Horory ve stylu katastrofy v Mexickém zálivu klepou na dveře

To je blud, ne-li přímo lež. Exploze na Deepwater Horizon byla nevyhnutelným důsledkem vytrvalého úsilí těžit ropu z hlubších a riskantnějších míst. V podstatě dokud bude toto odvětví nadále neustále usilovně a nezodpovědně přistupovat k „extrémní energii“ – ropě, zemnímu plynu, uhlí a uranu získávaného s geologicky, politicky a z pohledu životního prostředí nebezpečných oblastí – musí dojít k dalším takovým katastrofám.

Na počátku moderní průmyslové éry bylo možné základní paliva snadno získat z velkých a blízkých energetických ložisek, na relativně bezpečných a přátelských místech. Vzestup automobilismu a příchod předměstského bydlení byl například umožněn dostupností levné a hojné ropy z velkých rezervoárů v Kalifornii, Texasu a Oklahomě, a z mělkých vod Mexického zálivu.

Ale tato a ekvivalentní ložiska uhlí, plynu a uranu byla vyčerpána. To znamená, že přežití naší energocentrické civilizace se stále více spoléhá na dodávky z riskantních míst – hluboko pod zemí, daleko na moři, severně od polárního kruhu, v komplexních geologických formacích, nebo v politicky nebezpečném prostředí. To zaručuje, že v naší energetické budoucnosti dojde ke dvěma, třem, čtyřem nebo více katastrof ekvivalentních úniku v Zálivu.

V r. 2005 generální ředitel Chevronu David O’Reilly nastínil situaci bez servítek, což jako ropař mohl. „Jedna věc je jasná,“ řekl. „Éra snadno dostupné ropy je pryč. Poptávka roste jako nikdy předtím… Zároveň mnohá světová ropná a plynová pole končí. A k novým energetickým objevům dochází především na místech, kde je zdroje obtížné těžit, fyzicky, ekonomicky a dokonce i politicky.“

O’Reilly slíbil, že jeho firma, stejně jako další energetičtí obři, udělá cokoliv, co je potřeba pro zajištění této „obtížné energie“, aby uspokojila rostoucí světovou poptávku. Ukázalo se, že je mužem držícím slovo. Následně BP, Chevron, Exxon a zbytek energetických obrů začal se získáváním tradičních paliv z riskantních míst, což připravilo půdu pro ropnou katastrofu v Mexickém zálivu a ty, které budou s jistotou následovat. Dokud toto odvětví bude držet tento kurs a neučiní kroky pro přechod k alternativní energetické budoucnosti, jsou další takové katastrofy nevyhnutelné, bez ohledu na propracovanost technologie nebo svědomitý dohled.

Jedinou otázkou je: jak bude příští katastrofa Deepwater Horizon vypadat (jiná než katastrofa Deepwater Horizon)? Možností je mnoho, ale pro budoucí energetické katastrofy rozsahu Zálivu existují čtyři možné scénáře. Žádný z nich není nevyhnutelný, ale každý je rozumně založený na faktech.

Scénář 1: Plošina Hibernia u Newfoundland zničena ledovcem

Přibližně 300 kilometrů od pobřeží Newfoundland v tom, co místní nazývají „ledovcová alej“ sedí ropná plošina Hibernia, největší světové mořské vrtné zařízení. Byla postavena s náklady 5 miliard dolarů a Hibernia se skládá z „povrchových“ ústrojí vážících 37,000 tun, namontovaných na 600,000 železo-betonové gravitační základní struktuře (GBS) spočívající na mořském dně, do hloubky asi 80 metrů pod povrch. Toto mamutí zařízení má normálně posádku 185 mužů a produkuje asi 135,000 barelů ropy denně. Čtyři společnosti (ExxonMobil, Chevron, Murphy Oil a Statoil), plus kanadská vláda, založily společný podnik, který tuto plošinu provozuje.

