O sionismu a jeho historii

Zrození Sionismu

„V Evropě konce 19. století přinutila jistá konvergence historických důvodů, mezi něž patřily antisemitské perzekuce, skupinu intelektuálů k teoretizování o nezbytnosti zrození hebrejského národa, v němž by tento lid mohl konečně nalézt více klidu a bezpečí.“

Tato teorie, u níž nezůstalo, jež se naopak stala realitou, dostala jméno sionismus. Sionismus, je, abychom tak řekli, velmi komplexním hnutím, jež se z jednoduchých důvodů zrodilo na konci 19. století u nás v Evropě, a jež se rozděluje na tři kategorie:

- sionismus jednoduše řečeno, organizovaný doktorem Theodorem Herzlem, za účelem vytvořit Židovský stát v Jeruzalémě v Palestině.

- sionismus teritoriální – organizovaný Israelem Zangwillem, za účelem vytvořit „židovskou zemi“ v jakékoliv části světa, ale přednostně v Palestině.

- sionismus socialistický – organizovaný Mosesem Hessem, který chtěl zachovat Židům ve světě národní identitu, ale usilující o to, aby se všichni vrátili do „Eretz Israel“ (pozn. překl.: není mi jasné, zda měl na mysli pouze duchovní rozměr nebo i libovolný geografický)

Ten nejnovější sionismus, sionismus teritoriální, byl ten, o nějž usiloval Israel Zangwill (1864-1926), čestný člen sionistické společnosti Starý řád Makabejských (1891) a zakladatel humoristického časopisu Ariel. V Balfourově deklaraci, jak později uvidíme, vyžadoval pro všechny Židy na světě nezadatelné právo kolonizace země Izrael.

Sionismus se oficiálně zrodil 1897 během prvního sionistického kongresu v Basileji ve Švýcarsku.

Byla to léta 1895/96, kdy se poprvé objevil „Der Juden Staat“ (Židovský stát), manifest napsaný osobně Theodorem Herzlem. Spíše než o manifest se jedná o skutečnou knihu „napsanou během několika málo týdnů v určitém druhu deliria smíšeného s mystickou vášní a s praktickými úvahami.“ Byl zde představen detailní plán světové židovské organizace. Precizní a dokonalý plán odstranění celé arabské populace, tedy populace nežidovské, budoucím sionistickým státem: „Osvobozený Jeruzalém“ (tedy osvobozený od gojimů, hodných a hloupých, podlidí, Arabů). A jak měl být tento bezcitný a kriminální plán uskutečněn? Jednoduše vyvlastňováním půdy a majetku!

Takže původ šíleného izraelsko-palestinského rozkolu nespočívá v 21. století, ale spadá již do století 19. Právě tehdy byl vymyšlen plán jak vyhnat z Palestiny všechny Araby bez výjimky, dobrých 50. let před zrozením samotného státu Izrael, a více než sto let před nemilosrdnou poslední válkou s palestinským obyvatelstvem, které jsme byli svědky na počátku tohoto roku.

Aféra Dreyfus

Historické období, kdy Theodor Herzl napsal „Der Juden Staat“ bylo velmi horké, protože uběhly jen dva roky od aféry Dreyfus. Aféry velmi komplikované, protože z ní vyšlá obvinění ad hoc smyšlená, rozpoutala okamžitě antisemitismus, mělo se jednat o velkou zradu židovského kapitána dělostřelectva, Francouze Alfreda Dreyfuse, která skončila před tribunálem. Byl obviněn, že předával informace německému vojsku. Onen druhý sionismus, ten socialistický a aféra Dreyfus, mají ve Francii vlastně shodného jmenovatele: bylo to v Paříži, kde Moses Hess, duchovní otec socialistického sionismu pracoval jako korespondent několika socialistických novin Německa a Spojených států. Moses Hess je připomínám také pro své vrcholné dílo „Řím a Jeruzalém“, považované za klasiku v sionistické teorii, bylo publikováno v Německu 1862.

