Policejní stát chilských liberálů

Pod záminkou boje se zločinností Piňera zvýšil počet příslušníků Carabineros na 10,000 „bajonetů“, tedy o 20%. Zároveň podpořil opatření mající za cíl posílit důvěru k této militarizované struktuře, která v letech Pinochetovy diktatury, jako tajná policie DINA, vynikala tvrdými trestnými akcemi proti jinak smýšlejícím lidem. Na základě iniciativy Piňery je reformována celá struktura orgánů zabezpečujících státní bezpečnost, boj s organizovaným zločinem, terorismem, obchodem se zbraněmi, drogami atd. Zdánlivě jde o nutná opatření. Nicméně v rámci „modernizace“ se stále otevřeněji projevuje represivní potenciál liberálního režimu.

Letos v únoru Piňera schválil nový zákon o ministerstvu vnitra a sociální bezpečnosti. Novinkou se stalo vytvoření sekce pro „výzkum“ (Division de Estudio), která se, mimo jiných věcí, bude zabývat bojem s narušováním veřejného pořádku. Této sekci je také svěřeno vypracovávání moderních metod odhalování a neutralizace sociálně-politických konfliktů. Konkrétní informace o tom, s jakým „narušováním veřejného pořádku“ se má „účinně bojovat“, uvedlo nové ministerstvo ve velmi omezené a vágní formě. Z jednotlivých výroků vedoucích tohoto ministerstva a zvláštních služeb lze vyrozumět, že středem jejich zájmu budou organizačně-operativní akce proti „extremistům“ v symbolické dny chilského odboje: svátek práce 1. května; den svržení vlády Salvadora Allende 11. září; den mladých bojovníků 29. března.

„Sekce pro výzkum problémů“ (ve spolupráci s „ministerstvem veřejného pořádku“) musí vést záznamy o sociálních, ekologických a pracovních konfliktech a stávkách na území země, a zapojovat do toho místní úřady. Tato sekce je povinna zabránit narušování veřejného pořádku ze strany „violentistas“ (radikálních prvků), a v ideálním případě podniknout proti nim účinné preventivní akce. Zvláštní pozornost je věnována těm „historicky problematickým“ oblastem, ve kterých žijí tak zvaní marginales, „sociálně nepřizpůsobiví nebo politicky konfliktní“ Chilané. Každým rokem je jich čím dál více: neoliberální model nemilosrdně vytlačuje ze sféry národního pokroku stále více „nevhodného lidského materiálu“.

Pomocí různorodého arzenálu operativně-technických prostředků a rozsáhlé sítě agentů budou ještě pečlivěji kontrolovány studentské a mládežnické organizace. Bude zachována tradice verbování agentů z řad tak zvaných „aspirantes“, mladých kandidátů na práci v „orgánech“. Tito „aspirantes“, dychtící prokázat svoji užitečnost, budou používáni především pro sledování „podezřelých obyvatel“, budou cílové subjekty kontaktovat pod různými legendami, budou vysíláni na místa protestních akcí nebo mítinků, kde budou události tajně sledovat. Zvláště prověření agenti budou využívání pro vyprovokovávání nepokojů. Standardní postupy: rozbíjení výloh, rozbíjení reklamních poutačů, házení láhví se zápalnou směsí na policejní auta. Tím se vytvoří „zákonný důvod“ pro použití síly a rozehnání protestních akcí, za použit pendreků, slzného plynu a „ballenas“ – výkonných vodních děl. Pokud demonstranti provokatéry odhalí, zapojí se do toho policie a přislíbí „vyšetřování“, ale samozřejmě k žádnému skutečnému postihu jejích „tajných pomocníků“ nedojde.

Jsou známy případy, kdy během studentských nepokojů „neznámí lidé v maskách“ pálili chilské vlajky. Kompromitující snímky byly ukázány v televizi: s komentářem, že studenti a školáci, požadující státní (bezplatné!) vzdělávání nejsou vlastenci a nezasluhují si naprosto žádné výhody! Ministr školství Joaquín Lavín, navzdory účasti mnoha tisíc poklidných manifestujících studentů a dalších účastníků, to označil za „akce nevelkých skupin, ideologicky podjatých a majících sklony k násilí“.

Samozřejmě, že extremistické skupiny v Chile existují. Velké znepokojení vyvolala v zemi „série bombových atentátů“, které podle vyšetřování provedlo 25 „jedinců“ z různých sociálních vrstev. Během několika let vybuchovaly v Chile bomby u bank, obchodních center, policejních stanic. Výbuchy měly zjevně „proti-systémový proti-kapitalistický charakter“.

Pachatele se zadržet nepodařilo. Nicméně údajné atentátníky zatkli. Brzy některé z nich kvůli nedostatku důkazů pustili. Ti, kteří zůstali za mřížemi, trvají na své nevině. Jeden z nich, Omar Hermosilla Marín, je přesvědčen, že kvůli prokázání „výsledků“ se policie vydala nejjednodušší cestou: sebrala členy organizace „Mapu Lautaro“, která používala ozbrojené metody pro boj s Pinochetovou diktaturou. Marín sebe a své přátele označuje za politické vězně: „Žádné důkazy neexistují. Případy se hroutí, žádný soud neproběhl, ale díky kampani rozdmýchané v tištěných a elektronických médiích stejní lidé, kteří spolupracovali s diktaturou, nás označili za zločince a odsoudili.“ Podle Marínova názoru výbuchy organizují mládežnická anarchistická uskupení. „Pro nás,“ tvrdí Marín, „se podobné metody staly vzdálenou minulostí, jsme tvrdými zastánci politických forem boje.“

