Mozart jako zbraň

Jak Britové používají klasickou hudbu jako formu sociální kontroly

Brendan O’Neill

14.4.2010 Komentáře Témata: Společnost 1024 slov

V posledních letech se stala Británie Willy Wonkou sociální kontroly, rozviřující čím dál hrůzostrašnější, abnormálnější a fantastičtější metody dozoru nad obyvatelstvem. A naše klasická hudba jakožto zbraň klesla na nejnižší úroveň poté, co byli Mozart, Beethoven a další velikáni klasiky přeměněni na nástroje státní represe.

Stali jsme se velmocí co se rozšíření průmyslové televize týče. Odhaduje se, že 20 procent všech světových průmyslových kamer a televizí je ve Velké Británie, což je pozoruhodný úspěch pro ostrov, který zabírá jen 0.2 procenta z celosvětově obyvatelné zemské plochy.

Před několika lety představily některé lokální autority „Mosquito“, přístroj, který vydává zvuky, znějící lidem nad 20 jako slabý bzukot, ale těm pod 20 s jejich ještě choulostivými ušními bubínky zní jako šíleně ostrý a tak nepříjemně pronikavý a nesnesitelný tón, že je tím spolehlivě vyhání z doslechu. Přístroj je vymyšlen k tomu, aby vyštval neukázněné mladé lidi z veřejných míst. Na druhé straně však surově odhání slušné děti, děsí batolata a probouzí spící nemluvňata.

V současnosti policie v Západní Anglii začala používat extra jasné halogenové světlo, aby dočasně oslepilo špatně se chovající mládež. Policajti v helikoptérách svítí na pijící nebo lelkující mladé v parku a doufají, že je to natolik otráví, že když opět uvidí, raději se odbelhají domů.

A v současnosti se policie v Liverpoolu vychloubala, že poprvé vůbec v Británie provedla zadržení pomocí dálkově řízeného letounu. Inspirováni, jak se zdá britskými a americkými letadly-roboty v Afghánistánu, liverpůlští policajti použili dálkově ovládanou helikoptéru vybavenou průmyslovými kamerami (ovšem že) k zachycení zloděje auta.

Británie už neprodukuje ocel, auta nebo populární muziku, která by se dal poslouchat, ale, pánové, my jsme světoví přeborníci co se tyranie týče. A nyní klasická hudba, jež učila mladé lidi jak pozvednout mysl a duši, je užívána jako odstrašující prostředek proti špatnému chování.

V lednu bylo odhaleno, že škola West Park v Derby ve střední Anglii, “podrobila“ špatně se chovající děti poslechu Mozarta a dalších. Po škole (za trest) děti musely vyslechnout dvě hodiny klasické hudby jako relaxující prostředek (ředitel školy prohlásil, že je to uklidňuje) a jako prostředek proti budoucímu špatnému chování (počet rušících dětí prý klesl o 60 procent od doby, kdy se zavedly tyto školní tresty).

Jedna novinová zpráva říká, že některé děti, jež musely přestát tento Mozartovský režim, nyní mají odpor ke klasické hudbě. Jak jeden kritický reportér prohlásil, tyhle děti když dospějí budou si tuhle nádhernou a okouzlující hudbu spojovat s kárným pohlavkem. To je jak se dnes vzdělává v Británii: děti jsou vychovávány k tomu, že si představí nebezpečí kdykoli zaslechnou Mozartův Requiem nebo jiná díla hudebních geniů.

Tohle poškolácké poslouchání klasické hudby ve škole West Park za účelem kárání mládeže, je jen neposlednější experiment v užívání a zneužívání jednoho z největších lidských kulturních úspěchů.

Místní úřady a jiné veřejné instituce napříč celé Velké Británie nyní pouštějí nahranou klasickou hudbu na autobusových zastávkách, na parkovištích, venku před velkoobchody a jinde. Ne proto, že by si mysleli, že veřejnost ocení tyto nádherné zvuky (oni si o nás myslí, že jsme nekulturní bručouni), ale proto, že doufají, že to vyžene nevychovanou mládež.

