Ekonomické zákony, etika a paradoxy - II. část

Údiv pokračuje, když se pustíme do studia historie a politického zřízení. Ostrovy nejsou součástí ani Spojeného království ani Evropské unie. Požívají však „zvláštního vztahu“ s prvním již 900 let: Spojené království se stará o jejich obranu, ale vláda ostrovního státu je autonomní. Ostrovy jsou přímo závislé na koruně, ale ne na té anglické, to si dobře povšimněte; Královna je „náš normandský vévoda (nikoliv vévodkyně)“, protože obyvatelé trvají na tom (a ne neprávem), že to byli oni, kdo dobyl Anglii s Vilémem z Altavilly v roce 1066.

Údiv překračuje všechny meze při zjištění, že ostrůvky nejsou ani solidární jeden s druhým: Jersey má vládu a vlajku; Guernsey má jinou vládu (a jinou vlajku); na té závisí menší ostrůvky, každý s vlastním politickým systémem.Tituly jsou dosud středověké: vrchní velitel (konstábl), majordom (senešal), atd. Okrsky jsou farní (ale civilní, nikoliv církevní), každý má svou policejní jednotku. Obyvatelé si ze všeho dělají šašky (viz. National Geografic květen 1971).

Za „normálních“ okolností by taková nejednota znamenala jedině zkázu. Jak to, že ostrovy tak báječně fungují?

Kvůli jediné věci: právo, těžce vykoupené od bank, razit vlastní peníze.

V roce 1815 po napoleonských válkách, byla Guernsey v zoufalém stavu.

Ulice jak řeky bahna široké sotva 3 metry; obchod neexistující, chudí kam se člověk podíval. Veřejný dluh ve výši 19.137 šterlinků zhoršoval roční úrok 2.390 šterlinků.

Zvýšit daně nepřipadalo v úvahu; žádat o půjčku banky by bylo zničující ještě více. Komise, která se touto otázkou zabývala, nalezla lék: vydala státovky (osvobozené od dluhů) a obligace, aby mohla začít s veřejnými pracemi a nastartovat ekonomii.

Za deset let už šlo všechno dobře; v roce 1825 se banky pokusily systém sabotovat. Nejprve zaplavily ostrovy svými bankovkami; ⁽⁵⁹⁾, pak dosáhly u Koruny stažení státovek, a nastaly dobré a zlé finanční časy, jež trvaly až do roku 1914, jako se děje dodnes všude, kam Mamon strká svoje prsty, aby kořistil.

Druhá světová válka je přinutila uvolnit tlak. Ostrovy využily restrikcí uložených bankám kvůli válečným událostem, a znovu si koupily právo razit vlastní peníze a nevzdaly se ho až dodnes. ⁽⁶⁰⁾

V této lokalitě, tedy platí institut dohody jak o autonomii politické tak o autonomii monetární. Daně jsou směšné (8% ze zisku), ⁽⁶¹⁾, jednak díky neexistenci veřejného dluhu, tak díky milionu turistů, kteří navštíví ostrovy každý rok.

Jejich historie se velmi liší od historie Spojeného království, jež dosud splácí úroky za vyhranou bitvu u Waterloo; Trh v Glasgowě stál v roce 1817 60.000 šterlinků – a doplatili je až v roce 1956, když nastal čas jeho demolice.

Henry George a Osvobozená země

Dvě věci by snad již mohly být jasné:

– Ani Sociální otázka, ani jakákoliv jiná otázka politická či ekonomická, nemůže být vyřešena bez zdolání obou otázek – pozemkové i monetární.

– Každé vymudrované řešení stojí nebo padá s každým z pěti principů: pravda, spravedlnost, svoboda, solidarita a podpora.

Princip podpory není obecný. Je to zvláštní případ rozšíření principu (křesťanského) et-et (a-a), jenž v etických otázkách týkajících se svobodné lidské vůle, nahrazují aut-aut charakteristické pro jiné vědy.

Podpora umožňuje konvergenci (sbíhavost) svobody a solidarity, transcendentujíce obě dvě.. V otázce pozemkové to, co má zapotřebí konvergovat, je instituce soukromého vlastnictví ve své sociální funkci, jíž si tak přeje Rerum Novarum.

Ale transcendentní principy tohoto typu není vskutku snadné identifikovat, protože se nenabízejí k nahlédnutí pouhou logikou. Pomocí logiky nelze dojít k ničemu.

Je třeba připustit, že lidská mysl při hledání pravdy skrze zřetězení myšlenek se zaráží před perspektivou, že by mohla tyto principy identifikovat. A není tedy pohodlné potvrdit, že logika takovéhoto principu se rýsuje jasně teprve tehdy, když je tento princip nalezen a aplikován. Nikoliv před tím.

Což vysvětluje dohadování, jež naprosto nebylo nezbytné, ale historicky se odehrálo, mezi doktrínou Rerum nvoaruzm a mezi doktrínou Henryho George.

Obě doktríny byl posuzovány ve svých protikladech, ovšem bez toho, že by se někdo pustil do zkoumání, zda pravda jedné opravdu implikuje nepravdivost druhé. A podobně.

George navrhl, aby holá zem, s výjimkou budov na nich stojících, byla používána jako fiskální zdanitelnost. Tak by plody práce držitelů půdy šly do kapes jeho samého ze 100%, zatímco výnos z holé země, výsledek ekonomických aktivit komunity okolo ní, by se vracel komunitě ve formě veřejných děl a infrastruktury. ⁽⁶²⁾

Je třeba mít jasno v tom, že georgistický návrh aplikuje skutečně princip Rerum novarum. Obě doktríny stojí tedy nikoliv jedna proti druhé, ⁽⁶³⁾, tedy obě jsou pravé.

Praktickým důkazem byla snadnost, s jakou arcibiskup Satolli osvobodil a rehabilitoval exkomunikovaného Fr. Edwarda McGlynna v roce 1892.⁽⁶⁴⁾

Satolli žádal McGlynna aby shrnul co nejkoncizněji, principy georgismu, aby je mohl prozkoumat výbor expertů, z něhož byli obezřetně vyloučeni všichni přátelé exkomunikovaného kněze. Výbor (Catholic University of America, Washingotn), vyjádřil jednotné mínění, že georgismus neobsahuje nic proti víře či morálce.

Následně se výbor dotázal MCGlynna, zda přijímá doktrínu Rerum Novarum. Ten přečetl dokument a bez váhání podepsal, že jej přijímá. Kdo znal jeho temperament, nepochybuje, že by odmítl podepsat cokoliv, kdyby nesouhlasil jen s jediným méně důležitým bodem.

A tak byl georgismus oficiálně obviněn a oficiálně osvobozen.

