V půli cesty ke „Spojeným státům Blízkého východu“?

Washington se, pochopitelně, hrozí radikálního islámu, pokud se jeho stoupenci dostanou k moci. Vždyť dnes nemají USA v muslimském světě žádný opěrný bod. Jsou hlavním a úhlavním nepřítelem, ať je americká přítomnost v této části světa maskována jakoukoliv demagogií o demokracii.

Ve zprávě představitelů amerických výzvědných kruhů, připravené v únoru a věnované zjištění rozdílů mezi dvěma největšími politickými silami – „Muslimským bratrstvem“ a „Al-Kaidou“ – se rozlišuje mezi cíly těchto dvou skupin a stanovuje se předpoklad, že směsice muslimství a nacionalismu u „Muslimského bratrstva“ z něj činí organizaci, která se silně liší od „Al-Kaidy“, která považuje státní hranice za překážky pro nastolení islámského kalifátu. Ve zprávě se přiznává, že „Muslimské bratrstvo“ kritizuje USA především za pokrytectví ve vztahu k demokracii – kdy ji slovy vnucují, ale činy podporují takové diktátory, jako Hosní Mubarak.

Financial Times zkoumají několik scénářů vývoje událostí: pokud Kaddáfího režim brzy padne, pak se ropa sotva vrátí na 95 dolarů za barel, protože není jasné, jak rychle se podaří obnovit v Libyi těžbu. Michael Wittner z newyorské pobočky Société Générale píše, že „pokud se situaci v Libyi normalizuje, tak to ještě neznamená zánik problémů v dalších zemích. Aby se ropa vrátila na 95-100 dolarů za barel, musí se zklidnit celý region“.

Scénář číslo dva – pokud se krize v Libyi vyostří, tak dojde k zastavení těžby ropy zcela. Cena, podle názoru expertů, vzroste na 120-125 dolarů za barel, což může zpomalit „světový ekonomický růst“.

Je zde i nebezpečí „dominového efektu“, pokud se libyjský ropný průmysl zastaví a nepokoje se rozšíří do dalších zemí produkujících ropu. Pak cena vyskočí na 150-220 dolarů za barel. V takovém případě IEA (Mezinárodní agentura pro energii) využije strategické zásoby, to však ropný trh neuklidní.

A proto je v novinách obzvláště zajímavá pasáž nejmenovaného představitele Obamovy vlády, který řekl: „Pokud naše politika nedokáže rozpoznat rozdíl mezi „Al-Kaidou“ a „Muslimským bratrstvem“, nemůžeme se přizpůsobit změnám.“ Je třeba předpokládat, že ve Washingtonu již obě hnutí rozlišují a každému z nich mají co navrhnout.

V Evropě jsou úvahy v souvislosti s událostmi v Libyi a na celém arabském východě poněkud složitější. Prudké zdražení ropy, v důsledku „národních revolucí“, znervózňuje příliš silně na to, aby je to nechávalo v klidu. Tisk načrtává několik scénářů pro nejbližší budoucnost, a nejpesimističtějším z nich jsou útoky teroristů na tankery nebo ložiska v Saudské Arábii. V takovém případě vyskočí cena za barel na 250 dolarů.

Španělské El Mundo tvrdí, že španělské úřady již začaly aplikovat protokol Mezinárodní agentury pro energii a její direktivy pro případ ropné krize. Španělsko již začalo šetřit s benzínem a snížilo maximální povolenou rychlost na dálnicích ze 120 na 110 km/h. Plánuje se snížení počtu firemních vozidel a zkrácení úřední doby veřejných institucí o hodinu. IEA rovněž radí snížit ceny jízdenek veřejné dopravy a podporovat práci z domova, a při zhoršení nedostatku ropy „zakázat cesty starými auty, změnit pracovní rozvrh a zakázat používání aut v určených hodinách“. Pokud se situace zhorší, mají být otevřeny strategické rezervy ropy a tvrdě omezeno používání automobilů, a nakonec zavedeny přídělové lístky na ropné produkty.

Podle informací Times britský ministr pro mezinárodní rozvoj Alan Duncan řekl, že „kvůli „arabskému jaru“ může cena ropy vzrůst na dvojnásobek.“ Tvrdí, že pokud dojde k útokům teroristů na tankery nebo ložiska v Saudské Arábii, může se cena ropy vyšplhat až na 250 dolarů, benzín na britských benzínkách zdraží na 2,03 libry za litr a „Británii čeká druhá vlna krize“. Aby snížila daňový tlak na majitele automobilů, který nyní představuje 63% z maloobchodní ceny benzínu, vláda rozhodla, že sníží daně u paliv o 5 pencí.

