Pod terorem trpaslíků

Vladimír Stwora

14.10.2009 Komentáře Témata: Česká republika 2532 slov

Na BL vyšel v těchto dnech článek Karla Dolejšího Život v klausuře: Den prvý. Dočetl jsem jej sice do konce, ale nepozorně, přeskakoval jsem celé věty, protože mám vysoký krevní tlak a některé texty mi jej zvedají ještě více.

Nemoc, která tuto zemi latentně sužovala mnoho let, propukla naplno: Prezident překročil ústavní pravomoce a odmítl podepsal Lisabonskou smlouvu, čímž v očích Evropy definitivně udělal z České republiky osamělou, zaostalou, hloupou postkomunistickou zemi, která si neumí spočítat poměr sil ani najít významnější spojence, jejíž titulární hlava ve jménu "suverenity" soustavně šíří stížnosti na údajně zhůvěřilé zahraničí - a přitom bezohledně hromadí osobní moc a porušuje zcela suverénně vzniklé zákony vlastní země,“ píše Dolejší v prvním odstavci. Já tedy nevím, jestli to má být nadsázka nebo pohled, jak nás údajně vnímá Evropa, ale jsou to strašná slova.

Za ocitování také stojí předposlední odstavec článku: Všichni, kdo jsou pyšni na to, jak - podle nich - Klaus odvážně čelí světu, jako by soustavně přehlíželi, že nájemník Hradčan už prostě světu dávno čelit nemůže, neboť toho objektivně není schopen. Ten, kdo je přesvědčen, že světovou finanční krizi způsobily státní intervence a vyřeší ji neviditelná ruka trhu, ten kdo nevidí žádné ničení přírody ani globální změny klimatu, ten kdo už rozumí pouze mocenské logice a ničemu jinému - ten nečelí světu, jen privátní věrouce vystavěné na vlastních idiosynkraziích a podporované přeochotnými přicmrndávači. Ze zmíněného systému bludů byl svět již před velmi dlouhou dobou takřka dokonale vytěsněn - a až se do něj začne dobývat zpět, původce, všechny jeho podřízené i následníky čeká opravdu tvrdá deziluze...

Jak by se takový text dal charakterizovat? Hloupý? Ne. Pokřivený? Ano, strašně. Škodlivý? Ano. Nebezpečný? Mohl by být, protože některým nepříliš názorově pevným jedincům, zrádcům, kariéristům, kteří zaplňují parlament, by mohl rezonovat s jejich vlastním „názorem“. Co je na tom strašného, je ta drzost a dokonce elegance, se kterou se z bílé dělá černá, z kruhu čtverec, z noci den a to bez mrknutí oka. Pana prezidenta, který dodržuje ústavu, na kterou přísahal, nazývají zrádcem.

Pan Klaus má jistě hodně nedostatků, je sebestředný, samolibý, udělal také hodně chyb. Ale to je riziko každého, kdo něco dělá. Faktem je, že je ve svých názorech konzistentní a pevný. A faktem je, že bez ohledu na předchozí chyby za to, co dělá teď, za svůj odvážný postoj, zasluhuje úctu.

Místo abychom byli na svého prezidenta hrdí, abychom ho podpořili v jeho převelmi těžké situaci, abychom si ho vážili za jeho odvahu bojovat sám proti do fašismu zklouzávající Evropě, jej shazujeme, urážíme, zesměšňujeme ho a jen jen se třeseme, abychom už co nejrychleji odevzdali někomu svou suverenitu a svépravnost. Dobrovolně. Nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné, kdybych toho sám nebyl svědkem v přímém přenosu.

Hlavně zůstat v davu. Jak to říkal Friedrich Nietzsche v knize Tak pravil Zarathustra? Je to velmi silný a sílu dodávající text, neškodí si jej připomenout v dobách, jako jsou tyto.

