Rasisté za demokracii

Návrh zákona předložený poslancem Zevulunem Orlevem ze strany Židovský domov, který prošel předběžným čtením, slibuje rok vězení každému, kdo veřejně vysloví „výrok, jenž popírá existenci Státu Izrael jako židovského a demokratického státu“, pokud obsah výroku může vyvolat „akty nenávisti, pohrdání či neloajality vůči státu nebo vládním či soudním institucím.“

Další kroky lze snadno předvídat. Od milionu a půl arabských občanů nelze očekávat, že uznají Izrael jako židovský a demokratický stát. Chtějí, aby byl „státem všech svých občanů“ – Židů, Arabů a ostatních. Oprávněně také tvrdí, že je Izrael diskriminuje, a tudíž vůbec není demokratický. Mimoto existují také Židé, kteří nechtějí, aby byl Izrael definován jako židovský stát, v němž ne-Židé mají – přinejlepším – postavení tolerovaných outsiderů.

Následky budou nevyhnutelné. Vězení nebudou schopna pojmout všechny, kdo budou za takový zločin odsouzeni. Bude třeba zřídit po celé zemi koncentrační tábory, aby do nich mohli být umístěni všichni popírači izraelské demokracie.

Policie nebude schopna poradit si s tolika zločinci. Bude nezbytné zřídit novou jednotku. Tu bude možno nazvat „Special Security“ (Zvláštní bezpečnost), krátce prostě SS.

Doufejme, že tato opatření postačí k zachování naší demokracie. Pokud ne, bude nutno podniknout přísnější kroky, např. zbavit popírače demokracie občanských práv a deportovat je ze země společně s židovskými levičáky a všemi ostatními nepřáteli židovské demokracie.

Po předběžném čtení jde nyní návrh zákona do právního výboru knésetu, který ho připraví pro první, brzo nato pro druhé a třetí čtení. Během několika týdnů či měsíců bude zákon na světě.

Mimochodem, návrh zákona není zaměřen výlučně proti Arabům, i když to je jasným záměrem jeho i těch, kdo pro něj hlasovali. Zakazuje také Židům schvalovat změnu definice státu či požadovat vytvoření dvounárodního státu v celé historické Palestině, nebo šíření jakýchkoli jiných nekonvenčních myšlenek. Lze si jen představovat, co by se stalo v USA, kdyby senátor navrhl zákon na uvěznění každého, kdo by navrhl novelu k ústavě Spojených států amerických.

* * *

Návrh zákona není v našem novém politickém terénu vůbec nic neobvyklého.

Tato vláda už přijala návrh zákona na tříleté vězení pro každého, kdo truchlí za palestinskou Naqbu – vyhnání více než poloviny Palestinců z jejich domovů a země v roce 1948.

Navrhovatelé očekávají, že arabští občané se budou z této události radovat. Pravda, Palestinci způsobili jisté nepříjemnosti, ale to byl jen vedlejší produkt založení našeho státu. Den nezávislosti židovského a demokratického státu nás všechny musí plnit radostí. Každého, kdo tuto radost nevyjádří, je třeba zavřít, a tři roky jsou možná málo.

Tento návrh zákona byl předtím, než byl předložen knésetu, potvrzen ministerskou komisí pro právní záležitosti. Protože většinu knésetu ovládá krajně pravicová vláda, bude přijat téměř automaticky. (V mezičase způsobil krátké zdržení jeden ministr, který požadoval rozhodnutí, takže ministerská komise musela návrh znovu potvrdit.)

Navrhovatelé zákona snad doufají, že v den výročí Naqby budou Arabové tančit na ulicích, vyvěšovat izraelské vlajky na troskách asi 600 svých vesnic, které byly vymazány z mapy a vzdávat v mešitách díky Alláhovi za podivuhodně dobrý osud, kterého se jim dostalo.

* * *

Vzpomínka mne vrací zpět do 60. let, kdy jsem vydával týdeník Haolam Hazeh, jenž vycházel i v arabštině. Mezi jeho zaměstnance patřil mladý muž jménem Rašíd Husajn z vesnice Musmus. Už v mládí byl nadaným básníkem se slibnou budoucností.

Řekl mi, že před několika lety si ho vojenský guvernér jeho oblasti předvolal do svého úřadu. V té době byli všichni Arabové v Izraeli podřízeni vojenské správě, která kontrolovala jejich životy po všech stránkách až po maličkosti. Arabský občan bez dovolení nesměl opustit svou vesnici nebo město ani na pár hodin, nesehnal zaměstnání jako učitel a nemohl si ani koupit traktor nebo vykopat studnu.

Guvernér přijal Rašída srdečně, nabídl mu kávu a složil poklonu jeho básním. Pak přešel k věci: asi za měsíc se měl konat Den nezávislosti a guvernér hodlal pořádat velkou recepci pro arabskou „honoraci“; Rašída požádal, aby pro tuto příležitost složil speciální báseň.

Rašíd byl hrdý mladík, vlastenec do morku kostí a nechyběla mu odvaha. Vysvětlil guvernérovi, že Den nezávislosti pro něj není dnem radosti, protože jeho příbuzní byli vyhnáni za svých domovů a většina půdy vesnice Musmus byla vyvlastněna.

Když se o pár hodin později vrátil do své vesnice, nemohl si nevšimnout, že jeho sousedé po něm divně pokukují. Když vstoupil do domu, byl šokován. Všichni členové jeho rodiny seděli na podlaze, ženy hlasitě naříkaly, děti se choulily ustrašeně v rohu. Jeho první myšlenkou bylo, že někdo zemřel.

