Na Blízkém východě se budou znovu rozdávat karty

Richard Král

Pád diktatur v Tunisku a Egyptě způsobil zhroucení mocenského schématu, který USA s Izraelem udržovaly na Blízkémvýchodě po tři dekády. Na blízkovýchodní šachovnici se usilovně hraje a hráči tají dech. Hraje se o to, jak veliká bude porážka USA s Izraelem.

Blízký východ byl vždy nezbytným pilířem americké zahraniční politiky, protože byl životně důležitý pro prvního a klíčového spojence, Izrael. Ochrana Izraele byla sice hlavním důvodem, ale tím druhým a neméně důležitým byla kontrola ropných zdrojů a jejich distribuce Suezem.

Američanům se částečně podařilo odvrátit nebezpečí plynoucí z Iráku a Íránu, nejprve irácko-íránskou válkou v 80.letech minulého století, ve které vyzbrojili diktátora Saddama Husajna, po oslabení íránského režimu pak nechali bývalého spojence Husajna pověsit. Husajn udělal chybu, když nešel po stopách Mubaraků a dalších vazalů, ale snažil se být nezávislý a dokonce protiizraelský. Na rozdíl od Husajna si to včas uvědomil nebezpečí libyjský diktátor Kaddáfí a postavil se na stranu USA v „boji proti terorismu“ za zájmy USA.

Arabský svět se podařilo na tři dekády zneutralizovat a rozdělit. Miliardy dolarů podporovaly starověké monarchie typu Saúdské Arábie, která má největší známé zásoby ropy na světě. Další miliardy tekly do diktatur v Jordánsku a Egyptě. Egypt byl po Izraeli druhým největším příjemcem americké zahraniční vojenské pomoci.

Největším nebezpečím pro americko-izraelské zájmy v regionu byl vždy arabský nacionalismus a z něj plynoucí podpora Palestincům. Proto USA podporovaly loajální arabské diktatury a udržovaly je u moci, nehledě na to, jak kruté byly a na to, že např. Mubarak za sebou zanechal třetinu negramotných a 40% obyvatel žijících pod hranicí chudoby. Vládnoucí Mubarakova třída z Národní demokratické strany (slovo „demokratická“ se stalo již absolutní prostitutkou nejen v arabském světě) se stala klubem pohádkových milionářů. Mubarak přitom nebyl tak drahý, když uvážíme, že střežil brány k Izraelem okupované Palestině. Stačilo mu pár miliard dolarů ročně. A peníze nebyly jediné, co mu Američané zajistili. Nikdo Mubaraka ani jeho diktátorské praktiky nekritizoval. Žádné západní médium nepřinášelo zprávy o politických procesech v Egyptě, o mučení a zatýkání tajnou policií.

Mubarakova tajná policie vedená pozdějším z nouze jmenovaným „viceprezidentem“ Omarem Sulejmanem úzce spolupracovala s Izraelci. Podle depeší Wikileaks slíbil Sulejman v roce 2005 Amosu Giladovi, politickému řediteli ministerstva obrany židovského státu, že v Palestině žádné volby nebudou. Když se to nepodařilo a zvítězil Hamas, Mubarak zahájil blokádu Gazy a umožnil Izraelcům udělat z Gazy jedno větší varšavské ghetto s 1,5 milionem lidí. Izrael s vývojem situace nepočítal. Tomu nasvědčuje projev šéfa vojenské rozvědky generála Aviva Kochava v Knessetu dva týdny před pádem Mubaraka, kdy poslance ujistil, že Mubarakův režim je silnější a pevnější než kdykoli předtím.

Po pádu Mubaraka oznámila arabská televize Al Jazeera, že „Arabové slaví od zálivu po oceán“. A nebyla to jen geografická slovní hříčka, ale geopolitické faktum. Mubarak byl v arabském světě dlouhodobě vnímán jako americký vazal, který v roce 1990 vedl kampaň proti Iráku a dlouhodobě se zasloužil o genocidu Palestinců.

Revoluce v Egyptě a Tunisu hrozí odhalit Izrael jako nikdy předtím. Skončí tak obrázek Izraele jako stabilního, civilizovaného ostrova západního světa v moři arabských barbarů a islámských fanatiků. Pokud se v obou zemích zformují civilní vlády vzešlé z voleb, hrozí, že se karta obrátí a Izrael se stane ostrovem barbarismu a fanatismu uprostřed modernizujícího se arabského světa. Nic není horšího pro Izrael a USA než vzdělaní, nenásilní, kulturní Arabové. Izrael potřebuje nevzdělané, negramotné Araby, islámské teroristy lačnící po krvi. Na takovém pozadí se dobře buduje jeho image.

V očích západní společnosti ztrácí Izrael konstatně podporu. Jak dlouho se ještě vyplatí USA udržovat zvláštní vztahy s Izraelem a dostat se do mezinárodní izolace? Ani zvýšená podpora židovského státu v Palestině ho nemusí udržet v jeho současné rasistické a extremistické podobě. Týká se to i nedávného dalšího veta USA v RB OSN, které se týkalo rezoluce odsuzující další ilegální kolonizaci palestinského území. Americké veto bylo manifestační a do očí bijící. Izrael se tak stává nejen spojencem, ale odpovědností USA. USA nesou odpovědnost za činy Izraelců na okupovaných územích. To přivádí USA do mezinárodní Izolace, vyvolává nenávist Arabů a vylučuje USA z role vážného „zprostředkovatele míru“ mezi Izraelem a Palestinci. Mezinárodní kredit USA je na nule.

Pád proamerických diktatur v Egyptě a Tunisu, hroutící se monarchie v Bahrajnu demonstrují, že udržování mocenského schématu USA a Izraele na Blízkém Východě je neudržitelné. Dalšími horkými kandidáty na revoluci jsou Alžír, Jordánsko, Maroko a Saúdská Arábie.

Na Blízkém východě již nic nebude takové, jako kdysi.

Známka 1.4 (hodnotilo 232)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 20 418