Kurily: Velká hra v Asii a Pacifiku

Melkulangara K. Bhadrakumar

7.3.2011 Komentáře Témata: Asie, Analýza 2185 slov

Ruské rozhodnutí z tohoto týdne rozmístit na sporných jihokurilských ostrovech rakety je výrazným posunem v tom, co začalo jako diplomatický spor s Japonskem loňského listopadu, na novou úroveň aktivity. Když spor v listopadu propukl, po návštěvě ruského prezidenta Dmitrije Medveděva na ostrovech, první takové cestě ruské (nebo sovětské) hlavy státu, Moskva tvrdila, že jde o symbolické vyjádření suverenity, které přišlo přirozeně a spontánně.

„V Rusku je tolik malebných míst. Kunašir“ – to Medveděv poznamenal, když se připojil krátce po přistání na svůj účet na Twitteru. Od té doby se příběh změnil.

A z diplomatické roviny se rusko-japonský spor během posledních dvou až tří měsíců soustavně posunoval do politické a vojenské roviny. Poslední krok, umístit rakety, je zdůrazněním, že někde hluboko v pozadí vždy existovala nutkavá potřeba Moskvy učinit kroky na šachovnici geopolitiky v oblasti Asie a Pacifiku. Nakonec, Moskva postupovala s velkou rozvahou.

Nepostupitelná součást

Jádrem této záležitosti je odmítání Tokia vzdát se svých nároků na čtyři Kurilské ostrovy – Iturup, Kunašir, Šikotan a Habomai – které Sovětský svaz anektoval po druhé světové válce, což pak zabránilo těmto dvěma mocnostem podepsat mírovou smlouvu a ukončit nepřátelství.

Ale jde o něco víc, než jen o územní spor. Zde mají komentátoři tendenci činit zjednodušená, avšak až ne tak nesmyslná, přirovnání k ukvapeným krokům slabého cara v Kremlu před 100 lety. Poháněný komplexní motivací oživit ruský nacionalismus a ruský expansionismus na Dálném východě s ohledem na velkou pružnost regionální politiky a imperiální ambice konkurenčních impérií, zavřel car Nikolaj II dveře všem, včetně sobě v r. 1905. Nikdo v brzké době rusko-japonskou válku nepředpovídá.

A rovněž tento dlouho trvající spor jen stěží poskytne možnost nějakého brzkého vyřešení. Takže proč se Rusko stalo v této záležitosti náhle tak rozhodným? Na první pohled tento rychlý krok Kremlu ani nesouvisí s velkým důrazem Medveděvovy zahraniční politiky vytvořit „modernizační aliance“ se západem a Japonskem a lákat zahraniční investice a technologie pro modernizaci Ruska a inovace.

Vždy existuje rámec pro názor, že podobně jako car Nikolaj i Medveděv zasáhl do tohoto sporu, který je opravdu jen bouří ve sklenici vody. Podle této verze má Rusko zájem pouze na urychlení rozvoje svého dálnovýchodního regionu, do kterého přirozeně spadá i posílení jeho obrany, a tento účel mohl být dosažen, i pokud by Medveděv pověřil v listopadu cestou na Kurily nižšího představitele, ale udělal chybu, že ji provedl sám.

Další spekulací je, že Moskva měla prostě dost sporu s Japonskem, který nevykazoval žádné známky nějaké snahy ho vyřešit, a Medveděv prostě „proces urychlil“. Rusové příliš přemýšlejí. Ale vadou tohoto názoru je, že Medveděv také pověřil několik představitelů, aby v jeho šlépějích pokračovali, včetně ministra obrany Anatolije Serdjukova a ministra zahraničí Sergeje Lavrova, a pak sám začal neustále mluvit o masivním nárůstu ruské vojenské přítomnosti na ostrovech.

Mezitím se v ruské verzi začal objevovat nový vzorec: spor o Kurily je v podstatě ruským falklandským problémem. Důsledkem je, že stejně jako Argentina vůči Británii používá Japonsko tento spor s Ruskem jako „nástroj pro odvedení pozornosti veřejnosti od domácích problémů a na boj proti vnějšímu nepříteli“, abych ocitoval moskevského analytika. Takže i Japonsko si může jednoho dne zvolit Kurily, které jsou Ruskem slabě bráněny, jako snadný cíl pro ventilaci agrese.

Zapleteny jsou zde dva menší argumenty: zaprvé, také Rusko potřebuje v Kremlu „železnou dámu“, někoho jako bývalá britská premiérka Margaret Thatcher, což obrazně řečeno znamená politické vedení s odvahou „prosazovat zájmy a vážnost Ruska“ a odhodlané demonstrovat, že Rusko učiní vše potřebné, aby prosadilo své zájmy a udrželo teritoriální celistvost.

