Libyjců pevné a loajální, a brání svoji revoluci a jejího vůdce.

Dokonce probíhají shromáždění na podporu Kaddáfího i v Benghází, a dochází k neustálým přestřelkám mezi pro-Kaddáfího jednotkami a vzbouřenci v Benghází a Misurata. Ve vesnicích a městech, údajně pod kontrolou vzbouřenců, lze vidět zelenou vlajku revoluce Al Fateh na každém domě a veřejných budovách. Jedna věc je jasná, pokud by Kaddáfí neměl masovou podporu, nemohl by vzdorovat tomuto barbarskému útoku tak účinně.

Každý den vzbouřenci odhalují, že jsou pouhé loutky imperialistického komplotu na svržení libyjské revoluce. Nemohou volat po zdravotní péči, bezplatném vzdělání, dotovaných potravinách a podílu na ropném bohatství, protože to vše již mají.

Obyvatelé v oblastech kontrolovaných NATO podporovanými vzbouřenci sdělili, že vzbouřenci vykrádají obchody a odvážejí zboží a potraviny pod hlavněmi zbraní. Je také spousta zpráv o mučení, znásilňování a popravách zajatých pro-Kaddáfího vojáků, černých Libyjců a gastarbeiterů ze sousedních afrických zemí.

Povaha vzbouřenců v Benghází je nejlépe ilustrována událostmi, ke kterým došlo poté, co vzbouřenci převzali kontrolu na horskou vesnicí Qawalish v západní Libyi. Mnozí vesničané byli nuceni se z této oblasti vystěhovat, podle zprávy, která se 10. července objevila v New York Times:

„Všechny obchody ve městě byly vypleněny, několik domů bylo vypáleno a městská benzínová pumpa, která byla po pádu Qawalish ve skvělém stavu, byla zničena do té míry, že musela být rozebrána. Z jedné budovy po druhé byl vyhazován nábytek, bylo rozbíjeno nádobí a zrcadla a vše bylo rozmláceno. Vyjma několika vzbouřenců projíždějících ulicemi v autech a náklaďácích bylo město liduprázdné – rozmlácené vyprázdněné město duchů vyzdobené rozbitým sklem.“

Není pochyb, že „koalice démonů“, jak je nazval ministr Louis Farrakhan, pochopila svoji vážnou chybu – ne-li otevřeně, tak zcela jistě za zavřenými dveřmi. Když konečně pochopili, že vzbouřenci v Benghází nejsou, a nikdy nebudou schopni převzít v Libyi moc, „koalice démonů“ se hroutí, a objevují se mezi jejími členy velké neshody ohledně toho, jak k této k naprostému nezdaru odsouzené misi impossible přistoupit.

Poté, co utratily miliardy dolarů v době, kdy jsou jejich ekonomiky v hluboké krizi a hroutí se pod náklady války v Iráku a Afghánistánu, usilují nyní USA a Evropa o řešení, které by jim umožnilo zachránit si tvář.

Francouzi, kteří byli hnací silou stojící za invazí do Libye, nyní tlačí na dialog s Tripolisem. 11. července přinesly Flash News Today zprávu, že francouzský ministr obrany, Gerard Longuet, uvedl: „Zastavíme bombardování, když spolu budou Libyjci mluvit a ozbrojené síly na obou stranách se vrátí do kasáren. Mohou spolu mluvit, protože poskytneme důkaz, že žádné silové řešení neexistuje.“

Někdy se pozastavuji nad tím, jestli se tito lidé vůbec poslouchají. Bez ohledu na to, jak zavrženíhodně se Gerard Longuet pokouší situaci překroutit, nikdy nás nemůže přesvědčit, že účelem této mise bylo dokázat, že tento konflikt nelze vyřešit silou.

Pravdou je, že Francouzi, Britové a Američané, ve své aroganci a ignoranci, věřili, že svržení Kaddáfího a zrušení libyjské revoluce bude hračka, a nyní se pokoušejí udělat vše, aby se vyhnuli přiznání své totální porážky.

Navíc bylo mimo smrtí a destrukce, způsobené francouzským britským a americkým barbarským avanturismem, nuceno opustit Libyi podle odhadů 150,000 lidí, většinou afrických gastarbeiterů. Tito uprchlíci, kteří pracovali v Libyi a podporovali své rodiny v dalších částech Afriky, nyní spí v parcích v Itálii a Francii.