Toto nechtělo říci, že takzvaná „jediná daň“ Henryho George by byla jediným způsobem, který by umožňoval soukromému vlastnictví řešit svou sociální funkci. Jsou i jiné. To, co je důležité, je princip: transferem zdanitelného z přidané hodnoty toho, kdo pracuje na tomto kousku půdy jako přírodním zdroji, se vše dostává na své místo:

• Pravdivost: stát znovu stvrdí suverenitu uzurpovanou institucí alodu – tj. svobodného pozemkového pána – s právem používání a právem zneužívání)
• Spravedlnost: je oceňována snaživost, parazitismus a lhostejnost vykázány a trestány;
• Svoboda: každý získává přístup k pozemkovému vlastnictví, pokud si je přeje;
• Solidarita: míra zaměstnanosti by kryla veřejné výdaje: ne nezbytně na100%, jak se domníval George, ale dostatečně na to, aby bylo možno zrušit ty nejnespravedlnější daně;
• Podpora: instituce soukromého vlastnictví, neodmyslitelně spojená se svou sociální funkcí, nemůže už vyvolávat sociální nepořádek jako v minulosti.

Silvio Gesell a Osvobozený peníz

Zásoby peněz, které jsme naznačovali tu a tam, nejsou nějaké málo významné groše. Kromě již popsaného finančnického nežitu, také Microsoft disponuje zásobou dobrých 56 miliard dolarů v hotovosti, dostatkem na přežití, jak inzerují, jednoho roku s nulovým prodejem. Britský magnát Lord Weinstock (1925-2002) měl hromádku několik miliard šterlinků v hotovosti ve své bance. ⁽⁶⁵⁾

Pokud by „několik“ znamenalo +/- 7, tak by mohl on sám zaplatit z vlastní kapsy náklady na stavbu tunelu pod La Manche, jak byla původně kalkulována.

Sumy hotovosti v proporcích takových, jak výše popsáno, jsou naprosto legální – ale nemorální, jako, řekněme, vycucat mazivový olej z motoru, aby se zadřel.

Génius, jenž obnažil praktický rozpor ve formě konvenčního penízu a navrhl léčbu, se jmenoval Silvio Gesell (1862-1930), německý obchodník, který se přestěhoval do Argentiny v letech 1890.

Ten navrhl dvojitý rozvod: první s mincí z cenných kovů, druhý s monetární jednotkou a objektem, který reprezentuje.

První rozvod se již uskutečnil, ve dvou etapách: 25 září 1931 britský premiér MacDonald se slzami v očích ohlásil, že Spojené království se vzdává zlatého systému navždy. Byla to ale až Druhá světová válka, co tento krok posílilo. Všechno zlato světa by nestačilo, aby mohla být financována déle, než několik týdnů, natož čtyři roky masakrů, které trvala. Následovaly, jeden po druhém, všechny země, ruku v ruce si počaly všímat, že papír může perfektně vykonávat funkci nositele hodnot.

Zlatý systém padl všude s výjimkou USA, kde Krés vládl bance až do roku 1971. Toho roku De Gaulle vznesl nárok na zlato ve Fort Knoxu výměnou za hory 100 dolarovek, které USA nacpaly Francii jako „monetární rezervu“. ⁽⁶⁶⁾

15. srpna 1971 prezident Nixon odhodil všechny servítky. Nebylo dost zlata, a zlatý systém odešel do zapomnění historie. ⁽⁶⁷⁾

Gesell byl přívrženec Proudhona (1809-65), první osoby, která si všimla, že peníz sám o sobě je dalek toho, aby otevíral dveře trhu, že spíše tvoří „závoru a zátarasu“. Proudhon viděl problém, ale popletl řešení. S poptávkou a nabídkou ve věčné nerovnováze navrhl zvýšit nabídku na úroveň poptávky, zvyšujíc produkci kapitálu tak, až by zmizel úrok. Gesell však objevil slabý bod Proudhonovy argumentace: nabídka trpí rozmarností času, peníz nikoliv. Je však možné nechat jej trpět tak, aby sestoupila poptávka na úroveň nabídky. Na rozdíl od Tobina mířil spíše na křečkování než na transakce.

Jak? Emisí peněz se záruční dobou, tj. s datem emise a propadnutí, by se měl udržovat oběh platíce daň z nominální hodnoty 0,1% za týden nebo 5,2% za rok. ⁽⁶⁸⁾ Nazval peníz Freigeld (svobodný peníz), tedy peníz oproštěný od lichvy a dokonce od inflace a deflace. Podívejme se na úspěch, tohoto svobodného penízu, i když měl jen krátkou dobu trvání.

Zkouška ohněm

První experiment se odehrál ve Schwanenkirchen, v Německu, v roce 1930. Pan Hebecker, pán uhelného dolu, udržoval důl otevřený po celou dobu ekonomické deprese tak, že emitoval bony Wära jako prostředek směny. Jeho horníci dostávali 90% platu ve Wära /Waera/ a kdo dostával Wära /Waera/, mohl je naopak směnit za uhlí. Každý bon Wära /Waera/ podstupovalo gesellianovské znehodnocování ⁽⁶⁹⁾ jež byl naprogramováno pro zvýhodnění rychlého oběhu. Věcička fungovala tak dobře, že přilákala pozornost mamonu v obleku kancléře Heinricha Brueninga (1885-1970). Ten neztrácel čas a Schwanenkirchen zrušil a vydal dekrety-nouzový zákon, ještě téhož dne a násilím, proti emisi jakýchkoliv neoficiálních peněz.

Protagonistou druhého příběhu je Michael Unterguggenberger (1884-1936), starosta Woerglu, městečka a dopravního uzle v rakouských Tyrolích.

V roce 1932 se nedostávalo peněz , průmysl zavíral a děsivě rostla nezaměstnanost. 1 500 nezaměstnaných Woerglu (ze 4000 obyvatel) neustále běhalo prosit starostu o pomoc.

Ten četl Gesella během bídy za krize 1907-08 a 1912-14, kdy si léčil tuberkulózu, jež ho nakonec přivedla do hrobu v 52 letech. Ale znal lék a pustil se do práce.

Po trpělivé práci se sbližováním a přesvědčováním malých podnikatelů, výrobců, obchodníků a živnostníků vyhlásil 5. července:

Základní příčinou pádu ekonomie je nízká rychlost oběhu peněz. Ty progresivně mizí z rukou pracujících a oni nemají prostředek směny. Naopak se dostává do koryta, kde jde o úroky, takže se akumuluje v rukou nemnohých, kteří místo aby je vraceli na trh a zakupovali užitek a služby, je zadržují pro spekulace s nimi.

Radnice emitovala Bestaetigter Arbeitswerte (certifikáty o práci), hodnocené paritně s oficiálním šilinkenm, ale každému certifikátu ve výši 1,5 a 10 šilinků kvůli zachování stabilní kupní síly, končila platnost měsíc po jeho emisi, pokud nebyla obnovena jeho platnost známkou o hodnotě 1% nominálního, zakoupitelnou na radnici. A ta zase, přijímala certifikáty jako platbu daní a poplatků.

Neexistovala povinnost je přijímat. Alternativy byly:

– Uložit je v bance s úrokem 0%. Banka, aby se nemusela platit taxa za uložení, se jich zbavovala buď jejich zapůjčováním nebo placením výplat a služeb.

– Směnit je za oficiální šilinky se slevou 5% z nominální hodnoty.

