Explozivní dluhové domino: nadcházející finanční katastrofa - část 3.

Andrew Gavin Marshall

23.3.2010 Komentáře Témata: Krize, Analýza 6099 slov

Předchozí část

Čína se začíná zbavovat amerických státních dluhopisů

Americké státní dluhopisy jsou dluhem americké vlády, který je vydáván americkým ministerstvem financí, a je kupován zahraničními vládami jako investice. Je to ukázka víry v americkou ekonomiku, kdy se kupuje její dluh (tj. státní dluhopisy). Kupováním amerických státních dluhopisů půjčujete peníze americké vládě na jistou dobu.

Nicméně jak se Spojené státy uchýlily k nadměrnému zadlužování, aby zachránily banky před krizí, vyhlídky na kupování amerických státních dluhopisů se staly méně přitažlivými, a hrozba, že jsou nejistou investicí, neustále roste. V únoru 2009 Hilary Clinton vyzývala Čínu, aby pokračovala v kupování amerických státních dluhopisů, aby mohly financovat Obamův stimulační balíček. Jak zdůraznil článek na Bloomberg:

USA jsou jediným největším kupujícím exportů, které pohání růst v Číně, třetí největší světové ekonomice. Čína obratem investuje nadbytečné zdroje z exportu zboží, jako hračky, oděvy a ocel, primárně do amerických státních cenných papírů, což z ní činí největšího světového držitele amerického vládního dluhu, kdy na konci roku ho měla za 696,2 miliard dolarů.(70)

Následující měsíc čínská centrální banka oznámila, že budou pokračovat v nákupech amerických státních dluhopisů.(71)

Nicméně v únoru 2009 Warren Buffet, jeden z nejbohatších jedinců na světě, varoval před nákupem amerických státních dluhopisů:

Buffet řekl, že jak americké Federální rezervy a ministerstvo financí udělají „vše“, aby nakoply ekonomiku propadající se nejrychlejším tempem od r. 1982, „kdysi nemyslitelná dávka“ stimulu pravděpodobně urychlí „útok“ inflace, nepřítele investorů do pevných výnosů.
„Svět investic přešel z rizika podceňování do rizika nadhodnocování,“ napsal Buffet. „Hotovost nenese skoro nic a zcela jistě bude její kupní síla časem erodována.“
„Až bude psána historie tohoto desetiletí, bude se tam zcela jistě mluvit o internetové bublině z konce 90. let a nemovitostní bublině ze začátku století,“ pokračoval. „Ale bublina amerických státních dluhopisů z konce r. 2008 může být považována za téměř stejně mimořádnou.“(72)

V září 2009 článek na CNN psal o nebezpečí, pokud se Čína začne zbavovat amerických státních dluhopisů, což by „mohlo způsobit, že dlouhodobé úrokové sazby vystřelí nahoru, protože ceny dluhopisů a výnosy se pohybují opačným směrem,“ protože oslabení americké ekonomiky by mohlo vést k inflaci, která by obratem snížila hodnotu a cenu čínských aktiv v amerických státních dluhopisech.(73)

Stala se z toho hra na čekanou; ekonomická hlava 22: Čína drží americký dluh (státní dluhopisy), což USA umožňuje utrácet, aby „zachránily ekonomiku“ (či přesněji banky), ale veškeré výdaje uvrhl USA do tak propastného dluhu, ze kterého se nikdy nebudou schopny dostat. V důsledku toho dojde pravděpodobně k inflaci, s možností hyperinflace, a tím znehodnocení americké měny. Čínská ekonomika je zcela závislá na USA coby spotřební ekonomice, zatímco USA jsou závislé na Číně coby kupujícím a držiteli amerického dluhu. Obě země odkládají nevyhnutelné. Pokud Čína nechce držet bezcenné investice (americký dluh), musí přestat kupovat americké státní dluhopisy, a pak mezinárodní důvěra v americkou měnu začne upadat, což si vynutí nárůst úrokových sazeb, což může dokonce urychlit spekulační útok na americký dolar. Zároveň kolabující americká měna a ekonomika nepomůžou čínské ekonomice, která tím padne. Takže se to stalo hrou na čekanou.

V únoru 2010 Financial Times oznámily, že Čína v prosinci 2009 začala s procesem zbavování se amerických státních dluhopisů, a tím zaostávat za Japonskem jako největší držitel amerického dluhu, kdy prodala americké státní dluhopisy přibližně za 38,8 miliard dolarů, protože „zahraniční poptávka po amerických státních dluhopisech se propadla o rekordní výši“:

Pokles poptávky přichází, jak se země stahují ze strategie „útěku do bezpečí“, ke které se uchýlily na vrcholu globální finanční krize, a mohlo by to znamenat, že USA budou muset platit na úrocích z dluhu více.
Pro Čínu prodej amerických státních dluhopisů znamená obrat, který signalizovala vloni, kdy řekla, že začne snižovat některá svá aktiva. Jakékoliv změny v jejím chování jsou politicky citlivé, protože je to největší americký obchodní partner a pomohl financovat americké deficity.
Alan Ruskin, stratég v RBS Securities, řekl, že chování Číny ukázalo, že se cítí „nasycena“ americkým papírem. Změna sentimentu by mohla poškodit dolar a trh a americkými státními dluhopisy, kdy se USA musí podívat po financování v jiných zemích.(74)

Takže Čína dala USA hlas nedůvěry. To je evidentně naolejovaná cesta ke kolapsu americké ekonomiky, a možná samotného amerického dolaru.

Přichází dluhová krize do Ameriky?