O zmenšující se ctnosti

Když byl Zarathustra opět na souši, nezamířil přímo do svých hor a do své sluje, nýbrž kráčel mnoha cestami a mnoho se ptal, vyzvídaje to i ono, takže sám o sobě žertem prohodil: „Hle, řeka, jež ve mnoha oklikách teče nazpět k prameni!“ Neboť chtěl se dozvěděti, co se zatím přihodilo s člověkem: zda vyrostl, či se zmenšil. A jednou viděl řadu nových domů; tu se podivil a řekl:

„Co znamenají tyto domy? Věru, nepostavila jich veliká duše k podobenství svému!

Vzalo je snad stydlivé dítě z krabice na hračky? Nechť je jen jiné dítě zas uloží do své!

A tyto jizby a komory: což tudy mužové mohou vycházet a vcházet? Zdají se mi zrobeny pro hedvábné loutky; nebo pro mlsné kočky, jež dovolí, aby si někdo pomlsal zase na nich.“

A Zarathustra se zastavil a uvažoval. Posléze pravil zarmoucen: „Všechno se zmenšilo!

Všude zřím nižší brány; kdo jest mého rodu, projde tudy sic, ale jen shýbne-li se!

Ó, kdy přijdu zas do své domoviny, kde nemám již zapotřebí se shýbat shýbat před malými!“ A Zarathustra vzdychl a pohlížel do dálky. Téhož dne však promluvil svou řeč o zmenšující ctnosti.

2. Kráčím tímto lidem s otevřenýma očima: tito lidé mi neprominou, že jim nezávidím jejich ctností.

Kousají po mně, protože jim říkám: malým lidem třeba malých ctností a protože neuznávám, že malých lidí je třeba!

Ještě se tu podobám kohoutu na cizím dvorci, po němž i slepice klovnou; proto však se na tyto slepice nehněvám.

Jsem k nim dvorný jako ke všemu malému pohoršení: býti ježatý na malé věci, to se mi zdá moudrostí pro ježky.

Hovoří o mně všichni, když z večera sedlí kolem ohně - hovoří o mně, nikdo však nemyslí - na mne!

Toť nové ticho, jež jsem poznal: jejich lomoz kolem mne - zastírá mé myšlenky pláštěm.

Lomozí mezi sebou: „K čemu nám tento ponurý mrak? Jen pozor, aby nám nepřinesl nákazu!“

A nedávno žena k sobě strhla své dítě, jež chtělo ke mně: „Pryč s dětmi!“ křičela; „takové oči spálí dětskou duši!“

Kašlou, mluvím-li: domnívají se, že kašel je námitkou proti silným vichrům - neuhodnou ničeho z burácení mého štěstí!

„Nemáme ještě času pro Zarathustru“ tak namítají; ale co záleží na čase, jenž pro Zarathustru „nemá času“?

A jestliže mne dokonce oslavují: jak bych jen mohl usnouti na jejich slávě? Ostnatým pásem je mi jejich pochvala: škrábe mne ještě, když ji odkládám.

A i tomu jsem se u nich naučil: kdo chválí, tváří se, jako by vracel, ve skutečnosti však chce sám býti více obdarován!

Zeptejte se mé nohy, líbí-li se jí jejich píseň, jež chválí a vábí! Věru, podle takového taktu a tikotu nechce ani tančit, ani stát.

K malé ctnosti by mne dostali rádi svým chválením a vábením; k tikotu malého štěstí by rádi přemluvili mou nohu.

Kráčím tímto lidem s očima otevřenýma: ti lidé se zmenšili a neustále se zmenšují: a způsobila to jejich nauka o štěstí a ctnosti.

Jsou totiž i v ctnosti skromní - neboť chtějí pohodlí. S pohodlím však se snáší jen skromná ctnost.

I oni se sice po svém učí krokům a krůčkům dopředu: to nazývám jejich belháním -. Tím se stávají překážkou každému, kdo má naspěch.

A leckterý z nich kráčí vpřed a ohlíží se při tom dozadu se ztuhlou šíjí: do takového rád já vrážím.

Noha a oči nemají lháti ani se navzájem usvědčovati ze lži. Ale mnoho lhářství jest u malých lidí.

