Dalajlámovštění

Jak to, že muži, jezdícím po světě jako maskot nejrůznějších Fór pro lidská práva, nestál za pozornost ani útok USA pod vylhanou záminkou na Irák a následných šest let hororu, který to v této zemi vyvolalo, ani předchozí odvetná akce Američanů proti Afghánistánu (pokud, ovšemže, zničení newyorských Dvojčat vskutku měla na svědomí Al-kajdá), při níž také umírali zcela nevinní, ani útoky Izraele proti Libanonu či Gaze, při nichž umírali ještě nevinnější včetně žen a dětí?

Pokud by byl mnich, kterého oslovují Jeho svatosti, jen obyčejný tibetský rolník, zajímající se o úrodu z rodného políčka, který nezná svět a možná ani nečte noviny, a nemá ani čas ani prostředky – natož kuráž – světu radit, jak se má chovat, nebo se dokonce účastnit honosných řečnických klubů typu Fórum 2000, jejichž účastníci si do štítu vetkli „společně diskutovat o výzvách, kterým lidstvo čelí“, nikoho by to nemohlo překvapit.

Jenže od humanisty a duchovní autority, která jezdí po světě jako pochodeň míru, lidských práv a opravdového lidství, jak nám jej představují média, který při každé příležitosti připomíná utrpení Tibeťanů před několika desítkami let v Číně, by člověk čekal aspoň nějaké slovo soucitu a solidarity i s těmi, kteří trpí dnes a kterým se nespravedlnosti, třeba tím, že  po jejich zemi rodné zemi šlapou cizí vojáci, děje právě dnes.

Od Jeho svatosti, který je v západních „svobodných“ médiích jako doma, je slyšet naopak stále stejný refrén: My, Tibeťané, jsme od Číňanů trpěli. Trpěli a trpěli a trpěli a ….. Politujte nás, solidarizujte se s námi! My, Tibeťané, jejichž mluvčím jsem já, „Jeho svatost“….

Přitom Číňané dnes - a je to už hodně dlouho - na Tibeťany neshazují bomby, ani čínští vojáci nestřílejí tibetské civilisty tak, jako to dnes a denně Američané provádějí v Iráku či Afghánistánu, či v pravidelných trestných nájezdech Izraelci v případě palestinských Arabů.

A dalajláma mlčí, mlčí jako sfinga k tomuto ohromnému utrpení lidí v řadě zemí světa. A to ne utrpení vinou osudu, božství či neovládnutých přírodních sil, ale vinou vědomých činů lidí. Konkrétních lidí a konkrétních politiků. Dokonce i politiků, se kterými se dalajláma zná osobně, lidí, které nazývá svými přáteli.

Ta zvláštní, děsuplná, perverzní dvojí morálka, kterou naše země zažívá od roku 1989 a která je nyní běžná v celém „euroatlantickém“ světě, kdy média přímo třeští „lidskými právy“, aby pak ve jménu „lidských práv“ vyhlašovala - včetně jimi zbožněných politiků - povinnost zabíjet. Média pečlivě budují dalajlámův kult „duchovní autority“ a tváří se, že i my, lidé západních zemích, máme hltat každé „svaté“ slovo toho starého pána, který se považuje za božství či ještě za něco jiného a který je možná sám upřímně udiven a polichocen tím, jaké pozornosti se mu v zemích kdysi tak hrdého Západu dostává.

Jeho nynější hostitel v České republice Havel, na jehož popud vzniklo Fórum 2000, se na začátku roku 2003 podepsal pod výzvu skupiny politiků vyzývající ke krvavému tažení proti Iráku. 30. ledna 2003 otiskl The Wall Street Journal dopis s titulem „United We Stand“ („Jsme sjednoceni“), jejž kromě něj podepsalo i sedm dalších evropských státníků a kteří ve jménu „demokracie, osobní svobody, lidských práv a dodržování zákonů“ amerického prezidenta žádali, aby neprodleně pomohl „zbavit svět nebezpečí, jaké představují zbraně hromadného ničení Saddáma Husajna“, které „se v součinnosti s terorismem jeví hrozbou nedozírných důsledků“.

Kdo ví, zda dalajláma s Havlem o uvedeném dopisu či o Iráku a jeho okupaci a se všemi statisíci mrtvými, kterou vyvolala, mluvil, a zda to vůbec považuje za podstatné.

Mnohé napovídá tomu, že dalajlámův kult je v mnohém výsledkem kulturního nedorozumění a zmatení.