„Cos nám to udělal“ zvolala jedna z žen. „Co jsme ti udělali?“

„Zničil jsi rodinu,“ křičela další. „Vyřídils nás!“

Vyšlo najevo, že guvernér zavolal rodinu a řekl jim, že Rašíd odmítl splnit svou povinnost vůči státu. Hrozba byla jasná: od nynějška bude početná rodina, jedna z největších ve vesnici, na černé listině vojenské vlády. Následky byly každému jasné.

Rašíd nedokázal čelit nářkům své rodiny. Sedl a napsal báseň, jak se po něm chtělo. Ale něco uvnitř něho se zlomilo. O několik let později emigroval do USA, získal tam práci v kanceláři Organizace pro osvobození Palestiny a zemřel za tragických okolností: uhořel zaživa ve své posteli, když zřejmě usnul se zapálenou cigaretou.

* * *

Dny míjely. Účastnili jsme se řady bouřlivých demonstrací proti vojenské vládě, dokud nebyla v roce 1966 konečně zrušena. Jako nově zvolenému členu parlamentu se mi dostalo privilegia pro její zrušení hlasovat.

Zastrašená a podřízená arabská menšina, čítající asi 200 tisíc duší, znovu získala sebeúctu. Vyrostla druhá a třetí generace, její potlačená národní hrdost se opět probudila a dnes tvoří velkou a sebevědomou komunitu čítající asi 1,5 milionu lidí. Ale přístup židovské pravice se nezměnil k lepšímu. Naopak.

V knésetské pekárně (hebrejské slovo pro pekařství zní mafia) se peče několik nových kousků. Jedním z nich je návrh zákona, který vyžaduje, aby každý nositel izraelského občanství potvrdil svou loajalitu „židovskému, sionistickému a demokratickému státu“, a aby se zavázal ke službě v armádě nebo její civilní alternativě. Navrhovatelem je poslanec David Rotem ze strany Izrael je náš domov, který je rovněž předsedou právního výboru knésetu.

Prohlášení loajality státu a jeho zákonům – základ zajišťující pohodu a práva jeho občanů – je rozumné. Ale loajality „sionistickému“ státu? Sionismus je ideologie, a v demokratickém státě se ideologie může čas od času měnit. To je stejné, jako kdyby se prohlašovala loajalita „kapitalistickým USA“, „pravicové Itálii“, „levicovému Španělsku“ a „katolickému Polsku“ nebo „nacionalistickému Rusku“.

Zákon by neznamenal žádný problém pro desetitisíce ortodoxních židů v Izraeli, kteří odmítají sionismus, protože Židů se tento zákon týkat nebude. Ti dostanou občanství automaticky v okamžiku příjezdu do Izraele.

Další návrh čekající na předložení ministerskému výboru navrhuje změnu prohlášení, které musí učinit každý člen knésetu předtím, než se ujme úřadu. Namísto loajality „státu Izrael a jeho zákonům“, jak činí dosud, budou muset vyjádřit svou loajalitu „židovskému, sionistickému a demokratickému státu Izrael, jeho symbolům a jeho hodnotám“. To by v podstatě automaticky vyloučilo všechny zvolené arabské poslance, protože prohlášení loajality „sionistickému“ státu by znamenalo, že by pro ně už nikdo znovu nehlasoval.

Byl by to problém i pro ortodoxní členy knésetu, kteří nemohou projevit svou loajalitu sionismu. Podle ortodoxního učení jsou sionisté mravně zkažení hříšníci a sionistická vlajka je nečistá. Bůh vyhnal Židy z jejich země do exilu kvůli jejich špatnosti a jen Bůh jim může dovolit se vrátit. Sionismus tím, že předešel dílu Mesiáše, spáchal neospravedlnitelný hřích, a mnoho ortodoxních rabínů raději zůstalo v Evropě a nechali se zavraždit nacisty, než by spáchali sionistický hřích odchodem do Palestiny

* * *

Výroba rasistických zákonů se zřetelným fašistickým odérem teď běží na plné obrátky. Souvisí to s novou koalicí.

V jejím středu je strana Likud, jejíž značná část je čistě rasistická. Po její pravici stojí ultrarasistická strana Šás a napravo od ní Liebermanova ultra-ultrarasistická strana Izrael je náš domov, ultra-utra-ultrarasistický Židovský domov a po jeho pravici ještě rasističtější strana Národní jednota, do níž patří otevření kahanisté, a která stojí jednou nohou v koalici a druhou na Měsíci.

Všechny tyto frakce se snaží jedna druhou trumfnout. Jakmile jedna předloží šílený návrh zákona, druhá musí předložit ještě šílenější, a tak to pokračuje.

To všechno je možné proto, že Izrael nemá žádnou ústavu. Právo nejvyššího soudu zrušit zákony, které odporují „základnímu zákonu“ není nikde zakotveno a pravicové strany se snaží ho zrušit. Ne nadarmo Avigdor Lieberman požaduje – a dostává – ministerstva spravedlnosti a policie.

Právě teď, kdy jsou vlády USA a Izraele evidentně v neshodě kvůli osadám, může rasistická horečka nakazit všechny strany koalice.

Jde-li člověk spát se psem, nemá se divit, když vstane s blechami (psi mezi čtenáři mi prominou). Ti, kdo zvolili takovou vládu a ještě více ti, kdo se stali jejími členy, by neměli být překvapeni jejími zákony, které naoko ochraňují židovskou demokracii.

Nejpříhodnější název pro takové svaté válečníky by byl „Rasisté ze demokracii“.

Uri Avnery je izraelský spisovatel a mírový aktivista z hnutí Guš Šalom (Mír hned!). Je spoluautorem knihy Politika antisemitismu.

Článek Racists for Democracy vyšel 2. června na serveru counterpunch.org. Překlad Eva Cironisová.