Někteří z nich mají sice vůli, ale většinou chtějí jen, co chce jiný. Někteří z nich jsou ryzí lidé, ale většinou jsou to špatní herci.

Jsou mezi nimi herci, kteří o tom nevědí, a herci, kteří tomu nechtějí -,‚ryzí lidé jsou vždy vzácní, a zvláště ryzí herci.“

Skoro nikdo tu není mužem: proto mužatí jejich ženy. Neboť jen, kdo je sdostatek mužem, v ženě - vykoupí ženu.

A toto nejhorší pokrytectví jsem nalezl mezi nimi: že i ti, kdož rozkazují, pokrytecky předstírají ctnosti těch, kdož slouží.

„Sloužím, sloužíš, sloužíme,“ - tak se zde modlí též pokrytectví panujících, a běda, je-li prý pán pouze prvým sluhou.

Ach, i do jejich pokrytectví zalétla zvědavost mého zraku; a dobře jsem uhodl všechno jejich muší štěstí a jejich bzukot kol okenních tabulí, ozářených sluncem!

Kolik dobroty, tolik slabosti zřím. Kolik spravedlivosti a soucitu, tolik slabosti.

Milovní práva, oblí a dobří jsou k sobě vespolek, tak jako jsou písečná zrnka k písečným zrnkům milovná práva, oblá i dobrá.

Skromně objímati malinké štěstí - to jmenují „oddaností“; a při tom skromně pošilhávají už po novém malinkém štěstí.

V podstatě prostince touží po jediné věci, aby na ně nikdo nebyl zlý. I předejdou každého a předcházejí si ho a jsou k němu dobří.

To je však zbabělost: byť to i slulo „ctnost“. A mluví-li někdy drsně, malí ti lidé: já v tom neslyším než chrapot každým vanem větru totiž ochraptí.

Jsou chytří a jejich ctnosti mají chytré prsty. Nedostává se jim však pěstí, jejich prsty neznají si zalézati za pěsti.

Ctností je jim to, co činí skromným a krotkým: tím z vlka udělali psa a i z člověka nejlepší domácí zvíře v službách člověka.

„Postavili jsme svou židli doprostřed,“ - to mi praví jejich blažený úsměv „a stejně daleko od umírajících zápasníků Jak od rozkochaných sviní.“

To je však prostřednost: byť to i slulo střídmost.

3. Kráčím tímto lidem a vypouštím z úst nejedno slovo: ti lidé však neznají ani brát, ani uschovávat.

Žasnou, že jsem nepřišel proklínat neřesti a rozkoše; a věru, nepřišel jsem ani varovat před kapesními zloději!

Žasnou, že nejsem ochoten chytrost jejích ještě přiostřovat v šípy a vtipy: jako by ještě neměli dosti zchytralců, jejichž hlas mi vrže jako pisátko na břidlici!

A volám-li: „Klňte všem zbabělým ďáblům v sobě, kteří by rádi kňučeli, spínali ruce a zbožňovali,“ vo­lají: „Zarathustra je bezbožný.“

A především tak volají jejich učitelé oddanosti ; ale právě těm rád křičím do ucha: Ano! Já jsem Zarathustra, bezbožník!

Ti učitelé oddanosti! Kde je co malého a chorého a prašivého, tam všude vlezou jak vši! a jen můj hnus mi zabraňuje, abych je rozmáčkl.

Nuže dobrá! Toť kázání mé pro jejich uši: jsem Zarathustra, bezbožník, jenž káže „Kdo jest bezbožnější mne, abych se radoval z jeho návodu?“

Jsem Zarathustra, bezbožník: kde koho naleznu sobě rovna? A všichni ti jsou mi rovni, kdož sami si určují svou vůli a odhazují od sebe všechnu oddanost.

Jsem Zarathustra, bezbožník: já i každou náhodu si vařím ve svém vlastním hrnci. A teprve, je-li tam dovařena, vítám ji jakožto potravu svou.