Vzhledem k tomu, že podle odhadů je v Evropě 23 milionů nezaměstnaných, kdy se tento počet má v nadcházejících měsících zvýšit, jak se kapitalistická krize prohlubuje, je situace pro tyto uprchlíky katastrofická.

NATO se vrhlo na zemi, která v posledních 40 letech prožila velkou politickou a sociální revoluci. Většina Libyjců zná jen život v džamahírii a žila tam důstojně, v pohodlí a klidu celý svůj život, což mohlo způsobit, že mnozí z nich se stali blahosklonnými a brali vše, co měli, za samozřejmost.

Nicméně není pochyb, že jejich revoluční duch byl znovu zažehnut bombami NATO a že stojí za revolucí Al Fateh. Jak řekla jedna studentka z univerzity Fateh: „Libye je naše matka a Kaddáfí náš otec“.

NATO – Severoatlantická teroristická organizace

NATO je teroristická organizace. Původně byla vytvořena, aby zabránila rozšíření sovětského komunismu do západní Evropy, a nyní se tato evropská organizace předefinovala na vynucovatele a obránce bílé nadvlády. Na globální křížové výpravě NATO brutálně vynucuje neo-kolonialismus na celém světě, pod zástěrkou „šíření demokracie“ a „humanitární intervence“.

Od nástupu kolonialismu, před stovkami let, prováděli západoevropané politiku genocidy a plundrování na celém světě. NATO se skládá se stejných evropských klanů, zorganizovaných pod novým moderním deštníkem.

Počet zavražděných Iráčanů za probíhající americké války a okupace Iráku – nyní trvající již devět let – se odhaduje na 1,455,590, nemluvě o počtu zabitých lidí v Afghánistánu, Somálsku, Pobřeží slonoviny a v konfliktech na celém světě – které byly započaty buď tajně, nebo otevřeně těmito teroristy. Žádní lidé v celé historii lidstva nevedli válku proti všem lidem a nezavraždili více lidí, než tyto severoatlantické klany. To je historický fakt.

Kaddáfí – africký hrdina

Pouze vůdci, kteří jsou odhodláni žít pro své lidi, jsou připraveni pro své lidi zemřít. Mladí Libyjci ze Studentských revolučních výborů v ulicích Tripolisu vykřikují „Alláh, Kaddáfí, Libye“. Převážná většina Libyjců – mladých a starých – ho miluje. A pak je zde obrovské vyzařování lásky a podpory, která přichází ze všech koutů světa, lidé, organizace a osvobozenecká hnutí, která od něj dostala kdysi pomoc, zvedli svůj hlas proti nevyprovokované agresi NATO.

Ale nikde není Kaddáfí milován více, než v Africe. Jeho skutečná oddanost našemu osvobození je známá všem Afričanům. Africká mládež jeho vizi podporuje. Rappeři ho nazvali „africkým hrdinou“.

Tuaregové a bojovníci za svobodu z celého kontinentu se připojili k Libyjcům, aby bránili Tripolis. Panafrické hnutí dostalo nový impulz. Není náhoda, že bylo zaútočeno na člověka, který řekl „černá rasa převáží na celém světě“, aby rozhýbal hnutí, které je schopné vyplnit sen Garveyho a Nkrumaha, sen, který Muammar Kaddáfí plnil na své riziko.

Tingba Muhammad, ve vynikajícím článku ve Final Call, uvedl následující nepopiratelné věci:

„Od doby, kdy se v této na ropu bohaté zemi dostal v r. 1969 k moci, dosáhl plukovník Kaddáfí rekordních úspěchů pro černou Afriku, nemajících v moderní historii obdoby. Za použití příjmů z ropy své země poslal tuto vykořisťovanou bývalou italskou kolonii na cestu skutečné nezávislosti… ti, kdo věnují svůj čas a podívají se za litanii čistých lží o Kaddáfím, stanou před člověkem, jehož pokrokové úspěchy nemají zřejmě nikde obdobu, u nikoho, kdo někdy vedl nějakou zemi v moderní době. A není to nadsázka! Půjdeme dál: pokud by tento člověk – Muammar Kaddáfí – někdy kandidoval na prezidenta v Americe s takovýmto životopisem, odvažujeme se tvrdit, že nejen, že by pro něj hlasoval každý Američan, ale ještě by vztekle roztrhal 22. dodatek ústavy, aby mu umožnil sloužit nadosmrti!“

„Wathint Abafazi Wathint Imbokotho“ – „Udeříš ženu, udeříš skálu“

Ženy v Libyi se ujímají vedoucích rolí při obraně výdobytků revoluce. Pod vedením Muammara Kaddáfího byly schopny dosáhnout emancipace, která je unikátně libyjská a není založena na eurocentrických názorech západního feminismu.

