Proč Turecko přehodnotilo svůj postoj k Libyi

Melkulangara K. Bhadrakumar

28.3.2011 Komentáře Témata: Afrika, Analýza, Libye 1118 slov

Saud bin Faisal bin Abdul-Aziz, vysoký, hezký a uhlazený saúdský ministr zahraničí, nemá sobě rovného. Za svoji 36letou kariéru byl klíčovým hráčem v tolika velkých dramatech, že to už nikdo nespočítá – íránská revoluce, irácko-íránská válka, afghánský džihád, válka v Zálivu, Taliban a Al-Kaida, útok 11. září 2001, americká invaze do Afghánistánu a Iráku. Tedy pokud vynecháme jeho významný příspěvek k přeladění saúdsko-arabské zahraniční politiky po studené válce, obzvláště s Čínou.

Ale neplánovaná několikahodinová návštěva tureckého hlavního města Ankary minulý čtvrtek byla skličující misí, ve snaze dotlačit Turecko k příznivému postoji k současnému vývoji v regionu. Ankara, jejíž vztahy s Teheránem se v posledních letech dramaticky zlepšily, začala šlapat na první okruh saúdských zájmů.

Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan nedávno charakterizoval saúdskou intervenci v Bahrajnu jako „novou Karbalu“. To byla narážka na bitvu, která se odehrála v r. 680 mezi silami vnuka proroka Mohammada Husaina ibn Ali a kalifa z Umayyad Yazida II.

Erdogan požadoval stažení saúdských jednotek z Bahrajnu, zatímco Riyadh si představoval dlouhodobou vojenskou přítomnost coby jedinou záruku proti šíitskému převzetí moci v Manamě.

Faisal kdysi naříkal ohledně svého odkazu v památném rozhovoru pro New York Times, kde údajně řekl:

„Za celou tu dobu (36 let) jsme nezažili okamžiky radosti… Vidíte množství vody, myslíte si, že máte něco v rukou, ale je to zrádně daleko. S pískem je to stejné. Takže dokud v rukou něco nemáte, a tak, aby to byl úspěch, pak jste neudělali nic.“

Faisal mohl přemítat, jestli to, co drží v ruce je voda nebo písek, když ho jeho soukromé letadlo ve čtvrtek v noci přepravovalo zpět domů v Jeddah. Ve skutečnosti však držel v ruce něco pevnějšího.

Erdogan od svého výroku o Karbale ustoupil. O dva dny později donutilo Turecko přistát íránské letadlo na cestě do Sýrie a zkonfiskovalo materiály, které porušovaly sankce OSN proti Teheránu – ruční rakety, minomety, samopaly Kalašnikov a munici. V prohlášení tureckého ministerstva zahraničí se uvádí: „Letadlu bylo dovoleno odletět… bez zakázaného materiálu.“ Bylo zdůrazňováno, že došlo k „incidentu“ proto, že diplomatické praktiky Teheránu a Turecka jsou extrémně komplexní.

Vynořuje se zde to, že minulý týden došlo k silnému posunu v tom, jak turecké vedení nahlíží na situaci v regionu. Doposud si Turecko vedlo dobře, když se postavilo na správnou stranu historie na novém Středním východě. Tiché přirovnání Muslimského bratrstva k Nejvyšší radě egyptských ozbrojených sil, kooptování Salafis Bratrstvem a jeho nástup jako jediné organizované síly ve společnosti a senzační vítězství ústavního referenda (které bratrstvo silně podporovalo) – to jsou doposud, co se týká Erdogana a vládnoucí strany Spravedlnost a rozvoj (AKP), pozitivní trendy, protože poskytují nový islámský ideologický základ pro užší turecko-egyptské vztahy.

Zdá se, že arabské probuzení má potenciál posílit ambiciózní snahu Erdogana zajistit pro Turecko to, co jeho protivníci nazývají „neo-osmanská“ vedoucí role v regionu.

Libye proto představuje pro Erdogana výzvu. Zaprvé, intervence mezinárodního společenství v Libyi dává vzniknout precedentu. V Ankaře neprošlo bez povšimnutí, že v sousední Sýrii jsou rozmíšky a masové protesty. Mimo to Ankara chápe, že mezinárodní intervence v Libyi vytváří fait accompli, do kterého nemá Turecko co mluvit. Ankara si začala myslet, že je v obecném zájmu Turecka zajistit si pro sebe politickou roli v mezinárodní intervenci v Libyi, spíše než stát stranou. Faisalova rada mohla pomoct.

Nicméně Turecko musí na získání takové role zapracovat. Ankara byla naštvaná, že nebyla pozvaná na pondělní setkání v Paříži, kde se vytvářela choreografie politického přístupu k západní intervenci v Libyi. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy byl celý žhavý poukázat na svoji vedoucí roli v intervenci v Libyi a pravděpodobně udělal díru do aspirací Turecka coby regionální mocnosti v severní Africe. Turecko zareagovalo silně tím, že zpochybnilo locus standi intervence a odsoudilo zuřivost francouzských náletů.

