Kolem Libye: o „svobodných médiích“ a „generální linii“

Způsoby a metody provádění takové práce se neustále zdokonalují, a pokud bychom měli porovnat informační zajištění agrese NATO proti Jugoslávii v r. 1999 a hromadné informační útoky během příprav na „osvobození a demokratizaci“ Iráku v r. 2003 s působením médií "osvětlujících“ události v Libyi – a to neuběhlo příliš let – je nanejvýš jasné, že tento proces se stal mnohem technologičtějším a absolutně cynickým.

Média – a ruská nevyjímaje – se dnes využívají nikoliv pro přinesení obrazu probíhajících událostí, ale spíše naopak – předkládají věci tak, jak potřebují ti, kdo je řídí a přijímají rozhodnutí. Mimochodem samotní „desinformační bojovníci“ se dokonce hrdě označují za news makery, radují se z iluze, že jsou to oni, kdo „dělá zprávy“. Ve skutečnosti pouze papouškují cizí, často dohodnutý a předem schválený názor a předkládají obraz „odpovídající západní pravdě“, která je závislá jen na vytyčených cílech, významnosti „realizovaného projektu“, a jde tak odpovídajícím způsobem o síly naplánovaného působení.

Jeden z hlavních principů nezávislého tisku – objektivnost – byl v Libyi otevřeně popřen, takže s tím musí být spokojeni očividně i jezuité. Těch pár reportáží, které byly vysílány z Tripolisu, bylo často doprovázeno jedovatými komentáři a fakta sdělená oficiálními představiteli byla neustále uvozována slovem „údajně“. Došlo k otevřenému lhaní: když dostali možnost vidět přesně ta místa, která utrpěla bombardováním letectvem NATO, a márnice s těly obětí, někteří „news makeři“ tvrdili, že „krvavý režim posbíral nějaká těla z celého okolí a vydává je za oběti precizně přesných útoků“. Nemá smysl uvádět všechny báchorky (podávané jako tvrdá fakta) o „útěku Kaddáfího, zradě jeho syna, stovkách běloruských vojenských poradců, hordách afrických žoldáků, dostávajících 2000 dolarů za den“ a další.

Přitom se 20. března ve vzbouřenci obsazeném libyjském městě Benghází „náhle“ objevilo více než 800 zahraničních korespondentů, z nichž mnozí měli průkazy spolupracovníků různých tiskových, rádiových, televizních a dalších médií, ale ani jeden z nich neměl vízum, které by mu umožňovalo nacházet se na území tohoto nezávislého a suverénního státu, člena OSN, legálně. Neměli žádnou oficiální akreditaci, povolení k činnosti, jen hotovost a přikázání „pomluv je“. Těmi „je“ byla vláda země, a tím i její občané, kteří začali bránit existující zřízení v Libyi.

Začátkem dubna se stalo jasným, že „představení se konat nebude“ – scénář byl zmařen. Hordy zlatokopů pokřiveného pera a objektivu zmizely stejně rychle, jak se objevily, a v Libyi zůstali pouze ojedinělí profesionálové z řad reportérů na volné noze a poslední představitelé těch redakcí, které si nemyslely, že je „vše ztraceno“ – ti první dobrovolně a ti druzí z donucení.

Desinformačních bakchanálií se aktivně zúčastnila i ruská mediální komunita. Ruská média nejen úslužně převysílala očividně předpojaté materiály západních agentur, ale pokoušela se dokázat, že „mají hnoje tolik, že ho ani nestačí udat“. A udávala, ve velkém, a neustále sledovala korouhvičku a ignorovala vše ostatní. Přičemž neplýtvala pouze hnojem a žlučí, ale také papírem a vysílacím časem.