Vyzbrojování Kuril

Ruští badatelé přišli rychle s interpretací, že na straně Japonska panuje v poslední době stále vyšší míra agresivnosti. Abych ocitoval Viktora Pavljatenka z Centra japonských studií Institutu pro Dálný východ Ruské akademie věd: „Politická elita Japonska vytvořila kolem tohoto sporu velmi napjatou atmosféru.“ Slovy dalšího analytika, Michaila Barabanova:

„Rusko by udělalo dobře, kdyby mělo na paměti zálibu Japonska začínat válku náhlým dobře naplánovaným útokem, což je taktika, kterou použilo v každé válce, kterou kdy vedlo. Blízkost Japonska k ostrovům mu umožňuje rychle dodat náklad a posily pozemním jednotkám, a krýt je pomocí masivní letecké podpory z útočných vrtulníků. Japonská armáda je dobře vycvičená a vysoce motivovaná. Má obrovské množství nejmodernějších zbraní a vybavení. Má unikátní víceúčelové rakety typu 96 a systémy HATM-6 s beranidlu podobným podvozkem, které lze na ostrovy dodat pomocí lehkých druhů dopravy. Ty by byly účinné jak proti tankům, tak dělostřelectvu. To by, v kombinaci s japonskou vzdušnou nadvládou a širokým použitím přesných zbraní, Japoncům umožnilo rozdrtit obranné síly na ostrovech rychleji a snadněji, než si myslíme.“

Paradoxem je, že jak ruská interpretace japonských záměrů, tak vojenská schopnost Moskvy bránit Kurily mohou být předmětem zpochybňování.

Samozřejmě, je absurdní tvrdit, že by Japonsko zaútočilo na Rusko. Jenže vojenské plánování musí spočívat na pesimistickém scénáři. Skutečně, blízkost ostrovů k japonskému pobřeží je činí extrémně obtížně bránitelnými. Ruská obrana může být, v zásadě, snadno zdolána, pokud by došlo k masivnímu plíživému útoku v noci za použití rychlých motorových člunů.

Rusko má v současné době na ostrovech 3,500 špatně vyzbrojených vojáků. Jeho nejbližší letiště s bojovými letouny se nachází na Sachalinu a Kamčatce, a Japonsko by mělo v jakémkoliv konfliktu převahu ve vzduchu. Úvahou Rusů je obranu posílit, aby si koupilo čas v případě útoku a mohlo mobilizovat silný výsadek posil a rovněž si vytvořit životaschopnou útočnou kapacitu pro letecký a raketový útok na celé území Japonska.

Takže ruský krok z tohoto týdne posílit Kurily raketami převádí v listopadu se zrodivší rétoriku do roviny konkrétních vojenských kroků. Bylo to pečlivě naplánováno. Raketa Jachont má dosah 200-300 kilometrů při nadzvukové rychlosti a může dosáhnout části japonského Hokkaidó. Systém Tor-M2 může odpálit čtyři rakety najednou na čtyři různé cíle, Rusko také plánuje rozmístit vrtulníky Mi-28, které jsou vybaveny protitankovými raketami. Vysoký ruský velitel naznačil, že nasazeny mohou být i hrůzu nahánějící protivzdušné systémy S-400 Triumf (tento systém již byl na Kurily odeslán – p.p.).

Tokio zareagovalo tím, že ruské rozmístění systémů je „velmi politováníhodné“ a že bude „bedlivě sledovat ruské vojenské trendy na Dálném východě“. Kyodo předpověděl, že ruský krok „bezpochyby vyvolá odvetu Japonska“. Je poměrně jasné, že neustálé zhoršování rusko-japonských vztahů od doby, kdy Tokio v r. 2008 zveřejnilo nové pokyny pro školní učebnice, které mají nárokovat japonskou suverenitu nad Kurilskými ostrovy, se prudce zrychlilo.

Přitvrzení ruského postoje bylo patrné v prohlášení ruského ministerstva zahraničí, které v Moskvě 6. února uvedlo, že Japonsko by mělo zaujmout „střízlivý a vyrovnaný přístup k realitě. Doufáme, že teritoriální realita, vypracovaná po druhé světové válce a zakotvená v Chartě OSN, v Tokiu převáží. Zanechání uměle kladeného důrazu na otázku „ostrovů“ by pomohlo vytvořit nevzrušenou a konstruktivní atmosféru pro japonsko-ruský dialog“.

Pravda, pravičáčtí japonští nacionalisté sehráli v urychlené ruské diplomatické předehře velkou roli. A také, jak řekl Dmitrij Trenin z moskevské Carnegie, „pro japonské politicky slabé vlády s krátkým trváním je obtížné nebo nemožné projevit strategickou vizi a taktickou pružnost při cestě k dohodě s Ruskem“. Abych k tomu dodal i situaci v Moskvě, „2011-2012 je období parlamentních a prezidentských voleb v Rusku, čas na demonstraci tvrdosti a síly, spíše než flexibility a ochoty dosáhnout kompromisu“.