Světová izraelská aliance

A opět je to ve francouzské metropoli, kde se zrodí jedna z hlavních mezinárodních organizací, podporujících vzdělání a židovskou kulturu: „Světová izraelská aliance“ (www.aiu.org). Zakladateli této organizace bylo 17 mladíků a stalo se to 17. května 1860, díky financování sira Mosese Halma Montefiore a lorda Rothschilda, kdy byl zkoncipován politický manifest – syntéza zednářských idejí Francouzské revoluce 1789 s principy judaismu. Světová izraelská aliance uvedla v roce 1870 v Jaffě (v Palestině) do pohybu první židovskou kolonizaci (kolonie Mikweh nebo Mikiveh Izrael). Ale stavby započaly v Palestině již o něco dříve: „Misgav Ladach Hospital“ je nemocnice spadající do roku 1854, jejíž původní jméno znělo Rothschildova nemocnice. Je snadné pochopit, že sionismus není jednoduché politické nebo náboženské hnutí, jak by nám rádi namluvili, ale že jde o skutečně nebezpečné hnutí, jehož záměrem je osvobodit všemi povolenými i nepovolenými prostředky Zemi zaslíbenou od Arabů (gojimů), aby mohla přejít do rukou vyvoleného národa. A vše v očekávání slíbeného příchodu Mesiáše.

Turecko-otomanské panství

Na konci roku 1800 byla Palestina v rukou turecko-otomanské říše. V roce 1915 britská vláda požádala o vojenskou pomoc šerifa Mekky Husseina (o čemž existují dopisy podepsané slavným Lawrencem z Arábie, jež to potvrzují), pro vyhánění Turko-Němců z oblasti. Na oplátku bylo přislíbeno vytvoření nezávislého arabského státu! Jde o klíčovou otázku: slib Arabům ze strany vlády Její jasnosti vytvořit nezávislý arabský stát oplátkou za pomoc. Arabové, vidouce důležitý slib, se podíleli na plánu masově a mnozí z nich přišli ve střetu o život právě z tohoto důvodu – kvůli osvobození Palestiny spolu s anglickým vojskem. Britské vojsko bez ohledu na probíhající první světovou válku přemístilo milion vojáků do Svaté země. Takže musel existovat nějaký velmi významný důvod pro to, aby byli tito vojáci staženi z front první světové války! Ano, byl, a jaký!

Dohoda Sikes-Pikotova

Po střetu s turecko-otomanským vojskem v roce 1916 Rusko, Francie a Anglie podepsaly dohodu Sikes-Pikotovu, spojenecký plán, jak si rozdělit otomanskou říši. Podle dohody měla Palestina zůstat mezinárodně spravovaná administrativou všech tří.

Zrada arabského lidu

Ke skutečné zradě arabského lidu došlo 2. listopadu 1917 „Deklarací Balfour“: jedná se o dopis, který Arthur Balfour, ministr zahraničí Velké Británie, zaslal šéfovi sionistické federace lordu Rothschildovi, v němž Jeho jasnost oficiálně přiznávala sionistům právo vytvořit nezávislý stát v Palestině. Šlo o velmi důležitý dopis, protože legitimoval a uznal mezinárodně právo sionistů vytvořit „národní ohnisko židovského lidu“ v Palestině.

Tato deklarace byla podepsána za Francii Pichonem, za USA Wilsonem a za Itálii Sonninem.

Málokdo si však vzpomene, jak tato „Deklarace“ , tedy historická zrada celé arabské palestinské populace ze strany Angličanů, specifikovala způsob dosažení cíle: „nesmí být učiněno nic proti občanskýma náboženským právům nežidovských komunit žijících v Palestině.“ Stal se přesný opak. V roce 1919 si Angličané přivlastnili Svatou zemi a roku 1920 oficiálně začala židovská emigrace. Nezávislá arabská země zůstala slíbena – ale nedodržena!