A věru, nejedna náhoda pánovitě ke mně přišla: pánovitěji však promluvila k ní má vůle, tu ležela již, prosíc, na kolenou prosíc, aby u mne nalezla přístřeší srdce, a lichotivě domlouvajíc: ‚Jen pohleď, ó Zarathustro, kdo to přátelsky k příteli přichází!‘ Než co mluvím, kde přece nikdo nemá uší mých!

A tedy to provolám do všech větrů:

Neustále se zmenšujete, vy malí lidé! V drobty se drobíte, vy pohodlní! ještě mi zahynete mnoha svými malými ctnostmi, mnoha maličkostmi, jichž nečiníte, mnohou svou malou oddaností!

Taková je vaše prsť: přílišně vás šetří, příliš vám povoluje! Ale aby strom vyrostl a zmohutněl, k tomu je třeba, aby tvrdé kořeny zabořil db tvrdých skal!

I to, čeho nečiníte, tká na tkanivu vší budoucnosti lidské; i vaše prázdnota jest pavučina a pavouk, žijící z krve budoucnosti.

A béřete-li, je to, jako byste kradli, vy malí ctnostní lidé; ale i mezi darebáky takto se ozývá čest: „Krásti se má, jen kde nelze loupit.“

„Poddá se to“ toť také učení oddanosti. já vám však pravím, vy pohodlní: vezme si to a stále více si to od vás bude bráti!

Ach, byste od sebe odvrhli vše poloviční chtění a odhodlali se i k lenivosti i k jednání!

Ach, byste pochopili mé slovo: „Čiňte si, co chcete - ale staňte se takovými, kdož dovedou chtíti!

Jen si milujte svého bližního jako sebe, ale staňte se mi takovými, kdož milují sama sebe

- kdož milují velikou láskou, kdož milují velikým pohrdáním!“ Tak praví Zarathustra, bezbožník. Než co mluvím, kde nikdo nemá uší mých! Přišel jsem o hodinu před svým časem.

Svým vlastním předchůdcem jsem mezi tímto lidem, svým vlastním kuropěním na temných ulicích.

Jejich hodina však přijde: A přijde i má! Hodinu co hodinu se zmenšují, chudinou, stávají se neplodnějšími ubohé býlí! ubohá prsť!

A brzy mi tu budou státi Jak suchá tráva, jak step, a věru! znaveni sami sebou a prahnouce více než po vodě po ohni!

Ó požehnaná hodino blesku! Ó tajemství před polednem! Tančící pochodně jednou z nich udělám a zvěstovatele s jazyky plamennými: zvěstovati jednou mi budou jazyky plamennými:

Přichází, je nablízku, veliké poledne!

Tak pravil Zarathustra.

A když jsme u toho Zarathustry, měl bych tady kapitolku i pro pana prezidenta. Trvalo mi dlouho, než jsem ji vybral. Totiž hodila se skoro každá :-)

O cestě tvůrčího

Chceš jíti do osamocení, bratře můj? Chceš hledati cesty k sobě samému? ještě chvíli postůj a poslyš mne.

„Kdo hledá, sám se lehce ztratí. Každé osamocení jest provinění“: tak mluví stádo. A dlouho jsi náležel k stádu.

I v tobě ještě bude zaznívati stáda hlas. A řekneš-li: „Nemám již společného svědomí s vámi,“ bude to nářek a bolest.

Hleď, tuto bolest samu zrodilo ještě ono společné svědomí: a tohoto svědomí poslední třpyt se leskne ještě na tvém smutku.

Ale ty chceš jíti cestou svého smutku, cestou k sobě samému? Nuž, ukaž mi své právo a svou sílu k tomu!

Jsi nová síla a nové právo? Jsi prvý pohyb? Kolo ze sebe se roztáčející? Můžeš přinutit i hvězdy, aby obíhaly kol tebe?

Ach, je tolik chtivosti po výšce! Tolik je křečí ctižádostivců! Ukaž mi, že nejsi ze chtivých a ctižádostivých!

Ach, je tolik velkých myšlenek, jež nečiní více, než činí měch: nadýmají a vyprazdňují.

Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti, a ne že jsi unikl jhu.

Jsi z těch, kdo směli uniknout jhu? Jsou, kdož odhodili poslední svou cenu, když odhodili svou služebnost.

Osvobozen od čeho? Co Zarathustrovi po tom! Jasně však nechť mi věstí tvé oko: osvobozen k čemu?

Můžeš si sám určovati své zlo i své dobro a zavěšovati nad sebou svou vůli jakožto zákon? Můžeš si sám býti soudcem a mstitelem svého zákona?

Je hrozné býti o samotě se soudcem a mstitelem vlastního zákona. Tak bývá hvězda vyvržena v pustý prostor a v ledový dech osamění.

Dnes ještě trpíš mnohými, ty jediný: dnes ještě máš celou svou odvahu i své naděje.

Ale jednou tě samota znaví, jednou tvá pýcha bude se hrbiti a tvá odvaha bude skřípati zuby. Křičeti budeš jednou: ‚Jsem sám!‘

Jednou nebudeš již viděti své výšky a nízkost svou shlédneš v přílišné blízkosti; tvá vznešenost sama jako přízrak ti nažene strachu. Křičeti budeš jednou: „Všechno je lež!“

Jsou pocity, jež osamělého chtějí zabíti; nezdaří-li se jim to, nuže, pak samy jsou vydány na smrt! Ale dokážeš býti vrahem?

Znáš již, bratře můj, slovo „pohrdání"? A trýzeň své spravedlivosti, abys byl k těm spravedliv, kdož tebou pohrdají?

Nutíš mnohé, aby změnili své smýšlení o tobě; to ti připočtou na vrub. Přiblížil ses jim a šel jsi přece mimo: toho ti nikdy neprominou.

Vystupuješ nad ně: ale čím výše stoupáš, tím menším tě vidí oko závisti. Nejvíce však je v nenávisti ten, kdo létá.

„Jak byste chtěli býti spravedliví ke mně“ – tak musíš mluviti – „já si volím vaši nespravedlivost za úděl, jenž mně je souzen.“

Nespravedlivostí a špínou házejí po osamělém: chceš-li však, bratře můj, hvězdou býti, nesmíš jim proto svítiti méně!

A střez se dobrých a spravedlivých! Rádi ukřižují ty, kdož si vynalézají svou vlastní ctnost – nenávidí osamělého.

Střez se též svaté prostoty! Nic jí není svatého, leda co prostné jest; ráda si také s ohněm hraje – s ohněm hranic.

A střez se i záchvatů své lásky! Příliš rychle vztáhne osamělý ruku k tomu, s kým se setká.

Leckomu nesmíš podati ruku, nýbrž jen pazour: a chci, aby tvůj pazour měl také drápy.

Ale nejhorší nepřítel, s kterým se můžeš setkati, budeš vždy sám sobě; sám na sebe číháš v doupatech a lesích.

Osamělý, kráčíš cestou k sobě samému! A mimo tebe samého vede tvá cesta i mimo tvých sedm ďáblů!

Kacířem budeš si sám a čarodějkou a věštcem a bláznem a pochybovačem a nesvatým a zlosynem.

Sám se chtěj spáliti ve vlastním svém plameni: jak by ses chtěl obnoviti, neshořel-lis dříve v popel!

Osamělý, kráčíš cestou tvůrčího: boha si chceš stvořiti ze svých sedmi ďáblů!

Osamělý, kráčíš cestou milujícího: sám sebe miluješ, a proto sebou pohrdáš, jak jen milující pohrdají.

Tvořiti chce milující, protože pohrdá! Co ví o lásce, kdo nebyl právě nucen pohrdati tím, co miloval?

Se svou láskou a se svým tvořením jdi ve své osamocení, bratře můj; a pozdě teprve přibelhá se za tebou spravedlivost.

S mými slzami jdi ve své osamocení, bratře můj.

Miluji toho, kdo tvořiti chce nad sebe samého a takto zaniká.

- Tak pravil Zarathustra.

Známka 1.5 (hodnotilo 125)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 21 247