Radnice jich nechala vytisknout celkem 32 000 jednotek, ale ve skutečnosti jich vydala méně než čtvrtinu. Oběh dosáhl průměrně 5 300 šilinků, což bylo přibližně 2 šilinky či méně na osobu, což však zajišťovalo práci a prosperitu celém okolí Woerglu více, než kolik by dokázalo 150 šilinků na osobu od Národní banky. Jak předpovídal Gesell, důležitá byla rychlost oběhu: ke směně došlo zhruba 500 krát za 14 měsíců oproti 6-8 směnám oficiálního penízu, oproti 5 300 šilinků obratu umožnily za stejnou dobu oběh užitků a služeb za dobré dva miliony a půl. Radnice s kasou kontinuálně plněnou z jedné strany a vyprazdňovanou z druhé, postavila most přes řeku Inn, vyasfaltovala čtyři ulice a obnovila kanalizaci a elektrické vedení, a dokonce zřídila lyžařský můstek. Abychom si udělali obrázek o kupní síle – plat starosty byl tehdy 1800 šilinků měsíčně.

Z principu se někteří smáli, další křičeli, že je to podvod a loupež a očekávali padělání. Ale ceny se nezvyšovaly, prosperita rostla a daně byly placeny včas (dokonce s předstihem) a okamžitě byly reinvestovány do prací a veřejných služeb. Úšklebky se velmi rychle změnily ve výrazy údivu a lavinu ochoty k nápodobě. Prvními z nich bylo v roce 1933 zhruba 300 000 občanů provincie Kufstein, kdo experimenty adoptoval.

Mimo jiné se Woergl stal poutním místem evropských a amerických makroekonomů. Všichni chtěli vidět „zázrak“ místní prosperity, tolik kontrastující s globální bídou a nezaměstnaností. Jestli se tam jezdili učit? To se nedá říci, protože okolo Gesella byla stáhnuta záclona mlčení na všech ekonomických fakultách.

Mamon nespal. Untergugenberger chránil pojmenovat certifikáty slovem „peníze“, protože kdyby to udělal, vzbudil by hněv národní banky.

19. srpna 1932 doktor Rintelen, zmocněný vládou, přijal delegaci vedenou starostou. Musíte vědět, že národní banka tehdy snížila emisi peněz z průměrných 1 067 milionů šilinků v roce 1928 na 872 v roce 1933. Měli byste také připustit, že certifikáty o práci dávaly smysl a že nebyly platné důvody pro přerušení experimentu.

Mamon však měl v národní bance své „vědce“, kteří měli v úmyslu dokázat, že experiment má být zakázán, verboten. A tady jsou důvody – „vědecké“:

Ačkoliv se emise certifikátů o práci zdá být avalovaná na 100% ekvivalentní kvantitou oficiálních rakouských peněz, dozorující autority, počínaje administrativním okrsek Kufstein a konče vládními kancelářemi Tyrol, si nemohou dovolit cítit se uspokojeny. Město Woergl překročilo svoje pravomoce, protože právo razit peníze je v Rakousku privilegiem národní banky, jak říká článek 132 jejího statutu. Woergl tento zákon porušil.

Zákaz vstoupil v platnost 15. září 1933. Woergl se odvolal. Případ se dostal k vrchnímu soudu, jenž, věren mamonu, zrušil apel a udělal experimentu konec.

Vrátily se nezaměstnanost, bída a hlad. V bavorských Bierhallen se začal pohybovat –Adolf Hitler, obskurní rakouský emigrant. Není možné potvrdit – či vyvrátit – tvrzení, že ke Druhé světové válce nemuselo dojít, kdyby byl Gesell oslyšen. Faktem je, že to byly hlasy nezaměstnaných, kdo vynesl Hitlera k moci.

Pomocí Osvobozeného penízu je rozvod mezi monetární jednotkou a předmětem, který představuje, potvrzen. Peníz se stává prostým prostředkem směny bez jakékoliv funkce nositele hodnot. Kdo chce spořit, může tak činit pomocí čehokoliv jiného, než s tím, co je jen mazivem pro motor.

Takováto monetární reforma, podobně jako již popsaná reforma pozemková, koresponduje stejnými náležitostmi:

1. Pravda: rozpor obsažené v současné formě peněz by zmizel a tak by zmizel i zmatek mezi penězi a kreditem. (M2....M4);
2. Spravedlnost: úrok by se postupně snižoval, až by zmizel. Už by nebylo možné žit z práce druhých;
3. Svoboda: každý druh práce, včetně domácí, by se stal odměňovaným, čímž by ženy dostaly na výběr, zda pracovat doma či venku;
4. Solidarita: půjčit na úrok 0% by bylo výnosnější než trezorovat s -6%. Důvěra, loyalita a přátelství by byly zvýhodňovány, a nikoliv ignorovány jako dnes.
5. Podpora: charita by doplnila spravedlnost, místo aby ji nahrazovala, jak činí dnes.

Žádná evropská vláda (kromě Kanálových ostrovů) nebyla dosud dost silná, aby vyzvala na souboj finančnickou moc a zvítězila. A žádná vláda na světě se nikdy nepokusila institucionalizovat Osvobozené peníze v obavě ze stejné moci. Kdo by to ale udělat mohl? Vezměme to po pořádku.

Status quo

V panujícím systému komerční banky emitují kredit, a centrální banka hotovost a stát drobné. Kredit odpovídá asi 95% monetárních pohybů země, hotovost a drobné zhruba 5%.

Viděli jsme, že to, co banky tak rády nazývají „půjčkami“, je ve skutečnosti právo „razit“ neobíhající peníze. To, co potom žádají za tyto „půjčky“ obnos ve výši původní sumy plus úroky, které, nejsouce vytvořeny jako kapitál, musí nezbytně vstoupit do produkce užitků/služeb skutečných. Jedná se tedy o systém otevřený, v němž tok peněz od půjčovatelů bankám přesahuje tok peněz opačný od bank půjčovatelům. A kdo zbankrotuje (nutně, jak jsme viděli), ten jim postupuje tyto reálné užitky, a samozřejmě produkty reálné práce. Řečeno jinak: banky cucají ze společnosti reálné bohatství směnou za kousky papíru. Trvalý tok je z dobré části tvořen státem a z další občany.

V případě (zřídkavém), kdy se dlužníkovi podaří zaplatit kapitál, je tento vyškrtnut se stejnou snadností, s níž byla vytvořena emise. Načemž vidíme, proč se banky tak zdráhají, nechat si splatit takzvané „půjčky“. Dávají přednost tomu, aby pokračovalo placení úroků, kdyby jeho výše měla při dlouhé době splácení přesáhnout původní sumu.

Kdyby si této hanebnosti všimli všichni, systém by se zhroutil. Ale protože se lidem na toto téma nedostává informací, tito vesele nechávají škubat jak od moci finanční tak od moci pozemkové.

Konvenční státní peníze

Systém na Kanálových ostrovech je systém uzavřený: stát emituje peníze a stát přijímá je přijímá jako platby daní. Ale jedná se o peníze, jež zachovávají rozpor prostředek směny /nositel hodnot, pročež „úspora“ zmenšuje oběživo a kredit supluje umělou vzácnost hotovosti. Je to však krok správným směrem, ale noha zatím visí ve vzduchu.

