Příprava na třetí světovou válku, cíl Írán, 2. část

Role Izraele

Michel Chossudovsky

19.8.2010 Komentáře Témata: Analýza 3067 slov

Předchozí část

Hromadění a nasazování vyspělých zbraňových systémů namířených proti Íránu začalo bezprostředně před bombardováním a invazí do Iráku v r. 2003. Od prvopočátku tyto válečné plány vedly USA, ve spolupráci s NATO a Izraelem.

Po invazi do Iráku v r. 2003 určila Bushova vláda Írán a Sýrii jako další fázi „cestovní mapy války“. Americké vojenské zdroje sdělily, že při vzdušném útoku na Írán by mohlo dojít k nasazení sil v širokém měřítku, srovnatelném s americkými nálety „šok a hrůza“ na Irák v březnu 2003:

„Americké nálety na Írán by měřítkem značně převýšily izraelský útok na jaderné středisko Osirak v Iráku v r. 1981 a značně by připomínaly první dny vzdušné kampaně proti Iráku v r. 2003. (Viz Globalsecurity)

„Bojiště Írán v bezprostřední budoucnosti“

Pod kódovým označením amerických válečných plánovačů TIRANNT (Theater Iran Near Term) začaly simulace útoku na Írán v květnu 2003, „když simulující a specialisté rozvědky dali dohromady údaje potřebné pro analýzu scénáře na úrovni bojiště (což znamená velký rozsah) pro Írán“. (William Arkin, Washington Post, 16. dubna 2006).

Scénáře určily v Íránu jako součást Blitzkrieg „Děs a hrůza“ několik tisíc cílů:

„Analýza, nazvaná TIRANNT, byla doplněna o simulaci invaze jednotek námořní pěchoty a simulaci íránských raketových sil. Američtí a britští plánovači provedli ve stejné době válečné hry Kaspické moře. A Bush nařídil, aby americké Strategické velitelství vytvořilo válečný plán globálního úderu proti íránským zbraním hromadného ničení. Toto vše bude nakonec začleněno do nového válečného plánu na „velké bojové operace“ proti Íránu, u kterých nyní (duben 2006) vojenské zdroje potvrzují, že existují v koncepční formě.
V TIRRANT plánovači armády a Centrálního velitelství prověřovali jak krátkodobé, tak dlouhodobější scénáře války s Íránem, včetně všech aspektů hlavních bojových operací, počínaje mobilizací a nasazením jednotek, přes poválečné operace stability, po změnu režimu. (William Arkin, Washington Post, 16. dubna 2006).

Byly probírány různé „scénáře bojiště“ totálního útoku na Írán: „Americká armáda, námořnictvo, letectvo a námořní pěchota připravily bojové plány a strávily čtyři roky budováním základen a výcvikem na „operaci Íránská svoboda“. Admirál Fallon, nový šéf amerického Centrálního velitelství, zdědil počítačové plány pod názvem TIRRANT.“ (New Statesman, 19. února 2007).

V r. 2004, čerpajíc z původních válečných scénářů v rámci TIRRANT, vice-prezident Dick Cheney pověřil USSTRATCOM, aby připravilo „rezervní plán“ vojenských operací velkého měřítka namířených proti Íránu, aby mohly „být započaty jako reakce na další teroristický útok typu 9/11 na Spojené státy“ na základě předpokladu, že za teroristickým komplotem by byla vláda Teheránu. Plán zahrnoval preventivní použití jaderných zbraní proti nejadernému státu:

„Plán zahrnuje velký vzdušný útok na Írán, s nasazením jak konvenčních, tak taktických jaderných zbraní. V Íránu je více než 450 hlavních strategických cílů, včetně řady podezřelých zařízení programu vývoje jaderných zbraní. Mnohé tyto cíle jsou zesílené nebo se nachází pod zemí, a není je možné zničit konvenčními zbraněmi, takže budou použity jaderné. Stejně jako v případě Iráku, není tato možnost podmíněna tím, že Írán bude skutečně zapojen do teroristického činu proti Spojeným státům. Několik vysoce postavených důstojníků amerického letectva zapojených do plánování je údajně zděšeno důsledky toho, co chystají – že Írán je stanoven jako cíl nevyprovokovaného jaderného útoku – ale nikdo není připraven uškodit své kariéře tím, že by vznesl jakékoliv námitky.“ (Philip Giraldi, Deep Background, The American Conservative, srpen 2005).