6-7. března byla odeslána dvě letadla Il-76 MČS RF s humanitární pomocí na letiště Džerba v Tunisu pro „libyjské utečence“. Přičemž tato operace byla na stránce MČS označena jako poskytnutí pomoci „Republice Libye“!!! Pochopitelně, že 34 tun Ruskem dodaných dětských výživ a dalších užitečných věcí bylo vyžádáno a příjemci byli vděční. Nicméně v té době již dokonce i hlavní komisař OSN pro otázky utečenců byl nucen přiznat, že Libyjci ze své země neutíkají a „utečenci“ jsou občané Egypta, Bangladéše, Nigeru, Čadu a další gastarbeiteři, zaměstnaní převážně na stavbě silnic, provádějící pomocné a další práce nevyžadující kvalifikaci. Byl zde zajímavý okamžik: většinu z těchto zhruba 300,000 „libyjských utečenců“ tvořili Egypťané. Na otázku, proč se při otevřených hranicích s Egyptem na východě Libye vydali opačným směrem, přes přísně kontrolované hraniční přechody s Tunisem, mnozí z nich prostodušně přiznali: z Egypta jim na jejich telefony chodily zprávy, že pokud se vydají domů přímo, tak se vystaví strašlivému nebezpečí: „vzbouřenci jim uřežou hlavy, jako Kaddáfího psům“.

Ve výsledku nekomplikované kombinace všechna světová média začala jako jeden muž vyprávět o „stovkách tisíc Libyjců utíkajících z krvavého režimu nenáviděného diktátora“ a tuniské úřady si lámaly hlavu, kam takový příliv nečekaných „návštěvníků“ umístit a čím je nakrmit. Během dvou týdnů všichni gastarbeiteři, kteří chtěli Libyi opustit, tak učinili. S ukončením informačního útoku Evropská unie bez zbytečného hluku přistoupila k evakuaci tisíců Egypťanů z Tunisu a vrátila je zpět do Egypta, a zbývajícími zhruba 120,000 občany afrických a asijských zemí, kteří ve stanových táborech zůstali, se zabývají pouze pracovníci řady malých nevládních organizací a tuniská policie. Nicméně pozoruhodné je, že nad stany, ve kterých nejsou prakticky žádní Libyjci, se v poslední době, podle svědectví očitých svědků, najednou masově objevily monarchistické vlajky krále Idrise – stejné, které byly náhle a v neuvěřitelném množství vyvěšeny v Benghází 17. února. Očividně je zde třeba čekat novou vlnu korespondentů…

Zároveň „s masovým odchodem libyjských utečenců do Tunisu“ ukázali s pompou novinářům na území Egypta v blízkosti hranic s Libyí ukázkové tábory pro „lidi zachraňující se před Kaddáfím“. Ty byly prázdné dva týdny a byly v tichosti strženy, avšak organizované konvoje s humanitární pomocí do Benghází byly totálně vyrabovány v pohraničních oblastech Egypta. Obsah se podařilo zachránit jen tehdy, když byla auta s humanitární pomocí zahrnuta do chráněných kolon s vojenským nákladem pro „povstalce“. To vědí všichni, včetně novinářů, kteří byli v posledním měsíci a půl v oblasti hraničních přechodů mezi Egyptem a Libyí. Avšak o tom média neinformují, a je zcela pochopitelné proč.

8. dubna byly na předměstí Benghází zadrženy dvě skupiny příslušníků ruských médií a začaly vysílat SOS – pokoušely se odjet z Benghází na jih, do strategické oblasti těžby ropy a na místo největšího zdroje pitné vody, tedy k objektům zvláštního významu. Dokonce i v některých „velmi demokratických zemích“ končí pokusy nepovoleného vstupu do zakázaných zón, nota bene fakticky za válečného stavu, soudem, rozsudkem a zaplacením obrovské pokuty. V řadě „o trochu méně demokratických“ států, včetně USA, může být složitá situace vyřešena velmi operativně: na místě a bez byrokratických průtahů. Používání tyčí, mačet nebo jiných podobných nástrojů umožňuje šetřit jak náboje, tak papír. Naštěstí Libye k takovým zemím nepatří, i když na západě rozhodli, že je čas ji konečně „demokratizovat“.

V případě pracovníků NTV a Komsomolské pravdy je vyprovodili zpět do Benghází, přičemž jim ponechali mobilní a satelitní telefony a umožnili jim si zavolat, a za několik hodin je propustili. Takové zacházení souviselo s tím, že šlo o občany RF. V libyjském Benghází, stejně jako v mnoha dalších městech různých zemí, je mnoho absolventů sovětských škol, kteří si ještě zachovali vzpomínky na tuto zemi a stále nás považují za „sovětské přátele“. Nikdo by nezaručil, že by taková situace měla dobrý konec, pokud by šlo, například, o Američany. Malé odbočení: 11. února Lara Logan, korespondentka americké CBS, která nadšeně reportovala z káhirského náměstí Tahrir o „vítězství demokracie“, tam byla zbita a hromadně znásilněna rozjásanou tlupou „stoupenců liberalizace“. Podle názoru řady místních komentátorů to bylo díky jejímu americkému občanství, i když původně pochází z JAR. Přirozeně, že se to ve světových médiích „neprobíralo“.

