Pokr

Já bych se rád zabýval závěrem hry jedné pokrové partičky. Karty máte v ruce, zhodnocujete a pak táhnete, nebo skládáte. Zde jde o peníze a psychologii. Sázím 100 – a Vy? Máte tři možnosti. Buď vystoupíte ze hry, pak jsem vyhrál já. Nebo dosadíte na mých 100, vyloží se karty a kdo má silnější, vyhrál. A nebo přihodíte na 200 a potom jsem já ten kdo opět volí z oněch třech možností.

Můžu samožejmě přihodit na desetinásobek. Pak si (doufám!) myslíte, že mám určitě bombastické karty. Ovšem pokud jdete i Vy do plných a dohodíte, musím se nutně domnívat, že VY máte onu bombastickou kombinaci karet. Stejně tak dobře se může stát, že nikdo z nás nemá v ruce nic extra a oba pouze blafujeme. V kasínech jsou výše sázek limitovány, ale to je tak nanejvýš pro strašpytle. Vedle baráku, zahrady a důchodu Vaší babičky máte přece ještě dvě zdravé ledviny, které můžete vsadit. Ano, nacházíme se na opravdu vysokém turnaji, jde o všechno. Kdo prohraje, bude zruinován na věky – proto navyšuje sázku dál a dál v naději, že to spoluhráči přeci jen vzdají.

Ano, tohle je zoufalství – zoufalá partie o vlastní existenci. Pustit se do něčeho takového má jméno trochu jiné karetní hry. Říká se jí Hazard.

Jedna taková pokrová partie právě probíhá a zrovna se hraje o tu nejvyšší sázku: o přežití nás všech. Nehraje se však u karetního stolu, nýbrž v sídlech světových vlád, ve Washingtonu, Tel Avivu, v Pekingu, Moskvě, Teheránu, Dilí a v Brazílii. Postrádáte Berlín, Tokio, Londýn a Paříž. Ne ne, tato města jsou sice ve hře, ale ne jako hráči, nýbrž jako bank na stole. Velcí hráči jsou USA, Čína, Israel a Írán. Rusko, Indie a Brazílie jsou diváci, kteří však mohou zvýšit sázku ku prospěchu jednoho z hráčů u stolu.

USA, umírající světová velmoc, tuto partii začala. V roce 1945 byly USA na vrcholu své moci, jakožto jediná atomová velmoc, s větší ekonomickou silou a zásobami zlata než celý  zbytek světa. A díky obrovské kořisti z Německa, patentům a technickém know-how začal zlatý věk, který USA, díky německým expertům, vynesl o 24 let později až na Měsíc.

Avšak tato pozice byla díky americkým ctnostem brzy prošustrována. Touha po profitu, arogance, absence vzdělání, jednostrannost názorů, chybějící flexibilita a zavržení jádra původního národa přivedly USA do úpadku. Ve Washingtonské administrativě a New Yorských globálních bankách dominují židé. Bílí anglo-saští protestanté již nemají co mluvit a stali se postupně menšinou ve vlastní zemi. V některých částech USA se člověk dorozumí lépe španělsky, než cizím jazykem – angličtinou. Barevní obyvatelé jsou nejen emancipovaná, nýbrž také privilegovaná nižší třída, jejíž jediným kariérním postupem je služba ve věčných válkách pod vlajkou USA.

Z kdysi nejbohatšího národa světa se již dávno stal národ světa nejzadluženější. Dobře placená pracovní místa 50-tých let již dávno odputovala do Číny, zato známé Hoovervilles  (americký výraz pro chudinské/bezdomovecké kolonie) – stanová městečka pro nezaměstnané a bezdomovce, dnes spíše “Obamavilles”, přibývají jako houby po dešti. USA vedou války, které nikdy nemohou vyhrát a přesto je válka považována za všelék, neboť co zafungovalo roku 1914 a 1939, bude přeci určitě fungovat i v roce 2010.

USA si myslely, že stačí natisknout dolar a jím skupovat ve světě reálné hodnoty. To vše s “dobrým jménem” a bezceným zeleným papírem. Pomalu, pomaloučku se však proslýchá, že onen zelený papírek nemá ve skutečnosti žádnou reálnou hodnotu a že na Američany “dobrého jména” není moc spoleh. Impérium si žilo nad poměry. Trochu se to podobá pozdní době římské, když dnešní nezměrně bohatá nejvyšší židovská společenská třída posílá černé vojáky bojovat za impérium do nejzazších koutů světa.