Vojenská cestovní mapa: „Nejdříve Irák, pak Írán“

Rozhodnutí napadnout Írán v rámci TIRANNT bylo součástí širšího procesu vojenského plánování a sekvencování vojenských operací. Již za Clintonovy vlády americké Centrální velitelství (USCENTCOM) vytvořilo „válečné plány bojišť“ na invazi nejdříve do Iráku, a pak do Íránu. Jako strategický cíl byl uveden přístup k ropě:

„Širší národně-bezpečnostní zájmy a cíle vyjádřené v prezidentově Národně-bezpečnostní strategii (NSS) a Národní vojenské strategii (NMS) náčelníka tvoří základy válečné strategie Centrálního velitelství Spojených států. NSS nařizuje použití strategie duálního zadržování darebáckých států Iráku a Íránu, dokud budou tyto státy představovat hrozbu pro americké zájmy, další státy v regionu a pro jejich vlastní občany. Duální zadržování je určeno k udržení rovnováhy moci v regionu, aniž by to záviselo jak na Iráku, tak na Íránu. Válečná strategie USCENTCOM je postavena na zájmech a zaměřena na hrozby. Účelem amerického zapojení, jak bylo vyjádřeno v NSS, je chránit životní zájmy Spojených států v regionu – nepřerušený a bezpečný přístup USA/spojenců k ropě Zálivu.“ (USCENTCOM, http://www.milnet.com/milnet/pentagon/centcom/chap1/stratgic.htm#USPolicy, odkaz již nefunkční, kopie zde)

Válka proti Íránu byla považována za součást následných vojenských operací. Podle (bývalého) velitele NATO Wesley Clarka se vojenská cestovní mapa Pentagon skládala z několika zemí: „Do pětiletého plánu patří… celkem sedm zemí, počínaje Irákem, po Sýrii, Libanon, Libyi, Írán, Somálsko a Súdán.“ V „Jak vyhrát moderní války“ generál Clarke uvádí následující:

„Když jsem v listopadu 2001 procházel Pentagonem, jeden z vysokých vojenských důstojníků měl čas na rozmluvu. Ano, stále jsme se chystali na Irák, řekl. Ale bylo toho více. Bylo to probíráno jako součást pětiletého plánu bojů, řekl, a bylo tam celkem sedm zemí, počínaje Irákem, po Sýrii, Libanon, Libyi, Írán, Somálsko a Súdán.“ (Viz Tajný plán Pentagonu na útok na Libanon z r. 2001, Global Research, 23. července 2006).

Role Izraele

Ohledně role Izraele v započetí útoku na Írán proběhlo hodně debat.

Izrael je součástí vojenské aliance. Tel Aviv není primárním hybatelem. Nemá oddělenou a jinou agendu.

Izrael je integrován do „válečného plánu hlavních bojových operací“ proti Íránu, zformulovaného v r. 2006 americkým Strategickým velitelstvím (USSTRATCOM). V kontextu velkých vojenských operací je nekoordinovaná vojenská akce jednoho z koaličních partnerů, a to Izraele, z vojenského a strategického pohledu nemožná. Izrael je de facto členem NATO. Jakákoliv akce Izraele by si vyžadovala „zelenou“ z Washingtonu.

Útok Izraele by nicméně mohl být použit jako „spouštěcí mechanismus“, který by začal totální válku proti Íránu, jakož i odvetu Íránu proti Izraeli.