Plošina Hibernia je zesílena, aby vydržela náraz jednoho z ledovců, které se pravidelně těmito vodami pohybují, kdy se toto místo nachází jen pár set mil od místa, kde do ledovce v r. 1912 narazil proslulý Titanic a potopil se. Z GBS vyčnívá šestnáct obřích ocelových žeber, rozmístěných tak, aby tlak ledovce pohltily a rozšířily ho do celé konstrukce. Nicméně samotná GBS je dutá a obsahuje skladovací kontejner pro 1,3 milionů barelů ropy – asi pětinásobek množství uniknuvšího v r. 1989 z Exxon Valdez.

Vlastníci plošiny Hibernia trvají na tom, že konstrukce vydrží náraz dokonce ještě většího ledovce. Jak globální oteplování pokračuje a grónské ledovce tají, dostávají se do severního Atlantiku velké úlomky ledu, do cesty Hibernie. Přidejte si k tomu zvýšenou bouřkovou aktivitu (další důsledek globálního oteplování), které zvýší výskyt ledovců, a máte podmínky, které obranu Hibernie zdolají.

Zde je scénář: Je bouřlivá zima roku 2018, v této době v severním Atlantiku nijak mimořádná situace. Rychlost větru přesahuje 130 km/h, viditelnost je nulová a letadla pozorující ledovce jsou na zemi. Vlny dosahují výšky 15 metrů či více, velké tažné lodě vlastníků Hibernie vypluly z přístavů a odklízí ledovce z okolí plošiny. Evakuace posádky vrtulníky nebo lodí je nemožná.

Bez varování udeří do Hibernie obrovský bouří hnaný ledovec, naruší GBS a do bouřlivých vod unikne více než milion barelů ropy. Horní ústrojí je ze základní struktury odděleno a řítí se do oceánu, a zemře při tom všech 185 členů posádky. Veškeré spojení se studnami pod vodu je přerušeno a do Atlantiku začíná každý den vytékat 135,000 barelů ropy (přibližně dvojnásobek množství, které nyní uniká z vrtu BP v Mexickém zálivu). Do oblasti se není možné dostat letadlem ani lodí, kvůli neustále špatnému počasí, což znamená, že nouzové opravy nebude možné provést několik týdnů – aspoň ne do doby, než do okolního oceánu unikne nejméně pět milionů barelů ropy. V důsledku toho je skrz naskrz otrávena na ryby nejhojnější oblast – Grand Banks u Nova Scotia, New Brunswick a Cape Cod.

Zní to extrémně? Zamyslete se znovu. 15. února 1982 obří vrtná loď, Ocean Ranger (pro své trvalé obyvatele „Ocean Danger“) působila na stejném místě, které nyní zaujímá Hibernia, a byla tehdy v bouři zasažena 15 metrovými vlnami a potopila se, což si vyžádalo životy 84 členů posádky. Protože v tou dobou žádné vrtání neprobíhali, nemělo to následky pro životní prostředí, ale ztráta Ocean Ranger – lodě velmi podobné Deepwater Horizon – by měla být připomínkou, jak zranitelné zimním běsněním v severním Atlantiku mohou být jinak silné struktury.

Scénář 2: Nigérie – americká ropná bažina

Nigérie je nyní pátým největším dodavatelem ropy Ameriky (po Kanadě, Mexiku, Saudské Arábii a Venezuele). Protože se dlouho obávali možnosti, že politický neklid na Středním východě by mohl snížit tok ropy ze Saudské Arábie, a hlavní mexická pole dosahují stavu vyčerpání, pracovali američtí představitelé usilovně na zvýšení dovozů z Nigérie.

