Globální válčení: USA konsolidují vojenskou síť v oblasti Asie-Pacifik

Washington má tolik letadlových lodí, jako všechny ostatní země dohromady. Rusko má jednu; Čína nemá žádnou. USA a jejich spojenci z NATO – Británie⁽²⁾, Itálie⁽²⁾, Francie⁽¹⁾ a Španělsko⁽¹⁾ – mají 17 z 22 aktivních letadlových lodí na světě. Deset z jedenácti amerických letadlových lodí je třídy Nimitz, atomové super nosiče, které jsou výrazně větší, než většina z neamerických. Americké námořnictvo má v této chvíli všech deset super nosičů ve světě.⁽²⁾

Americké letadlové lodě nesou 70-80 letadel a jsou schopné nasazení ve všech světových oceánech a ve většině moří. Jsou doprovázeny uskupením skládajícím se z torpédoborců s řízenými střelami pro likvidaci vzdušných cílů a ponorek, protiponorkových fregat, raketových křižníků se střelami Tomahawk dlouhého doletu a atomových rychlých útočných ponorek. USA také udržují deset až dvanáct námořních expedičních úderných uskupení, jejichž součástí jsou obojživelné útočné lodě a útočné vrtulníky AH-1 Super Cobra, a to mimo torpédoborců, křižníků, fregat, útočných ponorek a protiponorkových a námořních hlídkových letounů dlouhého doletu P-3C Orion.

S obnovením čtvrté flotily námořnictva – do její oblasti působnosti patří střední a jižní Amerika a Karibské moře – před dvěma lety, po 58leté pauze, mají USA šest flotil, které lze odeslat do všech pěti oceánů.

Sedmá flotila (první flotila neexistuje), umístěná v Japonsku, je největší americkou předsunutou flotilou a skládá se až ze 40-60 lodí, 200-350 letadel a 20,000-60,000 příslušníků námořnictva a námořní pěchoty. Její oblast působnosti zabírá více než 50 milionů čtverečních mil Pacifiku a Indického oceánu, od ruských Kurilských ostrovů na severu, po Antarktidu na jihu, od Jihočínského moře po Arabské moře, od Jižní Afriky po Korejský poloostrov, od úžiny Malacca po Taiwanskou úžinu.

Když se při příležitosti přijetí Nobelovy ceny míru loňského prosince prezident Barack Obama nazval hlavním velitelem jediné světové vojenské velmoci, ani tak nepřeháněl, jako byl arogantní. Jeho vojenský rozpočet na příští rok je téměř o polovinu větší, než vojenské výdaje zbytku světa v r. 2008, v posledním roce, za který Stockholmský mezinárodní institut výzkumu míru shromáždil údaje.

USA mají v oblasti Asie-Pacifik vzájemné vojenské smlouvy se šesti zeměmi: Austrálií, Japonskem, Novým Zélandem, Filipínami, Jižní Koreou a Thajskem. Pentagon má základny v Japonsku a Jižní Koreji a výchozí základny na Filipínách, zařízení pro satelitní rozvědku v Austrálii a používá letecké základny v Thajsku.

Austrálie, Japonsko, Jižní Korea a Thajsko jsou začleněny do americké globální protiraketové sítě s raketami se zlepšenou výkonností Patriot-3 a lodními Standard Missile-3, umístěných v těchto čtyřech zemích. Loňského prosince bylo oznámeno, že USA dodají Taiwanu 200 protiraket Patriot, a o měsíc později bylo odhaleno, že Washington poskytne Taiwanu také osm fregat schopných úpravy, aby byly schopné odpalovat rakety SM-3.⁽³⁾

Minulý týden šéf Raketové obranné agentury, generálporučík Patrick O’Reilly, americkému kongresu řekl, jak shrnula Reuters: „Japonsko zůstává plně oddaným vytvoření klíčové protirakety za mnoho miliard dolarů se Spojenými státy,“ i přes opačné naděje, které byly chovány poté, co se Yukio Hatoyama z japonské demokratické strany stal loňského září premiérem. 

Při zmínce o stávajícím programu vylepšení Standardní rakety-3 O’Reilly řekl, že představitelé japonské vlády „naznačili, že ho plně podporují a jejich závazky jsou pevné“.