Všechna varovná znamení jsou zde: Amerika je v úzkých, co se týká celkového dluhu, řádná opatření na reformu peněžního nebo finančního systému provedena nebyla, přetrvávají stejné problémy a nouzová vyplácení a stimulační balíčky ještě více vystavily Spojené státy astronomické úrovni dluhu. Zatímco dolar bude pravděpodobně pokračovat v růstu, protože důvěra v ekonomiky eurozóny klesá, není to proto, že by byl dolar dobrou investicí, ale protože dolar je prostě lepší investicí (prozatím), než euro, což o ničem nevypovídá.

Čínský tah začít se zbavovat amerických státních dluhopisů je signálem, že problematika amerického dluhu již je ve funkcích a pohybech v globálním finančním systému brána v úvahu. Zatímco den zúčtování může být vzdálen měsíce, ne-li roky, přijde.

15. února bylo oznámeno, že Federální rezervy, které nacpaly do ekonomiky 2,2 bilionů dolarů, „musí začít tyto peníze stahovat zpět“. Protože Fed údajně koupil špatná aktiva zhruba za 2 biliony dolarů, nyní probírá, „jak a kdy tato aktiva prodat“(75). Jak uvedly Korea Times: „Problém: Udělejte to příliš rychle a Fed by mohl zastavit nebo zamezit zotavení. Čekejte příliš dlouho a riskujete spuštění trestného kola inflace.“(76)

V polovině února se objevily zprávy o disentu v rámci Federální systému rezerv, kdy Thomas Hoenig, prezident Federální rezervní banky v Kansas City varoval, že „USA musí napravit své problémy s rostoucím dluhem, nebo riskují novou finanční krizi“. Vysvětlil: „Tento rostoucí dluh přesáhl schopnost centrální banky plnit své cíle udržování cenové stability a dlouhodobého ekonomického růstu.“ V lednu byl osamoceným hlasem na setkání Fedu, kdy řekl, že úrokové sazby by neměly zůstat blízko nuly „po delší dobu“. Řekl, že nejhorším scénářem by bylo, kdyby americká vláda musela opět požádat Fed, aby tiskl více peněz, a místo toho, tvrdil, „vláda musí najít způsoby pro snížení výdajů a pro tvorbu příjmů“, a připustil, že to bude „bolestivý a politicky nepohodlný“ proces.(77)

Nicméně tyto zprávy jsou z velké části falešné, protože se zaměřily na povrchní úroveň dluhu. Spojené státy, dokonce ještě před příchodem ekonomické krize v r. 2007 a 2008, byly dlouhodobě nezodpovědným rozhazovačem. Náklady na udržování impéria jsou astronomické a nad poměry jakékoliv země. Historicky měl kolaps impérií více či méně co dělat s kolapsem jejich měny a fiskálního systému, spíše než s jejich vojenskou porážkou nebo kolapsem ve válce. Důležité je také poznamenat, že tyto procesy se vzájemně nevylučují, ale v podstatě jsou těsně vzájemně provázány.

Jak impéria upadají, světový řád je stále více ničen ekonomickými krizemi a mezinárodními konflikty. Jak se krize v ekonomice zhoršuje, šíří se mezinárodní konflikty a války. Jak jsem dostatečně zdokumentoval jinde, Spojené státy, od konce druhé světové války, byly globálním hegemonem: udržovaly si největší ozbrojené síly na světě a nezdráhaly se jich použít, a rovněž řídily globální peněžní systém. Od 70. let fungoval americký dolar jako světová rezervní měna. Po kolapsu SSSR bylo základní imperiální strategií Ameriky ovládat Euroasii a kontrolovat svět vojensky a ekonomicky.

(Viz Andrew Gavin Marshall Imperiální strategie pro nový světový řád: Původ třetí světové války. Global Research, 16. října 2009) (Máme to ve Zvědavci přeloženo, poznámka editora)

Celou dobu Bushovy vlády byl imperiální strategii dáván obrovský význam, pod záminkou „války proti terorismu“. Pod touto vlajkou Spojené státy vyhlásily válku světu a všem těm, kteří se staví proti jejich hegemonii. Celou tu dobu vláda jednala ve shodě s velkými bankami a Federálními rezervami, aby uměle udržela ekonomický systém. V posledních letech Bushovy vlády se tato iluze začala rozpadat. Nikdy předtím v historii žádná tak velká země nevedla války na mnoha místech po celém světě, aniž by veřejnost doma nebyla nějakým způsobem fiskálně zasažena, buď prostřednictvím vyšších daní, nebo úrokových sazeb. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Války za biliony dolarů srazily Spojené státy do krize hlouběji.

V r. 2007, v roce, ve kterém zkolabovala v UK Northern Rock, což byl signál začínajícího kolapsu roku 2008, byl celkový dluh – domácí, komerční a spotřebitelský – Spojených států šokujících 51 bilionů dolarů.(78)

Jako by tato dluhová zátěž nestačila, vzhledem k tomu, že je nemožné ji kdy splatit, poslední dva roky byly svědkem nejexpanzivnější a nejrychlejší expanze kterou kdy svět v historii viděl – ve formě stimulačních balíčků a nouzových vyplácení na celém světě. V červenci 2009 bylo oznámeno, že „američtí daňoví poplatníci mohou mít na triku až 23,7 bilionů dolarů, aby podpořili ekonomiku a nouzově vyplatili finanční společnosti, jak uvedl Neil Barofsky, zvláštní hlavní inspektor Programu problematických aktiv ministerstva financí“.(79)

To stojí za opakovanou zmínku: zákon o „nouzovém vyplácení“ zavedený za Bushe, a plně podporovaný prezidentským kandidátem Obamou, poskytl finančnímu sektoru v rámci nouzového vyplácení zřejmě až 23,7 bilionů dolar. Jak je to možné? Nakonec veřejnosti bylo řečeno, že „nouzové vyplacení“ činí 700 miliard.