Nicméně většina ropy této země pochází z neklidné oblasti delty Nigeru, jejíž ožebračení obyvatelé nedostávají téměř nic, ale mají na svých bedrech všechny škody na životním prostředí z tamní těžby ropy. V důsledku toho se chopí zbraní, aby si vynutili větší podíl na příjmech, které nigerijská vláda dostává od zahraničních energetických společností, provádějících těžbu. Vede to Hnutí za zrovnoprávnění delty Nigeru (MEND), bojůvka otrhanců, která zaznamenala pozoruhodný úspěch při narušení ropných operací společnosti.

Americké ministerstvo energetiky (DoE) odhaduje nigerijskou kapacitu těžby ropy asi na 2,7 milionů barelů denně. Díky aktivitě povstalců v deltě skutečný výstup nicméně kles výrazně pod tuto hranici. „Od prosince 2005 došlo v Nigérii k nárůstu vandalismu u ropovodů, únosů a vojenských obsazení ropných zařízení v deltě Nigeru,“ oznámilo ministerstvo v r. 2009 „Únosy pracovníků z ropného průmyslu za výkupné jsou běžné a bezpečnostní důvody vedly některé společnosti k odchodu ze země.“

Washington pohlíží na povstalce jako na hrozbu pro americkou „energetickou bezpečnost“ a považuje to také za důvod pomoci nigerijské armádě. „Narušení dodávek z Nigérie by představovalo pro americkou ropnou bezpečnost velkou ránu,“ uvedlo ministerstvo zahraničí v r. 2006. V srpnu 2009, při návštěvě Nigérie, ministryně zahraničí Hitlary Clinton slíbila pro ochranu ropného sektoru ještě větší vojenskou pomoc.

Zde je tedy scénář číslo 2: Píše se rok 2013. Povstání v deltě se rozrostlo, a srazilo nigerijskou ropnou produkci na třetinu kapacity. Globální poptávka po ropě je výrazně vyšší a roste, zatímco produkce klesá všude. Ceny benzínu dosáhly v USA 5 dolarů za galon a konec v nedohlednu, a ekonomika směřuje do ještě hlubší krize.

Sotva fungující civilní vláda v Abuja, hlavním městě, je svržena muslimy ovládanou vojenskou juntou, která slíbí zavést pořádek a obviti tok ropy v deltě. Jisté křesťanské prvky v armádě rychle zběhnou a přidají se k MEND. Ropná zařízení v celé zemi se náhle dostávají pod útoky; ropovody jsou vyhazovány do vzduchu a zahraniční pracovníci v oboru jsou unášeni nebo zabíjeni v rekordních počtech. Zahraniční ropné společnosti, které divadlo řídí, začínají uzavírat provoz. Globální ceny ropy vyletí do oblak.

Když je tucet amerických ropařů popraveno a podobný počet zajat jako rukojmí nově oznámenou povstaleckou skupinou, prezident osloví zemi z Oválné pracovny, prohlásí, že je ohrožena americká energetická bezpečnost, a pošle do delty 20,000 příslušníků námořní pěchoty a armády, aby se tam připojili k jednotkám zvláštních operací, které tam již jsou. Jsou rychle zajištěna hlavní přístavní zařízení, ale americké expediční síly se brzy ocitnou v bahně, v téměř nepředstavitelné ropné skvrně na povrchu, ve které bojují s řadou vzájemně provázaných odbojových skupin, které nevykazují známky únavy. Počet mrtvých roste, když se pokouší chránit rozsáhlé ropovody v neproniknutelném pralese, ne nepodobném deltě Mekongu ve vietnamské válce.

Zní to nemožně? Zvažte toto: v květnu 2008 velitelství pro výcvik a indoktrinaci americké armády a velení společných sil provedly krizovou simulaci na válečné katedře americké armády v Carlisle v Pennsylvánii, ve kterém uplatnily stejný scénář, a také umístění do roku 2013. Tato simulace, „Unified Quest 2008“, souvisela s vytvořením amerického Afrického velitelství (Africom), nové bojové organizace, založené prezidentem Georgem W. Bushem v únoru 2007, aby dohlížela na americké vojenské operace v Africe. S ropou související krize v Nigérii, tvrdilo se, představovala nejpravděpodobnější scénář pro intervenci amerických jednotek přiřazených k Africom. Ačkoliv cvičení konkrétně nesimulovalo vojenský akci tohoto druhu, nechalo málokoho na pochybách, že taková reakce by byla jedinou volbou Washingtonu v praxi.