Co se týká modernizované protirakety, SM-3 Block IIA, dodal: „Během příštího roku začneme s rozhovory o podmínkách výroby mezi Spojenými státy a Japonskem.“⁽⁴⁾

27. dubna USA obnovily svoji dohodu o logistice s Austrálií, „umožňující nasazeným australským jednotkám využívat rozsáhlé logistické kapacity amerických ozbrojených sil“ a dovolující „americkým jednotkám v akci použít australskou logistiku“.

„Od svého počátku tato dohoda zajišťovala dodávky a podporu a služby australským a americkým jednotkám nasazeným ve všech částech světa, kdekoliv působily společně… Spadala sem vzájemná podpora během operací v Iráku a Afghánistánu.“⁽⁵⁾

Místopředseda Štábu společného velení, generál americké námořní pěchoty James Cartwright, je tento týden na návštěvě Nového Zélandu, aby tam vedl rozhovory s vrchními vojenskými veliteli a ministrem obrany.

Cartwright je „prvním místopředsedou Štábu společného velení, který navštíví Nový Zéland od doby, kdy byla tato funkce zřízena…“⁽⁶⁾ Jeho návštěva přichází dva týdny poté, co nejvyšší velitel Spojeneckých sil NATO v Evropě, americký admirál James Stavridis, podnikl podobnou cestu na Nový Zéland a do Austrálie.

Minulý měsíc ministr obrany Nového Zélandu Wayne Mapp oznámil, že po 23 letech budou obnovena společná vojenská cvičení s USA, od doby, kdy v r. 1987 tato země zakázala kotvení atomových válečných lodí a ponorek.

Nový Zéland byl přiveden zpět do stáda částečně tím, že NATO poskytl více než 200 vojáků do války v Afghánistánu. Austrálie, s více než 1500 vojáky přiřazenými k Silám mezinárodní bezpečnostní pomoci ve zmíněné zemi, je největším přispěvatelem vojáků do této války mimo NATO. Vloni odhalila plány na nejdražší vojenské nákupy v historii po druhé světové válce.⁽⁷⁾

23. dubna USA a Indie spustily desetidenní vojenské cvičení Malabar 2010, poté, „co do Goa dorazily lodě, ponorky a letedla 7. flotily amerického námořnictva“, aby se tam zúčastnily manévrů, do kterých spadá i výcvik na „pozemní a protiponorkovou válku, koordinovaná střelecká cvičení a vzdušná obrna…“⁽⁸⁾. Příspěvek USA se skládá ze dvou raketových torpédoborců, fregaty s řízenými střelami, křižníku s řízenými střelami, atomové rychlé útočné ponorky, protiponorkového a hlídkového letounu P-3 Orion, vrtulníků SH-60B Seahawk a zvláštních jednotek Navy SEAL (Sea, Air and Land).

Válečné hry Malabar byly USA a Indií společně pořádány od r. 1992 (vyjma let 1998-2001, poté, co Indie provedla jaderné testy), ale vloni bylo přidáno Japonsko, a Malabar 2007 byla operace sedmi zemí, konající se v Bengálském zálivu, kdy se k USA a Indii připojila Austrálie, Japonsko a Singapur, což vedlo k podezření, že USA plánují vytvoření obdoby NATO v Asii-Pacifiku.

Když bylo Malabar 2010 v chodu, začaly „válečné lodě, bojová letadla a vojáci“ z Austrálie, Británie, Malajsie, Nového Zélandu a Singapuru (vše země Commonwealthu) se cvičením Bersama Shield 2010 „na Malajském poloostrově a v Jihočínském moři“.⁽⁹⁾

Malajsie patří k menšině přímořských států, které se nepřipojily k USA vytvořené Iniciativě bezpečnosti nešíření (PSI), jejímž architektem byl tehdejší americký náměstek ministra zahraničí pro kontrolu zbraní a mezinárodní bezpečnost John Bolton. Založena v r. 2003 jako „globální úsilí, mající za cíl zastavit pašování zbraní hromadného ničení (ZHN), systémů jejich dopravy na cíl a souvisejících materiálů do a ze států a nestátními aktéry“⁽¹⁰⁾, se nyní rozrostla a zahrnuje více než 90 ze 148 přímořských států.⁽¹¹⁾

Čína, Indonésie a Malajsie se odmítly připojit, ačkoliv Jižní Korea tak učinila loňského května, a tyto první tři země, spolu s Iránem a Severní Koreou – státy používanými jako ospravedlnění pro PSI – pohlíží na USA vedené globální výzvědné, zadržovací a útočné operace s hlubokými obavami a pochybnostmi ohledně jejich zákonnosti, protože jsou prováděny bez mandátu OSN, a lze namítnout, že obchází a porušují mezinárodní námořní právo, a v podstatě zaručují USA a jejich spojencům usurpovat si právo na provádění pirátství na otevřeném moři.

