K volbám? - Můj hlas je na prodej!

Milan Kovár

28.5.2010 Komentáře Témata: Česká republika 2270 slov

Účast ve volbách, tak, jak jsou připraveny, nám dává jedinečnou příležitost vyjádřit svůj názor na to, jakým způsobem bude zachován status quo.

A tehdy pravím: to je mi úplně jedno. Můj hlas je stále ještě na prodej: kdo dá víc?

Začnu zeširoka.

"Jak hnout s celou společností?", ptá se v diskusi pod jedním ze svých článků Ivan Derer.

Ivan je v tomto případě zcela výjimečně nepůvodní. Podobnou otázku si kladl, dávno tomu, jistý významný vědec a filosof - jen s tím rozdílem, že on se netázal na společnost, nýbrž na zeměkouli. Ten filosof si na svou otázku také sám odpověděl: stačí páka a pevný bod ve vesmíru.

Vzal jsem Ivanovu otázku jako svého druhu výzvu a pokusil jsem se najít nějaké páky a pevné body; ale nelekejte se. Nemám ambice být duchovním otcem nového společenského řádu a veřejně přiznávám, že mým ideálem je podivín, meditující za podivných pohybů v osamění na vrcholu nepřístupné hory.

Ti, kdo mne znají, vědí: je to pouze proto, že na rozdíl od Marxe, Engelse a Lenina postrádám organizační talent.

Sociální doména

Pro začátek si vypůjčím termín, který možná používají i mnohem sofistikovanější disciplíny, než je moje psaní: je to termín sociální doména. Abych nemusel budovat konzistentní teorii, zůstanu na intuitivní rovině a řeknu, že pod pojmem sociální doména, resp. sociální doména jednotlivce rozumím okruh osob, které daný jednotlivec osobně zná a má k nim vazby jakéhokoli charakteru. Příkladem takové sociální domény může být skupina osob, jejichž čísla máme ve svém telefonu: od rodinných příslušníků, které kontrolujeme několikrát za den, až po příležitostné spolupracovníky, které ke své i jejich potěše zneužíváme švarc-systémem a voláme jim jen tehdy, když je chceme vykořisťovat.

Existují průzkumy, které dovozují, že sociální doména (v našem slova smyslu) průměrného člověka čítá zhruba 150-200 osob. Jinak řečeno, mentální kapacita lidského jedince má potenciál nést povědomí o praktickém bytí 150-200 jiných jedinců, a co je podstatné, dále nesahá. Snad se nedopustím závažné chyby, budu-li předpokládat, že odchylky v obou směrech popisuje Gaussova křivka a pro jednoduchost dalších úvah se přidržím oné zavedené stopadesátky.

Zdroje, ze kterých čerpám, uvádějí i příklady z praxe: např. "divošské" kmeny, i když se jim dobře daří, onu hranici nepřesahují; a dosáhnou-li jí přece, rozdělí se. Firmy, které spoléhají na jednoúrovňové řízení, tu hranici rovněž respektují: vychází jim jako levnější vytvořit novou pobočku, než uvnitř bobtnajícího celku vybudovat správní aparát. Uvedenou hranici respektují také organizační celky vojenských jednotek, a to i přesto, že obsahují poměrně rozvětvenou hierarchii.

Domnívám se, že skrze prizma sociální domény by bylo lze přirozeně vysvětlit řadu společenských jevů; nás budou samozřejmě zajímat především ty negativní: pokles ceny života jednotlivce v oblastech, kde jsme přemnoženi, lhostejnost lidí k osudům jiných, neposkytnutí pomoci jiným lidem, nebo věci jen obtížně pochopitelné, které dokumentuje např. Stanfordský experiment. Přinejmenším stojí za zvážení, zda zákonitosti sociální domény nestojí i za takovými jevy, jako je etnické násilí, přičemž rasistická argumentace by mohla být pouze zástupný problém, resp. první vhodné pseudoracionální zdůvodnění. Podotýkám, že nehledám omluvu pro různá zavrženíhodná jednání, ale zdá se mi, že vidím jejich společnou příčinu: důvodem lidské lhostejnosti může být skutečnost, že neštěstím postižené osoby prostě nepatří do sociální domény svědků události; právě z tohoto důvodu je dav anonymní. Taková okolnost pochopitelně daleko snáze nastává v místě obrovské koncentrace jedinců, než v místech, kde je lidí pomálu.