Scénář 3: Brazílie – Cyklon zasáhne těžební plošiny „Pre-Salt“

V listopadu 2007 brazilským státem provozovaná ropná společnost Petroleo Brasileiro (Petrobras) oznámila pozoruhodný objev: v části jižního Atlantiku, asi 180 mil od pobřeží u Rio de Janeira, našla obří zásobník ropy, pohřbený pod půldruhou mílí vody a tlustou vrstvou soli. Nazývá se to „pre-salt“ (předsolná) ropa kvůli jejímu geologickému výskytu, a toto ložisko bylo odhadnuto na 8 až 12 miliard barelů, což z něj činí největší objev na západní polokouli za 40 let.

Zkušební vrty provedené Petrobras a jejími partnery dále odhalily, že počáteční nález – na poli zvaném Tupi – je propojen s dalšími hlubokovodními „pre-salt“ zásobníky, a celkový potenciál tohoto mořského ložiska je až 50 miliard barelů, nebo více. Abychom si to dali do perspektivy, u Saudské Arábie se věří, že má rezervy 264 miliard barelů, a Spojené státy 30 miliard.

Díky tomuto objevu by Brazílie mohla „poskočit ze středního producenta mezi největší světové producenty“, jak řekla Dilma Rouseff, vysoká vládní představitelka vlády prezidenta Luiz Inacio Lula da Silva, a panuje názor, že bude jeho bezprostředním následovníkem. Aby zajistil, že nad rozvojem těchto zásobníků bude mít kontrolu brazilský stát, prezident da Silva – „Lula“, jak je široce znám – a Rouseff předložili v brazilském kongresu legislativu, která dávala Petrobras kontrolu nad všemi novými poli v tomto bazénu. Navíc Lula navrhl, aby zisky z pre-salt polí byly směrovány do nového sociálního fondu, aby se snížila chudoba a nedostatečný rozvoj země. To vše znamenalo pro vládu v urychleném rozvoji těchto polí vekou sázku.

Těžba ropy míli a půl pod vodou a z dvou a půl míle silných pohyblivých písků a soli si bude nicméně vyžadovat použití technologie, která bude ještě pokročilejší, než technologie použitá na Deepwater Horizon. Navíc pre-salt pole jsou prorostlá vrstvami plyny o vysokém tlaku (jak tomu bylo zřejmě v případu v Zálivu), což zvyšuje riziko ústřelu (blow out). Brazílie nemá hurikány, jak je tomu v Mexickém zálivu, ale v r. 2004 bylo její pobřeží nečekaně zasaženo subtropickým cyklónem, který dosáhl síly hurikánu. Někteří klimatologové věří, že hurikánům podobné bouře tohoto druhu, kdysi v jižním Atlantiku neznámé, se stanou běžnějšími, jak bude sílit globální oteplování.

Což nás přivádí ke scénáři číslo 3: Je rok 2020, kdy pre-salt oblast u Ria bude mít stovky hlubokomořských vrtných plošin. Představte si, že pak tuto oblast zasáhne subtropický cyklón s větry o síle hurikánu a velkými vlnami, převrátí desítky plošin a poškodí většinu ostatních, a během několika hodin vymaže investice za více než 200 miliard dolarů. Díky varování pár dní předem byla většina posádek těchto plošin evakuována. Prudké větry nicméně sundají několik vrtulníků, o život přijde 50 ropařů a členů posádek. K tomu se přidá to, že se v takových hloubkách nepodaří zapečetit mnoho podmořských studní a ropa v historicky bezprecedentním množství začne proudit do jižního Atlantiku. Jak cyklón nabude plné síly, obrovské vlny odnáší ropu neúprosně k pobřeží.