Pročítám si dalajlámovy projevy a vyhlášení uveřejněné na internetu a zjišťuji, že ve své podstatě to žádný stoupenec a propagátor multikulturního smíšení, k jejíž reklamě využívají jeho osobu multikulturalismem posedlá masmédia, asi ani není. V projevu ke 45. výročí povstání v Tibetu se postavil za „kulturní, náboženskou a jazykovou identitu Tibeťanů. Do Tibetu přicházejí stále další čínští přistěhovalci, což vede k hospodářské marginalizaci Tibeťanů, počínšťování původního tibetského prostředí a možnosti zvolit si vhodný model rozvoje.“

Pokud by dalajláma nebyl Tibeťan, ale třeba Angličan, Francouz či Čech a podobným způsobem se postavil proti stále trvajícímu příchodu přistěhovalců d Evropy, označili by ho za nácka. Ti samí, kteří dalajlámovi dnes poklepávají na rameno a vyjadřují mu soustrast za starý Tibet, který už dávno zemřel pod nánosy historie a nikdy se nevrátí.

Právo na kulturní, rasovou a národní identitu skoro všechny evropské národy už dávno ztratily. Namísto kdysi vysoké kultury jim podsunuly splašku sadistických a vulgárních filmů a seriálů, které jim dodávají „profíci“ z Hollywoodu. Namísto skutečných morálních autorit jim podstrčili nejrůznější Havly.

Dalajlámovštění, buddhizase a ohňostroj východních nauk, osvěcujících naše „zatemnělé“ západní mozky, které v rámci budování budoucího multikulturního ráje, ve kterém slova jako právo na národní, rasovou a kulturní autonomii budou patřit k nejtěžším zločinům (nebude-li se ovšem rovnat o práva menšin přistěhovavších se do Evropy teprve nedávno), zaplavily západní svět, se po starém kontinentu rozlétly jako čerstvě vylíhnutý motýl a představují výzvu pro naši západní mysl i zkušenost.

Dalajláma možná ani netuší, jakou úlohu v celém chmurném představení sehrává on i jeho Tibet. Nejvýmluvněji ji snad vystihuje jedna fotografie, na níž skupinka jakýchsi aktivistů za lidská práva vztyčuje transparent s nápisem „Jen svět, jeden sen, svobodný Tibet“ (Pochopitelně v angličtině, aby tomu celý multikulturní svět mohl rozumět: „One World, One Dream, Free Tibet“).

Dalajláma je vskutku synem úplně jiné kultury. Tändzinu Gjamcchovi, jak se jmenuje vlastním jménem, byli tři roky, když dům jeho rodičů navštívila speciální delegace, která rozhodla, že chlapec je „vtělením“, „inkarnací“ předchozího, 13. dalajlámy. Ten dva roky před Tändzinovým narozením (v roce 1935) zemřel. Od té doby ho jeho bezprostřední okolí a v tehdejší době i celý Tibet uctívali jako jedno z nových vtělení Buddhy – až do jeho odchodu do exilu v 1959.

Mladší bratr o něm prozradil, že jedním z Tändzinových největších objevů bylo moderní lepidlo. „Považoval ho za zázrak“. Jedním z dalších zázraků, které Tändzin ve svém životě bezesporu objevil (asi o něco později než lepidlo), bylo i sousloví „lidská práva“. I proto mohl na nynější konferenci Fóra 2000 v Praze pronést i tak „zázračnou“ větu, jako že „Svět by měl podporovat rozvoj demokracie“. Jen tento buddhista – vyznavač střední cesty - zapomněl říci, zda by to měla být demokracie jako v Česku nebo demokracie jako ve Velké Británii nebo demokracie jako ve Spojených státech nebo třeba její izraelská odrůda. Nebo dokonce demokracie, kterou „demokratický svět“ docela nedávno vyvezl do Afghánistánu a Iráku, kde ji od té doby stále udržuje na bodácích svých zbraní.

To slovo sen se možná na shora zmíněném transparentu nevyskytlo náhodně. Svět v chápání buddhismu, třebaže existuje mnoho jeho systémů a škol a některé jsou dokonce v řadě zásadních věcí v kontradikci, je totiž pokládán za sen. Za iluzi, kterou musí člověk postupným, zdlouhavým a leckdy několik lidských vtělení (pokud má člověk vůbec to štěstí, že se vtělí jako lidská bytost) trvajícím vývojem, překonávat tím, že pročišťuje vlastní mysl.

Naše západní myšlení se historicky ubíralo jinou cestou a svět jsme nikdy za iluzi nepokládali. I proto jsme častokrát tolikrát chybovali, upalovali a obžalovávali nevinné a pachtili se za pomíjivým hmotným bohatstvím. Jenže nedělali jsme jen to. Nebýt východiska, že svět je v zásadě dobrý a že má smysl se jím zabývat a zlepšovat ho, západní civilizace v dnešním slova smyslu by se nekonala.