V tomto ohledu existují náznaky, že Washington mohl předvídat možnost počátečního (USA podpořeného) izraelského útoku, spíše než USA vedené vojenské operace namířené proti Íránu. Izraelský útok – ačkoliv vedený v těsné spolupráci s Pentagonem a NATO – by byl veřejnému mínění prezentován jako jednostranné rozhodnutí Tel Avivu. Pak by ho Washington použil, aby ospravedlnil, v očích světového veřejného mínění, vojenskou intervenci USA a NATO jako „obranu Izraele“, a ne jako útok na Írán. Podle existujících dohod o vojenské spolupráci by jak USA, tak NATO byly „povinny“ „bránit Izrael“ proti Íránu a Sýrii.

V tomto ohledu stojí za zmínku, že na počátku druhého Bushova období (bývalý) vice-prezident Dick Cheney naznačil, a nijak nejednoznačně, že Írán je „na prvním místě seznamu darebáckých nepřátel“ Ameriky, a že Izrael by, tak říkajíc, „provedl bombardování za nás“, bez amerického vojenského zapojení a bez toho, aby na ně byl vyvíjen nátlak, aby „to udělali“. (Viz Michel Chossudovsky, Plánovaný americko-izraelský útok na Írán, Global Research, 1. května 2005). Podle Cheneyho:

„Jednou z obav lidí je, že Izrael by to mohl udělat bez požádání… Vzhledem k faktu, že Írán uvedl, že cílem jeho politiky je zničení Izraele, mohli by se Izraelci rozhodnout jednat jako první a nechat zbytek světa postarat se o vyčištění následného diplomatického bordelu.“ (Dick Cheney, rozhovor pro MSNBC, leden 2005).

Při komentování tvrzení vice-prezidenta bývalý poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski v rozhovoru pro PBS s jistým porozuměním potvrdil, ano: Cheney chce, aby premiér Ariel Sharon jednal jménem Ameriky a „udělal to“ pro nás:

„Írán je myslím záhadnější. A problémem tam určitě není diktatura; jsou to jaderné zbraně. A vice-prezident dnes v rámci poněkud podivného přirovnání k tomuto vyhlášení svobody naznačil, že Izraelci to mohou udělat, a v podstatě použil jazyk, který zní jako ospravedlnění či dokonce povzbuzování Izraelců to udělat.“

Máme zde co dělat se společnou vojenskou operací USA-NATO-Izraele bombardování Íránu, což se aktivně plánovalo již od r. 2004. Představitelé ministerstva obrany, za Bushe a Obamy, pracovali pilně se svými izraelskými vojenskými a výzvědnými protějšky na pečlivé identifikaci cílů v Íránu. V praktickém vojenském ohledu musí být jakákoliv akce Izraele plánována a koordinována na nejvyšší úrovni USA vedené koalice.

Útok Izraele by si také vyžádal koordinovanou logistickou podporu USA-NATO, obzvláště co se týká izraelského systému vzdušné obrany, který je od ledna 2009 plně integrován do systému USA a NATO. (Viz Michel Chossudovsky, Neobvykle velké americké zásilky zbraní do Izraele: Plánují USA a Izrael širší válku na Středním východě?, Global Research, 11. ledna 2009).

Radarový systém Izraele v pásmu X, vybudovaný počátkem r. 2009 za americké technické podpory, „integroval izraelskou protiraketovou obranu do americké globální (ve vesmíru umístěné) protiraketové detekční sítě, do které patří satelity, lodě Aegis ve Středozemním moři, Perském zálivu a Rudém moři, a pozemní radary a protirakety Patriot“. (DefensTalk.com, 6. ledna 2009).

To znamená, že poslední slovo má Washington. Spíše USA, než Izrael kontrolují obranný systém: „To je a zůstane americký radarový systém“, řekl mluvčí Pentagonu Geoff Morrell. „Takže nejde o něco, co dáváme nebo prodáváme Izraelcům, a je to něco, co si pravděpodobně vyžádá americký personál na místě, aby to provozoval.“ (Uvedeno v izraelských National News, 9. ledna 2009).