Jak obrovský dosah na osobní prožívání jednotlivce má naše sociální doména, jsem si vyzkoušel také sám na sobě, a věru, že bych tu zkušenost s chutí oželel. Nedaleko místa mého bydliště došlo k tragickému úmrtí a totožnost oběti jsem zpočátku neznal; vnímal jsem tu zprávu jako jednu z mnoha jiných podobných, kterými nás denně zásobují média. Jakmile vyšlo najevo, že oběť patří do mé sociální domény, moje prožívání se dramaticky změnilo: byl jsem nesmírně zaskočen, cítil jsem se osobně zasažen a vnímám to stále jako velikou ztrátu. - Jsem padouch a nelida? Myslím, že ne, nebo alespoň ne pro ten posun ve vnímání: kdybychom prožívali všechny tragédie se všemi lidmi, zbláznili bychom se. Proto se v prožívání omezujeme na svou sociální doménu.

Mám za to, že ačkoli jsme jako lidstvo i jako jednotlivci posunuli a stále posouváme svoje hranice v mnoha oblastech do míst, o kterých se nám dříve ani nesnilo, hranice lidské sociální kapacity zůstala tam, kde byla před tisíci, snad i desítkami tisíc let. Mám za to, že v rozvinuté společnosti třetího tisíciletí žijeme pouze materiálně. Mentálně žijeme, stejně jako prvobytně pospolný lovec-sběrač, jenom v rámci svého kmene, jímž je naše sociální doména; a ti, kdo se nacházejí za její hranicí, jsou nám nám vzdáleni stejně, jako obyvatelé jiného světa. A vlastně po právu: naším světem je - po tisíce let a ještě pořád - naše sociální doména.

Mám za to, že společenské problémy, kterým čelíme, mají zdroj v příkré disproporci mezi velikostí společenství, které vytváříme a nutně organizujeme, a velikostí společenství, k jehož mentálnímu obsáhnutí jsme přírodou vybaveni.

Hranice naší sociální domény je pro nás jenom obtížně (pokud vůbec) překročitelná, a myslím, že tato skutečnost ještě nebyla plně doceněna.

Demokracie

Další termín, který bude v tomto článku často skloňován, je demokracie. Zůstat v tomto případě na intuitivní rovině mi velí pud sebezáchovy: soudím totiž, že málokterý pojem dnes je tolik vzýván a současně tolik vyprázdněn.

Demokracie je pojem, který dnes ochotně poslouží k manipulaci: nikdo neví a proto neřekne zcela přesně, kde demokracie začíná a končí a kde jsou její hranice; avšak vymezovat se vůči demokracii a kriticky o ní hovořit (pokud vzápětí nezdůrazníme převažující klady) je společenský přešlap. Ve jménu demokracie je však možné konat ledacos, stačí splnit dvě podmínky: (1) demokracií se dostatečně hlasitě zaklínat a (2) umístit ono ledacos dostatečně daleko od demokracie. Se všemi ostatními variantami společenského uspořádání má soudobá demokracie jeden podezřele shodný rys: nepřipouští existenci, resp. bagatelizuje možnost existence uspořádání lepšího - natož aby něco takového hledala. Jak víme, tímto sebezbožněním je nemocen každý systém, který je aktuálně u moci.

Čtenář odpustí, ale klady demokracie, v níž aktuálně žijeme, jmenovat nebudu: nosil bych dříví tam, kam přede mnou nosili mnozí jiní.

Demokracií, resp. jejích variant, známe celou řadu - stačí zalistovat ve wikipedii; ne, že by wikipedia byla kdovíjak seriózní zdroj informací, ale pro ilustraci šíře a matnosti onoho pojmu uvedený odkaz naprosto postačuje.

Z podoby a praktických projevů současné demokracie panuje ve společnosti širokoplošné znechucení a zklamání. Opakuji se, ale řeknu to zas: příčinou zklamání je nenaplněné očekávání; a já se domnívám, že v případě (soudobé) demokracie kořenem nenaplněného očekávání je indoktrinace, které je vystavena většina členů společnosti v dětském věku. - Souvislost s teorií memů by zde jistě stála za prozkoumání.

Jak ona indoktrinace vypadá? V kostce to přiblíží následující fiktivní dialog:

- Tati, co je to demokracie?
- Demokracie je vláda lidu. Znamená to, že v demokratické zemi, jako je naše, vládne lid.

Dětskému rozumu to na začátek stačí a víme, že co do sudu prvně dáš, tím je povždy cítit.