Dohoda ze Sèvres

V roce 1920 Dohoda ze Sèvres schválila rozdělení blízkovýchodní oblasti, což znamenalo připsání Sýrie Francii a Palestiny Velké Británii. V roce 1922 Anglie získala od Společnosti národů mandát ke správě Palestiny, pod jejíž záštitou vznikla Jewish Agency (Židovská agentura), která podporovala židovskou ekonomiku v oblasti. A bylo to právě tehdy, kdy Theodor Herzl řekl, že chce „dohnat palestinský lid k bídě překračující všechny meze.“ Od roku 1895 až dodnes je smysl sionismu stále stejný – ten formulovaný Herzlem.

Zpráva Peel, White Paper a „Řešení pro dva státy“

Roky mezi 1936 a 1947 daly základ k propuknutí historické arabsko-izraelské války v roce 1948. Od tehdy se také datují návrhy na uspořádání dvou oddělených států. Angličané vydali Peel Report (1936), jenž předpokládal oddělení Židů a Arabů podle aktuální demografické situace. Návrh neuspokojil teritoriální ambice sionistů ale ani Arabové jej nepřijali, protože požadovali, aby byla zastavena imigrace a aby se zabránilo nákupům další půdy. A byli to zase Angličané, kdo vydal White Paper o Palestině v roce 1939, v němž přijali omezení židovské imigrace a nákupů půdy a slíbili transakci vedoucí k vytvoření budoucí palestinské vlády. Jenže to byl jen pořád stejný druh zrazených slibů, na jaký jsme narazili již u Balfourské dohody v roce 1917.

Terorismus ve Svaté zemi

Před britskou intervencí bylo soužití Arabů i otomanských Židů (Židů pocházejících z otomansko-turecké říše) po celá staletí poklidné, existovali chudí a bohatí, ale stále to byl mír. Jakmile začala židovská imigrace, tedy když sionisté začali nakupovat půdu a zejména po vážné zradě Balfourské deklarace, můžeme datovat počátek konfliktů mezi Araby a Židy. Děje se tak od roku 1920 dodnes. V roce 1921 například došlo k násilnostem (v Jaffě 200 mrtvých Židů a 120 mrtvých Arabů), jež byly Angličany interpretovány jako „spontánní násilnosti“, ačkoliv tomu tak evidentně nebylo.

V roce 1940 Židé tvořili již 33% palestinské populace a sionisté jsou již organizovaní v guerilové skupinky, začínají teroristické akce jednak proti Angličanům a jednak proti palestinským civilistům. Nejznámější sionistické guerillové skupiny byly Irgun, Haganah a Stern. Poslední se zrodila v roce 1942 díky polskému Židovi Abrahamu Sternovi. Byla to skupina ztělesňující nejnásilnější a nejterorističtější proud sionistického hnutí. Jejich nejhanebnější akcí byl atentát v sídle britské správy v hotelu King David v Jeruzalémě v červenci 1946, kdy bylo vyhozeno do vzduchu celé křídlo s následkem zhruba 200 obětí! Mezi vůdci skupiny byl jistý Menachem Begin, jenž se stal izraelským premiérem a také získal Nobelovu cenu za mír spolu s egyptským prezidentem Sadatem...

Po tomto atentátu a dalších se v roce 1947 Angličané vzdali mandátu a předali jej do rukou OSN. Organizace spojených národů navrhla rezolucí 181 rozdělení na dva státy, kterou Arabové odmítli a nikoliv bezdůvodně: Židům mělo patřit 54% území, ačkoliv v té době představovali jen 30% populace. Na jaře 1947 započaly vojenské srážky mezi Araby a Židy, kdy sionistické teroristické skupiny zahájily dlouhou sérii násilných činů: masakrů, vražd a etnických čistek, jež jsou nenapadnutelně zdokumentovány. Došlo tehdy například k historickému masakru 200 palestinských civilistů v Deir Yassin, za nějž je možné činit přímo zodpovědným Menachem Begina.