Americká armáda dohlíží na izraelský protivzdušný obranný systém, který je integrován do globálního systému Pentagonu. Jinými slovy, Izrael nemůže začít válku s Íránem bez souhlasu Washingtonu. Z toho tedy plyne význam tak zvané legislativy „zeleného světla“ v kongresu, sponzorované republikánskou stranou jako sněmovní rezoluce 1553, která výslovně podporuje izraelský útok na Írán:

„Opatření, předložené texaským republikánem Louie Gohmertem a 46 jeho kolegy, schvaluje použití „všech nezbytných prostředků“ Izraelem proti Íránu, „včetně použití vojenské síly“. … Musíme to udělat. Musíme ukázat svoji podporu Izraeli. Musíme přestat s hraním her s klíčovým spojencem v tak obtížné oblasti.“ (Viz Webster Tarpley, Fidel Castro varuje před bezprostředně hrozící jadernou válkou; admirál Mullen vyhrožuje Íránu; připravuje se konfrontace USA-Izraele a Íránu-Hizballahu, Global Research, 10. srpna 2010).

V praxi je navrhovaná legislativa „zelenou“ spíše pro Bílý dům a Pentagon, než pro Izrael. Představuje schválení USA podporované války proti Íránu, kde se Izrael použije jako vhodný odrazový můstek. Slouží také jako ospravedlnění vedení války jako obrany Izraele.V tomto kontextu by Izrael skutečně mohl poskytnout záminku pro vedení války, v reakci na údajné útoky Hamasu nebo Hizballahu nebo na nepřátelské akce na hranicích Izraele ze strany Libanonu. Klíčovým je, že malý „incident“ by bylo možné použít na vyvolání velké vojenské operace proti Íránu.Americkým vojenským plánovačům je známo, že by Izrael (a ne USA) byl s největší pravděpodobností prvním cílem odvety Íránu. Zhruba řečeno, Izraelci by byli obětí machinací jak Washingtonu, tak své vlastní vlády. V tomto ohledu je naprosto klíčové, že Izraelci se staví proti jakékoliv akci Netanyahuovy vlády zaútočit na Írán.

Globální válčení: Role amerického Strategického velitelství (USSTRATCOM)

Globální vojenské operace jsou koordinovány ze sídla amerického Strategického velitelství (USSTRATCOM) na letecké základně Offutt v Nebrasce, v součinnosti s regionálními velitelstvími sjednoceného bojového velení (např. americkým Centrálním velitelstvím na Floridě, které je zodpovědné za region Střední východ – střední Asie, viz mapa níže), jakož i koaličními velitelskými jednotkami v Izraeli, Turecku, Perském zálivu a na vojenské základně Diego García v Indickém oceánu. Vojenské plánování a rozhodování na úrovni států jednotlivých spojenců USA-NATO a „partnerských zemí“ je integrováno do globální vojenské sítě, včetně zbraní umístěných ve vesmíru.

Podle tohoto nového pověření má USSTRATCOM zodpovědnost za „dohled na globální útočný plán“, za použití jak konvenčních, tak jaderných zbraní. Ve vojenské hantýrce je jeho role popsána jako „globální integrátor misí kosmických operací; informačních operací; integrované protiraketové obrany; globálního velení a řízení; rozvědky, sledování a průzkumu; globálního útoku; a strategického zastrašování…“

Do zodpovědnosti USSTRATCOM patří: „vedení, plánování a provádění strategických zastrašovacích operací“ na globální úrovni, „synchronizace globálních protiraketových plánů a operací“, „synchronizace regionálních bojových plánů“ atd. USSTRATCOM je hlavní agenturou koordinace moderního válčení.

