Uvíznutí na summitu G20

Zastírání krize

Patrick Madden

17.11.2010 Komentáře Témata: Krize 997 slov

Navzdory naštvání některých obchodních partnerů minulý týden, přislíbením 600 miliard dolarů pro další kolo kvantitativního uvolňování, odjela Obamova vláda na summit G20 do korejského Seoulu s velkými nadějemi. Ty netrvaly dlouho. Obamova agenda se setkala s odporem okamžitě ve čtvrtek ráno a do večera byla prakticky mrtvá. Nejdříve se mu nepodařilo dosáhnout dohody o volném obchodu s Jižní Koreou, u které se doufalo, že zvýší americké vývozy aut a hovězího. Později, na dlouhém setkání s čínským prezidentem Hu Jintao, se mu nepodařilo dosáhnout jakéhokoliv pokroku ohledně revalvace juanu nebo předběžné dohody o mezinárodním mechanismu na omezení nerovnováhy v globálním obchodu a u měn. Čína rozhodně odmítla jakékoliv změny politiky, které by její motor růstu zpomalily, včetně dokonce i nezávazných dohod o limitech obchodních nerovnováh. „Nenuťte brát medicínu na svoji nemoc ostatní,“ řekl reportérům Yu Jianhua, generální ředitel čínského ministerstva obchodu.

Zmíněnou nemocí byla zjevně americká obchodní a fiskální pozice, ale tuto metaforu lze snadno rozšířit i na politickou situaci v euro-americkém světě obecněji. Navzdory hloubce krize neexistuje u přijímaných opatření v tak zvaném vyspělém světě žádný politický směr; a neexistuje žádné politické vedení podobného druhu, jaké Chavez poskytuje jižní Americe, nebo samotný stát v Číně. Takže se ukázalo být nemožným, aby euro-americká elita spojila jak obecné, tak partikulární zájmy, buď na regionální, nebo státní úrovni. Obama zcela ztratil důvěru amerických voličů a nebyl ani schopen vytvořit konsensus s tradičními ekonomickými spojenci, jako Británie a Německo – kdy obě země jsou kvůli posledním americkým monetárním intervencím naštvané, ale ani jedna nemá cokoliv připomínající dlouhodobou strategii pro udržitelné zotavení.

Británie, s novou konzervativní vládou, se uchýlila k osekání veřejného rozpočtu, ale kdo ví, jak dlouho bude schopna to udržet, protože nedávné studentské protesty v Londýně jasně demonstrovaly katastrofické důsledky a neoblibu úsporných opatření Cameronových Toriů. A co se týká Německa, to přestálo krizi stejně, jako jakákoliv evropská země, ale jeho exportní ekonomika je prakticky závislá na deficitu a dluhem financovaném utrácení importních zemí jako Čína, což je důvod, proč také nebude souhlasit s jakoukoliv dohodou o limitech u obchodní bilance. Výsledkem byla hromada ad hoc opatření, obecně upřednostňujících bohaté, zatímco představují obrovskou míru zátěže a nejistoty pro systém. V rámci tohoto geopolitického mrtvého bodu to pro elitu znamená prosazování krátkodobých zájmů, bez dlouhodobého, či dokonce střednědobého standardu: jediným vytyčeným kursem je bezsměrové driftování do vod budoucnosti.

V pokusu vypořádat se s tímto strategickým zmatkem v srdci kapitalistického systému by člověk stejně tak mohl oprášit prach z Marxova Kapitálu a připomenout si slavnou, ale tajemnou pasáž z kapitoly „Fetišismus zboží a jeho tajemství“. Marx:

„Záhadný charakter zbožové formy proto prostě sestává z faktu, že zboží odráží sociální charakteristiku vlastní lidské práce, jako objektivní charakteristiku produktů práce samotné, jako sociálně-přirozené vlastnosti těchto věcí… (Zbožová forma) je pouze konečným sociálním vztahem mezi samotnými lidmi, což předpokládá, u lidí, fantastickou formu vztahu mezi věcmi… Fetišismus světových komodit vychází ze zvláštního sociálního charakteru práce, která je vyrábí.“ (Kapitál, 164-165).

