Naši synové byli oloupeni o své orgány

Na otázku, kolik orgánů prodal, Rosenbaum odpovídá: „Docela hodně. A nikdy jsem neutrpěl nezdar.“ Obchod po nějakou dobu běžel. Francis Delmonici, profesor transplantační chirurgie na Harvardu a člen ředitelské rady Národní nadace ledvin, řekl, že kšeftování s orgány podobné tomuto se děje i na jiných místech světa. Podle něho ročně asi 5 - 6 tisíc transplantací ledvin na světě, tj. cca 10 procent, probíhá nelegálně.

Mezi země podezřelé z těchto aktivit patří Pákistán, Filipíny a Čína, kde jsou orgány údajně odebírány popraveným vězňům. Ale také Palestinci mají silná podezření vůči Izraeli, že zatýká mladé muže a dělá si z nich zásobárnu orgánů – to je dost vážné obvinění, aby přimělo Mezinárodní soud k zahájení vyšetřování možného válečného zločinu.

Izrael byl opakovaně kritizován za neetické způsoby nakládání s orgány a transplantáty. Mezi země, které kvůli tomu v 90. letech přerušily spolupráci s Izraelem, patřila Francie. Jerusalem Post napsal, že „zbytek evropských zemí bude zřejmě francouzský příklad brzo následovat.“

Polovina ledvin transplantovaných Izraelcům od roku 2000 byla nelegálně získána z Turecka, východní Evropy či Latinské Ameriky. Představitelé izraelského zdravotnictví byli o tomto obchodu plně informováni, ale neudělali nic, aby ho zastavili. Na konferenci v roce 2003 se ukázalo, že Izrael je jedinou západní zemí, která neodsoudila nelegální obchod s orgány. Nepřijal žádná právní opatření proti podílu lékařů na tomto obchodu – naopak, vedoucí činitelé velkých izraelských nemocnic jsou podle Dagens Nyheter (5.12.2003) do většiny nelegálních transplantací zapojeni.

V létě 1992 se Ehud Olmert, tehdy ministr zdravotnictví, pokusil vyřešit problém nedostatku orgánů zahájením rozsáhlé kampaně na pomoc izraelskému veřejnému registru posmrtných dárců orgánů. Olmert se přihlásil jako první. O pár týdnů později Jerusalem Post oznámil, že kampaň měla úspěch. Přihlásilo se celých 35 000 lidí, zatímco před ní to bylo měsíčně asi 500. Ve stejném článku však jeho autorka Judy Spiegelová uvedla, že stále zůstává velký schodek mezi zásobou a požadavkem. Na transplantaci ledvin čekalo 500 lidí, k dispozici jich však bylo jen 124. Ze 45 lidí potřebujících nová játra mohli být v Izraeli operováni jen 3.

Jak kampaň pokračovala, začali mladí Palestinci mizet z vesnic na Západním břehu. Po pěti dnech přinášeli izraelští vojáci zpět jejich rozpáraná těla. Zprávy o tom děsily obyvatele okupovaných území. Objevily se pověsti o dramatickém nárůstu počtu zmizelých mužů a následných nočních pohřbech jejich pitvaných těl.

Byl jsem v té době v oblasti, pracoval jsem na knize. Při několika příležitostech jsem se setkal s pracovníky OSN znepokojenými těmito věcmi. Osoby, které mne kontaktovaly, mi řekly, že ke krádežím orgánů dochází, ale že jim bylo znemožněno něco proti tomu dělat. Při přípravě rozhlasového pořadu jsem cestoval po okolí a rozprávěl s velkým počtem palestinských rodin na Západním břehu i v Gaze – setkání rodičů, kteří mluvili o tom, jak byli jejich synové před smrtí připraveni o orgány. Jeden příklad, s kterým jsem se na této přízračné cestě setkal, byl mladý vrhač kamenů Bilál Ahmed Ghanán.

Byla téměř půlnoc, když se z okraje Imátínu, malé vesnice na severu Západního břehu, ozval řev motorů izraelské vojenské kolony. Dva tisíce obyvatel procitlo. Byli tiší, čekali jako mlčenlivé stíny v temnotě, někteří leželi na střechách, jiní se skrývali za záclonami, zdmi či stromy, které jim v době zákazu vycházení poskytovaly ochranu, ale přitom nabízely pohled na to, co se mělo stát hrobem prvního mučedníka vesnice. Armáda přerušila přívod elektřiny a oblast teď byla uzavřenou vojenskou zónou – ani myš se nemohla venku pohybovat, aniž by riskovala život. Noční ticho k zalknutí přerušilo tiché vzlykání. Nepamatuji se, jestli jsme se chvěli chladem nebo napětím.

Pět dní předtím, 13. května 1992, si izraelské zvláštní síly vybraly pro útok obchod vesnického tesaře. Tím, kdo byl určen stát se terčem akce, byl Bilál Ahmed Ghanán, jeden z palestinských chlapců, vrhačů kamenů, kteří ztrpčovali život izraelským vojákům. Jako jednoho z hlavních vrhačů ho armáda hledala několik let. Spolu s dalšími chlapci-vrhači se ukrýval v horách Nábulusu, bez střechy nad hlavou. Být chycen znamenalo pro tyto chlapce mučení a smrt – museli zůstat v horách za všech okolností. Toho 13. května udělal Bilál výjimku, když z nějakého důvodu kráčel bez ochrany kolem tesařské dílny. Ani jeho starší Talál neví, proč tak riskoval. Možná neměli chlapci jídlo a potřebovali doplnit zásoby.

