Teď je to na Íránu

Kaveh L. Afrasiabi

16.2.2011 Komentáře Témata: Írán, Revoluce na Středním východě 1037 slov

V pondělí se Teherán stal opět prostorem střetů mezi bezpečnostními složkami a demonstranty, kteří se vzepřeli vládnímu zákazu ohledně pouličních shromáždění. Paradoxně tak Írán pocítil na vlastní kůži dopad demokratického probuzení arabského světa.

Externí, tedy geopolitické, zisky mohou jít ruku v ruce s politickými ztrátami doma, a mnohé závisí na politické moudrosti vlády, jak se jí podaří balancovat mezi otevřeným vítáním egyptské revoluce a současnými pokusy potlačit opoziční hnutí, známé jako Zelené hnutí, ve svých ulicích.

Do ulic vyšly tisíce protestujících, jako odpověď na výzvy opozičních stran, aby podpořili povstání v Tunisu a Egyptě, která vedla k odstoupení vůdců v těchto zemích (a nejen opozice, americké tajné služby rozesílaly hecováni po twitteru – p.p.). Setkali se se silným odporem ze strany bezpečnostních složek, které střílely do vzduchu a použily slzný plyn v ulicích poblíž náměstí Azadi (svoboda), oznámeného místa shromáždění. Podle zpráv byl zabit nejméně jeden člověk a mnoho lidí bylo zraněno.

Shromáždění se brzy zvrhlo na protivládní demonstraci, jak k tomu došlo při pouličních protestech v r. 2009, po zpochybněných volbách, ve kterých prezident Mahmud Ahmadinejad získal druhé funkční období.

Pozoruhodné bylo, že spíše než aby byl hněv namířen proti Ahmadinejadovi a jeho vládě, vykřikovaly části davu hesla proti nejvyššímu vůdci ajatolláhu Ali Khamenei, srdci moci v Islámské republice. To je neobvyklý vývoj.

V kontrastu se zmatenými komentáři protestů v ulicích Egypta vyjádřila americká ministryně zahraničí Hillary Clinton podporu „aspiracím lidí“, kteří vyšli v pondělí do ulic Íránu.

Protože příští rok jsou na pořadu důležité parlamentní a napřesrok prezidentské volby, boj za svobodné hlasování nabyl nového významu, ve světle zjevného dominového efektu arabských revolucí na Írán.

Vysocí íránští politikové, jako mocný ajatolláh Ahmad Jannati, klerik pověřený vedením Strážní rady, jsou nekompromisní. Podle nich by neměla by existovat „žádná příležitost dát vládní posty do rukou nevhodných jedinců“. Maje stále v čerstvé paměti vzpomínky na nepokoje v r. 2009 jsou tito nekompromisní politici, včetně šéfa Islámských revolučních gard (IRGC), neoblomní a trvají na zabránění jakémukoliv zmírnění politických mantinelů, které by mohlo být využito oponenty režimu k podkopání systému.

Tento názor nesdílí nutně všichni ve vládě a existují náznaky, že Ahmadinejad a někteří jeho poradci dává přednost zmírnění politické kontroly, které by umožnilo, mimo jiných věcí, větší svobodu tisku. Podle odhalení WikiLeaks v lednu se Ahmadinejad a šéf IRGC, Ali Jafari, kvůli této záležitosti střetli na jednom ze setkání, což bylo vládou tvrdě popřeno.

Někteří experti na Írán říkají, že netolerance vlády k opozičním shromážděním vychází z jejího strachu z efektu sněhové koule, protože i shromáždění mladých v Egyptě vyvolala obrovská masová shromáždění. Panují obavy, že sebemenší uvolnění by se mohlo změnit na záplavu protestů vyjadřujících politickou a ekonomickou nespokojenost.

Alternativou k potlačení protestujících a uchýlení se k předběžným zatýkáním předních disidentů, což Teherán údajně udělal, je, že vláda poněkud zmírní postoj k politické opozici. Ale je to riskantní tah a mohl by mít zpětný ráz a způsobit ještě větší politické odcizení a hlubší vztek na vládu.

Klíčovým určujícím faktorem bude schopnost reformních skupin (eslahtalaban) získat důvěru komplexního systému vlády, že jejich záměrem není změna režimu, ale spíše zlepšení a postupné reformy, na rozdíl od radikálnějších hlasů Zeleného hnutí, které upřednostňuje skoncování s náboženským vedením (Velayat-e Faghih).