Později, v hodinách občanské nauky a politického školení se mladý jedinec dozví, že to s demokracií není tak jednoduché: lidu nelze vládu svěřit vždy a nade vším a proto dnes je demokracie zastupitelská. Zastupitelská vláda lidu je však daleko více vládou komu, čemu, než vládou koho, čeho; a běda - čím více zastupitelská, tím více se přesouvá od genitivu k dativu.

Náš mladý, ale nezadržitelně stárnoucí jedinec však neustále podvědomě očekává, že prostřednictvím demokracie uplatní malý sice, přesto ale svůj osobní díl moci ovlivnit chod společnosti. Nikdo nám to oficiálně nerozmlouvá, ale po absolvování několika cyklů Předvolební euforie - Volby - Povolební vystřízlivění nám dojde, že s uplatňováním naší malé osobní moci to není tak úplně v pořádku. Začneme se cítit využiti a podvedeni ve svém očekávání - a zklamání je dokonáno.

Moc

Moc je schopnost prosadit svou vůli případně i proti vůli jiných - říká Wikipedia. To v praxi ale předpokládá existenci zpětné vazby: vydáme příkaz, kontrolujeme jeho (s)plnění a - teď přijde to hlavní - v případě ne(s)plnění toto vynutíme sankcemi. Bez uvedené zpětné vazby nemá vůbec smysl o moci hovořit - vzpomeňme na mocného krále, jehož potkal Malý princ na své pouti světem: onen král byl tak mocný, že na jeho příkaz každé ráno vycházelo Slunce.

Mnohem mocnější, než král, je výzva, kterou král svým vládnutím před naše oči staví: je účelné ptát se, zda moc je skutečnou mocí, nebo jenom její iluzí.

Nahlédneme-li do Wikipedie na výše uvedený odkaz k demokracii, dovíme se, že prvním charakteristickým znakem demokracie je ta skutečnost, že držitelem a zdrojem moci je lid. Dočteme se také, že v zastupitelské demokracii lid vykonává státní moc prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů. - Podívejme se ještě jednou na předchozí odstavec: moc předpokládá existenci zpětné vazby, která umožňuje vynutit plnění pokynu sankcemi.

Taková moc v zastupitelské demokracii skutečně existuje, jak dosvědčí každý, kdo absolvoval konflikt s úřadem. Jejím držitelem však není lid: lid nemá reálnou možnost kontrolovat, jak jeho zástupci plní jeho vůli a nemá možnost hříšníky sankcionovat. Hovořit o moci lidu tak pozbývá smyslu hned dvakrát: lid je neosobní; disponuje ne-osoba vůbec něčím takovým jako je vůle, výchozí předpoklad moci? A pokud jde o nezbytnou zpětnou vazbu: není existence takové zpětné vazby spíše iluzí? - Domnívám se, že je.

Lid je souhrnem lidských jedinců a každý z nás má svoji sociální doménu. Velikost této domény zřídkakdy převyšuje stopadesát osob. Podmínka, na které staví divošské kmeny, firmy s jednostupňovým řízením a vojenské útvary, je u zastupitelské demokracie zřetelně porušena.

Člen parlamentu je volen počtem osob, který kapacitu jeho sociální domény dalece převyšuje. Většinu svých voličů nezná a nikdy nepozná - ani nemůže, není to v jeho silách. Poslanec je především člověk se vším, co k lidství patří - tedy i s tím, že není mentálně vybaven obsáhnout vztah k většímu počtu osob, než umožňuje hranice jeho sociální domény. Stěží tedy může pociťovat k lidem za touto hranicí nějakou osobní odpovědnost.

Z druhé strany: většina voličů nemá svého poslance ve své sociální doméně. To znamená, že permanentně uvažovat o existenci svého zastupitele, či dokonce realizovat jakousi jeho kontrolu ze strany většiny voličů je enormně zatěžující a je to na hranici jejich možností, ne-li přímo za ní.

Vidíme, že jeden ze základních předpokladů uplatnění moci, totiž kontrola a z ní plynoucí zpětná vazba, je téměř znemožněn. Do jaké míry se ono téměř liší od 100%, by nám prozradila analýza překrytí patřičných sociálních domén.

