Proč USA začaly novou finanční světovou válku – a jak zbytek světa provede protiúder

Tato krize poskytuje příležitost – a skutečnou potřebu – se zastavit a vyhodnotit dlouho trvající finanční vývoj, aby se zjistilo, kam vedou dlouhodobé trendy a jaké cesty je třeba obnovit. Po mnoho století před r. 1971 vypořádávaly země své platební bilance ve zlatě nebo stříbře. Tyto „světové peníze“, jak nazval zlato sir James Steuart v r. 1767, tvořily rovněž základ domácích měn. Do r. 1971 byla každá bankovka amerických Federálních rezerv kryta z 25% zlatem v hodnotě 35 dolarů za unci. Země musely získávat zlato pomocí obchodních a platebních přebytků, aby mohly zvýšit svoji peněžní zásobu a podpořit obecnou ekonomickou expanzi. A když měly obchodní schodky nebo válčily, centrální banky omezily poskytování domácích úvěrů, aby zvýšily úrokové sazby a přilákaly příliv zahraničního kapitálu.

Dokud trval tento způsob chování, mezinárodní finanční systém fungoval poměrně hladce, i když zde byla politika „stop-start“, když obchodní expanze vedla k deficitům obchodu a plateb. Země s takovými deficity zvyšovaly své úrokové sazby, aby přilákaly zahraniční kapitál, zatímco snižovaly vládní výdaje, zvyšovaly daně spotřebitelům a zpomalovaly domácí ekonomiku, aby se omezily nákupy dovozů.

To, co tento systém destabilizovalo, byly válečné výdaje. S válkou související transakce během první a druhé světové války umožnily Spojeným státům do r. 1950 nahromadit zhruba 80% světového monetárního zlata. To učinilo z dolaru virtuální náhražku zlata. Ale po vypuknutí korejské války byly americké zahraniční vojenské výdaje zodpovědné téměř za celé deficity platební bilance v 50., 60. a na počátku 70. let. Obchod a investice soukromého sektoru byly v naprosté rovnováze.

V srpnu 1971 válečné výdaje ve Vietnamu a dalších zemích donutily Spojené státy zrušit konvertibilitu dolaru za zlato prostřednictvím prodejů přes Londýnský zlatý pool. Ale z velké části ze setrvačnosti centrální banky nadále vypořádávaly své platební bilance v amerických státních cenných papírech. Nakonec, neexistovalo žádné jiné aktivum v dostatečném množství, aby vytvořilo základ peněžních rezerv centrálních bank. Ale nahrazení zlata – čistého aktiva – v dolarech denominovaným americkým státním dluhem globální finanční systém transformovalo. Stal se systémem založeným na dluhu, nikoliv na aktivech. A geopoliticky učinil standard amerických státních dluhopisů Spojené státy imunními vůči stavu tradiční platební bilance a finančním problémům, a jejich kapitálovému trhu to umožnilo stát se výrazně více leveragovaným dluhem a „inovativním“. Také to umožnilo americké vládě vést zahraničně-politické a vojenské kampaně bez přílišného ohledu na platební bilanci.

Problémem je, že dodávka dolarových úvěrů se stala potenciálně nekonečnou. „Dolarová záplava“ ve vztahu k americkému platebnímu schodku proporcionálně vzrostla. Růst rezerv centrálních bank a fondů suverénních zemí na sebe vzal formu recyklace dolarových přílivů do nových nákupů amerických státních papírů – čímž byly zahraniční centrální banky (a daňoví poplatníci) učiněny zodpovědnými za financování většiny amerického rozpočtového schodku. Fakt, že tento deficit je svoji povahou z velké části vojenský – z důvodů, které mnozí zahraniční voliči odmítají – činí toto spojení obzvláště dráždivým. Takže je stěží překvapivé, že ostatní země hledají alternativu.

Na rozdíl od líčení situace ve většině médií není americký platební deficit – a tudíž platební přebytky ostatních zemí – primárně obchodním deficitem. Růst vojenských výdajů v zahraničí se navzdory ukončení studené války a rozpadu Sovětského svazu v r. 1991 urychlil. A co je ještě důležitější, rostl odliv kapitálu ze Spojených států. Banky půjčovaly zahraničním vládám z rozvojových zemí, soukromým vypůjčovatelům na nákup zahraniční infrastruktury v privatizacích, zahraničních akcií a dluhopisů, a arbitrážistům, kteří si půjčovali za nízké sazby, aby mohli nakoupit cenné papíry s vyšším výnosem v zahraničí.

Důsledkem je, že přebytky platebních bilancí ostatních zemí neplynou primárně z obchodních vztahů, ale z finanční spekulace a přelévání amerických globálních vojenských výdajů. Za těchto podmínek manévrování bank s cílem rychlé návratnosti a manévrování jejich arbitráž provádějících zákazníků pokřivilo směnné kurzy u mezinárodního obchodu. Americké „kvantitativní uvolňování“ začíná být vnímáno jako eufemismus predátorského finančního útoku na zbytek světa. Obchodní a měnová stabilita jsou součástí „kolaterálních škod“ způsobovaných tím, že Federální rezervy a ministerstvo financí zaplavují ekonomiku likviditou v pokusu znovu nafouknout ceny amerických aktiv. Čelíc tomu, že americké kvantitativní uvolňování zaplavuje ekonomiku rezervami, aby se „zachránily banky“ před negativními aktivy, jsou všechny země povinny jednat jako „měnoví manipulátoři“. Čistou finanční spekulací je vytvářeno tolik peněz, že „reálné“ ekonomiky jsou ničeny.