Město Tyne and Wear na severu Anglie bylo jedno z prvních ve Velké Británii, jež použilo klasickou hudbu jako zbraň. Místní vlaková společnost na začátku 21 století se rozhodla nějak vyřešit problém lelkující mládeže na jejich vlakových stanicích. Mladí lidé neprováděli žádné kriminální aktivity, jak přiznalo město, ale „nadávali, kouřili na stanicích a znepokojovali cestující“. Takže vlaková společnost rozpoutala „Mozartovy a Vivaldiho výbuchy“.

Podle všeho to mělo značný úspěch. Mladí se vytratili. „Zdá se, že to nenávidí ( hudbu)“ řekl hrdý železniční zaměstnanec. „Není to „cool“ , aby postávali někde, kde vyhrává Mozart“. Prohlásil, že nejúspěšnějším zastrašujícím hudebním prostředkem je Beethovenova Pastýřská symfonie, Rachmaninova symfonie č 2, Šostakovičův Klavírní koncert č 2 ( Docela bych rozuměl tomu poslednímu).

V Yorkshiru na severu Anglie místní úřady začaly pouštět klasickou hudbu mezi půl osmou a půl dvanáctou večer používajíc nerozbitné reproduktory na těch autobusových zastávkách, kde mládež působila nesnáze. Obchody ve Worcesteru ( Bristol, severní Wales) také začaly pouštět klasickou hudbu, aby odehnaly nezodpovědnou mládež.

V Holywoodu (v kraji Down v Severním Irsku, nezaměňte to s Hollywoodem v Kalifornii) místní podnikatelé povzbudili úřady, aby použili klasickou hudbu jako prostředek na zbavení se mládeže, která plivala na cesty a pomalovávala je spreji. A podle všeho klasická hudba brání pouličnímu umění. Grafity a malba spreji se snížily.

Děsivá vize Anthonyho Burgesse o elitách využívající vysoce kvalitní kulturu jako pohlavek nevzdělaným mladým se stala skutečností. V Burgessově novele A Clockwork Orange z roku 1962, která byla v roce 1971 převedena do filmové podoby Stanleym Kubrickem, je neposlušný mladík Alex podroben „Ludovicově technice“. Přinucen požít léky vyvolávající nevolnost a dva týdny sledovat filmy plné násilí a současně poslouchat Beethovena, takže mozek je zvolna re-modulován a předrátován. Alex se bouří zvláště proti klasické hudbě jako formě trestu.

Žádá své lékaře, aby hudbu vypnuli, argumentuje tím, že „Ludwig van“ se ničím neprovinil, pouze „dělal hudbu“. Řekl doktorům, že je hřích budit v něm nepřátelství vůči Beethovenovi a zničit v něm lásku k hudbě. Ale doktoři jej ignorují. Na konci není Alex schopen poslouchat svou oblíbenou hudbu, aniž by při tom necítil paniku. Trošku se to podobá Derbymu, který si teď zakrývá uši rukama, kdykoliv slyší Mozarta.

Udělat z hudby zbraň – to hodně hovoří o autoritativním režimu britských elit a jejich kulturní zaostalosti. Jsou tak posedlí touhou kontrolovat mladé – ale na dálku, aniž museli vstoupit s nimi do kontaktu – , že budou filmovat každý jejich krok, plnit jejich uši vysokofrekvenčním hlukem, svítit jim do očí a bombardovat Mozartem. A mají tak malou důvěru k intelektuálním schopnostem mladých, jejich kapacitě, jejich ochotě lidsky se podílet na nejvyšších formách umění, že představují Beethovena, Mozarta a další jako něco odporného mladým uším. Přirozeně, že se toto proroctví naplňuje samo sebou.

Mladým lidem se sdělují dva nebezpečné informace: 1. jste spodina a 2. klasická hudba není zázrakem světa lidí, je to odpuzovač proti antisociálnímu chování.

Článek Weaponizing Mozart vyšel 24. února na serveru reason.com.

Známka 1.1 (hodnotilo 13)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 21 029