Schwanenkirchenská Waera a woergelské certifikáty

Kromě teatrálního úspěchu, jaký měly osvobozené peníze ve dvou německých vesničkách, je třeba si povšimnout, že:

1. Emitujícími autoritami byl jeden soukromník a jedna radnice, nikoliv stát;
2. Jednalo se o systémy na 100% uzavřené
3. Výběr daní ve Woerglu několikrát přesáhl emisi, což dovolilo veřejné práce, jimiž se chlubí dodnes (onen most přes Inn).
4. Kdyby celá provincie Kufstein šla ve stopách Woerglu, stát by z toho měl jen samé výhody, ale on raději dokázal svou neschopnost vytvořením spojenectví s parazitickou finančnickou mocí, místo s mocí produkce bohatství svých občanů.

V tomto okamžiku je třeba se ptát: stojí to za to, zopakovat, a třeba ještě vylepšit, příklad jednoho soukromníka a jedné radnice, kteří měli takový úspěch před sedmdesáti lety? A pokud ano, jak by se to dalo učinit?

Jednou z odpovědí je, že aerolinky tohoto příkladu následují už mnoho let. „Frequent flyer“ (častí létači) si spolu s místy v letadlech kupují bony, ale také krouží po letištích a nakupují občerstvení, časopisy, knihy a nejrůznější radůstky.

To samé dělají některé supermarkety. Nabízejí bony za určitou sumu tam utracenou, a ty umořuje zboží, které se tam prodává. A mezitím bony mohou kolovat mezi jejich klienty.

V obou dvou příkladech se jedná o systémy uzavřené na 100%. V obou dvou případech bony po určité době propadají, tedy je vůle je utratit. Jedinou vadou na krása však je, že supermarkety bohatství neprodukují: oni ji distribuují. Zvyšujíce oběh bonů zvyšují prodeje.

A teď nastal čas udělat tečku.

Osvobozené peníze a demokracie

Z výše uvedeného vyplývá princip: kdokoliv produkuje bohatství, je schopen jej zpeněžit. Nejen radnice, ale i dopravní společnost (letecká či nikoliv, jak jsme viděli nahoře), cementárna, zemědělská farma, elektrozávody, nemocnice, hotelový řetězec atd. jsou schopni emitovat nápuní bony pojmenované nikoliv v oficiálních jednotkách, ale v jednotkách přirozeně odpovídajících tomu, co produkují: kilogram obilí, pasažér/kilometr, nebo tuna/kilometr či kilowatt/hodinu, lůžko/den atd. Ale žádná z těchto jednotek nezaručuje časovou neměnnost. Škola naopak ano. Podívejme se jak.

Revoluce v roce 1982

Málokdo si ještě uvědomuje, jaký historický převrat se odehrál v roce 1982 ve světě komunikací v sociálních vztahů. Tento rozhodující rok spatřil zrození dvou věcí: osobního počítače a unijních peněz. ⁽⁷¹⁾ Zde se budeme věnovat jen té posledně jmenované. Její vynález lze považovat za stejně důležitý, či důležitější, než vynález Guttenbergův.

Lidský kapitál na vzestupu

V téměř všech zemích je vzdělání prostředím nejvyšší sociální důležitosti. Často pohltí pořádnou dávku veřejných výdajů. Všichni jsme jím prošli, a někteří z nás v něm zůstali: buď jako učitelé, nebo jako rodiče, nebo jako obojí.

Kdo toto originální sociální prostředí kontroluje? Teorie říká, že by to měli být rodiče, jakožto výrobci a první vzdělávatelé lidského kapitálu. Praxe však říká něco zcela jiného: kdo kontroluje peníze (hotovost + kredit), kontroluje také vzdělávání.

Ale věci se mění. Stále rychlejší komunikace na křídlech vynálezu z roku 1982, je schopná dát plnou moc rodičům k tomu, aby vzali do rukou vzdělávání svých dětí. Aby tak minimalizovali vměšování státu a dalších více či méně okultních mocí. ⁽⁷²⁾ Jak? Emitujíce vlastní prostředek směny, vinkulovaný na přidanou hodnotu (lidský kapitál reprezentovaný jejich dětmi) samotnými dětmi a jejich učiteli.

Od zlatého systému k hodině vyučování

Dvě porážky lichvy za čtyřicet let jedna jak druhá (1931 a 1971) nebyly definitivní. Problém zůstává. Přes světové přijetí papírových peněz jako prostředku platby, jsou finanční zájmy v otevřeném konfliktu s výrobci skutečného bohatství. Vysoké finančnictví chce nestabilní peníze používané jako „nositele hodnot“ pro své spekulace;výrobci a obchodníci je chtějí peníze stabilní a používat je jako prostředek směny pro svůj rozvoj. Poslední věc, kterou by si spekulanti, lichváři a společnosti přály, by byla pevná vztažná jednotka, která by dovolovala stabilizovat ceny a umožňovat spolehlivé ekonomické prognózy.

Ovšem stabilní jednotka, kupodivu, je na světě stále. Už od starého Egypta, chcete-li, ale dokonce ještě dříve. Ve světě na nízké úrovni technologie, si toho však nikdo nevšiml. S dnešní vysokou technologií a navíc s internetem je dokonale možné adoptovat hodinu školního vyučování jako peněžní jednotku. Sdružení rodičů by to zvládla perfektně, pokud o této možnosti budou vědět.

Jakákoliv škola v jakékoliv části světa, se 30 hodinami vyučování týdně po 40 týdnů v roce vkládá přidanou hodnotu do lidského kapitálu za 1.200 hodin/ročně na třídu. Jedná se o nesmírnou sumu, jež nikdy nebyla zpeněžena, protože zůstala nepovšimnuta. Lépe řečeno – její zpeněžení se událo nazdařbůh a zejména nedostatečně, protože zde je stále závislost na rozmarech bankéřů, politiků, vzdělávacích asociací a obchodníků s učebnicemi a prsty úřadů. Ale nyní se mohou rodiče chopit otěží. Jak, to lze vyčíst dále.

Co předcházelo

Aniž bychom se vraceli k experimentům z doby před 70 lety, začněme si všímat, že již existují, po celém světě, zhruba 30 000 komunit, jež oživují lokální ekonomii, ohrožovanou tzv. „economy on scale“ jak industriální tak obchodní. Podařilo se jim to, dobře či méně dobře, pomocí emisí vlastního oběživa. Mnohé používají hodinu práce jako směnnou jednotku, aniž by upřesňovaly typ práce. Kdyby se všechny dohodly o jedné a téže vztažné jednotce, pak by taková síť komunit představovala mohutnou frontu, jež by mohla sloužit jako základ pro ekonomii naprosto osvobozenou od lichvy. Vzletu takové ekonomie by bránil jen nedostatek lidských rukou. Pokud se opřeme o zkušenost 4000 obyvatel Woerglu, mohli bychom tuto cifru považovat za kritické množství. Ve scholastických termínech by to mohla znamenat jedna komunita s osmi školami a 500 žáky v každé.