Vraťme se nicméně k příběhu s našimi lidmi v Benghází. Brzy poté, co zadržení vešlo ve známost, šéf ministerstva zahraničí S. Lavrov sdělil, že jeho resort požádal o podporu velvyslance v Turecku a Itálii, protože tyto země mají v Benghází generální konzuláty. A dále následovalo: „Moskva se může obrátit na země, které mají, podle zvěstí, v Libyi zvláštní jednotky, a požádat je o pomoc při vysvobození zajatých ruských novinářů“. Toto sdělení je zajímavé tím, že dříve ruské ministerstvo zahraničí, vláda prezidenta a další důležité orgány neustále opakovaly, že zvěsti nekomentují, nereagují na domněnky a spekulace a jednají nikoliv na základě zvěstí, ale pouze faktů.

Večer to završilo sdělení stálého vyslance Ruska v NATO D. Rogozina, který je, v souladu s nařízením prezidenta RF, zodpovědný za rozhovory s protiraketovou tématikou: „Co se týká zajetí ruských novinářů silami libyjské opozice, právě jsem se obrátil na velení NATO ohledně možné spolupráce na jejich osvobození.“ V té době již „zajatí“ novináři překročili hranice s Egyptem a dostali od svých redakcí pokyny vrátit se do Moskvy a bouřlivě oslavovali ukončení mise… Měli ze svého odjezdu upřímnou radost stejně, jako nechápali, kde byli a proč. Mimochodem, ani jednomu ruskému novináři nepřišlo na mysl udělat rozhovor s velitelem 32. brigády Hamisem Kaddáfím, který kdysi studoval v Moskvě a na jehož popud se pochodem sjednocení stala hudba v SSSR známé písně „Malá země“. Jakýkoliv profesionální novinář by se tohoto tématu chytil, ale ne tak „naši“ – ti potřebují příkaz.

Je pochopitelné, že jak Lavrov, tak Rogozin nejsou iniciátory a autory daných výroků a „informují veřejnost“ o reakci těch, kteří přijímají rozhodnutí, a „otáčí se“ přísně v souladu s nařízeními nadřízených. Co se týká oficiálního postoje nejvyššího ruského vedení, tak ten se rychle výrazně měnil, a mění, přičemž mnohokrát. Média za nimi nezaostávají a mnohá se při volbě „aktuálně vhodných“ stanovisek ztratila, tím spíše ve světle nevídaného pluralismu na nejvyšších mocenských postech. Vrátíme se trochu zpět.

21. března premiér V. Putin, když mluvil o situaci v Libyi, řekl: „Rezoluce Rady bezpečnosti je podřadná a škodlivá, umožňuje vše a připomíná středověkou výzvu ke křížové výpravě. Fakticky umožňuje invazi do suverénní země.“ Ve stejný den prezident D, Medveděv zdůraznil, že Moskva nepovažuje rezoluci RB OSN za špatnou: Pokud bychom se dnes pokoušeli „být se v hruď“ a říkat, že jsme nechápali to, co jsme dělali, bylo by to chybné, učinili jsme to vědomě… Vše, co se děje v Libyi, souvisí s příšerným chováním, kterého se dopouštělo vedení Libye, a se zločiny, které byly spáchány na vlastním národě, na to se nesmí zapomínat, vše ostatní je důsledkem.“

Podle tehdejších průzkumů veřejného mínění považovalo 75-85% Rusů takový postoj RF za „nesprávný“. Těžko říct, jakou měrou mohly tyto výsledky ovlivnit změnu postoje vedení země. V každém případě na ruská média žádný vliv neměly a ta většinou, po vyhodnocení „aktuálních dispozic“, nadále skládají „ódy na bojovníky za svobodu“ a pranýřují „divoké hordy nenáviděného režimu“. Tím se nakonec proslavila katarská stanice Al Jazeera, která se od začátku dubna omezuje při charakterizování bojujících stran v Libyi pouze na výrazy: „revolucionáři“ a „Kaddáfího falangy“.