Strategická podstata věci

Nicméně to vše je pouze předehra. S největší pravděpodobností mají Rusové ve svém kalkulu také „velký obrázek“. Nakonec, mají ve vztahu k Japonsku a Číně obrovsky bolestivé historické zkušenosti. Nedávno, v rámci chytrého tahu, Moskva nabídla Číně spolupráci při rozvoji Kuril. Spolkne to Čína? Či přesněji, zakousla se již bez větší publicity? Ačkoliv to není příliš pravděpodobné.

Důsledky jsou zjevné. Trenin zdůraznil: „Kdokoliv souhlasí tam (na Kurilech) investovat, musí akceptovat dlouhodobé riziko, že ztratí (u japonského přátelství) a také krátkodobé sankce ze strany Tokia. Čína se může rozhodnout tam vstoupit, použít investice jako geopolitický nástroj, jako prostředek zarazit klín mezi Rusko a Japonsko ještě hlouběji a pokusit se dostat Moskvu blíže k Pekingu. Bude zajímavé pozorovat, jestli to Čína udělá, možná za použití Hong Kongu jako proxy.“

Čínské komentáře považují ruské kroky u Kuril v posledních měsících za „podstatu ruské strategie u svého Dálného východu, a dále u regionu Asie a Pacifiku“. Redaktor People’s Daily, píšící pro Global Times, prakticky signalizoval, že Peking by se extrémně nerad chytil do medvědí pasti. Xinhua shrnula geopolitiku ruských kroků takto:

(Kurilské) ostrovy se nacházejí na geografický klíčovém místě, kde zajišťují bránu do Pacifiku pro ruskou pacifickou flotilu. Pokud by dané čtyři ostrovy znovu získalo Japonsko a použilo je jako přirozenou bariéru Japonska a Spojených států, ruská pacifická flotila by byla od Pacifiku odříznuta a mohla by čelit přímé vojenské hrozbě ze strany těchto dvou zemí… Také by to znamenalo, že sousední poloostrov Kamčatka a region Sachalinu, obojí strategické území pro schopnost Ruska reagovat na útoky, by byly odkryty a ohroženy také.

Ještě významnější je, že Xinhua dodala, že ruské kroky jsou součástí koordinované „na východ orientované strategie proti hrozící perspektivě probíhajícího globálního přeuspořádání v nové éře“. Uvedla, že Moskva rozvíjí jižní Kurily jako „platformu pro ukázku svalů Ruska ve východní Asii. Tyto ostrovy by mohly Rusku pomoct posílit jeho hlas v regionu a udržet tam jeho pozici velké mocnosti“.

Xinhua nevysvětlila, proč Rusko cítí potřebu ukázat svaly v oblasti Asie a Pacifiku, nebo „zvýšit hlas“. Ale Aleksej Pilko, ruský komentátor, který má celkem dobrou pozici, aby mohl odrážet oficiální myšlení, ano. V nejlepším duchu „glasnosti“ napsal nedávno v časopisu Profil Ruska o „velké hře“ v Asii a Pacifiku. Poukázal na to, že Moskva zřejmě vnímá jako velké nebezpečí americko-čínské srdečné porozumění pro rozvoji Asie a Pacifiku na základě „výměny“ „Taiwanu za Severní Koreu“.

Historické resty

Je třeba strávit spoustu historie, pokud má být tato teze zcela pochopena, a sahá to až do dnů rozpuku čínské revoluce v r. 1949 a nezdolných politických dovedností Josefa Stalina coby manipulátora par excellence, čínského zpackaného zapojení do korejské války (podněcovaného Stalinem) a předčasné smrti velkých vyhlídek americko-čínské aliance v r. 1950 (o kterou jak Washington, tak Peking horlivě usilovaly a Stalin se jí bál). Pilko píše:

„Současný strategický status quo v regionu Pacifiku naprosto nevyhovuje čínským národním zájmům, protože ji připravuje o volný přístup k oceánu a dává její vojenskou aktivitu v podstatě pod kontrolu USA… Sjednocení (Taiwanu) s pevninskou Čínou poskytne Pekingu volný a nekontrolovatelný přístup k Pacifiku… V tomto ohledu je životně důležitou složkou řešení taiwanské otázky současná situace na Korejském poloostrově, neboť by to Číně poskytlo příležitost uzavřít velký geopolitický obchod s USA… Proto je Severní Korea ideálním vyjednávacím nástrojem v rozhovorech Číny s USA.“

Peking by mohl dokonce schválit uvalení tvrdých sankcí proti Severní Koreji, nebo udržovat neutralitu během jakýchkoliv trestných vojenských operací proti ní, za předpokladu, že USA budou souhlasit se sjednocením Číny a Taiwanu, které by mohlo, například, proběhnout podle scénáře Hong Kongu… tento typ „výměny“ by mohl být pro USA docela dobře jedinou možností. Nemohou si dovolit, aby v Koreji vypukla totální válka.