Všeobecné charakteristiky

Pojmenování jednotky „školní bonus“ je jen arbitrární (bylo by vhodné neužívat finanční termíny). Že jednotlivé komunity tomu dávají různá jména, není důležité, dokud je kupní silou hodina vyučování. Všechny mince, které by ji adoptovaly, by byly směnitelné. Hlavní charakteristiky by byly následující:

• Školní bonus (ŠB) by fungoval výlučně jako prostředek směny, nikoliv nositel hodnot.
• Neobíhal by jinak než oficiální peníze, naopak společně s nimi, suplujíce jejich vzácnost a zlehčujíce jejich funkce. První by byl používán pro nákup mezi komunitami, druhý pro nákupy uvnitř komunity.
• ŠB je jako dělaný pro oběh +/-50 krát rychlejší než jakého dosahuje oficiální peníz, takže je schopen pohnout užitky a službami ve výši 700-1000 násobku své nominální hodnoty.
• Poptávka krocená BS by nepožívala žádné výhody nad nabídkou. Skromné množství SB spojené s vysokou rychlostí oběhu by mohlo absorbovat celé množství užitků a služeb vyprodukovaných uvnitř komunity.

Fyzické charakteristiky

Bonus, vydaný v hodnotách 1,5,10 jednotek musí:
• Být udělány z materiálu schopného odolat tisícovkce průchodů rukama, aniž by se zničil; ⁽⁷³⁾
• Nést datum emise a datum propadnutí;
• Nést čtyři políčka pro známky (nebo proškrtnutí), jež by zajišťovaly jejich přijetí;⁽⁷⁴⁾
• Mít minimální ochranné - bezpečnostní prostředky.⁽⁷⁵⁾

Charakteristiky oběhu

• Asociace rodičů daného teritoria je emitující autoritou. Platí novými bony jako plat navíc školnímu personálu, ať už vyučujícím či nikoliv, a tak zvyšuje jejich kupní sílu.
• Jednotky, vinkulované na hodinu vyučování, zachovávají svou kupní sílu stabilní v prostoru a čase. Cena jednoho školního roku odpovídá počtu hodin vyučování. Všechny ostatní ceny se tomu přizpůsobují směnným kurzem, jenž nachází svou rovnováhu mezi poptávkou a nabídkou.
• Individuální ŠB (nikoliv kupní jednotka) o velikosti 1,5,10 se znehodnocuje o 2% za tři měsíce, a o 8% za rok. Po uplynutí platnosti je k ničemu, ale může být směněn za nový bonus s novým datem emise /uplynutí platnosti a s první nalepenou známkou.
• To samé sdružení vydá známky (nebo vládne razítkovacími stroji). Pokud zvolí známky, mohou být tyto použity pro nákupy menší než jednotkové, ale dříve nebo později se přilepí na ŠB.
• Není nezbytné disponovat „fondy“, aby byl rozběhnut takovýto podnik. Síť škol, stavby budov a investice jakéhokoliv typu by nebyly placeny najednou. Projekt za milion by splatilo 10.000 jednotek, jež změní ruku 100 krát (nebo jakákoliv ekvivalentní kombinace).
• Kdo by vlastnil ŠB, které by nepotřeboval, mohl by je zapůjčit s úrokem 0%. V okamžiku, kdy autorita obdrží větší platbu ŠB, než je zapotřebí, může se pustit do projektů expanze, stavby nových aul, pracovišť, chodníků atd., podle toho, co se jí hodí.
• Zloději a falsifikátoři, za předpokladu malého množství a velké různorodosti oběhu, by moc nevydělali svými „aktivitami“. Paraziti prosperují tam, kde je oběživo uměle vzácné. Kde se jeho hojnost rovná vykonané práci – z definice – tam si takovíto lidé brzy všimnou, že by víc vydělali prací, místo krádežemi a falšováním.

Charakteristiky tisku

Ty je třeba dohodnout podle potřeb komunity.

Charakteristiky emise

Největší překážkou je beze vší pochyby překážka psychologická, totiž dokázat přesvědčit celou komunitu, nebo alespoň její podstatnou část, aby přijala ŠB jako platbu za užitek a služby. Čím menší komunita je, tím jednodušším se zdá práce se sbližováním a přesvědčováním. Ale jakmile je pokus korunován úspěchem, jak se stalo ve Woerglu 1932, pak se praxe šíří do dalších komunit jako olej na vodě.

Protože ŠB nenahrazují oficiální peníze, ale kolují společně s nimi, pak otázka, zda je přijmout či nikoliv je zcela svobodná. Kdo ji odmítne, vydělá stejně jako dříve. Kdo ji přijme, ten by viděl růst svou kupní sílu růst v proporcionalitě s přijatými ŠB.

Během sbližování a přípravy je první na řadě vytvoření sdružení emitentů; druhý na řadě je školní personál; a třetí ekonomičtí operátoři komunity. Účelem ŠB je pohnout užitky a službami obíháním, tedy opakovaným uzavíráním cyklu školy – školní personál-ekonomičtí operátoři-školy.

Pokud se iniciativy chopí radnice nebo několik radnic (aliance), pak se chopí iniciativy jako Unterguggenberger před 70 lety a oběh vypadá následovně: radnice- civilní personál-ekonomičtí operátoři-radnice. Což může komunitě dodat půvabů a veřejných služeb prvního řádu.

Princip, který vládne ŠB je jednoduchý: kdokoliv pracuje, je placen ihned a v hotovosti. Není třeba čekat na konec měsíce. (nebo týdne, jako ve Velké Británii). Výše platu by závisela jako vždy na hře mezi poptávkou a nabídkou. Je nepravděpodobné, že by ekonomický operátor žádal přemrštěnou cenu za své služby, protože „šetřit si ŠB“ by znamenalo skončit v jisté ztrátě, jako kdyby si chtěl šetřit zeleninu.

Bony ŠB by mohly platit – a proč ne – také dva výkony , jež dosud byly udělovány gratis a buď pod nátlakem nebo s hanbou: mateřství a úkoly do školy. Není žádný důvod, aby se po matkách žádal vykonávat zdarma nejdůležitější sociální funkci, jež je navíc tou nejtvrdší, která existuje. Že by škola (nebo radnice) platily za produkci a první výchovu lidského kapitálu, jenž za několik let přispěje ke školnímu (a sociálnímu) blahobytu, má dokonalý sociální smysl z jakéhokoliv úhlu pohledu. Nejde o to nutit matky, aby měly děti a vychovávaly je. Je to otázka toho, zda jim dáme na výběr něco, co si dnes vybrat nemohou. Není ani důvod k tomu, aby se v mentalitě mladých školáků usazovala mentalita otroků. Nenavrhuji, aby se jim platil pevný plat, ale aby se kompenzovala jejich práce v proporcích s obsahem myšlenkového bohatství, jeho prezentací a přesnosti. Byl bych ochoten se vsadit, že takovéto měřítko by rozhodně zlepšilo úroveň vzdělávání více, než kolik dokázaly více či méně hochštaplerské „reformy“ prováděné Unitá d Italia v této části světa. Italská republika by mohla opravdu říci, že je „založená na práci“ jak říká její Ústava, aniž by musela dodávat vynucené“ jak říká realita.