Po pouhém týdnu, 28. března, S. Lavrov podotkl, že „akce letectva západní koalice v zájmu libyjských vzbouřenců jsou v podstatě vměšováním do občanské války v Libyi a jsou mimo rámec pravomocí daných účastníkům operace Radou bezpečnosti OSN“. Protože tento výrok nepronesl nejvyšší představitel a zazněl na setkání s ministrem zahraničí Kyrgyzstánu, zkušení manažeři médií mu nevěnovali zvláštní pozornost a pokračovali v rétorice v předešlém duchu, ale ve stejných médiích se začaly objevovat odvážné komentáře a střízlivá hodnocení. Srozumitelné vysvětlení tohoto jevu nenásledovalo.

26. dubna premiér V Putin řekl, že ani jedna země na světě nemá povolení zavraždit Kaddáfího. Řekl doslova následující: „Říkali „nechceme Kaddáfího zabít“. Nyní někteří oficiální představitelé říkají „ano, snažíme se Kaddáfího zlikvidovat“. Kdo jim to dovolil? Byl snad soud? Kdo si usurpoval toto právo – popravit člověka, ať je jakýkoliv. Jaká bezletová zóna, když každou noc útočí na paláce?“ Premiér také vyjádřil názor, že základním zájmem těch, kteří nyní „operují v Libyi“, mohou být přírodní zdroje této země.

V neděli, 1. května, ruský ministr zahraničí řekl, že ruské vedení vyjádřilo „vážné pochyby“ ohledně upřímnosti Severoatlantické aliance, které tvrdí, že letecký nálet na Tripolis v noci na 1. května nebyl namířen proti libyjskému vůdci Muammaru Kaddáfí a příslušníkům jeho rodiny. Mezinárodní koalice překračuje „mandát rezoluce 1973 Rady bezpečnosti OSN, která v žádném případě neopravňuje ke změně vlády libyjské džamahírie“. Toto vyjádření následovalo po sérii leteckých náletů sil proti-libyjské koalice na civilní objekty v Tripolisu, kdy v důsledku jednoho z náletů zahynul syn libyjského vůdce Sejf al-Araba (absolvent ekonomické fakulty Káhirské univerzity) a další pokojní obyvatelé.

Takže někteří potřebovali více než dva měsíce na to, aby začali „vážně pochybovat“ o tom, co mnohým bylo jasné již 27. února, kdy RB OSN jednohlasně přijala rezoluci č. 1970 a zavedení sankcí proti Libyi. Tato rezoluce, mimo zákazu cestování pro Muammara Kaddáfího, příslušníky jeho rodiny a řadu příbuzných, a také pro členy jeho vlády, stanovila, že všechny členské země OSN „jsou povinny okamžitě přijmout všechna nezbytná opatření, aby zabránily přímým nebo nepřímým dodávkám, prodeji nebo dodání Libyi jakýchkoliv typů výzbroje, „včetně všech druhů zbraní, munice a vojenských materiálů“.

Ptát se médií, jestli je nakládání bomb a raket na letouny NATO na letištích v Evropě a jejich svrhávání na čtvrti Tripolisu „přesunem munice“ nemá smysl. Hrubá četná porušování rezolucí 1970 a 1973 jsou zjevná, ale média čekají na signál. Pravda, již znatelně změkčila „styl informování“, přiměřeně okamžiku, a přesunula akcenty, ale vyčkávají, protože stále nejsou zorientována. Jak se říká, pomalu…

Doslov

22. února 2011 schválil parlament v prvním čtení návrh zákona určeného na regulaci aktivit elektronických médií. Tímto zákonem se konkrétně stanovuje nový právní statut internetových stránek – „síťová média“. Mimo to se zavádí nové kritérium médií – periodičnost aktualizace, což umožňuje zařadit internetové stránky do kategorie tisku. Jen stěží věnoval tomuto krátkému sdělení pozornost někdo z cizinců. Nicméně v Rusku vždy uměli číst mezi řádky.