Pro Marxe se nám komodity (nejen zboží, ale i služby, práce, peníze, mezinárodní měny, dluhy, akcie, dluhopisy atd.) nejeví jako entity, které vycházejí z konkrétního lidského způsobu výroby, a jsou nositeli sociálních vztahů mezi lidmi, ale spíše jako nezávislé a kvasi-přirozené entity se svými vlastními vzájemně provázanými vztahy, jako předměty nějakého mechanického vzájemného vztahu. To je částečně důsledkem špatného chápání – nevidíme, že my jsme těmi, kdo stojí za vztahy mezi komoditami. Zároveň je to skutečně způsob, jak vztahy mezi komoditami vypadají, a proto je to součástí samotné reality – v kapitalismu na sebe komodity berou objektivní a věcem podobný zjev, dokonce i přesto, že za tento zjev jsme zodpovědní v první řadě my.

V „globalizovaném“ a vzájemně propojeném kapitalistickém světě tato zdánlivá přirozenost vztahů mezi komoditami zastírá nejen sociální vztahy mezi výrobci a vlastníky výrobních prostředků, ale také politické vztahy mezi samotnými státy. A to je skutečně případ Obamy a jeho politické elity, kdy jsou pro ně problémy s globální ekonomikou důsledkem nesouladu mezi jejími základními komponenty a uspořádáním. Takže globální kapitalistický systém, jako rozhozený motor, potřebuje pouze vyladit. Pro ně nemají problémy globální ekonomiky – nerovnováhy v obchodu a u rezerv, neutěšený stav u růstu zaměstnanosti, dluhové a příjmové krize, které postihly jak municipality, tak státy, potravinová krize, která zasáhla globální jih – téměř nic společného s kapitalismem jako takovým, s aktuální fází kapitalismu v tomto okamžiku naší historie, ani s jeho skutečnou dynamikou a tendencemi.

Pravdou je, že globální nerovnováhy a relativní hodnoty mezinárodních měn nejsou příčinou ekonomické krize. Jsou to spíše symptomy systému v krizi, výsledek způsobu výroby, která se snaží srazit náklady na práci na absolutní minimum, které samotná společnost může ustát, zatímco zároveň chrlí zboží, které musí být prodáno na trhu, aby mohl být realizován zisk. Levná a snadno vykořisťovatelná zahraniční práce je důvodem, že se výrobní pracovní místa ve velkém přesouvají z USA již nejméně třicet let, a je to důvod, proč se nevrátí. Výrobní kapacita Číny, Německa a Japonska je více než dostatečná, aby zaplavila globální systém, který se zabývá produkcí v první řadě jen tehdy, když lze očekávat rozumné zisky. Ale světový ekonomický systém, který nedokáže vytvářet pracovní místa a dostatečně velké mzdy pro lidi, se může jen stěží udržet tím, že se pokouší prodat zboží a služby stejným lidem, a tato základní věc se, zdá se, do mozku Obamy a spol. nedostala, nemluvě o oficiálních ekonomech.

Nečekejte, že to prohrají Číňané, jejichž elita je aspoň obeznámena s kritickými a historickými pohledy na problémy kapitalismu. Ba co víc, jako plnohodnotný dospělý národní stát je Čína schopná se rozejít s impotentními ekonomickými programy západu a pokusit se vést svoji ekonomickou politiku podle toho, co při nejmenším vnímá jako své vlastní zájmy. Je jistojisté, že zde nemá volnou ruku – je zcela jistě omezena spoléháním se na poptávku amerických spotřebitelů, a je fakt, že má měnové rezervy v bilionech, které nechce vidět znehodnotit – ale nenechá se americkou vládou vmanévrovat do sebevražedné politiky, vládou, která by si měla více než značně dělat starosti jak s domácí, tak imperialistickou sférou. Takže zatímco nemůžeme po Číně chtít, aby vytáhla svět z bezvětří, pravděpodobně se na ni spoléháme v tom, že se bude na podkladové příčiny globální krize dívat méně kouzelnicky, než elita na západě. Možná to by nám mohlo poskytnout aspoň trochu naděje.

Článek Mystifying the Crisis vyšel na serveru counterpunch.org 12-14. listopadu. Překlad L. Janda.
Známka 1.3 (hodnotilo 21)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 16 424