USA mají však jednu velkou nevýhodu, která z její pokrové partie činí pouhý blaf. 1914 a 1939 stačilo vyhecovat jiné národy k válce. Obzvlášť Britové hráli ochotně roli vzteklého psa, jehož impériu pak jako poděkování za tyto války bylo dáno co proto. Když se Američané zapojili se svými jednotkami, 1917 a 1941, byly národy již vysíleny. Americký průmysl dodával na plné obrátky, produkoval zbraně a ostatní válečný materiál v nepředstavitelných množstvích. V r. 2010 je pro změnu vysílena a opotřebovaná americká armáda. Tentokrát bojují Američané čistě na vlastní účet, bez Británie a Francie, které by jim platily za zbraně a střelivo a bez Německa, které by se dalo ve finále vysát a zplundrovat. Americký průmysl již prakticky neexistuje, navíc je ničivá síla dnešních zbraní natolik vysoká, že někdejší síla USA – obrovská industriální produkce – vyjde jaksi  naprázdno.

Na druhé straně stojí Čína, snaživá velmoc. Čína se stala továrnou světa, která produkuje vše v libovolném množství. Čína je veliká, má více jak čtyřikrát tolik lidí jak celé USA a mohla by bez problému postavit do pole 200 milionů vojáků. Čína je bohatá. Disponuje 2 biliony dolarů v úsporách. Čína disponuje velkým množstvým nerostného bohatství, mnohé skoupila a dobře se předzásobila – dokud se dá za dolary ještě vůbec něco koupit. Zlatý věk Číny se zdá býti za dveřmi.

Čína je však obr na hliněných nohách. Čína potřebuje ropu, která pochází z Perského zálivu. Bez ropy nejezdí auta, ani náklaďáky, ale i tanky a bojová letadla budou bez ropy postávat kolem jako harampádí. Továrna světa je tedy zcela odkázaná na to, že její produkty někdo po celém světě kupuje. Bez velkých globalizačních kanálů světového obchodu je 20, 50, možná 100 milionů Číňanů bez příjmů na ulici. Ani Čína nedokáže tak obrovské množství lidí trvale jen tak vyživovat.

Jistě znáte společenskou hru “Monopoly”. V ní se hraje s penězi a tyto peníze mají skutečnou kupní sílu. Mimo tuto hru jsou však tyto peníze bezcenné, jen jakýsi potištěný papír. Stejně jako Monopoly je třeba chápat čínské prasátko s ušetřenými penězi. Dolary jsou hrací peníze globalizace a mají jen tehdy svoji cenu, dokud tato hra trvá. Tyto hrací peníze však nemají žádnou skutečnou protihodnotu, nedá se za ně nic koupit. 5.000 Číňanů, každý s milionem dolarů, které utratí na své zahraniční cestě, si jistě dovedete představit. Když se ale namísto toho přiženou 2 miliony Číňanů, každý s milionem dolarů, byla by celá Evropa vyprodána do posledního párátka. (Ponechejme stranou směnný kurz Eura).

Na rozdíl od Sovětského svazu, nedosáhla zatím Čína vůči USA statutu “vzájemného jistého zničení”. USA jsou v nukleárním i konvenčním zbrojení v jednoznačné převaze, třebaže by musely za případnou válku zaplatit obrovskou cenu. 200 milionů čínských vojáků nemá dostatečné transportní možnosti, aby dosáhlo na USA. Na druhou stranu nemohou USA vést v Číně pozemní válku ani náhodou.

Zde přichází do hry Rusko, se svou mohutnou výzbrojí, ale i Indie se svou masou lidí. Rusko vyvažuje Číně atomové a konveční nedostatky, Indie zase USA chybějící počet lidí. Zatímco Čína díky své “politice jednoho dítěte” stárne a demograficky se smršťuje, roste Indie zkrze rozmnožování obyvatelstva v neřízeném tempu.

Izrael je kůl v srdci islámského světa. Tato země od svého vzniku nebyla schopna dosáhnout toho, aby žila alespoň chvíli v bezpečných hranicích. Tato země je do té míry kolonií USA a SRN, že není sama o sobě životaschopná. Bez nepřetržité materiální, ideologické a militární pomoci zvenčí by Izrael nemohl existovat. Izrael je čtvrtá nejsilnější vojenská velmoc na světě, po USA, Rusku a Číně. Avšak před Anglií, Francií a miliardovým národem Indů.