Drobné písmo v zákonu o nouzovém vyplácení v podstatě odhalilo, že 700 miliard není strop, tedy že 700 miliard není maximum peněz, které lze nalít do bank; je to maximum, které lze nalít do finančního systému „najednou“. Tudíž jde o „otáčivý balík“. V podstatě se tak vytvořila zadní vrátka pro velké globální banky, jak domácí, tak zahraniční, aby mohly vyplundrovat a vykrást zemi úplně. U peněz, které banky mohly dostat od Fedu, nebyl žádný limit. A žádné z těchto opatření není předmětem přezkoumání kongresem nebo nespadá pod dohled kongresu nebo soudnictví, tj. lidí.(80)

To je důvod, proč když se Obama stal koncem ledna 2009 prezidentem, jeho vláda provedla úplný finanční puč ve Spojených státech. Člověk, který byl zodpovědný za zorganizování nouzového vyplacení AIG, vykoupení Bear Stearns jako dárku pro JP Morgan Chase, a který byl velkými globálními bankami v New Yorku (mezi nimi především JP Morgan Chase) vybrán, aby řídil Federální rezervní banku New York, se náhle stal za Obamy ministrem financí. Fed, a tím banky, byl nyní přímo pověřen vykrádáním.

Obama pak přibral do týmu ekonomické poradce, u kterých se jakýkoliv všímavý ekonomický pozorovatel musí třást hrůzou. Titáni ekonomické krize a katastrofy se stali lišáky pověřenými řízením kurníku. Ti, kteří napomáhali vytvoření a výstavbě ekonomických krizí předešlých desítek let a vytváření instrumentů a infrastruktury, která vedla k současné krizi, byli s Obamou a byli přivedeni, aby „vyřešili“ krizi, kterou vytvořili. Paul Volcker, bývalý předseda Federálních rezerv architekt dluhové krize 80. let, byl nyní hlavním ekonomickým poradcem Obamy. A stejně tak Lawrence Summers se přidal k ekonomickému týmu Obamy, kdy předtím napomáhal ministerstvu financí Clintonovy vlády zrušit bankovní regulace a vytvořit trh pro spekulace a deriváty, což přímo vedlo ke stávající krizi.

V krátkosti, finanční oligarchie má absolutní kontrolu na vládou Spojených států. V současné době vojenská struktura amerického impéria pevně uchopila do svých rukou zahraniční politiku, kdy jsou americké války rozšiřovány do Pákistánu, Jemenu a potenciálně Iránu.

Nemylte se, do Ameriky přichází krize, otázkou je pouze kdy, a jak tvrdá.

Imperiální pokles a nástup nového světového řádu

Pokles amerického impéria, nevyhnutelný důsledek jeho půl století trvajícího výkonu politické a ekonomické hegemonie na celém světě, není izolovanou událostí v globální politické ekonomii. Pokles USA jde ruku v ruce s nástupem toho, co bylo nazváno „nový světový řád“.

Amerika byla používána mocnými západními bankovními a korporátními zájmy jako motor impéria, rozšiřujícího svůj vliv po celém světě. Banky nemají žádnou armádu, takže musí kontrolovat země; banky nemají žádné produkty, takže musí kontrolovat průmysl; banky mají pouze peníze a na nich získaný úrok. Tudíž musí zajistit, aby si průmysl a vlády půjčovaly peníze ve velkém až do chvíle, kdy jsou tak zadlužené, že se z toho již nemohou dostat. V důsledku toho se průmysl a vlády stávají služebníky bankovních zájmů. Banky dosáhly tohoto mistrovského kousku prostřednictvím budování globálního systému centrálního bankovnictví.

Bankéři převzali kontrolu nejdříve nad Velkou Británií prostřednictvím Bank of England, vytvořily obrovskou moc britského impéria a rozšířily ho do zbytku Evropy, kde vytvářely centrální banky v hlavních evropských městech. Ve 20. století převzali centrální bankéři kontrolu nad Spojenými státy prostřednictvím vytvoření Federálních rezerv v r. 1913, před vypuknutím první světové války.

(Viz Andrew Gavin Marshall Globální moc a globální vláda: Evoluce a revoluce systému centrálního bankovnictví. Global Research, 21. července 2009). (I tohle máme ve Zvědavci česky, editor)

Po první světové válce bylo přistoupeno k restrukturalizaci světového řádu. Částečně tyto činy vydláždily cestu pro velkou hospodářskou krizi, která udeřila v r. 1929. Velká hospodářská krize byla vytvořena jako důsledek toho, že velké banky začaly spekulovat, což bylo účinně podporováno a financováno Federálními rezervami a dalšími hlavními centrálními bankami.

Jako důsledek velké hospodářské krize byla vytvořena nová instituce, Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS) se sídlem ve švýcarské Basileji. Jak vysvětlil historik Carroll Quigley, BIS byla vytvořena, aby „mírnila pokles Londýna jako světového finančního centra tím, že poskytla mechanismus, díky kterému tři hlavní finanční centra v Londýně, New Yorku a Paříži mohla stále fungovat jako jedno“. Vysvětlil:

Síly finančního kapitalismu měly ještě další dalekosáhlý cíl, a to nic menšího, než vytvoření světového systému finanční kontroly v soukromých rukou, schopného ovládat politický systém každé země a ekonomiky na světě jako celku. Tento systém měl být řízen feudalistickým způsobem centrálními bankami světa jednajícími ve shodě, prostřednictvím tajných dohod dosažených na častých soukromých setkáních a konferencích. Vrcholkem tohoto systémy byla Banka pro mezinárodní vypořádání v Basileji ve Švýcarsku, soukromá banka vlastněná a kontrolovaná centrálními bankami světa, které jsou sami soukromými korporacemi.(81)

Nový řád, který je vytvářen, není řád, ve kterém bude další globální velmoc, jak mnozí komentátoři tvrdí, že by se jí mohla stát Čína, ale spíše je budován řád multipolárního světa, ve kterém bude globální politická ekonomie restrukturalizována do struktury globálního vládnutí: v krátkosti, nový světový řád má být vyznačen vytvořením celosvětové vlády.