Blížící se kontrola kapitálu

Globální finanční systém je ničen, jak američtí finanční představitelé mění pravidla, která stanovili téměř před půlstoletím. Než Spojené státy zrušily v r. 1971 zlatý standard, nikomu se ani nezdálo, že by nějaká ekonomika – obzvláště americká – mohla vytvářet neomezené úvěry na počítačích a nebyla by svědkem propadu své měny. Ale právě to se děje za standardu amerického dluhu v mezinárodních financích. Za těchto podmínek mohou ostatní země zabránit zhodnocení svých měn vůči dolaru (a tím vystrnadění jejich práce a zboží ze zahraničních trhů) pouze (1) recyklací dolarů do amerických státních dluhopisů, (2) zavedením kontroly kapitálu, nebo (3) vyhnutím se používání dolaru nebo dalších měn používaných finančními spekulanty v ekonomikách prosazujících „kvantitativní uvolňování“.

Malajsie úspěšně použila kapitálovou kontrolu během asijské krize v r. 1997, aby zabránila prodejcům na krátko pokrýt si své sázky. To vystavilo spekulanty nemožnosti se pokrýt, o čemž George Soros říká, že mu způsobilo při pokusu o útok ztráty. Další země nyní zkoumají, jak zavést kapitálovou kontrolu, aby se ochránily před tsunami úvěrů plynoucích do jejich měn a skupujících jejich aktiva – spolu se zlatem a dalšími komoditami, které se přeměňují na nástroje spekulace, spíše než na že by byly používány ve skutečné výrobě. Brazílie učinila na této cestě mírný krok a používá daňovou politiku, spíše než přímou kontrolu kapitálu, kdy minulý týden začala se zdaňováním zahraničních kupujících svých dluhopisů.

Pokud se touto cestou vydají další země, zvrátí to politiku otevřených a nechráněných kapitálových trhů, přijatou po druhé světové válce. Tento trend hrozí, že povede k typu mezinárodní monetární praxe panující od 30. do 50. let: dvojí směnné kurzy, jeden pro finanční transakce a druhý pro obchodní. Pravděpodobně by to znamenalo nahrazení MMF, Světové banky a WTO novou sadou institucí, a dojde k izolaci reprezentace USA, Británie a eurozóny.

V rámci sebeobrany MMF navrhuje působit jako „centrální banka“ vytvářející to, co bylo nazváno koncem 60. let „papírovými penězi“ – umělý úvěr ve formě zvláštních práv čerpání (SDR). Nicméně ostatní země si již ztěžovaly, že hlasování zůstává nadále v rukou propagátorů arbitrážové spekulace – Spojených států, Británie a eurozóny. A články dohody MMF brání zemím se chránit a označují to za „zasahování do otevřených kapitálových trhů“. Takže slepá ulička, ve které se skončilo tento týden, se zdá být permanentní. Jedna zpráva věci shrnula takto: „Existuje pouze jedna překážka, a to dohoda členů,“ řekl frustrovaný Kahn.“

Paul Martin, bývalý kanadský premiér, který pomáhal vytvořit G20 po asijské finanční krizi 1997-98, řekl, že „velké mocnosti byly z velké části imunní vůči vyjmenování a obvinění“. A v rozhovoru pro Financial Times Mohamed El Erian, bývalý vedoucí pracovník MMF a nynější generální ředitel Pimco, řekl: „Máte prasklou trubku za zdí a vytéká z ní voda. Musíte tu trubku opravit, nejen zalátat zeď.“

Země BRIC prostě vytváří svůj vlastní paralelní systém. V září Čína podpořila ruský návrh začít s přímým obchodováním juanu a rublu. Podobnou dohodu vyjednala s Brazílií. A v předvečer setkání MMF ve Washingtonu v pátek, 8. října, se čínský premiér Wen zastavil v Istanbulu, aby tam dosáhl dohody s tureckým premiérem Erdoganem používat při ztrojnásobení turecko-čínského obchodu během příštích 5 let na 50 miliard dolarů vlastní měny, a tím účinně vyloučit americký dolar. „Vytváříme ekonomické strategické partnerství… Dohodli jsme se používat ve veškerých našich vztazích liru a juna,“ řekl pan Erdogan.

Na nejhlubší ekonomické rovině je současný globální finanční rozpad součástí ceny, kterou bude třeba zaplatit za to, že Federální rezervy a americké ministerstvo financí odmítají akceptovat primární axiom bankovnictví: dluhy, které nelze splatit, splaceny nebudou. Pokusily se „zachránit“ bankovní systém před odpisy dluhů v r. 2008 tím, že dluhy zvyšovaly. Výsledná zátěž splátek nadále oslabuje americkou ekonomiku, zatímco cesta Fedu pomoct bankám „vydělat si svoji cestu z negativního majetku“ zásobovala záplavu mezinárodních finančních spekulací. Čelíc volbě mezi normalizací světového obchodu, nebo poskytnutím příležitostí pro predátorské finance, se USA a Británie celou svoji vahou postavily za posledně uvedené. Ekonomiky v zaměřovači pochopitelně hledají alternativní uspořádání.

Michael Hudson je bývalý ekonom Wall Street. Je uznávaným profesorem na univerzitě v Missouri v Kansas City (UMKC), je autorem mnoha knih, včetně Super imperialismus: Ekonomická strategie amerického impéria (Pluto Press 2002) a Obchod, rozvoj a zahraniční dluh: Historie teorií polarizace vs. konvergence ve světové ekonomice. Lze ho kontaktovat prostřednictvím jeho internetové stránky mailto:[email protected].