Tunis: Předzvěst velké krize?

Po vyhlášení nezávislosti Tunisu v r. 1956 jeho vůdce, prezident Habib Burgiba, byl jak ideologem, tak stoupencem umírněného světského kursu ve vnitřní a zahraniční politice. Například ženy v Tunisu měly ve srovnání s jakoukoliv jinou arabskou zemí poměrně velká práva. Vojáci, kteří se v arabském světě často chápou moci, byly z centra, kde se přijímala rozhodnutí, vyloučeni. H. Burgiba potíral islámské radikály tvrdou rukou. V zemi vládala jednotná Ústavní strana (Dustur), odbory hrály minimální roli. Tunis za Burgiby dostával americkou vojenskou a ekonomickou pomoc a Washington se nikdy problémem demokracie v Tunisu nezabýval. Za své významné zásluhy za stát dostal H. Burgiba titul „doživotního prezidenta“ a jeho pravidelné volby měly spíše rituální charakter.

V polovině 80. let, kdy se zdraví stařičkého Habiba Burgiby zhoršilo, začaly v kruzích kolem prezidenta sílit pochybnosti o jeho způsobilosti. Výsledkem byl nekrvavý vojenský puč 7. listopadu 1987, v jehož důsledku přešla moc na premiéra Ben Aliho, který prohlásil, že se ujímá funkce hlavy státu a hlavního velitele ozbrojených sil. V jistém smyslu to znamenalo naprosto logický krok tuniské elity, který ve světě nevyvolal žádný odpor. K politickým prohlášením nového tuniského vůdce přistupovali na západě poměrně pozitivně.

Ben Ali ve vnitřní, a tím spíše zahraniční politice Tunisu neprováděl žádní výrazné změny, i když byl nucen reagovat na události v sousedních zemích. Takže radikalizace islamistů v sousedním Alžíru tuniskému vůdci zamezila zakázat islámskou stranu „Najda“ a zatknout její vedení. Zároveň Ben Ali přistoupil k jistému zmírnění režimu a povolil v zemi působnost řady opozičních stran, avšak zachoval vedoucí postavení pro-prezidentské strany Dustur. Tuniský finanční trh byl liberalizován, byla zrušena omezení pro převážnou část dovozů a země dostala velmi vysoké ratingové ohodnocení od MMF. Nicméně Ben Ali šlápl na stejné hrábě, jako H. Burgiba. V r. 1994, po vítězství ve volbách, dělal vše, aby zabránil případnému svému nezvolení, a stal se v podstatě stejným doživotním prezidentem, když v r. 2002 změnil ústavu a zrušil omezení počtu prezidentských funkčních období a věkovou hranici pro prezidentské kandidáty (70 let). Tyto změny doprovázelo pronásledování politické opozice, represe vůči islámským fundamentalistům a mučení politických vězňů.

Nikdy nelze vědět s dostatečnou jistotou, co si ve skutečnosti myslí lidé hlasující ve volbách v zemích s, řekněme, omezenou demokracií. Názory Tunisanů na zemi, její politiku a vládu zůstaly do prosince 2010 skryté, a náhle se nečekaně prodraly ven. Nejjednodušší a nejpřesvědčivější vysvětlení událostí v Tunisu je následující: lidi omrzeli tito vládci! Omrzeli je doživotní nevyměnitelní vůdci, vláda jedné vedoucí strany, která, ať to lidé chtějí, nebo ne, z pozice moci přiděluje privilegia napojeným klanům a bují korupce. Omrzeli je slavnostní výčty „úspěchů“ a lhostejnost k problémům obyčejných lidí, především mladých. Pára v kotli se hromadila a našla si ventil.

Je pozoruhodné, že horké události v Tunisu, i když souvisí s růstem cen potravin, neproběhly v období krachu státní ekonomické politiky, ale v době, kdy se ekonomika nachází ve fázi růstu. Ukazuje se, že ekonomický růst sám o sobě není zatím důvodem vnitřních otřesů. Pokusy o zavedení výjimečného stavu v zemi, ani poslední návrhy Ben Aliho vytvořit 300,000 nových pracovních míst pro mládež, snížit ceny u základních potravin a základních potřeb, zrušit cenzuru tisku, dát opozičním stranám více svobody, a dokonce zřeknutí se prezidenta zúčastnit se voleb v r. 2014 nehrály již žádnou roli. Nepotřebný byl i sám Ben Ali. Vše se nyní bude dělat bez něho.

Co Tunis čeká a jaké důsledky události budou mít? Zákaz desítky let vládnoucí prezidentské strany? Není vyloučeno, že tato strana si bez svého vůdce sama oddechne. Velmi pravděpodobná je obecná revize vnitřního a zahraničního kursu nyní již bývalého prezidenta Ben Aliho. Lze také předpokládat, že Francie a USA budou moct je stěží řídit vývoj procesů ve prospěch svých zájmů. V Tunisu proběhla revoluce, s krví, mrtvolami, a zdá se, že nebyla ani barevná, natož oranžová.

S vysokou mírou pravděpodobnosti lze však tvrdit, že Tunis začíná novou etapu svého rozvoje – etapu demokracie, a bude to složité. Demokratizace arabského státu je vždy klacek o dvou koncích. Nelze vyloučit posun k panarabismu, silnou účast země v záležitostech arabsko-muslimského světa a posílení islámských motivů v tuniské politice.

Nový vůdce Tunisu, Mohamed al-Ghannouchi, zatím žádné politické výroky strategického charakteru nepronesl a omezil se pouze na sdělení, že bude postupovat v rámci ústavy a provede demokratické reformy, a rovněž občany vyzval k zachování klidu. Do vlády národní jednoty, o jejímž vytvoření bylo informováno 17. ledna, se poprvé po 23 letech dostali představitelé opozičních stran. Jak bylo oznámeno, jedním ze třech hlavních úkolů stojících před novou vládou je vyšetření zločinů, kterých se dopustil bývalá prezident Ben Ali.

„Projevy mas v Tunisu jsou podobné íránské revoluci z r. 1979, kdy byl svržen režim šáha – okomentoval události bývalý ruský velvyslanec v Republice Tunis Venjamin Popov. Ukazuje se, že v Tunisu je následující tendence: lidé nestrpí útlak a požadují, aby s nimi bylo počítáno… Stejně velká krize probíhá v celém arabském světě. Nyní jsou na řadě události v Súdánu, složitá situace v Libanonu a Jemenu. K podobným jevům došlo nedávno v Alžíru. V nejbližších dvou, třech letech se dočkáme změny osy a koordinát.“