Není to úžasné? Namluvíte lidu, že ho zastupujete, ale víte, že jste mimo dosah zpětné vazby, to znamená mimo dosah sankcí za špatné zastupování. Myslím, že jen světec by odolal takovému pokušení. - Ostatně, sám Václav Havel, morální autorita a také autor pojmu humanitární bombardování, který nedokážu rozdýchat, říká, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

Čirou náhodou také počet členů obou našich zastupitelských sborů se pohybuje v oblasti četnosti typické sociální domény. U vědomí, že moje tvrzení je pouze spekulací, pravím, že sociální doménou poslance či senátora se brzy po zvolení stane parlament či senát a vazby na dřívější okruhy se velmi rozvolní. V očích poslance či senátora se "lidem" brzy stane příslušná sociální doména, tu a tam navštěvována lobbisty. - Je téměř vyloučeno, aby tito prominenti reprezentovali vůli těch, kdo je zvolili: neznají je a téměř o nich nevědí; žijí ve zcela jiném světě, protože jejich voliči stojí mimo jejich sociální doménu.

Chcete-li jít k volbám, jděte. Nahradíte staré ošumělé prominenty mladými budoucími prominenty. Není to (jenom) jejich osobní chyba či (výhradně) jejich osobní selhání. Působí tady zákonitosti, jejichž dosahu si nejsme plně vědomi: zvolením do parlamentu je zahájen proces transmutace člověka v prominenta.

Praxe ukazuje, že za hranicí sociální domény míra uplatnění vlivu jednotlivce dramaticky klesá; a hypotéza, že v jisté vzdálenosti od ní bude méně než stopová, připadá mi velmi realistická: kdo z vás, čtenářů, volil do Evropského parlamentu a kdo z vás, voličů, svého poslance následně kontroloval? Poměr těchto veličin, není-li nulový, se od nuly liší pouze velmi málo. Tím je také řečeno, jak skutečnou demokracií je zastupitelská demokracie v této podobě.

Jazyk je nástroj, pomocí něhož se zmocňujeme světa tím, že pojmenováváme. Čeština nám nabízí k rozlišení jemných významových odstínů až sedm pádů, z nichž jsme využili v předešlém textu zejména pád druhý (vláda koho, čeho) a třetí (vláda komu, čemu).

Jazykovým kotrmelcům nemusí být konec. Předpona demo- má potenciál, o kterém tu ještě nebyla řeč.

Kladu si otázku, zda dnešní obsah slova demokracie nemá ke slovu demoverze blíž, než k čemukoli jinému.

Konspirační teorie na závěr

Sociologové mne snad nařknou z organicismu - budiž; můj vztah k nálepkám je, myslím, dostatečně znám.

Zahrajme si pro tuto chvíli na Pána Boha a udělme vědomí ojedinělé krevní destičce, putující cévním řečištěm lidského těla. Ona, jako vnímající jedinec, popře existenci mozku, srdce, ledvin, jater, střev a kostí: na své cestě potkává jen společenství buněk různého typu, různých zájmů, různých ras. O strukturách, které mají význam pro nás, neví nic.

Lidé vynakládají nemalé úsilí ve snaze pátrat po jiných civilizacích a cizí inteligenci a prohledávají daleký i blízký vesmír. A přitom blíž, než za humny, všude tady kolem nám doslova na záda dýchá inteligence, která nás používá jako stavební kameny svých vlastních, námi nevnímaných struktur.

V rámci aktuálních souvislostí ji nazýváme mocí, ale ve skutečnosti může jít o jinou, ne-lidskou inteligenci.

Slíbená páka a pevný bod: studium interakce sociálních domén by nás mohlo přivést dál, než nikam nevedoucí nákladné předvolební kampaně. Zjistili bychom, podle jakých zákonitostí skutečně žijeme, kde jsme a kam se chceme dostat - a možná i to, jak onu cestu realizovat.

Definic inteligence je snad mnoho, ale jak jinak se inteligence projevuje vůči svému okolí, ne-li mocí? Kdo je původcem moci, ne-li inteligence?

Epilog

Před časem jsem se v jakési debatě velmi rozvášnil a nabídl jsem svůj volební hlas k prodeji. Nabídka pořád trvala a trvá; prodávám zatím lacino, bratru za 400 RMB, což při současném měnovém kurzu činí zhruba 1.000,- Kč.

Nikdo se nepřihlásil.

Zdvojnásobení váhy svého hlasu ve volbách nikomu nestojí ani za jednu nádrž nafty.

Článek byl původně napsán pro Blog.Respekt a byl převzat se souhlasem autora i administrace RB. Vyšel 23. května na blogu Milana Kovára.

Známka 1.4 (hodnotilo 45)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Tuto stránku navštívilo 22 986