Role církve

Jediné, co by bylo třeba žádat od církve je to, aby přijala ŠB jako svůj obolus, uvnitř či mimo liturgické funkce, nikoliv v protikladu, ale společně s běžnými penězi. Jestliže přijatý obolus přesáhne její potřeby, může Církev jen vydělat a nikoliv tratit. Možnosti sociální asistence by byly omezené jen a jen vzácností personálu.

Role vlády státu

Jak říká Fréderic Bastiat (1801-1850), jediným požadavkem, který je třeba ke státu vznést, je ten, který učinil Diogenes vůči Alexandrovi: „dej nohy pryč a nestiň“. Stát, když uvidí ekonomii prosperovat bez své „pomoci“ a spolu s tím zmizet nezaměstnanost jako sníh pod sluncem bez využití jediného veřejného penízku, by udělal dobře, kdyby zůstal stranou, a přihlížel (pokud to dokáže), že ŠB dokáží vyřešit za několik málo měsíců to, co nejrůznější politikáři a všechno přesvědčování nedokázaly ani za 200 let.

Stát by i mohl pomoci, tentokrát doopravdy – dvěma způsoby:

– Přijetím bonů ŠB jako platbu daní, poplatků, tax a dávek, nebo lépe započetím emise osvobozených peněz sám;

– Zabráněním mamonu, aby zasáhl tak, jako zasáhl ve Woerglu v roce 1933, protože jde vlastně o mamon a v jeho doprovodu o parazity, kteří mohli všechno ztratit a nic získat právě díky ŠB.

Pokud by pak stát chtěl zbavit tzv. „běženců“ nepotřeboval by nic jiného, než doporučit vládám těch zemí, z nichž pocházejí, adoptovat institut osvobozených peněz, protože by se okamžitě vrátili domů všichni a ještě s nohama nadnášenýma entuziasmem, nikoliv strachy).

Stát by však mohl, a možná to udělá, spojit se s mamonem, aby zničil experiment. V tomto případě si vzpomeňme na to, co se dělo v oblasti Kufsteinu předtím, než mamon zastavil všechno úsilí Untergugenbergera: 300.000 občanů se chystalo zorganizovat k emisi certifikátů práce, neboli svobodných peněz. Mamon vyhrál jen o vlásek: kdyby se zpozdil o měsíc, tak by rakouská vláda musela zavřít kdoví kolik tisíce občanů, místo jednoho muže a jeho poradců, jak udělala ve Woerglu .

Lekcí je, že v momentu, kdy experiment dosáhne kritického množství, není mamon ani jeho přívrženci schopen již ničeho.

Budoucnost ŠB

Zpeněžení lidského kapitálu, zde navržené, jde mnohem dále než k usazení vzdělavatele tohoto kapitálu k volantu ekonomiky. Zahrnuje přemístění paradigmatu Koperníkovy vize, a nejen pro vzdělávání, ale také pro ekonomii, v jejich vzájemnosti.

Vizualizovat přemístění je nesnadné, protože ekonomie ŠB by většinu ekonomických termínů učinila nerelevantními či nadbytečnými.

Například spoření by stále bylo možné, ale nikoliv pod příslovečnou matrací nebo ve stejně příslovečné pokladničce. Bylo by více preferováno spoření v hmotných statcích nebo v nezkazitelných konzumních užitcích, nebo zapůjčováním ŠB s nulovým úrokem.

Půjčování peněz, jaké dnes zvýhodňuje lichvu ze strany nemnohých na úkor většiny, by se stalo univerzálním, favorizujíce solidaritu, přátelství, sociální povědomí. ŠB si při půjčování svou kupní sílu zachovávají; šetřením ji ztrácejí. A nikomu by nevyhovovalo nevracet půjčku k dohodnutému datu. Pročež ekonomie založená na dávání a zvýhodňující solidaritu, by nahradila ekonomii založenou na přijímání a zneužívání, jež podporuje egoismus. V dnes panujícím systému šetření v kapsách druhých zní odpudivě; v systému ŠB by se to stalo obvyklou praxí.

Termín „kapitál“ by již nemohl být aplikován na peníze. Primárním kapitálem by byl kapitál lidský, jenž by povzbudil rodiny k většímu počtu dětí a odradil, pokud ne zcela vyhladil, antiekonomické praktiky, jakými jsou potrat a antikoncepce.

Náklady jakéhokoliv díla – ať už soukromého nebo veřejného, by nebyly již měřeny v jednotkách peněžních, ale v člověkohodinách. Skromné sumy, jež však rychle obíhají, by zaplatily jakékoliv veřejné dílo, jakýchkoliv dimenzí. Byla by to jen otázka času.

Před deseti lety toto byla prostá a jednoduchá utopie. Dnes je všechno v rukou výrobců a vzdělavatelů toho, co platí ze všeho nejvíce: lidského kapitálu.

Silvano Borruso

[email protected]

31. srpna 2005

Odkazy v textu

(1) jedná se o podvod: s Nobelem má tato cena společného jen jméno. Není udělována komisí stejnojmenné instituce, ale švédskou Riksbankou. Jak k tomu došlo, mi není známo.

(2) Robert J. Samuelson, Soothsayers on the Decline (úpadek hádanek) Newsweek 13. února 1995

(3) A Plague of forecasters (Epidemie hádanek). The Economist 21. srpna 1976

(4) Samuelson, cit. článek, str. 44

(5) Wassily Leontief, Nobelova cena za ekonomii, citováno The Economist 17. července 1982

(6) Kniha králů 17, 1-6. Zde se pod „obilovinami“ rozumějí i ti dobří lidé, kteří dávají najíst těm, co nemohou pracovat.

(7) Cf Money, whence it came, where it went od J.K. Galbraith, Houghton Mifflin 1995; The Lost Science of Money od S. Zarlenga, American Monetary Institute 2002 pro jednu konvenční a jednu nekonvenční vizi.

(8) Definice je od Avicenny (Ibn Sinna, 980-1037). Sv. Tomáš d´Aquino si ji přivlastnil.

(9) Definice je od Papiniána, jednoho z právníků Justiniánského kodexu, platí 15 století.

(10) Což platí, i když je nemusené je dáno z milosrdenství nebo soucitu.

(11) Má cenu vzpomenout si na citaci Proudhona (1809-65) před 150 lety: Být ovládán (rozuměj: vládou), znamená být pod dohledem, inspekcionován, špiónován, veden, omezován zákony, regulován, etiketován, indoktrinován, předpovídám, kontrolován, shlukován, vážen, censurován a komandován lidmi, jimž z práva chybí stejně tolik jako u uvědomění a ctností. Být ovládán (vládou), znamená, že každá operace,. Transakce či pohyb jsou zaznamenány, zaregistrovány, zkontrolovány, zpoplatněny, orazítkovány, změřeny, zhodnoceny, shrnuty, sumarizovány, autorizovány, přezkoušeny, zneužity, bráněny, uvrženy do arestu. Pod záminkou všeobecného zájmu jsme zdaňováni, cvičeni, vydíráni, zneužíváni, monopolizováni, vydíráni, podváděni, okrádáni; a při prvním odporu, při prvním nářku, perzekuováni, umlčováni, špatně je s námi zacházeno, dělají se nám naschvály, jsme sledováni, tyranizováni, biti, odzbrojováni, škrceni, vězněni, stříleni, souzeni, odsuzováni, obžalováni, deportováni, stahováni z kůže, prodáváni, zrazováni a na konci ostouzeni, posmíváni, inzultováni, zbaveni cti. Hle vláda, spravedlnost a morálka.!“ Je v tom přehánění, ale ne až tak mnoho.