V lednu 2005, při započetí rozmísťování jednotek a navyšování kapacit proti Íránu, bylo USSTRATCOM „hlavním bojovým velitelstvím pro integraci a synchronizaci širokého úsilí ministerstva obrany v boji proti zbraním hromadného ničení“. (Michel Chossudovsky, Jaderná válka proti Íránu, Global Research, 3. ledna 2006).

To znamená, že koordinace rozsáhlého útoku na Írán, včetně různých scénářů eskalace na a mimo širší oblast Středního východu a střední Asie, by byla prováděna USSTRATCOM.

Mapa: Oblast působnosti amerického Centrálního velitelstvíTaktické jaderné zbraně namířené proti Íránu

Taktické jaderné zbraně míří na Írán

Vojenské dokumenty, jakož i oficiální prohlášení potvrdily, že jak USA, tak Izrael mají v úmyslu použít proti Íránu jaderné zbraně. V r. 2006 americké Strategické velitelství (USSTRATCOM) oznámilo, že dosáhlo operační schopnosti rychle zaútočit na cíle na celém světě za použití jaderných nebo konvenčních zbraní. Toto oznámení přišlo po provedení vojenských simulací USA vedeného jaderného útoku proti fiktivní zemi. (David Ruppe, Preventivní jaderná válka ve stavu připravenosti: Americké velení vyhlašuje globální schopnost útoku, Global Security Newswire, 2. prosince 2005).

Kontinuita éry Bushe-Cheneyho: Prezident Obama již z velké části schválil doktrínu preventivního použití jaderných zbraní, zformulovanou předešlou vládou. Na základě Revize jaderné pozice 2010 Obamova vláda potvrdila, „že si vyhrazuje právo použít jaderné zbraně proti Íránu“ za nevyhovění americkým požadavkům ohledně jeho údajného (neexistujícího) programu jaderných zbraní. (Americká jaderná možnost u Íránu spojena s hrozbou izraelského útoku – IPS ipsnews.net, 23. dubna 2010). Obamova vláda také sdělila, že použije jaderné zbraně v případě íránské reakce na izraelský útok. (Ibid). Izrael také připravil „tajné plány“ na bombardování Íránu taktickými jadernými zbraněmi:

„Izraelští vojenští velitelé věří, že konvenční útoky již nebudou na likvidaci stále lépe chráněných zařízení pro obohacování stačit. Několik z nich bylo vybudováno nejméně pod 25 metrovou vrstvou betonu a hornin. Nicméně proti-bunkrové bomby s jadernou hlavicí by byly použity pouze tehdy, pokud by konvenční útok byl vyloučen a pokud by Spojené státy odmítly zasáhnout, uvedly vysoce postavené zdroje.“ (Odhaleno: Izrael plánuje jaderný útok na Írán – Times Online, 7. ledna 2007).

Obamovy výroky o použití jaderných zbraní proti Íránu a Severní Koreji jsou konzistentní s americkou jadernou doktrínou po 9/11, která umožňuje použití taktických jaderných zbraní na konvenčním bojišti.

Prostřednictvím propagandistické kampaně, která měla podporu „autoritativních“ jaderných vědců, byly mini atomovky prohlášeny za nástroj míru, za prostředky boje s „islámským terorismem“ a nastolení „demokracie“ západního stylu v Íránu. Nízkovýkonné atomovky byly schváleny pro „použití na bojišti“. Mají být použity proti Íránu a Sýrii v další fázi americké „války proti terorismu“, spolu s konvenčními zbraněmi.

„Představitelé vlády tvrdí, že nízkovýkonné jaderné zbraně jsou potřeba jako důvěryhodné odstrašení darebáckých států (Írán, Sýrie, Severní Korea). Jejich logikou je, že existující jaderné zbraně jsou příliš destruktivní, aby byly použity, s výjimkou totální jaderné války. Potenciální nepřátelé to chápou, takže nepovažují hrozbu jaderné odvety za důvěryhodnou, nicméně nízkovýkonné jaderné zbraně jsou méně destruktivní, a tudíž je lze použít. To by je učinilo jako odstrašení účinnějšími.“ (Oponenti překvapeni zrušením financí na jaderný výzkum, Defense News, 29. listopadu 2004).

