Loupež století
Konfiskace libyjských státních investičních fondů
Cílem války proti Libyi nejsou jen její zásoby ropy (nyní odhadované na 60 miliard barelů), které jsou největší v Africe, a jejichž náklady těžby patří mezi nejnižší na světě, ani zásoby zemního plynu odhadovány na 1 500 miliard metrů krychlových. V hledáčku „ochotných“ z provozu „Unifikovaného ochránce“ jsou fondy svrchovaného majetku, kapitálu, který libyjský stát investoval do zahraničí.
Libyjská Investment Authority (LIA) spravuje fondy svrchovaného majetku, jejichž výše se odhaduje asi na 70 miliard dolarů, připočtete-li zahraniční investice centrální banky a dalších subjektů, narostou na více než 150 miliard dolarů. Ale možná je částka ještě vyšší. I když je hodnota libyjských státních fondů nižší než fondy Saúdské Arábie nebo Kuvajtu, byl pro ně charakteristický jejich rychlý růst. Při založení LIA v roce 2006 měly fondy k dispozici 40 miliard dolarů. Během pouhých pěti let investovala LIA ve více než sto společnostech v severní Africe, Asii, Evropě, USA a Jižní Americe: v hospodářství, v bankovnictví, v nemovitostech, do průmyslových odvětví, do ropných společností a dalších.
V Itálii jsou hlavní libyjské investice v UniCredit Bank (LIA a libyjská centrální banka tam drží 7,5 procenta), Finmeccanica (2 procenta) a ENI (1 procento), tyto a další investice (včetně 7,5 procenta na Juventus Football klub) mají význam ne toliko ekonomicky (částky dosahují zhruba 5,4 miliardy amerických dolarů) jako hlavně politicky.
Libye poté, co ji Washington odstranil z černé listiny "darebáckých států", se snažila vybojovat si místo na mezinárodní úrovni se zaměřením na „diplomacii fondů státního majetku.“ Poté, co USA a EU zrušily v roce 2004 embargo a velké ropné společnosti, se vrátily do země, Tripolis byl schopen udržovat obchodní přebytek ve výši asi 30 dolarů miliard dolarů ročně, který byl z velké části použit pro zahraniční investice. Správa suverénních fondů však přinesla nový mechanismus moci a korupce do rukou ministrů a vyšších úředníků, což pravděpodobně částečně uniklo kontrole samotného Kaddáffího. To potvrzuje i skutečnost, že v roce 2009, navrhl, aby 30 miliard příjmů z ropy šlo "přímo libyjskému lidu." Návrh vyvolal zhoršení vztahů v libyjské vládě.
Americké a evropské vládnoucí kruhy se zaměřily na tyto finanční prostředky tak, aby ještě před uskutečněním vojenského útoku na Libyi dostaly své ruce nejen na libyjské energetické bohatství, ale i na libyjské státní investiční fondy. Usnadnění této operace jim zprostředkoval zástupce libyjské investiční společnosti Mohamed Layas, odhaleny v kabelogramu publikovaném WikiLeaks. Dne 20. ledna Layas informoval amerického velvyslance v Tripolisu, že LIA uložila 32 miliard dolarů v amerických bankách. Pět týdnů později, 28. února, americké ministerstvo financí tyto účty „zmrazilo“. Podle oficiálních prohlášení, je to „největší suma blokována kdy ve Spojených státech“. Washington ji údajně „drží v opatrování pro budoucí Libyi.“ Ve skutečnosti bude sloužit jako kapitálová injekce do americké ekonomiky, která je stále více a více v dluzích. O několik dní později EU „zmrazila“ kolem 45 miliard EUR z libyjských zdrojů.
Útok na libyjské státní investiční fondy bude mít zvláště silnou odezvu v Africe. Tam investovala Libyjská investiční společnost do více než 25 zemích, 22 z nich v sub-saharské Africe, a plánovala zvýšit investice v příštích pěti letech zejména v těžebním průmyslu, výrobě, cestovním ruchu a telekomunikacích. Libyjské investice byly rozhodující při provádění prvního telekomunikačního satelitu Rascom (Regionální africké organizace satelitních komunikací), který vystoupil na oběžnou dráhu v srpnu 2010, což umožnilo africkým zemím nezávislost na amerických a evropských družicových sítí s ročním úsporami v řádech stovek milionů dolarů.
Ještě důležitější roli sehrály libyjské investice při realizaci tří finančních institucí zahájených Africkou unií: Africká investiční banka, založená v Tripolisu, Africký měnový fond, založený v Yaoundé (Kamerun) a Africká centrální banka se sídlem v Abuji (Nigérie). Vývoj těchto subjektů by umožnil africkým zemím vyhnout se kontrole Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, nástrojů neo-koloniální nadvlády, a také by to znamenalo konec CFA franku, měny 14 bývalých francouzských kolonií, jež jsou nuceny CFA frank používat. Zmrazení libyjských finančních prostředků je silnou ránu celému projektu. Zbraně použité „ochotnými“ s názvem „Unifikovaný ochránce“ nejsou pouze vojenského charakteru.