Patří k nejvzdělanější ženské populaci v Africe a v arabském světě. Mohou se volně oblékat, nosit roušku nebo chodit bez, protože Kaddáfí chápe, že islám nelze vynucovat „silou morální policie“, obtěžováním nebo bitím lidí v ulicích za to, že nenosí džihab a nemodlí se včas.

Dodržujíc výnos proroka Mohameda, který uvedl, že „náboženství nemůže být vynucováno“, Kaddáfí ví, že jedinou cestou vpřed je zvyšovat vědomí lidí.

To, co v Libyi chrání islámskou tradici a způsob života, je, že jejich osvobození je odvozeno od skutečného emancipačního ducha islámu. Byli schopni udržet své tradice, zatímco se zbavili reakčních předislámských zbytků, které tolik prostupují muslimským světem. Nikomu jinému než ženám není v Libyi jasnější, co očekávat od zaostalých Al-Kaidou inspirovaných kontrarevolucionářů v Benghází, a nic z toho nechtějí.

Sarkozy – zpustlý pestrobarevný dudák

NATO vyzbrojuje Al-Kaidu a bojuje v Libyi po jejím boku, zatímco léta světu tvrdilo, že Al-Kaida je největší hrozbou pro národní bezpečnost.

Zároveň nadále tvrdí, že bojují s Al-Kaidou v Afghánistánu, Iráku, Pákistánu a Somálsku. To by mohlo vypadat jako rozporuplná a zmatená zahraniční politika, nicméně je to klasická machiavelistická politika a nikdo nehraje machiavelistickou politiku lépe, než Evropané.

Válečný zločinec Henry Kissinger to před mnoha lety shrnul, když řekl: „Nemáme stálé přátele nebo stálé nepřátele – máme pouze stálé zájmy.“

Obama, Cameron, Berlusconi a další evropští vůdci byli přivedeni k veselému tanci francouzským prezidentem a bílým rasistou Sarkozym.

Jeho skutečným důvodem pro zběsilý krok Francie proti Libyi bylo naprosté ponižující selhání vlády zachránit svého poskoka, Zinedina Ben Aliho, v Tunisu, ve volebním roce. Známe Sarkozyho podle jeho činů a slov. Jednou, ve skutečně hegeliánském duchu, řekl:

„Tragédií Afriky je, že Afričané nikdy skutečně nevstoupili do historie. Africký rolník znal pouze věčné obnovování času prostřednictvím nekonečného opakování stejných činů a stejných slov. V jeho mentalitě, kde vše neustále dokola začíná, není místo pro lidské dobrodružství nebo pro jakoukoliv pokrokovou myšlenku.“ Dodal: „Problémem Afriky je, že je v současnosti prolezlá nostalgií po ráji jejího ztraceného dětství…“

Říkají tomu demokracie – my to známe jako pokrytectví

Muammar Kaddáfí rozdal Kalašnikovy celé populaci. Libye je možná jednou ze dvou zemí na světě – tou druhou je Kuba – která může za takovýchto okolností vyzbrojit své lidi. Proč?

Mohl by Sarkozy, Cameron, Obama, nebo vlastně jakýkoliv šejk v arabském světě, který se postavil proti Kaddáfímu, rozdávat za stejné situace Kalašnikovy své populaci jako koláče? Nemyslím.

Ve skutečnosti byla do Bahrajnu povolána Saúdská Arábie, aby provedla invazi a rozdrtila povstání. Vládnoucí bahrajnská rodina lidi zcela jistě nevyzbrojuje.

Když Saúdové brutálně potlačili povstání v Bahrajnu, „mezinárodní společenství“ ani nepíplo – mezinárodní společenství je eufemismus pro USA a západní Evropu. A pokud pár slov utrousila Hitlary Clinton, bylo tak učiněno pro účely protokolu a nic to neznamenalo.

