Eskalace
Jen zauvažujte – NATO je připraveno zúčastnit se nové války Západu! Jak řekl generální tajemník této organizace Anders Fogh Rasmussen – aby přispělo „svým dílem k širokému mezinárodnímu úsilí při ochraně libyjského národa…“. Ještě před dvěma dny na to nebylo možné ani pomyslet. A náhle se Brusel rozhoduje… Protože to, rozuměj, žádá veřejnost: dokonce i prezident Institutu pro Blízký východ Jevgenij Satanovskij, který poznamenal, že události v Libyi „lze kvalifikovat jako puč“ a „Evropa se vrhá do těžkého vojenského konfliktu… bez jasné perspektivy“, Bruselu naznačuje, že „novému kolonialismu očividně chybí síly“, takže jednotky NATO budou muset provést pozemní operaci. A rovněž nejvyšší představitel Evropské unie pro zahraniční politiku a bezpečnost, Javier Solana, který v době svého působení ve funkci generálního tajemníka NATO byl jedním z iniciátorů bombardování Jugoslávie v r. 1999, vyjádřil svůj názor (osobní, samozřejmě), že NATO prý může operaci v Libyi vést.
Nyní má světová veřejnost uvěřit tomu, že první země se iniciativy chopily dobrovolně a začaly s likvidací plukovníka Kaddáfího a jednaly prostě jen jako banda uličníků, která se zapletla do nenadálé rodinné rvačky. Neměly ani výzvědné informace z centrály o rozmístění vojenských objektů v Libyi, ani informace o takticko-technických údajích libyjské výzbroje, o počtech a bojové připravenosti libyjských jednotek, ani žádné jiné poznatky nutné pro vedení moderní války. Dokonce i posloupnost útoků jejich letectva prý není nijak a nikým koordinována a „Tomahawky“ byly vypouštěny nazdařbůh, bez navádění na cíl.
Tomu nemohou uvěřit ani hospodyňky, protože každá země účastnící se útoku na Libyi je již dávno a úzce navázána na vojenské plánování NATO a bez něj nemůže na mezinárodní scéně bojovat ani náhodou.
Stává se jasným, že inspirátoři agrese proti Libyi předvedou v nejbližších zhruba dvou dnech malé divadélko pod názvem „my jsme to nechtěli, ale okolnosti si to vynucují“. Samozřejmě, že chtěli; samozřejmě, že věděli, že tato vojenská vzdušná kriminalita „jednotlivých států“ při dosažení cílů seriózní vojenské operace stěží něco zmůže – tím spíše za tvrdého odporu bránící se Kaddáfího armády. Taková snaha „jednotlivých států“ jen situaci vnitrolibyjského ozbrojeného konfliktu konzervuje. Útok jednotek vojenského bloku NATO na Libyi byl plánován od počátku a stále je. Jiná věc je, že anglosasové by nebyli anglosasy, kdyby se nepokoušeli uhasit požár cizíma rukama. Nicméně právě v Saudské Arábii probíhající rozhovory britského premiéra Davida Camerona o připojení se tohoto království k agresi ukázaly, že nic není tak jednoduché. Britský premiér dostal od krále, na kterého se spoléhal, pořádnou facku. „Nejsou prachy“, sdělil mu s uctivým úsměvem saudský král Abdul Aziz Ibn Saud, který odmítl lézt do válečné vřavy.
Ale on, David Cameron, tuto válku strašně potřebuje. Kromě toho, že se nemusí podařit rozdělit si libyjská bohatství, tak ještě parlament vyhrožuje, že zkrátí finance vojenskému letectvu Jejího veličenstva od 300 milionů liber každý rok, což povede k silné redukci britského vzdušného parku.
- K čemu potřebujete tolik stíhaček, pane Camerone? – ptají se šéfa vlády v britském parlamentu.
- No proto, že ve světě existuje krvavý diktátor Kaddáfí, ten strašlivý vlk s velkými, převelikými zuby, a mým hochům od letectva je hrozně. Je třeba je živit a vyzbrojit – odpověděl by rád při slyšeních premiér.
A aby dokázal, že to nejsou planá slova, je připraven vrhnout se do velké války. Nicméně podle všeho bude jediný. Britská generalita již nejednou dokázala moudrost úsloví „nikoliv množstvím, ale šikovností“. Opravdu dokáže bojovat s malými počty a existuje zde pravděpodobnost, že libyjští rebelové budou z počátku podpořeni zahraniční pomocí na úrovni rot nebo praporů, což také není tak málo.
Nicméně to není to hlavní. Hlavní je to, že od okamžiku, kdy první zahraniční vojáci vstoupí na libyjskou půdu, nabude eskalace ozbrojené agrese proti Liby nevratného charakteru, a válka začne do hry zatahovat stále nové a nové účastníky.
Anglosaská „holubice míru“ a francouzský „kohout svobody“ mají veškeré vyhlídky nasáknout krví v písku severní Afriky.