To je kontext, ve kterém budou prováděna řešení globální ekonomické krize. V dubnu 2009 G20 začala s realizací plánů na vytvoření globální měny, která má patrně nahradit americký dolar jako rezervní světovou měnu. Tato nová měna bude řízena buď MMF, nebo BIS, a bude rezervní měnou, jejíž hodnota bude určována košem měn (jako dolar, jen, euro atd.), které budou stát proti sobě a jejichž hodnota může být zafixována proti globální měně.

Tento proces je prováděn prostřednictvím dlouhodobého plánování, zároveň, jak vidíme o šíření se regionálních měn, protože nejde jen o euro, ale existují plány a probírají se další regionální měnu v severní Americe, jižní Americe, státech Zálivu, Africe a východní Asii.

Článek z r. 1988 v Economist předpověděl příchod globální měny do roku 2018, ve kterém autor napsal, že země se budou muset vzdát monetární a ekonomické suverenity, nicméně:

Bude potřeba několik dalších zvratů ve směnných kursech, několik dalších krachů akciových trhů a pravděpodobně jeden nebo dva propady, než politici budou ochotni postavit se před tuto volbu čelem. To poukazuje na zmatenou sekvenci stavů nouze následovaných zalátáním, následovaným stavu nouze, opakující se do r. 2018 – vyjma dvou věcí. Jak půjde čas, škody způsobené měnovou nestabilitou se budou postupně vršit; a samotné trendy, které to bude vytvářet, činí utopii měnové unie proveditelnou.(82)

Aby se vytvořila globální měna, a tím globální systém ekonomického vládnutí, svět bude muset být vržen do ekonomických a měnových krizí, aby se vlády donutily podniknout nezbytná opatření směrem ke globální měně.

Od r. 1998 došlo k několika výzvám k vytvoření globální centrální banky, a uprostřed globální ekonomické krize 2008 se tyto výzvy obnovily a skutečné činy a úsilí G20 vývoj „globálního Fedu“ a světovou měnu urychlily. Globální centrální banka je nabízena jako řešení, jak zabránit budoucí globální ekonomické krizi.

(Viz Andrew Gavin Marshall Finanční nový světový řád: Směrem ke globální měně a světové vládě. Global Research, 6. dubna 2009).

V březnu 2008, těsně po kolapsu Bear Stearns, velká finanční firma vydala zprávu, kde se uvádělo, že „finanční firmy čelí „novému světovému řádu““, a že hlavní banky by se staly ještě většími prostřednictvím fúzí a akvizic. Bude to nový světový řád bankovní konsolidace.(83)

V listopadu 2008 The National, přední noviny Spojených arabských emirátů, oznámily, že baron David de Rothschild doprovázel premiéra Gordona Browna na jeho návštěvě na Středním východě, ačkoliv ne jako „součást oficiální skupiny“ doprovázející Browna. Po rozhovoru s baronem bylo oznámeno, že: „Rothschild sdílí názor většiny lidí, že existuje nový světový řád. Podle jeho názoru se banky zmenší a dojde k nové formě globálního vládnutí.“(84)

V únoru 2009 Times Online oznámily, že „nový světový řád v bankovnictví je nezbytností“ a že „je stále zřejmější, že svět potřebuje nový bankovní systém a že by neměl příliš připomínat ten, který selhal tak velkolepě“.(85) Nicméně o čem se článek nezmiňuje je, že „nový světový řád v bankovnictví“ bude vytvořen bankéři.

Tento proces jde ruku v ruce s vytvářením nového světového řádu v globálních politických strukturách, následovaného ekonomickými trendy. Jak byl ekonomickými iniciativami urychlen regionalismus, jako regionální obchodní bloky a měnová uskupení, politická struktura regionální vlády následuje těsně v závěsu. Evropa byla první, která se této iniciativy chopila, vytvořením měnové unie, kdy v důsledku toho, že nedávno schválila Lisabonskou smlouvu, byla formálně přeměněna na politickou unii.

(Viz Andrew Gavin Marshall Ukování „nového světového řádu“ pod jednou světovou vládou. Global Research, 13. srpna 2009). (Máme to tady také přeloženo, editor.)

Nový světový řád sestává z vytvoření regionálních struktur vládnutí, které jsou sami podřízené globální struktuře vládnutí, jak ekonomicky, tak politicky.

„Nový kapitalismus“

Při budování „nového světového řádu“ je kapitalistický systém pod intenzivní reformou. Kapitalismus měnil, od svého početí, svoji povahu a formy. Uprostřed stávající ekonomické krize je konstrukce „nového kapitalismus“ založena na „čínském modelu“; tj. na „totalitním kapitalismu“.

Vlády se již nadále nebudou skrývat za vztahy s veřejností“ – propagandistickou iluzí „ochrany lidí“. Až ekonomika zkolabuje, vlády se odvrátí od svých veřejných závazků a budou jednat v zájmu svých soukromých vlastníků. Vlády se stanou pomocníky mocných bank a korporací, ne lidí, protože „buržoazie se uchyluje k fašismu ne ani tak jako reakce na nepokoje v ulicích, ale jako reakce na poruchy v jejich vlastním ekonomickém systému“.(86) Během velké ekonomické krize:

Stát zachraňuje podniky na pokraji bankrotu a nutí masy účet zaplatit. Takové podniky jsou udržovány na živu dotacemi, daňovými výjimkami, objednávkami veřejných prací a zbraní. V krátkosti, stát se sám vrhá do trhliny zanechané mizícími soukromými spotřebiteli. (…) Takové manévry jsou za demokratického režimu obtížné, protože lidé stále mají nějaké prostředky obrany a jsou stále schopni nastavit nenasytným požadavkům moci peněz jistý limit. V jistých zemích a za jistých podmínek hází buržoazie svoji tradiční demokracii přes palubu.(87)