Protože tento bouří hnaný příval nelze zastavit, slavné sněhobílé pláže Ria de Janeiro jsou brzy pokryty vrstvou lepkavého černého oleje, a během několika týdnů se části brazilských pobřežních vod stanou „mrtvým mořem“. Snaha o vyčištění, když se s ním konečně začne, se ukáže být nadmíru obtížná a drahá, což ještě přidá k obrovské finanční zátěži brazilského státu, který má nyní na krku zničenou a zbankrotovanou Petrobras. Mezitím se snaha zapečetit všechny unikající studny v hlubokém Atlantiku ukáže být herkulovským úkolem, kdy měsíc za měsícem ropa i nadále do Atlantiku proudí.

Scénář 4: Východočínské moře – Spor kvůli podmořskému plynu

Kdysi se většina válek mezi státy vedla kvůli sporným hranicím nebo nárokovaným částem území. Dnes je většina hranic zafixována mezinárodními smlouvami a kvůli území se vede jen pár válek. Ale přichází nový typ konfliktu: spory kvůli námořním hranicím v oblastech, ve kterých se nachází cenné podmořské zdroje, obzvláště ropa a zemná plyn. Takové spory se již objevily v Perském zálivu, Kaspickém moři, Východočínském a Jihočínském moři a kolem dalších vod. V každém případě si okolní státy nárokují velké mořské oblasti, které se překrývají, což ve světě potenciálně stále více hladovějícím energeticky může vést k potenciálně explozivním sporům.

Jedním z nich je spor mezi Čínou a Japonskem kvůli jejich vzájemné hranici ve Východočínském moři. Podle konvence OSN o právu na moři, kterou obě země podepsaly, je každé z nich umožněno mít kontrolu nad „výhradní ekonomickou zónou“ (EEZ), která sahá 200 námořních (asi 370 km) mil od pobřeží. Ale Východočínské moře je ve svém nejširším místě mezi těmito zeměmi široké asi jen 360 mil. A problém již vidíte.

Navíc konvence OSN umožňuje pevninským státům činit si nárok na rozšířenou EEZ, sahající k jejich vnější hranici kontinentální šelfu (OCS) v případě Číny to znamená, že jde o téměř celý úsek až k Japonsku – aspoň to tvrdí Číňané. Japonci trvají na tom, že námořní hranice mezi těmito zeměmi by měla být uprostřed, čili asi 180 mil od pobřeží obou zemí. To znamená, že ve Východočínském moři nyní existují dvě konkurující si hranice. Hříčkou osudu šedá zóna mezi nimi ukrývá slibné bohatství zemního plynu, nazývané Číňany Chunxiao, a Japonci Shirakaba. Obě země tvrdí, že pole se nachází v rámci jejich EEZ, a využívat ho mohou ony.

Léta se čínští a japonští představitelé setkávali, aby tento spor vyřešili – bezúspěšně. Mezitím každá ze stran podnikla kroky, aby mohla začít s využíváním pole podmořského plynu. Čína instalovala vrtné plošiny hned na střední linii, kterou si nárokuje Japonsko jako hranici mezi nimi, a nyní tam těží plyn; Japonsko provedlo seizmický průzkum v šedé zóně mezi těmito dvěma liniemi. Čína tvrdí, že činy Japonska představují nezákonné narušování; Japonsko říká, že čínské plošiny vysávají plyn z japonské strany střední linie, a tak kradou jeho majetek. Každá ze stran vidí spor přes vysoce nacionalistické prizma a zdá se, že není ochotna ustoupit. Obě strany nasadily do této oblasti vojenské jednotky, kdy se snaží demonstrovat svoji odhodlanost ve sporu vyhrát.

