Prezident podepsal

Další temný den naší historie nebo nový začátek?

Vladimír Stwora

3.11.2009 Komentáře Témata: Evropská unie, Česká republika 1043 slov

Třetí listopad 2009 vstoupí do naší historie jako den, kdy jsme dobrovolně odevzdali naši suverenitu. Šlo to rychle. Jako po másle. V 9 hodin ráno vynesl Ústavní soud rozhodnutí, zda je Lisabonská smlouva v souladu s Ústavou České republiky. Všech 15 upocených tatíků Ústavního soudu jednohlasně řeklo ANO. Jako za mlada. A jen o několik hodin později padla poslední bašta odporu. Prezident Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu.

Tak nějak nevím, co se dá k tomu ještě říci. O tom, že Ústavní soud rozhodne jak rozhodl, myslím, nikdo z nás nepochyboval. Jsou ze staré školy, jsou zvyklí přikyvovat, mají teplá místečka s dobrým platem, navíc byli vystaveni i přímému tlaku bruselských byrokratů, ne, ne, od nich se rebelie čekat nedala.

[ilustrační foto]

Kdo skutečně zklamal, je prezident. Svým příliš rychlým, až uspěchaným podpisem popřel sám sebe, své principy, všechno, za čím stál.

Měl nějakou jinou možnost? Ale ano, měl. Mohl abdikovat, protože ta smlouva JE protiústavní, bez ohledu nato, co vypotilo patnáct tatíků Ústavního soudu.

Mohl odmítnout podepsat úplně a počkat, až ho trpaslíci sami sesadí, čímž by se natrvalo zapsal do historie světových politiků, kteří vydrželi až dokonce. Byla jich jen hrstka a – upřímně řečeno – nedokážu teď jmenovat žádného. Prohrál by, ale současně by vyhrál. A zajistil by si jednou sochy v každém evropském městě – něco, co by jistě lahodilo jeho egu. Současně s tím, jak by se stal oficiálním mučedníkem, by odhalil skutečnou, pravou podstatu nastupujícího fašismu v Evropě. Tohle by bruselští páni těžko v budoucnu zdůvodňovali. Byl by to těžký škraloup na celé slavné Evropské unii.

Mohl také podpis ještě odkládat. Můj Bože, aspoň o několik dnů, aspoň do pátku. Nebo do pondělí. Zkrátka nebýt tak servilní.

Ale on zvolil rychlý návrat do stáda. Jako slaboch. Jen několik hodin po rozhodnutí soudu podepsal. Ukázalo se, že je pes, který štěká, ale nekouše.

Někdo v diskuzích za článkem na iDnes o prezidentově podpisu přirovnal Lisabon k Mnichovu. Myslím, že je to výstižná paralela. V obou případech naše vlády ustoupily diktátu mocnosti, v obou případech se vzdaly příliš rychle.

Před Mnichovem jsme byli připraveni se bránit vojensky. Dobře připraveni. Tekla by krev, ano, ale to jinak nejde. S tyrany a uzurpátory se musí bojovat a třeba i prohrát, ale je to nutné z hlediska vyššího principu mravního. Aby se člověk mohl sám na sebe podívat do zrcadla a neotřást se hnusem. Aby mohl říct svým dětem, možná jsme prohráli, ale dělali jsme, co jsme mohli.

Tentokrát nám ani vojska nehrozila. Nehrozilo vůbec nic. Opakujme si tu větu Nehrozilo vůbec nic. Prostě bychom nepodepsali. Stali bychom se hrdiny a zachránci Evropy.

Jistě, trpaslíci pod taktovkou Rotschildů, Rockefellerů a dalších z Bilderbergu by zlostně prskali, hrozili pěstičkami, ale to by také bylo všechno, co by mohli dělat. Že bychom neměli eurokomisaře? No a? Jen bychom přišli o jedno dobře placené místo pro dalšího zbytečného podržtašku.