Převeďme si tuto situaci na Evropu: Švýcarsko přepadlo Francii, Německo a Itálii a díky masivní pomoci USA vyhraje. Němečtí Švýcaři jsou obyvatelé druhé kategorie, Italové a Francouzi ve Švýcarsku dominují. Rakousko je malá churavá země, do které Švýcaři bez ustání najíždějí. A lidé v Lichtenštejnsku žijí na, mnozí však pod existenčním minimem, protože Švýcarsko kontroluje vše, co smí a nesmí směrem do a z Lichtenstejnska. Lichtenštejnsko je Gaza, Rakousko Libanon, Francie, Německo a Itálie jsou Egypt, Sýrie a Jordánsko. Podmanění němečtí Švýcaři jsou Palestinci. V Evropě je to nemyslitelné, na Blízkém východě realita. K tomu přidejme ještě jeden pikantní detail: Původci nepokojů nejsou třeba starousedlíci, nýbrž obyvatelé, přistěhovalí teprve ve 20. století.

Vztah USA a Izraele se rovná vztahu pána a bojového psa, přičemž není vždy jasné, kdo je zrovna pán a kdo drezůrovaný pes. Proto sedí Izrael také u našeho pokrového stolu, se zvláštní schopností – začínat americké války.

Přímým protihráčem Izraele je Írán. Tento stát byl ve dvacátém století hracím míčkem amerických zájmů. V r. 1953 vyměnily tehdy USA v Íránu demokraticky zvolenou vládu za Šáha, amerického lokaje. V r. 1979 nechaly USA Šáha padnout, aby r. 1982 hecovaly svého vazala Saddáma Husajna pro změnu zase proti Íránu. Saddám tehdy mohl používat smrtící plyny a vůbec činit vše, co zakazuje mezinárodní válečné právo. Jako poděkování byl r. 1991 přepaden, když hrozilo, že přeroste v nebezpečí pro Izrael.

Islámská republika Írán trpí již dvacet let nevyhlášenou válkou, kterou Izrael mocně rozdmýchává. Mezinárodní sankce mají zemi oslabit a uvrhnout do bídy a učinit tuto zemi, stejně jako kdysi Irák v letech 1991 – 2003 ,zralou k dobytí. Avšak tentokrát to neúčinkuje tak, jak si to USA a Izrael vysnili, neboť v Íránu leží čínská ropa – a tak zůstává ve hře mocný partner k jednání, který byl v dobách plundrování Iráku ještě zaměstnán sám sebou.

Krom toho je Írán zcela jiný stát než Irák. Peršané představují největší část obyvatelstva, šiítská varianta islámu je státní náboženství. Na této semknutosti selhávají dokonce i populární umělecké kousky Mossadu, totiž oslabit zemi zkrze občanské nepokoje. Se 70 miliony lidmi má tato země hodně obyvatel, navíc je to země plná přírodních překážek, které pozemní válku značně ztěžují. Kdo vpochoduje do Íránu, zažije tam nový Afghánistán.

Narozdíl od Izraele nemá Írán ambice napadat sousední země. Proto Izrael neustále a bez přestání prohlašuje, že se cítí být Íránem ohrožen. Izrael, který je již dávno světovou nukleární velmocí se 100 až 400 atomovými hlavicemi podsouvá Íránu, že chce vyvinout jadernou zbraň. Ve skutečnosti by to bylo pro Írán životně důležitou nutností, vzhledem ke svým sousedům: Na východě a západě státy, které jsou obsazeny USA, na Jihu Saudská Arábie, ona země, jejíž vládnoucí kasta se drží u moci jen díky podpoře a moci USA. Jen Rusko na severu nepatří k nepřátelům Íránu.

Brazílie sedí také u stolu, avšak jen jako divák. Brazílie je daleko z dostřelu, dostatečně velká, s dostatkem nerostných surovin a dokonce ropou na pobřeží. Brazílie může vyčkávat, avšak výsledek této pokrové partičky bude určovat její budoucnost.

Tato partie má tři možné výsledky: Zaprvé znovuobnovená dominance USA, zadruhé vzestup Číny na světovou mocnost a zatřetí fragmentovaný svět bez světových mocností, svět osvobozený, který rozhoduje sám o sobě. Pak by Brazílie vyhrála….

Karty USA vypadají takto: Pokud USA dobude Írán, budou kontrolovat všechny zásoby ropy v Perském zálivu – 60% dosud známých nalezišť ropy na světě. Díky válce se zhroutí světový obchod. I v Číně. Při tomto zhroucení si USA povede nejlépe. Dostanou šanci vybudovat znovu svůj průmysl, protože drahá ropa vyšvihne transportní náklady do obrovských výšin. Tato situace umožní USA se oddlužit a sice tak, že radikálně znehodnotí  dolar. Nový dolar je zase “ropná měna”, kterou každá země potřebuje, aby mohla nakupovat ropu z Amerikou obsazených regionů Perského zálivu.