Zde je tedy scénář číslo 4: Je rok 2022. Opakované pokusy vyřešit hraniční spor prostřednictvím jednání selhaly. Čína podél střední linie nárokované Japonci rozmístila řetězec vrtných plošin, a podle japonských představitelů rozšířila podmořské vrty hluboko do japonského teritoria. Moci se v Japonsko chopilo ultra nacionalistické pravicové hnutí, slibující konečně získat kontrolu nad japonským suverénním územím. Japonské vrtné lodě, doprovázené námořní eskortou a bojovými letadly, jsou poslány do oblasti nárokované Čínou. Číňané odpoví svými válečnými loděmi a nařídí Japoncům se stáhnout. Tyto dvě flotily se přiblíží a začnou se vzájemně ostřelovat děly, raketami a torpédy.

V tomto okamžiku „válečná mlha“ (oblíbený výraz teoretika strategie Carla von Clausewitze) převládne. Jak se čínské lodě nebezpečně blíží k japonské lodi, v pokusu ji zahnat, kapitán lodi zpanikaří a nařídí své posádce zahájit palbu; další japonské posádky neuposlechnou rozkazy nadřízených důstojníků a učiní totéž. Zanedlouho je v proudu plnohodnotná námořní bitva, s několika potopenými loděmi a stovkami mrtvých. Japonská letadla pak zaútočí na čínské vrtné plošiny poblíž, přibude několik set dalších mrtvých a další katastrofa pro životní prostředí v hlubokém moři. V tuto chvíli obě stranou pošlou posily a propukne plnohodnotná válka, a americký prezident tuto oblast nouzové navštíví v zoufalém pokusu vyjednat příměří.

Takový scénář je stěží nepravděpodobný. Od září 2005 Čína poslala do Východočínského moře několik flotil a poslala své lodě přímo na střední linii – hranici, která existuje v japonských dokumentech, ale není samozřejmě pouhým okem viditelná (a tak ji lze snadno překročit). Při jedné příležitosti přiletělo do blízkosti čínské lodě japonské vojenské letadlo, což muselo vypadat jako výhružný tah, a přimělo to posádku zamířit své protiletecké zbraně na blížící se letadlo. Naštěstí nepadla žádná rána. Ale co by se stalo, kdyby se japonské letadlo přiblížilo ještě trochu více, nebo čínský kapitán by měl o trochu větší obavy? Jednoho takového dne, až se zásoby plynu stanou ještě cennějšími, a situace se vyostří na ostří nože, výsledek může být velmi zhoubný.

To je samozřejmě jen pár příkladů důvodu, proč ve svět stále více závislém na dodávkách energie získávaných ze vzdálených a nebezpečných míst je další katastrofa jako BP jistá. Zatímco není zaručeno, že dojde k jednomu z těchto konkrétních průšvihů, k něčemu podobnému zcela jistě dojde – pokud nepodnikneme dramatické kroky a nesnížíme svoji závislost na fosilních palivech, a neurychlíme přechod do post-uhlíkového světa. V takovém světě bude většina energie pocházet z obnovitelných zdrojů, větru, slunce a geotermálních zdrojů, které jsou běžné a nemusí se hledat kilometry pod vodou nebo na zamrzlém severu. Takové zdroje by obecně nebyly spojeny s hraničními spory, které mohou dát vzniknout budoucím válkám o zdroje.

Do té doby se připravte. Katastrofa v Zálivu není žádnou anomálií. Je to šipka ukazující na budoucí noční můry.

Michael T. Klarke je profesor mírových a bezpečnostních světových studií na Hampshire College, pravidelným přispěvatelem tomDispatch.com a autorem Nastupující mocnosti, uvadající planeta. Filmová dokumentární verze jeho předešlé knihy Krev a ropa je dostupná u nadace Media Education. Chcete-li ho zastihnout při diskusi o naší neblahé energetické budoucnosti při posledním audio rozhovoru TomCast, klikněte sem, nebo si ho stáhněte na iPod zde.