Na buddhistické skepsi ke světu a pohledu na něj jako na moře věčného utrpení, takže nemá smysl dělat nic jiného, než se snažit uprchnout a dosáhnout osvícení, bezesporu něco je. Buddhisté s největší pečlivostí a vhledem rozpracovávají fungování lidské mysli a nevyžívají se v prázdném slovíčkaření a intelektuálštění jako mnozí naši filosofové včetně těch největších, jako byl Hegel nebo Kant. Při vší úctě k východní pečlivosti však nikdy jejich zájem o lidskou psychiku a mysl nepřekročí práci vymítačů všeho špatného, a to s takovou důsledností, až je s ní vymetena i celá lidská osobnost a celý člověk. Jako bychom v sobě kromě všech strašných a šílených pudů, vášní a neřestí neměli i jiskry něčeho jiného, dobrého. I něčeho velkolepě krásného a naprosto zázračného. Ba právě naopak: To zdánlivě dobré je dobré jen zdánlivě, ve skutečnosti má stejně iluzorní podstatu jako všechno ostatní a musíme se od toho osvobodit, zbavit se lpění na něm.

Jedním z buddhistických axiomů je, že žádná lidská osobnost, natož nesmrtelná duše člověka neexistuje. I proto jsem nikdy nepochopil, co vlastně že se vlastně převtěluje v jednotlivých „inkarnacích“, když to, co by se mohlo převtělovat, ani neexistuje. Druhým základním axiomem tohoto učení je, že neexistuje žádný hlavní Bůh (třebaže existuje řada rájů, kde bytosti pobývají jako bohové). A konečně třetí, že neexistuje ani žádný svět. Svět je jen iluze, a proto i veškeré naše myšlenky mají jen iluzorní charakter, a taktéž, samo sebou, i veškerý obsah veškerých lidských slov a jejich obsah je jen iluzí. Používání slov v tomto systému má pak jen ten význam, aby osvětlily, jak jsou slova a jejich obsahy bezcenné.

Je signifikantní, že dnešní bohové západních lidských práv si za svého spojence vyvolili právě buddhismus. Vyhlašovaným humanistům a mnohonásobným laureátům cen za lidská práva se obsah některých slov podařilo dokonale vyprázdnit. Některá slova přímo zneuctili.

Tändzin Gjamccho je bezesporu do všech tajemství východního učení zasvěcen neskonale hlouběji, než který Evropan může být. Jak se píše v jeho životopise, „velmi intenzivně studoval učení všech čtyř tradičních škol tibetského buddhismu a obdržel přitom od jejich hlavních učenců a udržovatelů linie znalosti a zasvěcení.“

I proto je zvláštní, a pro nás Evropany tak trochu lichotivé, že právě on patří k dost zvláštní odrůdě tohoto učení, jakési fúzi učení Východu i Západu, tak zvaného „angažovaného buddhismu“, která je prý „výsledkem dialogu buddhistické etiky se západní ideou lidských práv“. Pokud to můžeme chápat tak, jak se k tomu Tändzin Gjamccho sám hlásí, totiž jako kladení důrazu na sociální angažovanost a princip odpovědnosti za to, co se ve světě děje, je třeba s tím jen souhlasit.

I když s důležitou poznámkou, že prozatím se vůbec nezdá, že východní mistr si zvolil ty správné učitele. Bude-li se jeho „sociální angažovanost“ a „princip odpovědnosti za to, co se ve světě děje“ omezovat jen na navštěvování teatrálních kongresů a fór a potřásání rukama s tajtrlíky a dokonce přímo se zločinci, nemohli by pomyslní učitelé jeho výkon hodnotit jinak než „za pět“.

Přitom by někdy stačilo docela málo. Stačilo by někdy i jen slovo. To správné slovo. To pravdivé slovo.

Právě ve slovu totiž zase spočívá síla našeho, západního myšlení. Úcta k němu vyjadřuje naši úctu ke světu, jakožto úctu k hmotě, protože i my jsme stvořeni z hmoty, a snad by měla vyjadřovat i úctu k sobě navzájem. Naší tradicí není usilovat o útěk z věčně hrozné samsáry do nirvány, nýbrž usilovat, věřit v možnost transformace světa v něco lepšího. Nejen světa, ale i sebe samotných.

Pochopitelně, to druhé je těžší.

Svět je možná skutečně jen iluze. Jenže: Když člověka píchají špendlíkem do ruky, je to také iluze? A když píchají někoho druhého?