„PSI vznikla 31. května 2003 a americké zapojení do PSI vychází z americké Národní strategie boje proti zbraním hromadného ničení, vydané v prosinci 2002. Tato strategie uznává potřebu robustnějších nástrojů, aby se zastavilo šíření ZHN na celém světě, a obzvláště aby se jejich zákaz identifikoval jako oblast, kam bude zaměřena větší pozornost. Prezident Obama PSI silně podporuje. 5. dubna 2009 v Praze prezident vyzýval mezinárodní společenství, aby z PSI učinilo „trvalou mezinárodní instituci“.“⁽¹²⁾

PSI byla účinně, ne-li formálně, rozšířena na Indický oceán a Africký roh tím, že zde byly nasazeny válečné lodě USA vedených Sil kombinované činnosti 150 a Sil kombinované činnosti 151. Nedávno se velení Sil kombinované činnosti 151 ze Singapuru ujalo jihokorejské námořnictvo. Do Sil kombinované činnosti 150 přispívají námořními jednotkami USA, Británie, Austrálie, Kanada, Dánsko, Francie, Německo, Itálie, Nový Zéland, Holandsko, Pákistán, Portugalsko, Singapur, Španělsko a Turecko.

Minulý týden bylo oznámeno, že NATO uvítalo Jižní Koreu jako 46. zemi poskytující své jednotky pro válku v Afghánistánu. 29. března se 45. zemí stalo Mongolsko.⁽¹³⁾ Singapur má jednotky sloužící pod NATO také, a až do letošního roku poskytovalo námořní podporu USA pro tamní akce i Japonsko.

26. dubna China Daily oznámily, že kontradmirál Yang Yi, dříve pověřený strategickými studiemi na Národní univerzitě obrany čínské armády, řekl: „Spojené státy jsou největší vnímanou hrozbou pro Lidově-osvobozeneckou armádu“, a že „USA je jedinou zemí schopnou všestranně ohrozit národně-bezpečnostní zájmy Číny“.⁽¹⁴⁾

Další čínský zpravodajský zdroj stejný den napsal o americkém systému Rychlého globálního úderu (PGS), který bude schopen zasáhnout jakýkoliv cíl na Zemi během šedesáti minut, a o současných zkušebních letech orbitálního kosmického letounu X-37B Pentagonu a hypersonického špionážního letounu Falcon, a oznámil, že „Čínský expert na kosmickou technologii Pang Zhihao řekl, že tato kosmická loď… pomáhá programu PGS, který by mohl být potenciální hrozbou pro světový mír“.⁽¹⁵⁾

Včera londýnské Sunday Times potvrdily, že „Obamův zájem na systému Rychlého globálního úderu (PGS)… znepokojil Čínu a Rusko…“.⁽¹⁶⁾

Americká strategie rychlého úderu a prvního raketového úderu, kosmická strategie a rozšiřování amerických vojenských aliancí a sítí v oblasti Asie-Pacifik jsou Čínou a Ruskem považovány za hrozby oprávněně. A představují také hrozbu pro mezinárodní bezpečnost a mír.

Poznámky

1. Measured by battle fleet tonnage.
2. A supercarrier is currently defined as an aircraft carrier displacing 70,000 or more tons.
3. U.S.-China Military Tensions Grow
   Stop NATO, January 19, 2010
4. Reuters, April 21, 2010
5. Xinhua News Agency, April 27, 2010
6. Ibid
7. Australian Military Buildup And The Rise Of Asian NATO Stop NATO, May 6, 2009
8. Navy Newsstand, April 23, 2010
9. Agence France-Presse, April 26, 2010
10. U.S. Department of State
11. Proliferation Security Initiative And U.S. 1,000-Ship Navy: Control Of World’s Oceans, Prelude To War Stop NATO, January 29, 2009
12. U.S. Department of State, Ibid
13. Mongolia: Pentagon Trojan Horse Wedged Between China And Russia Stop NATO, March 31, 2010
14. China Daily, April 26, 2010
15. Global Times, April 26, 2010
16. Sunday Times, April 25, 2010

http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=18906