Po klíčovém strategickém zasedání v Ankaře v pondělí v noci došlo Turecko k závěru, že NATO by bylo nejlepší protilátkou na Sarkozyho ješitnost; a pokud se aliance ujme vedoucí role v operacích, i Turecko by mohlo mít své slovo. (Všechna rozhodnutí NATO jsou prováděna na základě konsensu a Turecko je významnou členskou zemí).

Turecko doufá, že si zajistí podobnou roli, jakou hrálo v Afghánistánu – účast na Mezinárodní bezpečnostní pomoci, vyjma bojových operací. Ankara také tvrdí, že stejně jako v Afghánistánu musí mít operace NATO mandát Rady bezpečnosti OSN. A nakonec, Turecko by chtělo, aby operace NATO zůstaly v rozsahu rezoluce OSN 1973, což znamená vynucení příměří, zavedení bezletové zóny a poskytnutí podpory a humanitární pomoci.

Turecko se kalibrovalo na vývoj na zemi tím, že vytváří vlastní dynamiku. Například letecké útoky nemusí přinést požadované výsledky, co se týká toho, že Muammar Kaddáfí ztratí kontrolu. A pak co? Může následovat faktické rozdělení Libye. To se může přeměnit na dlouhou a obtížnou válku a v jisté fázi může být nasazení pozemních jednotek nezbytností. Na druhou stranu, pokud bude Kaddáfí brzy sesazen, kdo se chopí moci? Abych ocitoval Sami Cohena, zkušeného tureckého komentátora napojeného na myšlení elity: „Nikdo to neví. Neexistuje pro to žádný připravený plán. Je to jen další známkou období nejistoty s otevřeným koncem.“

Stručně řečeno, ambice Turecka coby regionální mocnosti – stejně jako Sarkozyho – křižují bez kompasu. Mezitím americký prezident Barack Obama mluvil v úterý večer s Erdoganem, aby si zajistil účast Turecka v jakékoliv operaci NATO. Představitelé NATO již sdělili, že Turecko bude jedním ze sedmi členů aliance, kteří se zúčastní námořních operací na vynucení zbrojního embarga OSN a že budou nasazeny čtyři turecké fregaty, jedna ponorka a jedna záložní loď. (Kanada, Španělsko, Británie, Řecko, Itálie a USA přispěly doposud každá jednou fregatou).

Takže se konečně Turecko dostalo do stanu. Turecko bylo nyní začleněno do „kontaktní skupiny“ účastnických zemí NATO, která se sejde v úterý v Londýně, aby „provedla inventuru“ dosavadní implementace rezoluce 1973 a „v této práci pokročila“, jak uvádí prohlášení britského ministerstva zahraničí.

Turecko mohlo zabodovat také tím, že donutilo Francii přistoupit na to, že v plánování a provádění kampaně dostane roli NATO. (Ale Francie se také zakopala v trvání na tom, že politické vedení bude na „kontaktní skupině“, do které budou patřit také představitelé z Arabské ligy a Africké unie).

Podle všeho Turecko nadále jede na vysokém koni. Sloupkař pro-vládního na islám orientovaného deníku Zaman, Abdulhamit Bilici, napsal:

„Takže kde Turecko nyní stojí? Ankara stále podporuje americkou rezoluci… ale Turecko má problém s chabým plánováním a jednostrannou povahou operace. Je také naštváno přístupem generálního tajemníka NATO Anderse Fogh Rasmussena „my jsme rozhodli, vy se k nám můžete přidat“… Pro tureckého vojáka je nemyslitelné útočit na muslimskou zemi. Ale pokud bude zahrnuto do plánovacího procesu řádně, je turecká armáda připravena nabídnout podporu u každé platformy, včetně nebojových záležitosti NATO. Uvidíme, jestli si Západ zvolí pomoct sobě a regionu tím, že bude spolupracovat s Tureckem, nebo učiní pravý opak a Turecko vynechá.“

Nicméně ve skutečnosti bylo Turecko donuceno se silně a rychle zamyslet. „Červená linie“ se rychle blížila a Turecko tlačilo nad rámec své váhy. Faisal pomohl Ankaře pohlédnout na záležitosti z realistické perspektivy. Erdogan navštívil Saudskou Arábii přes víkend, a tam se začaly v turecké rétorice objevovat první známky, že proces neúprosného zvažování započal.

To byla, zdá se, jedna z misí, kde se Faisal pravděpodobně při svém tvrdém sebehodnocení během rozhovoru pro New York Times před rokem mýlil, tedy v tom, že jeho odkaz může být definován „silným zklamáním, spíše než úspěchem“.

Why Turkey recalibrated its Libya stance vyšel 25. března na AsiaTimes.com. Překlad L. Janda.
Známka 1.1 (hodnotilo 32)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 16 422