Vše probíhalo podle plánu izraelských zvláštních sil. Vojáci zamáčkli cigarety, odložili láhve s Coca-colou a chladně zamířili rozbitým oknem. Když se Bilál dostatečně přiblížil, stačilo jim zmáčknout spoušť. První výstřel ho zasáhl do hrudi. Podle vesničanů, kteří byli svědky události, ho pak střelili do obou nohou. Nato dva vojáci vyběhli z dílny a střelili ho ještě do břicha. Nakonec ho popadli za nohy a vytáhli ho po 20 kamenných schůdcích do dílny. Vesničané tvrdí, že pracovníci OSN i Červeného půlměsíce byli blízko, slyšeli střelbu a přišli se zeptat, kdo potřebuje pomoc. Debata skončila tím, že izraelští vojáci naložili těžce zraněného Bilála do džípu a odjeli s ním za vesnici, kde čekal vojenský vrtulník. Kam ten chlapce odvezl, rodina neví.

Nyní, o pět dní později se vrátil zpět, mrtvý a rozřezaný v zeleném nemocničním prostěradle. Jeden z vesničanů poznal kapitána Jahju, velitele vojenské kolony, která Bilála převezla z pitevny Abú Kabír na okraji Tel Avivu na místo jeho posledního odpočinku. „Kapitán Jahja je nejhorší ze všech,“ šeptal mi do ucha. Kapitán se pak zbavil těla a vyměnil zelené prostěradlo za bílou bavlněnou látku; některé mužské příbuzné oběti vojáci vybrali, aby vykopali jámu a míchali cement.

Mezi ostrými zvuky lopat jsme slyšeli smích vojáků, kteří si čekání na chvíli, kdy budou moci jít domů, krátili nějakými vtipy. Když byl Bilál uložen do hrobu, jeho hruď se odhalila. V té chvíli bylo všem přítomným jasné, jakému zneužití byl vystaven. Bilál nebyl zdaleka prvním Palestincem, který byl pohřben rozříznutý od břicha po bradu.

Rodiny na Západním břehu a v Gaze si byly jisty, že přesně vědí, co se stalo: „Naši synové byli zneužiti jako nedobrovolní dárci orgánů,“ potvrdili mi příbuzný Chálida z Nábulusu stejně jako matka Raída z Džánínu či strýcové Mahmúda a Náfese z Gazy, kteří vesměs na několik dní zmizeli, aby se pak v noci mrtví a rozpitvaní vrátili.

„Proč zadržují těla po pět dní, než nám dovolí je pohřbít? Co se s mrtvými po ten čas děje? Proč je pitvají, proti naší vůli, když je příčina smrti zřejmá? Proč nám těla vracejí v noci? Proč se to děje s vojenskou eskortou? Proč je oblast během pohřbívání uzavřená? Proč je vypnutá elektřina?“ Náfesův strýc byl znepokojený a měl spoustu otázek.

Příbuzní mrtvých Palestinců už neměli žádné pochybnosti o důvodech jejich zabíjení, ale mluvčí izraelské armády prohlásil obvinění z krádeže orgánů za lži. Pitva všech palestinských obětí byla podle něho rutinní záležitostí. Bilál Ahmed Ghanán patřil mezi 133 Palestinců zabitých během toho roku různými způsoby. Podle palestinských statistik byly příčinami smrti: střelba na ulicích, exploze, slzný plyn, oběšení ve věznici, střelba ve škole, usmrcení doma atd. Jen polovina z nich – 69 – prošla lékařskou prohlídkou. Těm 133 zabitým bylo od čtyř měsíců do 88 let. Rutinní pitva zabitých Palestinců, o níž hovořil armádní mluvčí, nemá žádnou souvislost se skutečností na okupovaných územích. Otázky zůstávají.

Víme, že Izrael má velkou spotřebu orgánů, že tam je rozsáhlý a nelegální obchod s orgány, který probíhá už řadu let, že úřady si toho jsou vědomy a že lékaři na vedoucích postech velkých nemocnic se na něm podílejí stejně jako civilní úředníci na různých úrovních. Víme rovněž, že mladí Palestinci zmizeli a že po pěti dnech byli dopraveni zpět, v noci, za velkého utajení, zašití poté, co byli rozřezáni od břicha až po bradu.

Je čas vnést jasno do tohoto hrůzného obchodu, objasnit, o co jde a co se dělo na územích okupovaných Izraelem od zahájení intifády.

Donald Boström je švédský novinář a fotograf, grafik a spisovatel. Je spolupracovníkem sociálnědemokratického večerníku Aftonbladet. Uvedený článek publikoval švédsky 17. srpna 2009 v listu Alfonbladet.

Článek Our Sons Plundered for Their Organs vyšel 25. srpna na serveru thecornerreport.com. Překlad Eva Cironisová.