Tlak policie se silně stupňuje proti indiánským organizacím. Středem pozornosti světové veřejnosti je již několik desítek let boj kmene Mapuche za právo žít na svém historickém území, nepodrobovat se hrozbám neoliberální expanze, nekontrolovatelného „přivlastňování si“ nerostných zdrojů, lesů, vod a dalších zdrojů jejich území. Odpor indiánských kmenů proti invazi „agresivních investorů“ se obzvláště přitvrdil v období vlády liberálů Eduardo Freie, Michelle Bachelet (oba z levo-středového bloku Unidad Popular) a Piňery. Ve většině případů vede protestní akce mládež, na ní jsou také směrovány trestní akce liberální moci. Mnozí mladí vůdci Mapuche mají univerzitní vzdělání, získané v zemích západní Evropy a v Kanadě. Mají představu, jaké pohromy očekávají jejich národ, pokud neoliberální privatizátoři vtrhnou na odvěké území jejich kmenů. Z toho plyne narůstající odpor, který indiáni projevují proti současným kolonizátorům-conquistadorům. Není výjimkou odmítnutí spolupráce s místními úřady a představiteli z hlavního města ze strany indiánských náčelníků, zatarasování silnic, podpalování pil, jejichž vlastníky jsou často vysloužilí Pinochetovi plukovníci a generálové. Občas v horách znějí výstřely (kdy je těžké určit, kdo stiskl spoušť jako první), a to zpravidla slouží jako signál pro policejní razie a nájezdy Carabineros.

Podle „protiteroristického zákona“ z Pinochetovy éry byly za vlády Bacheleta odsouzeni mladí vůdci Mapuche Hector Llaitul, Ramon Llanquielo, Jose Huenuche a Jonathan Huillical. Dostali 5 až 25 let za „pokus o vraždu a ozbrojenou loupež“. Důkazy byly zfalšovány, svědky byli nějací anonymové v maskách. V reakci na to začali indiáni hladovku, která trvala 80 dnů. Když byly smrtelné následky nevyhnutelné, začali obhájci obviněných připravovat apel na Mezinárodní komisi pro lidská práva. Protestní akce proběhly v Argentině, Mexiku, Kanadě, Španělsku, Francii, Německu a v dalších evropských zemích. Teprve pak Nejvyšší soud Chile informoval o výrazném snížení sazeb pro indiánskou čtyřku.

Organizace Amnesty International vyzývá chilské úřady, aby ustoupily od „příliš tvrdých metod potlačování sociálních protestů“, protože je to „poněkud nebezpečná cesta“ pro budoucí demokracii v zemi. Ana Piquer, výkonná ředitelka této organizace v Chile, ostře zkritizovala použití „protiteroristického zákona“ pro boj s účastníky různých nenásilných protestů, jejichž množství roste každým dnem. Obavy chilských úřadů ze ztráty moci v zemi jsou čím dále zjevnější. Jakým způsobem reagovat na nárůst nespokojenosti? Ještě více utáhnout šrouby? Nebo přeci jen oslabit „tlak“ na opozici?

Prognózy politologů nemohou nevyvolávat znepokojení. Podle údajů agentury Adimark z května letošního roku hodnotilo vládu Piňery negativně 60% dotazovaných. Opoziční koalice Unidad Popular, formálně prohlašovaná za středo-levý blok, ale v praxi kopie „aliance“, dopadla ještě hůře – nedůvěru ji vyjádřilo 68% Chilanů. Kriticky je hodnocen také výkon poslanců v Chile. Jak senát, tak sněmovna neuspokojují 60% Chilanů. To je nejhorší číslo za celou existenci zákonodárného orgánu.

Ze všeho nejvíce chilskou elitu děsí, že „naštvaná mládež“ používá „ideologicky nemoderní hesla“, která jsou spojována s vládou Salvadora Allende. Čím více neoliberální propaganda tuto nedávnou minulost země – období národní jednoty – démonizuje, tím lákavější pro mladou generaci je. Neoliberálové vždy vynikali nedůvěrou k „sociálním programům“. V Chile, „výkladní skříni liberalismu“, je to obzvláště patrné. Zdá se, že policejními fízly je prolezlá celá společnost. Internet kontrolují všechny zvláštní služby v zemi. Telefonní odposlechy probíhají nepřetržitě: 1500 hovorů každý den! Informace přicházejí v takovém množství, že zodpovědní byrokraté je nestíhají zpracovávat. Ale možnost osobní účasti na policejním slídění je nepřekonatelná. Úřad prezidenta vyhlásil konkurs na vypracování počítačového programu, který by zajistil „automatickou kontrolu“ internetu a hlídal osobní výměny názorů v sociálních sítích ve vztahu k činnosti státního aparátu, parlamentu, ministerstev a dalších vládnoucích struktur. Tento program musí zajistit rychlou selekci údajů podle různých témat, problémů, osob politického a společenského života a dalších kritérií. Podmínka projektu: program se stane výlučným majetkem vládnoucích struktur.

Uvedl jsem zde jen malou část mně známých faktů o „policejní renesanci“ v Chile. Nejvíce mne udivuje, že jakákoliv publikace opírající se o důvěryhodná fakta týkající se fiaska „chilského modelu“, vyvolává nervózní reakci u jeho stoupenců. Je to hodnoceno jako atentát na vzorový ideál pokroku. Nicméně před pravdou nikam neutečeš. Současní vládci v Chile se nemohou, a nechtějí, zbavit sobě vlastních totalitních praktik pinochetismu.