Ti, kdo tvrdí, že činy západních vlád jsou „socialistické“, se mýlí, protože „řešení“ mají jinou povahu. Daniel Guerin psal ve Fašismus a velký byznys o povaze fašistické ekonomiky Itálie a Německa před druhou světovou válkou. Guerin o činech italské a německé vlády nouzově vyplatit velký byznys a banky v ekonomické krizi napsal:

Byla by chyba interpretovat tyto státní zásahy jako charakterem „socialistické“. Nedělají se v zájmu komunity, ale výhradně v zájmu kapitalistů.(88)

Fašistická ekonomická politika:

Vydávají se peníze a ruinuje se národní měna na úkor všech lidí, kteří žijí z pevných příjmů z investic, úspor, penzí, vládních platů atd. – a také pracující třídy, jejíž mzdy zůstávají stabilní nebo dalece zaostávají za růstem životních nákladů. (…) Enormní výdaje fašistického státu se neobjevují v oficiálním rozpočtu (a tím se skrývá inflace).(89)
(…) Skrytá inflace vytváří stejné efekty jako otevřená inflace: snižuje se kupní síla peněz.(90)

Byrokracie fašistického státu se stává mnohem mocnější v řízení ekonomiky a radí ji „kapitalističtí magnáti“, kteří „se stávají nejvyšším ekonomickým velením státu – již neskrývaným, jako dříve, ale oficiálně. Je nastolen permanentní kontakt mezi nimi a byrokratickým aparátem. Oni diktují a byrokracie provádí“.(91) Přesně to je povaha ministerstva financí a Federálních rezerv, obzvláště od doby, kdy se vlády ujala Obamova vláda.

V listopadu 2008 Národní bezpečností rada (NIC) vydala zprávu, ve spolupráci se všemi šestnácti americkými výzvědnými agenturami a hlavními mezinárodními nadacemi a mozkovými trusty, ve které hodnotila a analyzovala obecné trendy ve světě do r. 2025. Když psala o trendech „demokratizace“ a probírala šíření a povahu demokracie ve světě, zpráva varovala:

Pokrok v demokracii se pravděpodobně zpomalí a globalizace bude v mnoha nedávno zdemokratizovaných zemích vystavena rostoucímu sociálnímu a ekonomickému tlaku, který by mohl podkopat liberální instituce. (…) Lepší ekonomický výkon mnoha autoritářských vlád by mohl zasít pochyby mezi některými lidmi, že demokracie je nejlepší formou vládnutí.
(…) Dokonce i v mnoha dobře zavedených demokraciích (tj. na západě) ukazují průzkumy mínění rostoucí frustraci se stávajícím fungováním demokratické vlády a elita zpochybňuje schopnost demokratických vlád podniknout tvrdá opatření nezbytná pro rychlé a účinné vypořádání se s rostoucím počtem nadnárodních výzev.(92)

Varování Daniela Guerina je klíčové pro pochopení tohoto trendu: „Buržoazie se uchyluje k fašismu ani ne tak kvůli nepokojům na ulicích, ale jako reakce na poruchy v jejich vlastním ekonomickém systému.“(93) Totalita je na vzestupu, jak napsal David Lyon:

Konečnou vlastností totalitní nadvlády je absence úniku, který lze dosáhnout dočasně uzavřením hranic, ale permanentně pouze skutečně globální dosahem, který by učinil pojem úniku bezvýznamným. To samo o sobě ospravedlňuje otázku ohledně totalitního potenciálu globalizace. (…) Je zrušení hranic vnitřně (morálně) dobré, protože ty symbolizují bariéry, které zbytečně dělí a vylučují lidi, nebo jde o potenciální linie odporu, útočiště a rozdílu, který nás může zachránit před totalitní propastí? Pokud globalizace podkopává odzkoušené na státu založené modely demokracie, svět může být náchylný ke globální totalitní etatizaci (tj. centralizaci a kontrole).(94)

V r. 2007 britské ministerstvo obrany vydalo zprávu, ve které analyzovalo budoucí trendy ve světě. Ohledně sociálních problémů se tam uvádělo: „Střední třída by se mohla stát revoluční třídou, převzít roli přikládanou Marxem proletariátu.“ Zajímavé:

Tato teze je založena na rostoucím rozdílu mezi střední třídou a super bohatými a na městské pod-třídě, ohrožující sociální řád: „Světová střední třída by se mohla sjednotit, použít přístup ke znalostem, zdrojům a dovednostem pro utváření nadnárodních procesů v zájmu své vlastní třídy.“ Marxismus by mohl být oživen, kvůli globální nerovnosti. Rostoucí trend směrem k morálnímu relativismu a pragmatickým hodnotám lidi povzbudí, aby hledali „útočiště, poskytovaná přísnějšími systémy víry, včetně náboženské ortodoxie a doktrinářských politických ideologií, jako popularismus a marxismus.“(95)

Obecný trend se tím stal reformací kapitalistického systému do systému založeného na „čínském modelu“ totalitního kapitalismu. Kapitalistická třída se bojí potenciálních revolučních nálad mezi střední a nižšími třídami světa. Obama byl dobře zabaleným produktem Wall Street, prodaný Američanům a lidem světa za příslibu „naděje“ a "změny“. Obama byl dosazen, aby zpacifikoval odpor.