Pravda, pokud bude Pyongyang nadále pokračovat ve svém jaderném programu stávajícím tempem, je otázkou času, než Japonsko a Jižní Korea ho budou následovat, což samozřejmě změní bezpečnostní scénář v Asii a Pacifiku dramaticky a silně to poškodí regionální vliv USA a jejich schopnost hrát zde vedoucí roli.

Peking není nadšen ani severokorejským archaickým a neživotaschopným režimem a jeho podivnými způsoby. V podstatě Čína nelibě nese snahy Severní Koreji vyrobit jaderné bomby. Proto si Rusové myslí, že „geopolitická výměna“ Taiwanu za Severní Koreu by v jistém okamžiku byla jak Washingtonem, tak Pekingem považována za vzájemně prospěšný obchod, který USA umožní vyřešit problém Severní Koreji, zatímco to zároveň vytvoří pevné a trvanlivé základy pro rozvoj konstruktivních americko-čínských vztahů.

V krátkosti, takový scénář se vrací ke geopolitice před korejskou válkou, kdy si jak Čína, tak USA přály mezi sebou, coby mocnostmi, nové vztahy.

V ruské mysli je zakořeněn velký strach ohledně toho, že se možná americko-čínská shoda stane dominantním tématem východoasijského geopolitického jeviště. Ruští komentátoři ukazují statečnou tvář a trvají na tom, že Moskva by takovou shodu uvítala jako svůj vlastní zájem.

Ale člověk nemůže ruské myšlenkové procesy v tomto směru nikdy znát. Lze pouze s jistou mírou jistoty říct, že pokud strategický dialog v Asii a Pacifiku nabere nových zvratů a pravidla hry se změní, pak si realpolitika žádá, aby se Rusko dostalo do pozice, aby mohlo nové reality využít, spíše než aby zaspalo, či aby přinejmenším snížilo ztráty.

Ruský strach nelze snadno rozpustit. Minulý týden Moskva odhalila plán na přezbrojení do r. 2020 ve výši 650 miliard dolarů, jehož součástí je i navýšení počtu ponorek o 20, včetně osmi atomových ponorek a více než 600 bojových letounů, 100 nových lodí a 1,000 vrtulníků.

„Hlavním úkolem je modernizace našich ozbrojených sil… Nemáme zájem na nákupu jakýchkoliv zahraničních zbraní nebo vojenského vybavení,“ řekl náměstek ruského ministra obrany Vladimir Popovkin. Nová strategie si klade specificky za cíl znovu získat námořní kapacity sovětské éry a vytvořit protiraketovou obranu nové generace, aby se nahradil systém S-300.

V letech po studené válce bylo těžiště ruské strategické schopnosti nadále ponecháno na západě. Expanze NATO a americká politika zadržování nechaly Rusku stěží jinou možnost. Mezitím ruské kapacity v regionu Asie a Pacifiku stále rychleji degradovaly – a i toto, když ostatní země, jako Čína a Japonsko a Jižní Korea, začaly růst vojensky, vedlo k tomu, že Rusko začalo zaostávat.

Díky Medveděvově politice „znovunastartování“ vztahů s americkým prezidentem Barackem Obamou a obzvláště díky blízkosti u otázky protiraketové obrany Moskva získala odklad a možné okno příležitosti obrátit pozornost na náchylný východ. Skutečně, Čína si toho všímá také. Nedávný komentár v Global Times to shrnul takto: Ruské kroky, od Medveděvovy návštěvy Kurilských ostrovů po současné plány na přezbrojení, ukazují, že strategickým cílem této země je znovu si vybudovat strategickou pozici v Asii a Pacifiku.“

Pak poněkud osudně dodaly: „Pokud Rusko zvýší své námořní a vzdušné schopnosti na jihokurilských ostrovech a rozšíří pacifickou flotilu, aby posílilo její schopnost provádět námořní útoky, budou vojenské síly na ostrovech schopny působit koordinované s vojenskými jednotkami ve Vladivostoku a na poloostrově Kamčatka. To zcela jistě ovlivní bezpečnost sousedních zemí, a dokonce to zintenzivní potenciální závody ve zbrojení v severovýchodní Asii.“

Vítejte v nové velké hře ve vzdálených zemích, kde slunce vychází.

Kurils: The great game in Asia-Pacific vyšel 5. března na Asia Times. Překlad L. Janda.
Známka 1.5 (hodnotilo 40)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 23 140