Kwame Ture promlouvá

Velký panafrický revolucionář, Kwame Ture, byl častým návštěvníkem Libye. Byl členem Světové Mathaba, sídlící v Tripolisu, a hlasitým stoupencem revoluce Al Fateh. Vedl celosvětovou kampaň za zrušení nespravedlivých sankcí proti Libyi v 90. letech a neúnavně pracoval na prosazení vize Nkrumaha a Kaddáfího o sjednocené a skutečně nezávislé Africe.

Ohledně dvojího metru, který používá západ při jednání s Afrikou, učinil zajímavou poznámku, která je obzvláště relevantní ve vztahu k tomu, co se dnes děje v Libyi.

Poznamenal, že když nesouhlasí část evropské nebo americké společnosti, dokonce násilně nesouhlasí, říká se tomu pluralismus a má to být klíčová přísada jejich demokracie.

Nikdy neříkají, že USA jsou nedemokratické, protože nesouhlasí – naopak, podle nich to tvoří demokracii. Na druhou stranu našim lidem není dovoleno mít rozdílné názory nebo nesouhlasit. Když to uděláme, je to označeno na nejednotnost a disent, nikdy ne za pluralismus.

Když revoluční vůdci brání své revoluce před kontrarevolučními vzpourami, jsou nazýváni brutálními diktátory. V protikladu s tím v celé historii Spojených států bylo jakékoliv povstání proti americké nespravedlnosti vždy potlačeno násilně, a Kwame nám připomenul, že to zná z osobní zkušenosti.

Libyjští vzbouřenci tvoří podle odhadů 2% celé libyjské populace. Jaké procento lidí nesouhlasilo s Georgem W, Bushem, nebo nyní nesouhlasí s Barackem Obamou? V podstatě Bush dostal pouze 50,7% hlasů amerických občanů a Obama pouze 52,9%. Je tam obrovský disent.

V Zelené knize Muammar Kaddáfí uvedl:

„Politický boj, který vrcholí vítězstvím kandidáta, který získá 51% hlasů voličů, nastoluje diktaturu, která se odívá do roušky demokracie. Je to v podstatě diktatura, protože 49% voličům pak vládne vládní nástroj, pro který nehlasovali, a který jim byl vnucen. To je podstata diktatury… v takovém systému jsou lidé oběti, o jejichž hlasy se přetahují vykořisťovatelské konkurující si frakce, které oblbují lidí politickým cirkusem, který je navenek hlučný a zběsilý, ale vnitřně bezmocný a irelevantní.“

Západní podvody

Odhalme jeden podvod jednou provždy – Evropané nemají monopol na teorii a praxi demokracie. Není mým záměrem, abych zde vstupoval do obrovské diskuse o tom, co představuje demokracie. Stačí říct, že západní Evropa a USA, které nadále do dnešních dnů brutálně vnucují své nedemokratické systémy kolonialismu, neo-kolonialismu a kapitalismu celému světu, nejsou ani v morálním, ani historickém postavení, aby mohly poučovat svět o tom, co je a co není demokratické.

Ti, co prosazují demokracii, evropského a amerického stylu, si musí být vědomi, že otcové americké revoluce vyloučili domorodce a zajaté Afričany ze svého „demokratického“ projektu. Totéž francouzští revolucionáři, kteří v r. 1789 prohlašovali „svobodu, rovnost, bratrství“, ale nebyli ochotni rozšířit tyto principy na zajaté Afričany, kteří pracovali na jejich plantážích v Karibiku.

Nicméně jakkoliv podvodné chápání demokracie západem může být, jedinou věcí, na které z africké perspektivy záleží, je, aby bylo západu zabráněno vnucovat tento podvodný názor nám. Co se nás týká, mohou mít jakýkoliv politický systém chtějí. Jde o to, že my jako Afričané také. Za to bojujeme – za naše nezcizitelné právo na sebeurčení – za svobodné rozhodování o vlastním osudu.

To je to, co znamená konečně se zbavit jha kolonialismu a imperialismu, a toho se Libye odvážila pod vedením Muammara Kaddáfího. A Kaddáfí se odvážil rozšířit svoji vizi na celý africký kontinent.