(12) Adam Smith, The Wealth of Nations, Penguin, 152-53, překlad můj

(13) Historie Říma od Romula po invazi Galů.

(14) Více než 1000 let každý papež nosil dvě koruny: tu náležející hlavě církve a tu, náležející králi papežských států; Zájmy obou dvou se ne vždy scházely, lze-li to říci jemně. Možná nejgrotesknější epizodou byla válka mezi Jeho křesťanským majestátem Filipem II španělským a Papežem Pavlem IV pro hrabství Paliano v roce 1555.

(15) A´t je u moci ve Spojeném království jakákoliv vláda, Komora lordů existuje kvůli tomu, aby zabránila tomu, aby obce učinily jakékoliv rozhodnutí, jež by šla proti jejich zájmům držitelů půdy. To velmi dobře ví Vévoda z Westminsteru, jenž odmítá prodat Američanům pozemek v Londýně, na němž se tyčí ambasáda USA. Výnos, jenž z toho má umožňoval jeho předkům a umožní i jeho potomkům „sklízet to, co nezaseli“.

(16) Tento termín platí jak pro krále a knížata dob dávno minulých, tak pro prezidenty, ředitele a podobné tituly dnešní.

(17) Potvrzuje to Nesta Webster (1876-1960) ve World Revolution, Britons 1971.

(18) Myslí se tím Hrabata z Modica na Sicílii, kteří vytvořili takovou obecnou prosperitu, že trvá dodnes; a také markýza di Barolo (1791-1864), blahodárkyně Dona Bosca.

(19) Signoraggio, seignorage, panské je rozdíl mezi legální hodnotou penízu a obchodní hodnotou suroviny, z níž je udělán. Je evidentní, že je maximální u peněz papírových a minimální u zlaté mince. Ale problém je jiný, jak se ještě uvidí.

(20) Silvio Gesell zastává názor, že pád Říše římské byl vynucen pověrou, že mince musí být z drahých kovů, jejichž doly byly vyčerpány však již v dobách Augustových. Nedostatek peněz pak způsobil kolaps dělby práce a s ním i politické organizace. Die Natuerliche Wissenschaftsordnung část 3, kap.17.

(21) nebo lidi. Pokud dokáže zavést své papírové peníze jako „reserve currency.“ Jak činí Spojené státy od roku 1944.

(22) Plinius postavil na obranu Pythagora, proklínaje den, kdy Řím opustil své původní peníze z podřadného kovu, aby jej nahradila stříbrem. Spříseženci drahých kovů, kteří považují za progres to, co ve skutečnosti byl regres, nerozumí Pliniovi dodnes.

(23) Principem této uzurpace bylo založení Bank of England v roce 1694. Napoleon, vědom si toho, že zničení Frnacie bylo prací finančníka Neckera a jeho party, chtěl Francii osvobozenou od dluhů, což vysvětluje jeho Kontinentální systém. Pokusil se o odpor mamonu vojenskými prostředky, ale padl u Waterloo (1815).

(24) Historická ironie (nechceme-li říci msta) na sebe nenechala dlouho čekat: král i papež zemřeli během jednoho roku (1314), kdy zhynul na hranici Jacques Molay, poslední Velký mistr Templářů.

(25) Probouzení se děje díky internetu. Kdo píše, ten síti něco dluží (jako tomu bylo v případě 90% obsahu této úvahy.)

(26) Nemám v úmyslu žalovat kredit. Bez poukázek (nebo kreditních karet) by vzácnost hotovosti byla cítit ještě hůře než jak ji pociťujeme dnes. Kredit existuje vlastně pro vyrovnání této vzácnosti.

(27) Což značí, že neexistuje. Kdo skutečně půjčuje, se dočasně vzdává toho, co půjčuje, z definice. Banke se ničeho nevzdávají. Využívají ignorance půjčujících si, aby jim tito donesli povolení emitovat peníze, jež falešně nazývají „půjčkou“.

(28) Ptal se tak Lincoln (1809-1865), jenž podpořil válečné úsilí Války Severu proti Jihu 450 miliony „Greenbacks“ a který neviděl, proč by vracel zpátky zlatý systém po ukončení konfliktu. Ptal se tk také Kennedy (1917-1963), jenž v červnu 1963 pověřil státní kasu (Executive Order 11110) emisí 4 miliard dollarů aniž by si „půjčoval u FEDu.

(29)Zdá se, že velmi málo ekonomů ví, nebo se cítí být znepokojeni tím, že doyen revolucionářů byl zaníceným podporovatelem finančnické moci. A pak je divné, nechceme-li naznačovat více, že násilí mas, které propukalo prakticky celé 19. století, se nikdy nedotklo ani bank ani bankéřů.

(30) De Soto to tak nevidí. On si myslí, že tento nesmírný majetek má být „legalizován“, tedy vstoupit do zákonného rámce státu. I kdyby legalizován byl, takovéto vřazení by nevyřešilo problém deflace ani nepatrně.

(31) 400 let uplynu v roce 2009. Rok 1609 znamená založení Amsterodamské banky, první pachatelky této hanebnosti.

(32) Ve skutečnosti nedělají nic jiného, než že sbírají prach.

(33) The Future of Money, Century, London 2001

(34) Nicholas Oresme a First Monetary Treatise, Mises Daily Article 18. květen 2004

(35) Jsou tu dobré příklady Napoleona. Lincolna, Cara Nikolaje II, Trujilla, Kennedyho, Somozy a Roldóse.

(36) Nevyvinuté země nevyvinutými zůstávají mimo jiné proto, že jejich politici využívají chudoby jako zdroje moci. Skromná suma peněz podaná chudákovi zajišťuje hlas. A kromě toho, kdo požívá jisté prosperity, ten má jistých více vstupů na obrazovku.

(37) The Alternative Mansion House Speech, 4. září 2000. [email protected]

(38) Soukromé sdělení, bez citace.

(39) Kteří nikoliv jen tak pro nic a zanic požívali v Itálii jména „vespasiani“. Už je ale není vidět, kdo ví proč.

(40) Stát si namlouvá, že zdaňujíce výnos progresivním způsobem, platí bohatí více než chudí. Ve skutečnosti si bohatí mohou dovolit platit experty, kteří přesně vědí, jak jejich výnosy schovat před zkoumavýma očima agentů finančního úřadu a policie. Mezi ně patří, proč to neříci, nadnárodní firmy.

(41) Citace nalezena v The Two Impostor od Daniele Varé. Přeloženo z angličtiny kvůli chybějícímu originálu.