Předtím, než se stal Obama prezidentem, Američané se sjednotili ve své opozici proti nejen Bushově vládě, ale kongresu a vládě obecně. Jak prezident, tak kongres byli nenáviděni stejně; lidé se sjednocovali. Od doby, kdy se stal prezidentem Obama, lidé byli obráceni proti sobě navzájem: „konzervativci“ obviňují ze všech problémů „liberály“ a „socialisty“, ukazují prstem na Obamu (který není nic víc, než figurka), zatímco ti na levici poukazují na republikány; levice brání Obamu. Lidé byli rozděleni, pravděpodobně více, než kdykoliv v moderní historii.

Rozdělením lidí a jejich poštváním proti sobě navzájem byli ti u moci schopni potlačit odpor proti sobě a pokračovali ve vykrádání a plundrování země a lidí, zatímco používali svoji vojenskou sílu na vykrádání a plundrování cizích zemí a lidí. Obama tam není, aby Američanům poskytl naději a změnu; jeho účelem poskytnout iluzi „změny“ a poskytnout „naději“ elitě a zabránit rozhodné a silné opozici nebo rebelii mezi lidmi. Mezitím se vláda připravovala na možnost velkých sociálních a občanských nepokojů, které budou následovat po budoucím kolapsu nebo krizi. Místo aby přišla na pomoc lidem, připravuje se vláda na kontrolu a utlačování lidí.

Mohlo by do Ameriky přijít stanné právo?

Proces započatý americkým politickým vedením v předešlých desetiletích, a silně urychlený za Bushovy vlády a prováděný Obamovou vládou, nastavil kurs k zavedení vojenské vlády v Americe. Již vyzbrojen utlačovatelským státním aparátem a podporovaný tvrdě šmírujícím státním aparátem se stát „bezpečnosti otčiny“ chystá populaci kontrolovat, ne ji chránit.

V lednu 2006 KBR, pobočka bývalé korporace tehdejšího vice-prezidenta Cheneyho, Halliburton, dostala kontrakt od ministerstva bezpečnosti otčiny:

Aby se podpořilo ministerstvo bezpečnosti otčiny (DHS) a zařízení Imigračního a celního úřadu (ICE) v případě stavu nouze. Kontrakt má maximální celkovou hodnotu 385 milionů dolarů během pěti let, skládá se z jednoletého základního období a čtyř ročních opcí, a tento konkurenčně zadaný kontrakt bude prováděn U.S. Army Corps of Engineers, v distriktu Forth Worth. KBR měla předešlý kontrakt ICE v letech 2000 až 2005.
Dále má poskytnout dočasná zadržovací a zpracovávací zařízení pro rozšíření existujících zařízení Programu zadržovacích a odstraňovacích operací ICE (DRO) pro případ jakéhokoliv nouzového přílivu imigrantů do USA, nebo pro podporu rychlého nasazení nových programů. (…) Kontrakt může také poskytnout migrační zadržovací podporu jiným americkým vládním organizacím, v případě imigračního stavu nouze, jakož při vývoji plánu reakce na národní stav nouze, jako přírodní katastrofa.(96)

Řečeno jednoduše, kontrakt má vyvinout systém „koncentračních táborů“ na území Spojených států, které mají být použity v době „nouze“. Jak odhalil Peter Dále Scott ve své knize Cesta k 9/11:

6. února 2007 ministr bezpečnosti otčiny Michael Chertoff oznámil, že federální rozpočet fiskálního roku věnuje více než 400 milionů dolarů na zvýšení počtu zadržovacích lůžek o 67,000 (nárůst o 32% oproti roku 2006). To bylo částečným naplněním ambiciózního desetiletého strategického plánu bezpečnosti otčiny, pod kódovým označením Endgame (koncová hra – p.p.), schváleného v r. 2003 a určeného pro odstranění všech odstranitelných cizinců a potenciálních teroristů.(97)

Jak předtím napsal Scott: Tento kontrakt vyvolal zlověstné vzpomínky na kontroverzní „cvičení připravenosti“ Rex-84 Olivera Northa v r. 1984. To volalo po tom, aby Federální agentura krizového řízení (FEMA) shromáždila a uvěznila 400,000 imaginárních „uprchlíků“, v kontextu s „nekontrolovanými pohyby populace“ přes mexickou hranici do Spojených států.“ Nicméně bylo to krytí pro shromažďování „rozvratných živlů“ a „rebelantů“. Daniel Ellsberg, který nechal uniknout „dokumenty Pentagonu“ v r. 1971 uvedl, že „téměř jistě je tento nový kontrakt přípravou na zátah na lidí se Středního východu, muslimů a zřejmě i rebelantů po dalším 9/11“.(98)

V únoru 2008 článek v San Francisco Chronicle, jehož spoluautorem byl bývalý americký kongresman, uvedl: „Počínaje rokem 1999 vláda začala uzavírat řadu přidělovaných kontraktů s pobočkou Halliburton Kellog, Brown and Root (KBR) na výstavbu koncentračních táborů na nezveřejněných místech na území Spojených států. Vláda také uzavřela kontrakty s několika společnostmi na výrobu tisíců železničních vagonů, z nichž některé jsou údajně vybavené pouty, očividně určených pro přepravy zatčených.“(99)

V únoru 2008 Vancouver Sun oznámil:

Kanada a USA podepsaly smlouvu, která dláždí cestu k tomu, aby armáda z obou zemí mohla posílat jednotky za hranice své země během stavu nouze, ale někteří se ptají, proč o tom Harperova vláda pomlčela. Ani kanadská vláda, ani kanadská armáda tuto smlouvu, která byla podepsána 14. února. V Texasu, neoznámila, ale americké Severní velitelství armády o této smlouvě nicméně informovalo prohlášením, uvádějícím, jak jeho vrchní důstojník generál Gene Renuart, a kanadský generálporučík Marc Dumais, šéf Kanadského velitelství, podepsali plán, který umožňuje armádě a obou zemí podpořit ozbrojené síly druhé země za civilního stavu nouze.
Pokud by měly americké jednotky přijít do Kanady, spadaly by pod taktické řízení kanadské armády, ale stále by byly pod velením americké armády.(100)