Slovy afrocentrického intelektuálního válečníka. Dr. Molefi Kete Asante:

„Prací bratra vůdce, jak je někdy nazýván, bylo zvýšit africké vědomí na úroveň, kdy některé země na kontinentu začnou odmítat loajalitu, kterou chovají ke svým koloniálním pánům… Kaddáfí navrhl, aby se Afrika zbavila cestovních omezení, vytvořila společnou měnu a snížila cla a bariéry. Tato africká solidarita není jen hrozbou pro západ – někteří označující se za Araby měli také problém akceptovat afričnost prosazovanou Kaddáfím.“

Boj za africké sebeurčení nezačal v Libyi nebo s Kaddáfím – je to velmi dlouhý boj, sahající do nejranějších průniků do Afriky. A není to poprvé, kdy Afričané čelili takovému komplexnímu a smrtícímu útoku – můžeme se podívat na bitvu o Isandlwana v r. 1879, kde arogantní britská armáda, jedna z technologicky nejvyspělejších na světě v té době, byla pokořena bojovníky Zulu, pod vedením velkého afrického krále Cetshwayo.

„Koalice démonů“, která v současné době útočí na Libyi, vyzbrojená nejmodernějšími zbraněmi, které lidstvo zná, začíná nyní pomalu chápat, že mohou být poraženi vůli Libyjců, vyzbrojených vírou, revolučním vědomím a Kalašnikovy.

Strach z černé planety

„Vzhůru mocná raso, můžeš dosáhnout cokoliv si přeješ“ – Marcus Garvey
„Černá rasa převáží na celém světě“ – Muammar Kaddáfí

Toto je rozhodující okamžik pro Afriku a Afričany na celém světě. Je to historický okamžik, kterého se musíme chopit.

Afričané na kontinentu a v celé diaspoře nedávno získali náznak moci, kterou může Afrika mít, když Jean Ping, který mluvil jménem Africké unie, nařídil všem členským zemím, aby ignorovaly zatykač ICC (Mezinárodního koloniálního soudu) na Kaddáfího. Jean Ping uvedl, že „ICC je diskriminační, protože stíhá pouze Afričany. Tento v Haagu sídlící soud ignoruje zločiny spáchané západními mocnostmi v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu.“ Děkuji, Jeane Pingu.

Nicméně je to africká mládež na kontinentu a v diaspoře, která nás vede a inspiruje ke skutečné nezávislosti. Tendai Wenyika, zástupce generálního tajemníka Panafrického svazu mládeže, když promlouval nedávno k šéfům států AU na summitu v Malabo v Rovníkové Guinei, vyzval africké vůdce, aby:

„požadovali zatčení lidí jako Obama, Cameron a Sarkozy, kteří svoji nevyprovokovanou válkou porušili nejvyšší principy Norimberských zákonů a dopustili se největšího zločinu ze všech… Vyzýváme ke zrušení všech dohod s NATO a Afrika musí začít posilovat své vnitřní vazby, bezpečnost a obchodní mechanismus, abychom mohli prosperovat.“

Jak jsem uvedl v předešlých článcích, neexistuje nic, čeho by se moc bílých bála víc, než sjednocené Afriky. Vědí, že sjednocená Afrika zcela změní rovnováhu moci globálně. Dobře zdokumentovaným faktem je, že pokud by Afrika zastavila dodávky zdrojů a surovin do západních zemí jen na jeden týden, Spojené státy a Evropa by se zadřely.

V r. 2007 v Conakry Guunea Kaddáfí k jásajícímu davu prostě poznamenal:

„Kdykoliv se ptám lidí na Pepsi-Colu a Coca-Colu, lidé okamžitě řeknou, že je to americký nebo evropský nápoj. To není pravda. Kola je africká. Vzali nám levnou surovinu, udělali z ní nápoj, a prodávají nám ho zpět za vysokou cenu. Měli bychom ho vyrábět sami a prodávat ho jim.“

Jen kdyby Afrika pochopila svoji obrovskou moc. Pochopení této moci je primárně psychologickým přerodem, protože materiální fakta jsou zcela jasná. Téměř každý přírodní zdroj, který současné ekonomiky potřebují – jako uran, zlato, měď, kobalt, koltan (pro mobilní telefony, videohry, notebooky), platina, diamanty, bauxit, a obzvláště ropa – se nachází v Africe. Jen Azania (Jižní Afrika) má polovinu světových zásob zlata. Demokratická republika Kongo má polovinu světových zásob kobaltu a 80% známých světových zásob koltanu. Čtvrtina hliníkové rudy na světě se nachází v pobřežním pásu západní Afriky, a tento kontinent má hojné zásoby ropy.