Zrození státu Izraele

Po druhé světové válce a po válce za nezávislost (1948-49) došlo 14. května 1948 k oficiálnímu ustanovení státu Izrael prostřednictvím „Deklarace nezávislosti“, podepsané premiérem Davidem Ben-Gurionem, předcházela jí rezoluce OSN 181 z 29. listopadu 1947, která rozhodla o rozdělení teritoria (nerespektující demografické uspořádání). Je zbytečné říkat, že toto teritoriální rozdělení vyvolalo další konflikty mezi národy, protože spíše než o rozdělení bylo lze možno hovořit o pravý a nefalšovaný loupeživý nájezd, protože do židovských rukou se dostalo 73% Palestiny a na útěk se muselo dát více než 750 000 Palestinců.

Po pouhých 2 letech, v roce 1950, Izrael uvádí v platnost zákon o vlastnictví nepřítomných (5710-1950), hanebný zákon, který vyvlastňuje půdu všech válečných uprchlíků.

Palestincům bylo vyvlastněno vše: domy, půda, obchodní aktivity, absolutně porušujíc rezoluci OSN 197 (12/1948), jež zachovává právo uprchlíků vrátit se a být odškodněn Tel Avivem. Ne že nedošlo nikdy k žádnému odškodnění, naopak uprchlíci museli přihlížet zabavení svých domů.

Válka 1947/48 byla ohlášena prezidentem Židovské univerzity v Jeruzalémě, Judahem Magnesem, který prohlásil, že vytvoření jednoho židovského státu v Palestině může přinést válku proti Arabům. Judah Magnes se odvolával na program Biltmore, sestavený v květnu 1942 ve stejnojmenném Hotelu Biltmore skupinou amerických sionistů podporovaných jak americkými demokraty tak republikány. Tento program z roku 1942 (dlouho před koncem druhé světové války) byl vskutku jedním z mnoha klínů vražených na správné místo, za účelem vytvoření židovského státu v Palestině!

Mezi lety 1917 a 1948, tedy mezi Balfourskou deklarací, programem Biltmore a Deklarací nezávislosti se stalo něco, co bude mít ohlasy v celém světě, a především v židovské otázce: Druhá světová válka, holokaust a masová imigrace.

V roce 1956 Izrael v souladu se strategickými cíli a ekonomickými záměry Velké Británie a Francie zaútočí na Egypt (jenž právě znárodnil Suezský kanál), zabíraje Gazu a Sinaj, jenže Spojené státy donutily Tel Aviv se stáhnout.

V roce 1964 arabské státy schvalují organizaci OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) – a tato skupina brzy zahajuje guerillové operace proti Izraeli.

V roce 1966 Sýrie povoluje palestinským guerillám operovat na jejím území. Izrael hrozí odvetou, pročež Sýrie uzavírá obranný pakt s Egyptem. Po následujícím izraelských represáliích v Zajordánsku vyhlašuje Káhira válečný stav, ale nic více.

V květnu 1967 egyptský prezident Naser uzavírá obranný pakt s Jordánském, jenž však míří jen na strategické posílení a nikoliv na skutečný útok proti Izraeli. Jenže Izrael nečeká a v červenci 1967 zaútočí na Egypt, dobře vědouc, že zvítězí v několika dnech. Jde o známou Šestidenní válku, jež znamená ponižující porážku Arabů. V jediném okamžiku dojde k ilegální izraelské okupaci Zajordánska, Gazy, Východního Jeruzaléma, Golanských výšin a Sinaje (jenž byl následně vrácen Egyptu), jež nebudou opuštěny přes četné rezoluce OSN (do dnešního dne jich je asi 70).

V listopadu téhož roku Bezpečnostní rada OSN odsuzuje rezolucí 242 zabrání těchto území a ukládá stažení okupace. Izrael přijme tuto rezoluci 3 roky poté, avšak aniž by tato území evakuoval, tváří v tvář Bezpečnostní radě. Zbytek je historie.