Upřednostňovanými jadernými zbraněmi pro použití proti Íránu jsou taktické jaderné zbraně (vyrobené v Americe), především proti-bunkrové bomby s jadernými hlavicemi (např. B61.11), s výkonem mezi třetinou a šestinásobkem hirošimské bomby. B61.11 je „jaderná verze“ „konvenční“ BLU 113 nebo řízené bomby GBU-28. Lze je dopravit v podstatě stejným způsobem, jako konvenční proti-bunkrovou bombu. (Viz Michel Chossudovski, http://www.globalresearch.ca/articles/CHO112C.html, viz také http://www.thebulletin.org/article_nn.php?art_ofn=jf03norris). Zatímco USA nemají v úmyslu použít proti Íránu strategické termonukleární zbraně, jaderný arzenál Izraele se skládá především z termonukleárních bomb, které jsou ve výzbroji a byly by použity ve válce s Íránem. Izraelský raketový komplex Jericho-III s dosahem 4,800-6,500 km je schopen zasáhnout celý Írán.

Konvenční proti-bunkrová řízená bomba GBU-27 Proti-bunkrová bomba B61

Radioaktivní spad

Otázka radioaktivního spadu a kontaminace, která je nenuceně vojenskými analytiky USA-NATO přecházena, by byla devastující a potenciálně by to zasáhlo velkou oblast širšího Středního východu (včetně Izraele) a oblast střední Asie.

V rámci zcela zvrácené logiky jsou jaderné zbraně prezentovány jako prostředky budování míru a zabránění „kolaterálních škod“. Neexistující íránské jaderné zbraně jsou hrozbou pro globální bezpečnost, zatímco americké a izraelské jsou nástroje míru, „pro okolní civilní populaci neškodlivé“.

„Matka všech bomb“ (MOAB) určena pro použití proti Íránu

Vojenský významnou je v americkém arzenálu konvenčních zbraní 10,5 tunová „obří zbraň“ přezdívaná „matka všech bomb“. GBU-43/B či Massive Ordnance Air Blast bomb (MOAB) je zařazena do kategorie „nejvýkonnějších kdy vytvořených nejaderných zbraní“, kdy je z celého amerického konvenčního arzenálu nejvýkonnější. MOAB byla hotova počátkem března 2003, než byla pak použita na bojišti v Iráku. Podle amerických armádních zdrojů generální štáb informoval vládu Saddama Husseina před započetím války o potenciální ničivosti MOAB a o tom, že „matka všech bomb“ je plánována na použití proti Iráku. (Vyskytly se nepotvrzené zprávy, že byly v Iráku použity).

Americké ministerstvo obrany potvrdilo, že má v úmyslu použít „matku všech bomb“ (MOAB) proti Íránu a poukázalo na fakt, že MOAB „se ideálně hodí pro útoky na jaderná zařízená v hloubce, jako Natanz nebo Qom v Íránu“. (Jonathan Karl, Připravují se USA na bombardování Íránu?, ABC News, 9. října 2009). Po pravdě řečeno, MOAB, vzhledem k jejímu explozivnímu výkonu, by mohla mít za následek extrémně velký počet civilních obětí. Je to konvenční „vražedný stroj“ s hřibovitým mrakem jaderného typu.