Čas, abychom „my“ uvalili sankce na „ně“

Je čas zastavit tok těchto strategických zdrojů do západních hlavních měst, dokud nesplní naše požadavky. Ano, je čas, abychom uvalili sankce na hlavní města západu. Globální panafrické hnutí a masy Afričanů to mohou provést – a čas nastal nyní. Všude musí Afričané maximálně tlačit na své vůdce, aby tuto moc pochopili, tak, jak se odvážil Muammar Kaddáfí, nebo musí odejít.

Ale jak bychom přežili, kdybychom uvalili sankce na západ? – slyším křičet kritiky. Odpověď: existují obrovské vynořující se ekonomiky, jako Čína, Indie a Brazílie, které budou jen šťastné, když se budou moct uprázdněného místa chopit.

Již nyní je to největším strachem západu: V článku nazvaném „Wen volá po větším přístupu do Afriky“, který se objevil v r. 2007 ve Financial Times, W. Wallis a G. Dyer napsali:

„Skutečnou obavou západních mocností je, že africké státy si zvolí obchody s Čínou, aby se osvobodily od represivních podmínek úvěrů MMF/Světové banky a dalších forem finanční závislosti na Evropě a Spojených státech. Jako druhý největší zdroj ropy v Africe je Angola nyní v tak silné pozici, že odmítá úvěry MMF zcela. Jak řekl jeden konzultant, díky příjmům z ropy MMF a Světovou banku nepotřebují. Mohou proti sobě postavit Číňany a Američany.“

V dalším článku, „Čína a USA v nové studené válce kvůli africkému ropnému bohatství: Darfúr? Je to o ropě, blbče…“, William Engdahl zdůrazňuje:

„Dnes Čína dováží podle odhadů z Afriky 30% ropy. To vysvětluje mimořádnou řadu diplomatických iniciativ, které Washington rozzuřily. Čína používá dolarové úvěry bez přívěsků, aby získala přístup k rozsáhlému surovinovému bohatství Afriky, a odstavuje tak typickou kontrolní hru Washingtonu prostřednictvím Světové banky a MMF. Kdo potřebuje bolestnou medicínu MMF, když Čína poskytuje výhodné podmínky a buduje silnice a školy?“

Co to vše pro Afriku znamená? Znamená to prostě, že nyní máme u obchodních partnerů na výběr, a ačkoliv všichni obchodní partneři smlouvají, někteří poskytují lepší dohody, než ostatní.

Černá moc – africká moc!

Je to okamžik, kdy musíme věnovat veškeré úsilí realizaci velkého plánu Nkrumaha a Kaddáfího na vytvoření Spojených států afrických. Silná a skutečně nezávislá Afrika, s jednou vládou, jedněmi ozbrojenými silami a jednou měnou založenou na našem africkém zlatém standardu, jak navrhoval Kaddáfí. Teprve až dosáhneme této úrovně jednotnosti a moci, budeme schopni ujmout se svého právoplatného místa ve světě. Pouze tehdy můžeme říct, že konečně skončila doba, kdy Afrika musí pendlovat od jedné mocnosti k druhé, aby za nás jednala. Konečně budeme moct jednat sami za sebe a podle našich podmínek. Podpořena populací 1 miliardy lidí pak bude Afrika schopná vznášet požadavky, které nebude možno ignorovat.

V r. 2009, na setkání AU v Addis Abeba, Kaddáfí, když komentoval evropský a americký přístup k Africe, řekl toto: „Pokud s námi nechtějí žít spravedlivě, pak by měli vědět, že je to naše planeta, a mohou odejít na jinou planetu.“

Spravedlnost je vše, o co usilujeme – pouze nespravedlnost se má od černé planety čeho obávat.

NATO will be Defeated in Libya vyšel 14. července na Global Research. Překlad Zvědavec.
Známka 1.5 (hodnotilo 80)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 19 240