Historií jsou izraelská tažení nazvaná nejméně třikrát „znásilněním lidskosti“ ze strany Komise OSN pro lidská práva (1977, 1985 a 2000). Historií je také rezoluce OSN A7RES/37/133, jež v prosinci 1982 definovala masakr v Sabře a Chatile provedený „osobami zodpovědnými Arielu Sharonovi“ jako akt genocidy. Mluvíme o 1700 civilistech zmasakrovaných ve dvou dlouhých dnech v utečeneckých táborech, kde byli pod ochranou izraelských oddílů, zabiti ranami mačet křesťanských falangistů. Tento seznam by mohl pokračovat dlouho.

Křesťanský sionismus

Další věcí, kterou je nutno vědět, ale kterou všichni neznají, je hnutí křesťanských sionistů. (Christian Zionist). Ano, často a rádi to byli vlastně křesťané (jako George Walker Bush, například), kdo byl odhalen jako nejsilnější podporovatel návratu Židů do Jeruzaléma.

„Teologie křesťanských fundamentalistů Ameriky podle jedné interpretace Bible prorokuje a očekává druhý příchod Krista a následný konec světa. Ale tato událost bude možná teprve tehdy, až Židé ustaví židovský stát v celé Palestině, tj, hodně za dnešními hranicemi Izraele.“ (Paolo Barnard „Proč nás nenávidí.“ Ed. BUR)

„Mezinárodní křesťanská ambasáda v Jeruzalémě uspořádala po dnešní dny nejméně čtyři mezinárodní kongresy křesťanských sionistů: jeden v Bazileji a tři v Jeruzalémě (v matce náboženského sionismu.) Takže sionismus není jen židovským fenoménem, ale také fenoménem katolickým, nejde jen o hnutí židovské, ale také o hnutí Západu. Existuje silný sionistický proud dokonce i mezi členy vládní administrativy USA – jak včera, tak dnes. Stačí pozorně část jména „vyvolené“ skvadry prezidenta Obamy.

Pomyslete, že v roce 1978 americká sněmovna vyhlásila „Education Day USA“ tedy den vyučování. Pohyblivý svátek, který jeden rok připadá na 24. března, další na 2. dubna, 13. dubna atd. Toto datum není pevné, protože sleduje židovsko-babylónský kalendář, místo klasického kalendáře juliánského. Datum se shoduje s výročím narození rabbiho Menachema Mendel Scheersona, takzvaného rebbe, považovaného tajnou společností Lubavitcher za pravého Mesiáše.

Jak to, že všichni státní představitelé, od Cartera po George Walkera Bushe, převzali a udržují tuto „kulturní tradici“, jež je pramálo laická, abychom rovnou neříkali, že je židovská? Je nutno říci, že Carter, oficiální prostředník mírových procesů na Blízkém východě v roce 2008, prohlásil, že Hamás dodržel šestiměsíční pakt neútočení, ale Izrael nikoliv. Je to divné, ale Izrael pakt opravdu nedodržel.

Antisemitismus

Po tomto delikátním pojednání je nezbytný výklad antisemitismu. Semité jsou: Akadové (Asyřané a Babyloňané), Kananejští, Aramejští (mezi něž spadají Féničané i Izraelité) a v neposlední řadě také Arabové. Říkat, že Židé jsou Semité je zhruba takové vyjádření, jako tvrzení, že Francouzi jsou Evropané. Z tohoto upřesnění vyplývá, že jen málo dnešních Židů je opravdu Semity a že ne všichni Semité jsou Židé (vskutku, Arabové Semity jsou). Stejně tak nejsou všichni Židé sionisty a dokonce i sionistů je relativně málo, naštěstí! Protože dnes v židovské populaci prakticky neexistuje žádný původní potomek Séma, obviňovat někoho z antisemitismu je ekvivalentní obvinění z antiarabismu. Logickým důsledkem tohoto tvrzení je, že dnes je nejvíce antisemitů ve vládě Izraele.

