Tragická smrt nočního vrátného

Problémy Dariusze Ratajczaka začaly v podstatě po zveřejnění jeho brožury „Nebezpečné záležitosti“ v březnu 1999. Toto pojednání vyšlo vlastním nákladem a mělo pouze 320 výtisků, ale potvrdilo starou zásadu, že „pero je mocnější meče“. Ratajczakova esej vyvolala u jeho současníků bouři kritiky. Měsíc po vydání knihy byl poněkud překvapený Ratajczak předvolán do redakce Gazety Wyborcza, předních polských novin, kde mu bylo pohrdavě řečeno: „Zadupeme vás za tuto malou knihu a malou podkapitolu o holokoustu do země.“

Věren svému slovu šéfredaktor novin přistoupil přesně k tomu. Gazeta Wyborcza začala s očerňovací kampaní a trýzněním a vyhrožováním, která měla život a živobytí tohoto člověka zničit – a uspěli nad svá nejdivočejší očekávání. Ratajczak byl obviněn podle polského zákona o „popírání holokoustu“, který prošel legislativou v důsledku tlaku židovské lobby. Ačkoliv soud nakonec obvinění vůči němu stáhl, očernění, lži a nálepky vycházející z médií nadále pokračovaly s fanatickou vytrvalostí inspektora Javerta. Podníceni mediálním útokem se ke sboru žádajícímu sesazení Ratajczaka z jeho učitelské funkce přidali další.

Ředitel muzea v Osvětimi ho nazýval „nacistou“ a mluvčí izraelského velvyslanectví v Polsku, Michael Sobelman, veřejně vyjádřil své „překvapení“, že „takový člověk pracuje na polské univerzitě“. Není nijak překvapivé, že se ke sboru přidalo Centrum Simona Wiesenthala a obvinilo Ratajczaka a „antisemitismu“, na což profesor zareagoval poněkud flegmaticky:

V současné době se obvinění z antisemitismu stalo svého druhu mimořádně brutální zbraní, kterou „vládnoucí kruhy“ používají nemilosrdně proti nezávisle myslícím lidem (aby to bylo směšnější, tak i proti židům, jako dr. Israel Shahak). Napište podle pravdy o téměř rasistickém charakteru státu Izrael, a budete antisemita. Poukažte na Simona Wiesenthala, jeho omyly v minulosti, nebo se otřete o pana Adama Michnika a jeho Gazetu Wyborcza špatným způsobem, a budete antisemita. Napište pár slov pravdy o všech těch Wieselech, Kosinskich nebo několika protipolských australských lhářích židovského původu, a budete samozřejmě antisemita… A tak dále, a tak dále. Naprostá paranoia, nebo – a zde se vracíme k našemu zdroji – důležitý prvek politické korektnosti.

Zmaten zuřivostí a vytrvalostí útoků na něj Ratajczak komentoval:

„Ze všeho nejvíce mne bolí, že jsem ve skupině historiků, kteří byli umlčeni. Nakonec se podívejte: za posledních 45 let počet židů zavražděných v Auschwitz-Birkenau poklesl z šesti milionů na méně než milion. To jsou oficiální údaje. Skutečně, i kdyby zabili jen jediného člověka, byla by to tragédie. Ale jak je možné, že někteří historici mohou legitimně zpochybňovat čísla u holokoustu, a jiní nemohou? Jak je možné, že někteří lidé mohou snížit šest milionů na méně než milion a nic zlého se jim nestane? Jak je možné, že některým lidem není dovoleno tuto problematiku zkoumat, a dokonce se i mýlit, zatímco jiným historikům je toto vše dovoleno?“ (1)

Po vyhnání ze své profesorské pozice na univerzitě v Opole na základě obvinění, že „popírá holokoust“, byl nucen hledat práci jako manuální pracovník. Než ho vyhodili, trpěl Ratajczak pokořováním a jeho nadřízení na univerzitě mu nařídili podstoupit psychiatrickou léčbu za troufalost zpochybňovat jakýkoliv aspekt holokoustu. Kolega mu poradil, že jedinou možností je odstěhovat se z Opole a změnit totožnost. Pomlouvačná kampaň se stala tak nesnesitelnou, že odcizila jeho manželku a zničila jeho manželství, a kdysi oslavovaný profesor byl vystaven bídě a chudobě. Kdekoliv zažádal o práci, potenciálním zaměstnavatelům zavolali „bulvární“ novináři a informovali je, že žadatel je „popírač holokoustu“ a jeho zaměstnání by bylo pro „obchody špatné“. Jen tento náznak stačil, aby přinutil zaměstnavatele jeho žádost jemně přesunout do nejbližšího koše.

V týdnech před svoji smrtí se Dariusz Ratajczak změnil na svůj stín, vyhýbal se rodině a opustil ji, a stejně tak přátele a bývalé kolegy. Znepokojivé zprávy o Ratajczakově smrti šokovaly tradicionalistické a vlastenecké organizace v Polsku, jejichž mluvčí kritizovali Ratajczakovy pomlouvače jako lidi, kteří mají na svých rukách krev nevinného člověka.

Pro ně smrt profesora Ratajczaka přinesla vážné dilema: Má zpochybňování holokoustu, či „popírání“ holokoustu, větší vnitřní hodnotu, než život nějaké lidské bytosti?