Nákup čtyř MOAB byl nařízen v říjnu 2009 za tučných 58,4 milionů dolarů (14,6 milionu jedna). Tato cena zahrnuje náklady na vývoje a zkoušky, jakož i na integraci bomb MOAB do bombardérů B-2 stealth. (Ibid). Tento nákup přímo souvisí s válečnými přípravami ve vztahu k Íránu. Toto oznámení obsahovala 93 stránková „zpráva přeprogramování“, kde byly i následující instrukce:

„Ministerstvo urgentně operačně potřebuje schopnost (UON) udeřit tvrdě a hluboce na cíle pod zemí ve vysoce rizikovém prostředí. MOP (matka všech bomb) je zvolenou zbraní, která vyhovuje požadavkům UON.“ Dále se tam uvádí, že tento požadavek byl schválen Pacifickým velitelstvím (které má působnost nad Severní Koreou) a Centrálním velitelstvím (které má působnost nad Íránem). (ABC News). Žádost (pdf) zde.

Pentagon plánuje rozsáhlou destrukci íránské infrastruktury a masové civilní oběti díky kombinovanému použití taktických atomovek a obřích konvenčních bomb s hřibovitým mrakem, včetně MOAB a větší GBU-57 A/B či hromadného zbrojního penetrátoru (MOP).MOP je popsána jako „výkonná nová bomba cílená přímo na podzemní jaderná zařízení Íránu a Severní Koreje. Tato obrovská bomba je delší, než 11 lidí stojících vedle sebe (viz obrázek níže), či více než 8 metrů od paty k čumáku. (Viz Edwin Black, Super proti-bunkrové bomby rychle připravovány pro možné použití proti jadernému programu Íránu a Severní Koreje, Cuting Edge, 21. září 2009).

„Matka všech bomb“ MOAB GBU-57 A/B hromadný zbrojní penetrátor (MOP) MOAB: snímky z obrazovky: exploze a hřibovitý mrak

Unikátní zbraně: „Válka možná díky novým technologiím“

Proces amerického přijímání rozhodnutí ve vztahu k Íránu je podporován hvězdnými válkami, militarizací vesmíru a revolucí u komunikačních a informačních systémů. Vzhledem k pokroku ve vojenské technologii a vývoji nových zbraňových systémů by útok na Írán mohl být, co se týká směsi zbraňových systémů, v porovnání s Blitzkrieg proti Iráku v březnu 2003 výrazně jiný. V íránské operaci mají být použity nejvyspělejší zbraňové systémy na podporu vzdušných útoků. S největší pravděpodobností budou testovány nové zbraňové systémy.

Projekt nového amerického století 2000 (PNAC), dokument nazvaný Přestavba americké obrany, vylíčil mandát amerických ozbrojených sil ve válkách s rozsáhlým bojištěm, které budou vedeny v různých částech světa:

„Vést a přesvědčivě vyhrát řadu zároveň probíhajících velkých válek.“

Tato formulace se rovná globální dobyvačné válce vedené jednou imperiální supervelmocí. Dokument PNAC také volá po transformaci amerických sil, kde se má využít „revoluce ve vojenských záležitostech“, především „umožnění války díky novým technologiím“. (Viz Projekt pro nové americké století, Přestavba americké obrany, Washington DC, září 2000, pdf). Posledně zmíněné zahrnuje vývoj a zdokonalování unikátní globální vražedné mašinérie postavené na arzenálu sofistikovaných nových zbraní, které nakonec nahradí existující paradigma.

„Takže lze předjímat, že proces transformace bude v podstatě dvoufázovým procesem: nejdříve přechod, pak důkladnější transformace. Zlom přijde, když do výzbroje začnou být zaváděny převážně nové zbraňové systémy, například třeba bezpilotní stroje budou tak hojné, jako pilotované. V tomto ohledu by měl být Pentagon velmi obezřetný u velkých investic do nových programů – například tanků, letadel, letadlových lodí – které by nechaly americké ozbrojené síly u stávajících paradigmat válčení po mnoho příštích desetiletí.

Válka proti Íránu by měla tento klíčový bod zlomu opravdu označovat, kdy budou uplatněny nové systémy umístěné ve vesmíru s cílem destabilizovat nepřítele, který má významné konvenční vojenské kapacity, včetně více než půl milionu pozemních jednotek.

Pokračování...

Známka 1.8 (hodnotilo 44)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 22 198