Mohammad Mohammadi, teoretik Zeleného hnutí žijící v exilu, říká, že demokratické hnutí v Íránu se „musí soustředit na Velayat-e Faghih jako na klíčový ústřední požadavek“. To by zkrátka a dobře znamenalo revoluci, hodně za rámcem reformní politiky v islámské republice.

Přesto by to mohlo být motivací některých protestujících při pondělních provoláváních namířených proti 72letému Khameneimu, který je v podstatě nejvyšší autoritou, protože jeho veto je v politických záležitostech konečné.

Někteří reformní politici a znalci Íránu tvořící páteř porevolučního režimu, který v r. 1979 svrhl americký loutkový stát, se u milionů Íránců těší důvěře. Tito lidé si velmi dobře uvědomují mocenské pozice vlády. Poukazují na nezbytnost distancování se od excesů Zeleného hnutí a nepoužívání jakýchkoliv protisystémových hesel, domnívají se, že to není jediná schůdná cesta.

Podle profesora politologie univerzity v Teheránu, který mluvil s autorem pod podmínkou anonymity, „mohou naši reformisté využívat povstání v Tunisu a Egyptě do té doby, dokud nepřirovnají tyto loutkové diktátory k íránským vládcům. Ale na druhou stranu, pokud vládu přesvědčí, že respektují ústavu a jsou poslušní vlády práva (Velayat-e Faghih), pak mají šanci na získání dalších práv.“

Přední opoziční politici, Mir Hossein Mousavi a Mehdi Karrubi, kteří vyzývali k tomu, aby pouliční shromáždění vyjádřila podporu egyptské revoluci, dostali zjevně v pondělí, v den protestů, domácí vězení. Je velmi pravděpodobné, že žádnému z nich nebude dovoleno v příštích volbách kandidovat, kvůli jejich nadměrným prohřeškům vůči režimní „politice omezení“.

Oba muži trvají na svých obviněních, že volby v r. 2009 byly „ukradeny“, navzdory povolebním průzkumům mínění, které potvrdily základní platnost výsledků voleb. Pouze uznáním porážky a přislíbením loajality k principům náboženského vedení mohou mít tito vůdci nějakou šanci na to, že jim bude umožněno ve volbách kandidovat.

Ani Mousavi, ani Karrubi nic takového nenaznačili. Takže se uzavřeli do marného boje s režimem. Jejich dilema spočívá ve strachu, že přiznáním porážky mohou ztratit legitimitu u svých stoupenců, a přesto od vlády získat málo nebo nic.

„Volá se po nové politice vzájemných ústupků mezi vládou a opozicí,“ řekl teheránský profesor, a dodal, že některé postavy opozice, které byly zatčeny po volbách v r. 2009 a pak propuštěny, udělaly mezi sebou a Zeleným hnutím, které nyní považují za „radikální“, „čáru“.

Islámská fronta účasti, přední reformní skupina, která kdysi měla v parlamentu silné zastoupení, zaplatila za podporu kandidatury Mousaviho v prezidentských volbách vysokou cenu.

Protože je napojena na bývalého umírněného prezidenta Mohammada Khatamiho, nemusí být propad u politického štěstí Fronty nezvratný a může se opět stát důležitým nástrojem pro reformní změny, pokud její vedení získá důvěru režimu coby legitimní politická strana, která se staví proti radikálním změnám.

Pokud by se tak stalo, bylo by pro Frontu snazší režim a jeho bezpečnostní složky přesvědčit, aby se méně spoléhal na metody biče a více na metodu cukru – politickou účast a „příspěvek disentu“ u vládních záležitostí.

Rychle postupující vývoj v arabském světě poskytl nové náměty na přemýšlení pro obě strany, vládu i opozici, a ovlivnil způsoby vzájemného jednání.

Budoucnost demokratizace Íránu závisí na ochotě obou stran správně se poučit z revolty Arabů a vyhnout se rizikům politiky všechno nebo nic, která brání kompromisům, jako předehře ke kvalitativnímu prohloubení republikánské hradby režimu, která se bude rovnat evoluci Islámské republiky.

Kaveh L. Afrasiabi je autorem „Po Chomejným: Nové směry íránské zahraniční politiky“ (Westview Press). Jeho příspěvky do Wikipedie najdete zde. Je autorem „Čtení v íránské zahraniční politice po 11. září“ (BookSurge Publishing, 23. října 2008). Jeho poslední kniha „Pátrání po právech na Harvardu“ vyšla nedávno.

Článek Now Iran feels the heat vyšel 16. února na Asia Times. Překlad L. Janda
Známka 1.0 (hodnotilo 25)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 13 438