Ve skutečnosti nás nemohli porazit. Neměli na to prostředky ani moc. Sankce? Pche. Jaké sankce? Copak je už nezažíváme dnes a denně? Copak nám nezakázali vyrábět cukr, prodávat žárovky, produkovat potraviny pro vlastní potřebu, pojmenovat rum rumem? Co ještě by tak mohli udělat? Nekupovat od nás zboží? Nedovážet nám zboží? Zastavit obchody? Zmrazit účty v zahraničních bankách? Nazvat nás teroristickým státem? Čím víc takových kroků by udělali, tím více by se sami odkopali. A náš příklad mohl vést jiné národy do stejné revolty. O to rychleji by se ten domeček z karet nakonec položil. Ale my jsme se opět poslušně zařadili. Trošku jsme se zavrtěli a šup zpátky do stáda. Jen abychom nepopudili.

Průšvih od počátku tkví v naší servilní národní povaze a zoufalém nedostatku hrdosti. Teď nehovořím jen o prezidentovi, teď hovořím o nás všech. A je to cejch, který se s námi táhne už od začátku našich dějin. Někdo řekne, jen proto jsme ještě přežili, jen proto jsme ještě tady. Já říkám ne. My jsme nepřežili, my jsme přeživořili. A k živoření jsme se znovu odsoudili. Na mnoho let, které přijdou. Měli jsme unikátní šanci vyniknout nad ostatní a také jim pomoci. Protože ostatní národy Evropy tu možnost neměly.

Často slýchávám hanlivá slova na adresu muslimů. Ale ať jsou jací jsou (a jistě mají k dokonalosti daleko), dva muslimské národy zde musím vypíchnout. Palestince a Afghánce. Ti první bojují už přes šedesát let jen kameny a holýma rukama proti možná nejlépe vyzbrojené armádě bezskrupulózních vrahů, ti druzí vzdorují podobnými ubohými zbraněmi armádám NATO (když před tím úspěšně vzdorovali dobře vyzbrojeným sovětským okupantům) a to tak úspěšně, že NATO čeká v Afghánistánu hořká porážka. Ti pastevci koz jsou možná špinaví, chudí, ale mají čest a odvahu. Dovede si někdo představit ve stejné situaci Čechy?

Teď vás asi překvapím. Já ano. Protože my nejsme horší. Jsme jen kultivovanější. Možná opatrnější. Ale odvahu máme také. Mnozí z nás.

Je tedy ještě nějaká naděje?

Ano je.

Je v nás samých. Napsal jsem před chvíli, že průšvih tkví v naší národní povaze, v naší servilnosti. Ale není to pravda. Jsem na nás příliš přísný. Všimněme si, že (ještě jednou tady vzpomenu Mnichov) v obou případech to nebyli lidé sami, kteří zradili. Nebyl to národ jako celek. Byli to vždy jen jeho víceméně samozvaní mluvčí. Politikové. Svoloč, která se postavila do čela a rozhodla – pokaždé za nás a bez nás. To oni zradili, ne my. My jsme sklonili hlavy, protože jsme konec konců mírumilovní a když vidíme, že to zase upekli za nás, tak hold mlčíme. Možná to není úplně správné, možná – díky tomu – jsme ještě tady. Ale zbabělí nejsme.

To, co se v obou případech stalo, ukazuje na zoufalou nefunkčnost současného systému vlády. Systém je nastaven tak, že doslova přitahuje jako magnet deprivanty nejhoršího ražení. Je nastaven tak, že slušný člověk se tam neudrží i kdyby byl jinak skvělý.

Ten systém musí vyhnít nebo musí být demontován. Nevím, co přijde po něm, ale pochybuji, že by to mohlo být ještě něco horšího.

Proč si myslím, že máme naději? Jen si přečtěte komentáře v diskuzích za články na iDnes. Kromě několika ubohých placených provokatérů (podobně jako tady na Zvědavci) tam vládne zdravý duch odporu a vane tam čerstvý vítr pravdy. Lidi se nedají opít rohlíkem. Čím více takových fatálních kopanců ta politická „šlechta“ upeče, tím rychleji si podřeže větev. Chtěli Lisabon – mají ho mít. Ale bude to Pyrrhovo vítězství.

Boj nekončí, boj začíná.

Známka 1.4 (hodnotilo 382)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Tuto stránku navštívilo 32 616