Protože dokonale chápe, že jakékoliv demonstrativní zasahování západu do arabských záležitostí situaci pouze zhorší, A. Duncan varuje před „zjednodušenými pokusy“ zavést demokracii v zemích Perského zálivu. Taková opatrnost má nicméně příčinu nikoliv v náhle vzniklém přání Britů brát v úvahu zvyky zemí, stojících frontu na zavedení demokracie, ale ve strachu, že ztratí dodavatele energetických zdrojů. Ještě včera Britové s Mubarakem a Kaddáfím vycházeli, a dnes jsou náhle ochotni v zájmu „ochrany obyvatel před diktaturou“ poslat svá vojska a uvažují rychleji, než jejich partneři za mořem. Již se snaží připravit pro budoucnost arabského světa měkkou podestýlku, protože se k němu prostě nemohou otočit zády.

Jak tuto budoucnost anglo-sasové vidí?

Jak s velkými nadějemi sdělují Times, v důsledku úspěšných revolucí „se ve světě může objevit nová ekonomická síla, a to přímo u bran Evropy“. Tvrdí, že desítky let nebránila rozvoji arabských zemí koloniální politika západu, ale jakési kulturně-historické a sociálně-ekonomické faktory. „Ty dohromady vedly k tomu, že zde neexistovalo přání přijmout současné podmínky globalizace světového společenství. Nicméně události posledních týdnů svědčí o tom, že se situace, možná, začíná měnit“ – tvrdí v novinách ředitel správy aktiv investiční banky Goldman Sachs Jim O¨Neill. Podle něj tvoří základ protestních akcí „typické požadavky pro arabský svět. Nevidíme známky proti-západní propagandy a toho, že se povstalci řídí náboženskými motivy. Zdá se mi, že nepokoje byly vyvolány tím, že se lidé ze zpráv satelitních televizí a z internetu dozvěděli o životní úrovni ostatních národů žijících za hranicemi tohoto regionu, a začali ji chtít i pro sebe. Tato vlna vzpoury a přání změnit svůj život je zcela pochopitelná“.

Zkrátka a dobře, protože se vzbouřili kvůli závidění životní úrovně, především v západních zemích, tak arabský svět smetl své „diktátory“, aby si vybudoval nový život. To znamená, podle názoru O’Neilla, že ani jeden stát na Blízkém východě a v severní Africe není dostatečně velkým a mocným, aby mohl konkurovat alespoň zemím BRIC (Brazílii, Rusku, Indii a Číně), které podnikají v posledním desetiletí ekonomické výpady, „ale po sjednocení se může arabský svět stát ekonomicky silným hráčem. Dnes se z regionu vyčleňuje několik zemí. Egypt a Irán mají dostatečně velký počet obyvatel, a proto figurují v tak zvaném „Next 11“ – našem seznamu jedenácti zemí, které, podle názoru analytiků, mají nejlepší vyhlídky, aby mohly hrát významnou roli ve světové ekonomice – Bangladéš, Egypt, Indonésie, Irán, Mexiko, Nigérie, Pákistán, Filipíny, Jižní Korea, Turecko a Vietnam. Když se podíváme na klíčové faktory, zajišťující udržitelný růst, tak země Blízkého východu vypadají nevalně. K těmto ukazatelům patří míra inflace, stabilita vlády, úroveň vzdělání a délka života. Například Egypt se na seznamu „Next 11“ nachází u tempa růstu a produktivity práce na čtvrtém místě od konce. Je však zajímavé, že Irán vypadá v této souvislosti mnohem lépe, než Egypt, nehledě na zjevné nedostatky jeho vlády. Pokud by v zemi proběhlo úspěšné národní povstání, Irán by se velmi rychle přeměnil na ekonomiku, o kterou by se zajímal mezinárodní byznys“ – tvrdí O’Neill.

Toto „revoluční“ prohlášení představitele Goldman Sachs vypovídá o mnohém.

Nejlepším lékem, jak se zbavit strachu z prudkého růstu ceny ropy, se má stát ještě jedno „úspěšné národní povstání“. Nyní v Iránu. „Počet obyvatel zemí Blízkého východu a severní Afriky činí celkem 400 milionů lidí,“ vypisují recept na vytvoření regionálního sociálně-ekonomického „ráje“ Times. To je více než dvojnásobek populace Brazílie a téměř trojnásobek populace Ruska. Hlavní výhoda tohoto regionu spočívá v jeho geografické poloze a časovém pásmu. Země nacházející se tak blízko Evropy by se mohly stát významným centrem lehkého průmyslu, obzvláště v souvislosti s tím, že platy a výrobní náklady v Číně budou neustále růst. Pokud by bylo výsledkem revolucí zvýšení efektivnosti výroby a blahobytu obyvatelstva, Británii, s její ekonomikou orientovanou na vnější vztahy, by to jen prospělo.

Zaručený přístup ke zdrojům a levné pracovní síle v budoucích „Spojených státech Blízkého východu“, kam má být začleněn i Irán po zorganizování „národní revoluce“ – tak vypadá pro nadnárodní korporace a globální finanční skupiny cesta k nastolení „globálního vládnutí“. Na to, co to bude znamenat pro lidi, kteří vyšli v Tunisu, Libyi, Egyptě, Jemenu a dalších zemích tohoto regionu na náměstí pod hesly sociálního protestu, se ptát netřeba. Hlavně vpusťte do svých zemí „demokracii“.