V komentáři k zákonu o vojenských komisích z r. 2006 profesor práva a politologie na Yale Bruce Ackerman napsal v Los Angeles Times, že tento zákon „opravňuje prezidenta zatknout americké občany jako nepřátelské bojovníky, dokonce i když nikdy neopustili území Spojených států. A jakmile budou uvrženi do vojenského vězení, nemohou očekávat soud nebo jakoukoliv jinou normální ochranu listiny práv“. Dále se tam uvádí, že zákon „zaručuje prezidentovi enormní moc nad občany a legálními obyvateli. Mohou být označeni jako nepřátelští bojovníci, pokud finančně přispěli středovýchodní charitě, a mohou být drženi do nekonečna ve vojenských vězeních“. Nejen to, ale „od normálních Američanů se může požadovat, aby se bránili před vojenským tribunálem bez ústavních záruk poskytovaných při trestních procesech“. Je překvapující, že „s legálními obyvateli, kteří nejsou občany, je zacházeno ještě tvrději. Tento zákon jim zcela odpírá přístup k federálnímu habeas corpus a zanechává je napospas prezidentových podezření“.(101)

Senátor Patrick Leahy v únoru 2007 pronesl výrok, ve kterém se zabýval obranným autorizačním zákonem Johna Warnera z r. 2007 a řekl:

Vloni kongres v tichosti usnadnil tomuto prezidentovi, nebo jakémukoliv prezidentovi, vyhlásit stanné právo. Je to tak: v legislativě přidané vloni na žádost vlády k obrannému autorizačnímu zákonu se nyní stalo snazším obejít dlouhodobé omezení posse comitatus, které zabraňovalo federální vládě použít armádu, včetně federalizované Národní gardy, pro plnění povinností při vynucování zákona na domácí půdě.

Dodal, že posse comitatus je právní doktrína, která zakazuje použití armády pro vynucování práva namířeného proti Američanům zde doma“. Tento zákon je dodatek zákona o vzpouře, kde Leahy dále okomentoval:

Když bude zákon o vzpouře aktivován, prezident může – bez souhlasu jednotlivých guvernérů – federalizovat Národní gardu a použít ji, spolu s celou armádou, pro vynucování zákona. To je obrovské udělení pravomoci prezidentovi. (…) Mimo případu vzpoury lze tento zákon nyní aktivovat pro účely obnovení veřejného pořádku po teroristickém útoku, přírodní katastrofě, pandemii, nebo – a to je extrémně široké – "za jiných podmínek“.(102)

9. května 2007 Bílý dům vydal tiskové prohlášení o Národně-bezpečnostní prezidentské direktivě (NSPD) 51, známé také jako „Prezidentská direktiva národní bezpečnosti a bezpečnosti otčiny“. Tato direktiva:

Nařizuje požadavky kontinuity pro všechny výkonné součásti a agentury a poskytuje směrnice pro státní, místní, teritoriální a kmenové vlády a organizace soukromého sektoru, aby se zajistil komplexní a integrovaný program národní kontinuity, který zvýší důvěryhodnost národně-bezpečnostní pozice a umožní rychlejší a účinnější reakci na stav národní nouze a obnovu.

Tento dokument definuje „katastrofický stav nouze“ jako „jakoukoliv nehodu, bez ohledu na místo, která má za následek mimořádnou úroveň masových obětí, škod nebo narušení závažně ovlivňující americkou populaci, infrastrukturu, prostředí, ekonomiku nebo funkce vlády“. To vysvětluje „Kontinuita vlády“ (COG) jako „koordinované úsilí v rámci výkonných složek federální vlády na zajištění, že klíčové funkce státu budou pokračovat a budou prováděny během katastrofického stavu nouze“.

Direktiva uvádí, že: „Prezident povede aktivity federální vlády pro zajištění ústavní vlády. Aby mohl prezidentovi v této funkci radit a pomáhat, zástupce prezidenta pro bezpečnost otčiny a protiterorismus (APHS/CT) je tímto jmenován koordinátorem kontinuity státu“.(103)

V podstatě v době katastrofického stavu nouze“ přebírá prezident totální kontrolu nad výkonnými složkami, legislativou a soudnictvím, aby zajistil „kontinuitu“. V podstatě by se prezident stal „výkonným diktátorem“.

Koncem září 2008, uprostřed finanční krize, Army Times, oficiální médium Pentagonu, oznámily, že „pomáhání „lidem doma“ se může stát permanentní součástí aktivní armády“, protože 3. pěší divize 1. bojové brigády, která strávila roky v Iráku, nyní „nacvičuje na stejnou misi“ – s chutí – doma. Dále:

Mohou být povoláni na pomoc při občanských nepokojích a na kontrolu davu, nebo aby se vypořádali s potenciálně strašlivými scénáři, jako hromadná otrava a chaos v reakci na chemický, biologický, radiologický, jaderný nebo jiný útok vysoce účinnou výbušninou, či útok CBRNE.(104)

Žádné z oprávnění, zákonů, prezidentských příkazů nebo kontraktů souvisejících s vyhlášením stanného práva a zrušením demokracie v případě „nouze“ nebyl Obamovou vládou zrušen.