USA potřebují důvod k válce, který musí být nejdřív odpovídajícím způsobem zkonstruován. USA s tím mají velké zkušenosti. Od potopení lodi Maine, Lusitanie, přes Pearl Harbor, Tonkingský záliv až po World Trade Center. Díky židovské smetánce v nejvyššíh kruzích a židovské mediální moci, funguje to celé nejlépe přes ach tak ohrožený Izrael. Buď Izrael zaútočí přímo a USA budou “chránit” před íránským protiúderem, nebo zase dojde k nějakému zvláštnímu populárnímu teroristickému útoku, který spolehlivě poskytne odůvodnění k válce. V nejhorším pak USA v klidu opět zavede brannou povinnost, pokud se nepřihlásí dostatečné množství černých a hispánců ke své službě “vlasti”.

Jako na potvoru nemůžou USA kontrolovat vše. Irán je sice šiítský, ale pořád islámský. Považuji za velmi nepravděpodobné, že by sunitští muslimové ponechali židovsko-americké tažení proti šiítským souputníkům jen tak bez povšimnutí. Ekonomické zpustošení nezasáhne jen Evropu, nýbrž také Egypt a Saudskou Arábii, země, ve kterých budou USA přátelské režimy smeteny, jakmile ukážou jen trochu slabosti. Indie a Pakistán jsou nejisté a obě vlastní atomové bomby. Jakmile v Indii opadne alespoň jakýsi současný “blahobyt”, začne veliký, veliký hlad. Jednotky, které vmašírují do Íránu, budou chybět v Afghánistánu a Iráku. Skončí-li válka proti Íránu fiaskem, rozcupuje to USA jednou pro vždy.

Karty Číny obsahují Full House složený z dolarů. Pokud Čína pustí své dolary do oběhu na trh, přinutí to USA k předčasné měnové reformě, protože již nebude možné platit své žoldáky jakýmsi papírem, o kterém každý ví, že je již zcela bezcenný. Čína může podporovat Írán diplomaticky a vojensky a tím hnát cenu za dobytí Íránu do závratných, nezaplatitelných výšin. Čína může začít hrát na islámskou kartu a hecovat muslimy po celém světě tak, jak USA hecovaly Tibeťany před Olympijskými hrami 2008. Jak známo, Čína může vyrábět vše, obzvláště ruční zbraně pro různá hnutí odporu.

Čína má však jistý problém a sice, že v případě konfliktu může nabídnout pouze jeden druh pracovního místa – u dělostřelectva. Čína se tedy musí vojensky angažovat, jinak riskuje povstání ve vlastní zemi. Nadto žijí v Číně i menšiny, jako jsou Ujgurové a Tibeťané. To je již slušný potenciál pro povstání, která můžou čínské síly svazovat. Čína se konfliktu s USA nemůže vyhnout. Rozhodně by se však ráda vyhnula boji. Pokud bude dnešní statut trvat dál, rozpadne se moc USA, zatímco Čína posílí. Ať už 2020, nebo 2040, Čína má v každém případě dlouhý dech. V přímém konfliktu může Čína pouze ztratit.

Každý ví, že spoluhráč má slabé karty na to, aby bylo možné zůstat u pokrových pravidel. Každý ví, že na stole leží příliš velká sázka, než aby bylo možné prohrát. A každý ví, že vítězství je nanejvýš nejisté. Na Divokém západě by teď někdo vytáhl revolver, vskrytu, pod stolem. Nebo ten v tom bílém klobouku zjistí, že ten v tom černém klobouku hraje cinknutými kartami. Při této opravdu velké partii je takové řešení nemožné. Velká přestřelka znamená tak či onak konec hry.

Rusko má nadto jednu variantu, která mu přiznává ozvlášť důležitou roli: Rusko vlastní nerostné bohatství, které Evropa potřebuje. Pro Rusko by bylo tedy zcela nemožné převzít od USA zpustošenou Evropu. Díky vyčkávání může tedy Rusko partii vyhrát. I to je součást pokru.

A co s Německem? Je mi líto, s touto vazalskou vládou nejsme subjektem, ale objektem v partii pokru. Merkloněmecko v průběhu partie zmizí. To je nevyhnutelné, nezávisle na tom, kdo nakonec vyhraje. Poté bude mít Německo nakrátko šanci na svobodu – které pravděpodobně využije. Koneckonců jsme přeci světoví mistři ve znovubudování a zmrtvýchvstání, že? To už je však úplně jiná partie.