Antisionismus

Naštěstí i v židovském světě není a nebude spatřován sionismus jako pozitivní, podívejme se, co v roce 1935 řekl izraelský spisovatel Ettore Ovazza:

„Nejlepším spojencem rasistické politiky je dnes, ke své škodě, nacionalistický sionismus. Je naším pevným přesvědčením, že antisemitská politika by nikdy nedosáhla takových extrémů, jakých dosáhla, kdyby nepatřil mezi její hlavní argumenty tzv. národní židovský zájem. Tento židovský ideál z čistě náboženského úhlu pohledu předpovídá návrat na Sion jako spirituální návrat, ale protože naše doktrína popírá apoštolát, židovské menšiny ve světě, zůstávají legitimními šiřiteli a nositeli monoteistické ideje a mozaiky zákonů, stojících u zrození Bible a moderní civilizace.

Chtít v roce 1934 interpretovat návrat na Sion ve smyslu úzce teritoriálním je znak nepochopení historie a náboženství. My, kvůli naší historické náboženské a civilní funkci jsme a musíme být vnitřně občany národů, kde žijeme po staletí, národů, jejichž integrující a neodlučnou část tvoříme. Donuťme proto nacionalistické sionisty, aby žili s respektem k občanským a lidským právům všech ostatních národů, místo aby hleděli k Palestině, jedním okem pohlížeje k Římu a druhým k Jeruzalému.“

Uzavírám tento text s velkou nadějí, jež se dotýká samozřejmě usmíření v Palestině, opuštění kriminálních aktů a především zbourání Zdi hanby, která byla vztyčena, aby zabránila skutečnému vytvoření Palestinského státu.

„Poslyšte vládci ... izraelského domu, kteří stavíte Sion na krvi a Jeruzalém na svévoli, protože kvůli vám, bude Sion zorán jako pole a Jeruzalém se stane hromadou trosek...“

Antisionistou a antisemitou, který učinil toto prohlášení je prorok Michael, původem z Judeje a současník velkého Izaijáše. Pro prohloubení argumentu doporučuji knihu „Historie židovství a judaismu: tři tíživá tisíciletí“ od Israele Shakaha.

Nakonci padesátých let, ten velký donašeč a historický diletant, kterým John F. Kennedy byl, mi řekl, že v roce 1948 Harry Truman, v okamžiku, kdy se představil jako prezidentský kandidát, zůstal všemi opuštěn. Musel to být americký sionista, který mu v rozhodujícím okamžiku doručil kufřík se dvěma miliony dolarů v hotovosti. Je tedy jasné, proč Spojené státy okamžitě uznaly stát Izrael. (Gore Vidal)

Další zdroje pana P.M.:

• [6] «The Jewish Agency for Israel», www.jafi.org.il oppure www.us-israel.org
• [8] «The Nord American Review», vol.169, pag 513, agosto 1899. University of Northern Iowa
• [9] Associazione Culturale, libreria ebraica senza scopo di lucro - www.menorah.it
• [10] www.israele.net
• [12] «Alliance Israelite Universelle»: www.aiu.org
• [13] The Department for Jewish Zionist Education
• [14] Jerusalem Archives
• [18] «Palestina e Sionismo», Vittore Querèl, Fratelli Bocca editori, 1939
• [20] “Perché ci odiano”, Paolo Barnard, ed. BUR, pag. 244
• [30] Norman Bentwich, «For Sion sake» biografia di Judas Magne, Filadelfia, Jewish Publication Society of America,
• [32] “Il Tradimento degli intellettuali”, Paolo Parnard
• [34] «International Christian Embassy Jerusalem»
• [38] Sito ufficiale «Lubavitch»
• [39] «Chi comanda in America» di Maurizio Blondet ed. Effedieffe
• [42] «Breve storia degli ebrei e dell’antisemitismo» di Eugenio Saracini, ed. Mondadori 1977
• [43] «Sionismo Bifronte», Ettore Ovazza, Casa editrice Pinciana, Roma 1935
• [44] Capitolo terzo del libro del profeta Michea (3,9 – 3,10) (3,12)

- “Una guerra non necessaria” Jimmy Carter

- “Gaza chi ha violato la tregua?” Miguel Martinez

Marcello Pamio pro nakladatele Il Mondo Nuovo. (www.disinformazione.it)

Z italštiny přeložila Kateřina Amiourová.