V podstatě, jak odhalily v červenci 2009 New York Times, Obamova vláda s rozhodností ponechala v účinnosti rozhodnutí Bushovy vlády ohledně vládní reakce na stav národní nouze v rámci plánů „Kontinuity vlády“ (COG) při nastolování „stínové vlády“:

Posun v pravomocech dal vojenským představitelům v Bílém domě větší operační roli při vytváření záložní vlády, pokud by mělo být hlavní město země „setnuto“ teroristickým útokem nebo jinou kalamitou, jak prohlásili současní a bývalí představitelé zapojení do tohoto rozhodování.
Tento krok, který byl učiněn v posledních týdnech vlády prezidenta George W. Bushe, přišel po měsících žhavé vnitřní debaty o rovnováze moci a roli armády v době krize, řekli účastníci. Představitelé řekli, že Obamova vláda ponechala tyto plány v podstatě netknuté.
Po vylepšené struktuře Vojenský úřad Bílého domu, který se zodpovídá náčelníkovi štábu Bílého domu, dostal při sestavování dočasné „stínové vlády“ v krizi klíčovější roli.

Obamova vláda oznámila, že její plány na kontinuitu byly „vyřešeny“ a „není u nich žádného rozdílu mezi její politikou a politikou zanechanou Bushovou vládou“.(105) v červenci 2009 bylo oznámeno rozhodnutí Obamovy vlády zavést systém „preventivního zadržování“. Tím byla jakákoliv podobnost s demokratickou zodpovědností a svobodou nadobro zlikvidována a rozškubána; republika je oficiálně mrtvá:

Preventivní zadržování má být permanentním institucializovaným systémem s mocí danou prezidentovi, který bude uvězňovat lidi bez jakéhokoliv obvinění.
(…) Evidentně to není o ničem jiném, než o institucionalizaci toho, co je jasně objevilo jako základní premisa Obamova systému spravedlnosti: vybírat si a volit míru řádného procesu s každým jedincem obviněným z terorismu se obviněnému dostane, která bude určována výhradně podle toho, jaký proces zajišťuje, že stát vždy vyhraje. Pokud budou vědět, že vás usvědčí v řádném soudním procesu, dopřejí vám ho; pokud si budou myslet, že by tam mohli prohrát, šoupnou vás prostě před vojenskou komisi; pokud se ještě nebudou jisti, že vyhrají, prostě vás na nekonečno uvězní bez jakýchkoliv obvinění.
(…) Jde o kafkovské zinscenované procesy ve své nejperverznější formě: výsledek je vždy předem určen (vinen a uvězněn) a mění se pouze proces. To je obzvláště pravda, protože dokonce i když chybná kalkulace způsobí, že bude někdo souzen a pak osvobozen, pravomoc ho uvěznit bude stále zachována.(106)

Společnost, a s ní i jakákoliv zbývající „demokracie“, je uzavírána. V této ekonomické krizi, jak před desítkami let varoval Daniel Guerin, si finanční oligarchie zvolila „hodit demokracii přes palubu“ a uchýlit se k druhé možnosti: totalitnímu kapitalismu; fašismu.

Závěrem

Současná krize není pouze prasknutím americké nemovitostní bubliny, ale je symptomem mnohem širšího a dalekosáhlejšího problému. Země světa se topí v enormních dluzích, jak se krize státního dluhů šíří světem, zhroutí se celé ekonomiky a měny budou kolabovat, zatímco banky se budou konsolidovat a růst. Výsledkem bude řádně zavedený a vybudovaný aparát globální struktury vládnutí. Ústředním aspektem toho je vytvoření globální centrální banky a globální měny.

Lidé světa byli ukolébáni do falešného pocitu bezpečnosti a uspokojení a žijí v iluzi ekonomického zotavení. Fakt však zůstává: je to pouze iluze, a nakonec bude stržena. Lidé byli vmanipulováni, aby předali svoji vládu bankám, a banky vykradly a drancují poklady a bohatství světa a celou tu dobu za to nechávají zaplatit lidi.

Nikdy neexistoval tak žalostný příběh, než příběh lidstva a jeho penězi naditého nepřítele.

Lidé světa opravdu potřebují nový světový řád, ale ne takový, který je určován a budován těmi a pro ty, kteří vytvořili minulé selhavší světové řády. Musí to být světový řád řízený a určovaný lidmi světa, ne mocnými. Ale aby to bylo možné udělat, lidé si musí vzít moc zpět.

Způsob, jakým dosáhnout stabilní ekonomiky, je cesta míru. Válka a ekonomické krize si vzájemně hrají do ruky a jsou systematicky propojené. Tahounem tohoto systému je imperialismus, a za ním stojí jako finančník bankovní elita.

Mír je jedinou cestou vpřed, jak v politické, tak ekonomické oblasti. Mír je předpokladem sociální udržitelnosti a skutečně velké civilizace.

Lidé světa o něj musí usilovat a pracovat pro mír a spravedlnost v globálním měřítku: ekonomicky, politicky, sociálně, vědecky, umělecky a osobně. Vyžaduje si to mnoho, ale je to jediná možnost. Musíme mít „naději“, slovo často rozsévané s malým smyslem pro jeho obsah, když přijde čas představit chybná očekávání. Potřebujeme naději v sebe, ve svoji schopnost strhnout okovy, které nás poutají, a v naší různorodosti a kreativitě vybudovat nový svět, který bude ku prospěchu nás všech.

Nikdo neví, jak bude tento svět vypadat, nebo jak přesně se tam dostat, a ze všeho nejméně já. Co však víme je, jak nevypadá a jaké cestě se vyhnout. Nadešel čas vzít si zpět naše právoplatné místo velitelů svého vlastního života. Musí to být svoboda pro všechny, nebo svoboda pro nikoho. Toto je náš svět a byli jsme nadáni lidskou myslí a kritickým myšlením, čímž se nemůže chlubit žádná jiná živá bytost; jaká ostuda by byla to promarnit.

Odkazy

Článek Debt Dynamite Dominoes: The Coming Financial Catastrophe vyšel 22. února na serveru globalresearch.ca. Překlad L.Janda

Známka 1.0 (hodnotilo 13)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Tuto stránku navštívilo 26 958