V morálním smyslu – co má větší vnitřní hodnotu? Udržení oficiální verze holokoustu za každou cenu, nebo život jediné lidské bytosti, jejímž jediným prohřeškem bylo, že začala s historickým výzkumem při hledání pravdy? K velkému znepokojení existují tací, kteří se nezastaví před ničím, aby umlčeli jakákoliv a všechna zkoumání historické události známé historikům jako holokoust, což je fakt nejlépe ilustrovaný reakcí těch, kteří podporovali záměrné a zákeřné pronásledování člověka za to, že uplatňoval své bohem dané právo intelektuální svobody. Bez jakýchkoliv výčitek z jeho smrti Ratajczakovi pomlouvači jeho odchod oslavovali, v zatvrzení ve své cynické nenávisti k člověku. Jeden kritik výsměšně poznamenal, že: „ho živila manželka a nedokázal najít lepší práci, než číšník a noční vrátný. Lhal a měl duševní zdravotní problémy, a vedl bídný život a měl bídnou smrt.“ Jako by lhaní, osobní neštěstí a duševní zdravotní problémy opravňovali k bídné smrti kohokoliv!

Ba co víc, to hlavní bylo zjevně přehlédnuto: Tento muž měl kdysi dobré zaměstnání, byl vysoce respektovaný, kdy jeho „duševní problémy“ neexistovaly, dokud se do něj nezakousli obvyklí obchodníci se špínou a pošpiňováním, ale v rámci tohoto procesu zlořečení je oběť odlidštěna a zatracena, a vrazi jsou oslavováni a povzbuzováni.

Čtenář si může povšimnout značného vhledu profesora Ratajczaka a jeho spontánního génia, který byl odhalen během rozhovoru, kde nabídl hodnocení „politicky korektních“ historiků vládnoucí kasty:

Jsou to oni, kdo vědomě mění historii na služku současných politických zájmů stejně morálně a intelektuálně nízké vládnoucí elity. A nakonec jsou to oni, kdo rozhoduje, jaký fakt nebo historická postava bude učiněna prominentní, a o čem se bude mlčet až do smrti. Samozřejmě, že tak činí z pohledu současné politické užitečnosti…

Všude polopravdy, lži, propaganda. Ale toto vše není šílenost, ale metoda vedoucí k destrukci historického (s)vědomí, odstřižení skutečně polského historického dědictví, bez kterého nemůže národ existovat. Národ jsou nakonec minulé, současné a budoucí generace. Pokud rozbijeme první prvek této triády, celek přestane dávat smysl. A tam „kreativita“ politicky korektních korektorů historie vede.

Pokud existuje neprozkoumaný historický fakt, zkoumám ho, ať se to již někomu lidí, nebo ne. Pokud existuje problém, který si vyžaduje aspoň zmínky nebo objasnění, informuji o něm a objasňuji ho. Bez ohledu na to, jestli mne obviní, například z porušování zákona. Díky tomu jsem snadným cílem útoků. To je úděl člověka, kterého nezajímá cenzura (dříve komunistická, a dnes politicky korektní). Dobrý bože, nestal jsem se historikem, abych psal mezi řádky. Historik má základní roli. Dojít pravdy. Ve své podstatě je pravda jediným přítelem historika. Historik by měl vědět, že pravda nemá odstíny; pravda je vždy průzračná, a jedna.

Smrt profesora Ratajczaka byla označena za „sebevraždu“, ale skeptici, maje možná na paměti nedávné zatčení vraha Mossadu operujícího v Polsku, se ptají, jak člověk v pokročilém stádiu rozkladu byl schopen řídit auto na veřejné parkoviště a tam ho zaparkovat?

V předmluvě ke své předvídavé stati „Nebezpečné záležitosti“ profesor Ratajczak napsal:

„Psát o polsko-židovských vztazích je riskantní aktivita. Obzvláště pro Poláka, který věří, že tyto vztahy by měly být předkládány na základě pravdy. Pak je, paradoxně, snadné být vystaven obviněním z extrémního nacionalismu, xenofobie a antisemitismu. Následky jsou často smutné: sociální bojkot (každý má ty přátele, které si zaslouží), vyhoštění z národa a černá listina u publikování. Nakonec – profesní smrt.“

Bohužel, a profesorem Ratajczakem zcela jistě nepředvídaně, se „profesní smrt“ změnila na fyzickou likvidaci.

Před svým neodpustitelným hříchem byl profesor Ratajczak oslavována jako jeden z nejskvělejších polských historiků a byl svými studenty vysoce ctěn. Zanechal po sobě ženu a dvě osiřelé děti. Jeho pohřeb se konal v tajnosti, bez uvědomění veřejnosti, a výsledky nařízené pitvy se údajně chystají.

Co lze uvést jako jeho epitaf? Dariusz Ratajczak bude s největší pravděpodobností pamatován jak oběť krutého neúprosného osudu z rukou krutých neúprosných lidí, kteří použili jeho knihu „Nebezpečné záležitosti“, aby zatloukli hřebík do jeho rakve. V den, kdy Dariusz Ratajczak zemřel, zemřela s ním i svoboda projevu v Polsku.

[1] Bibula pismo niezalezne, http://macgregor.salon24.pl/195441,dr-dariusz-Ratajczak jczak-nie-zyje

Další zdroj:

Excerpt from interview with Polish Historian Zionists Hounded to Death