(42) To se nachází v „Inflation and Interest Free Money“ od Margit Kennedy, New Society Publishers str. 19, data byla doplněna.

(43) Objevil, že se dá lepra léčit, a sice s relativně nízkými náklady. Existuje několik nadací nesoucích jeho jméno, z nich jedna v Itálii.

(44) Osobní sdělení Harryho Pollarda, Henry George School of Los Angeles, 28. listopadu 2001

(45) Maurizio Blondet, Otevřený dopis guruům ekonomie, že nás považují za imbecily, Avvenire 18-4-2000

(46) Asi 1854. Zdvořilůstka Jeffreyho Smithe ([email protected])

(47) Během nichž se nepostávalo se založenýma rukama: stavěly se katedrály nebo se zdobilo domácí náčiní pro obvyklé použití, jaké se dnes nachází jen v muzeích. Dnešní průměrný Ital pracuje pro stát 24 týdnů, pro sebe dalších 24 (a pokud má rodinu, potřebuje i plat své ženy) a může se považovat za šťastného, když si může dopřát 4 týdny dovolené nudíc se buˇ‘d doma nebo na exotických místech prostých terorismu či přírodních katastrof..

(48) Zapisovatelé historie připoutaní k vozíku država půdy- lichva dělají z Promyslové revoluce „příčinu“ Sociální otázky.

(49) Dovoluji si reprodukovat jeden anglický fascikl ze 17. století, jenž nemá italský překlad. Obsahuje prvek magie. Idea pochází od Masona Gaffneye a Freda Harrisona, The corruption of economics, Shepheard Walwyn 1994.

(50) Zejména zrniny. Připomeňme si, že Salvatore Giuliano (1923-1950) měl první konflikt na nože s pořádkovými silami pro dva pytlíky obilí.

(51) Vztah mezi úrokem, hotovostí, směnou, bartrem, směnkou a trvale udržitelným zemědělstvím je plně vysvětlena V Přirozeném ekonomickém pořádku Silvia Gesella, část. 3. Není možné si dovolit nechat vystoupat úroky na úroveň takovou, kdy lidé usoudí, že nestojí za to, jej platit a vrátí se k barterové směně. V monetární ekonomice pomáhá směnka pohybovat užitky a službami osvobozenými od dluhu, ale vytváří zábrany a často je nedůvěryhodná.

(52) Vlastnické listy podepsané vládou.

(53) 4ísl. 24

(54) čís.

(55) Rerum novarum čís. 50

(56) Vix Pervenit se omezuje na rozlišování lichvy (cena vypůjčených peněz) a úroků (cena služby, kterou dluží půčující vypůjčovateli). První byla odsouzena, druhé nikoliv.

(57) Morality and Economic Law: towards a Reconciliation. Mises Daily Article 5. dubna 2004.

(58) Heading for a fall, by fiat? The Economist 28. února 2004, str. 82

(59) Byla to technika dobře známá Britům: generál Howe ji použil o 50 let dříve, aby donutil padnout kontinentální dollar, kterým americké kolonie podporovaly hnutí nezávislosti; a londýnská City použila téže techniky pro dovedení k pádu Asignats francouzského revolučního hnutí. Samozřejmě, , tyto informace nezdobí ýádnou z konvenčních knih o historii.

(60) Viz Guernsey Experiment, kniha přetištěná Distributist Society v roce 1992.

(61) A byly by ještě nepatrnější, kdyby státy přijaly institut osvobozených peněz.

(62) George zapomněl na jednu zvláštnost, na niž upozornil Michael Fluerschein (1844-1912); zdaňovat holou půdu je nezbytná, ale nikoliv dostačující podmínka pro vyřešení Sociální otázky. Pokud je státní výtěžek utracen ve prospěch držitele půdy, problém zůstává nevyřešený; ale pokud je utracen ve prospěch matek, například, je řešení správné.

(63) Jedná se o technický termín pocházející z logiky.

(64) Dr. Edward McGlynn (1837-19000) se stal nadšeným podporovatelem Henryho George během jeho návštěvy Evropy. Když byl požádán, aby stáhl svou podporu George, který kandidoval na starostu New Yorku v roce 1886, a on to neudělal, byl vyobcován.

(65) Nekrolog v The Economist 27. července 2002

(66) O 250 let dříve požadoval to samé šlechtic Conti od Johna Lawa (1671-1729), jemuž krachla banka. Jak Law, tak Conti se stali obětí Krésovy pověry.

(67) Obě data by měla bytovat v učebnicích ekonomie jako data opravdového osvobození. Nečiní tak, protože vytvořené zájmy statků pokračují ve vysávání zlata z žil země, aby ho pochovávaly v podzemích bank, pokračujíce tak v Krésově pověře.

(68) Tato daň není povinná. Důležité je, aby nebyla tak vysoká, aby odrazovala přijímání, ani tak nízká, aby podporovala ukládání v trezoru.

(69) Znehodnocuje se objekt, který představuje monetární jednotku, nikoliv jeho kupní síla.

(70) Díky těmto vousatým dekretům (možná ale dnes zrušených) existuje v Německu asi padesát komunit, jež emitují vlastní sociální peníze buď s nebo bez gesellovských charakteristik.

(71) První z těchto peněz byly emitovány v Kanadě. Od té doby přes 30.000 komunit z celého světa vydává vlastní sociální peníze. Největší z těchto emisí, jež dosáhla půl milionu stoupenců, zachránila Argentinu během ekonomické krize v roce 2001. Hlavním návrhem této úvahy je dát všem komunitárním penězům stejnou vztažnou jednotku. Takto by moc lidí vzrostla bez jakéhokoliv násilí, na vrub 3000 let lichvy a bez zvláštních politických intervencí. Už by nebyli zapotřebí – „představitelé“.

(72) Řečeno jinak, jednalo by se o demokracii nikoliv nominální, a tím spíše ne reprezentativní, ale přímou a skutečnou.

(73) V Německu používají papír Tyvek odolný proti roztržení.

(74) Počet okének není povinný. Může jich být 12 na každý měsíc, nebo jiná kombinace.

(75) Státní polygrafie je zmocněná k tištění těchto bonů, stejně jako vytiskla sociální peníze pro Aspromonte.

Zvláštní vysvětlivka dodaná překladatelkou – Georgeův systém vybírání daně z půdy se uplatňuje, i když v omezené míře a smnoha výjimkami v Jižní Africe, Austrálii, Tchajwanu a Hongkongu. Zdroj – encyklopedie Navajo. Funguje také nadace Henryho George se sídlem v Pensylvánii.

O autorovi: narodil se v roce 1936, vystudoval zemědělskou univerzitu a od roku 1967 učí, od roku 1960 do roku 2006 v Keni, na Shatmore school v Nairobi. Zabývá se speciálním odvětvím logiky (logica aletica – bylo mi vysvětleno, že kromě této logiky zaměřené na pravdu existuje ještě logiky zaměřená na koherenci a logika zaměřená na praxi) a pravidelně publikoval v příslušném odborném římském časopise Sensus Communis. V angličtině mu vyšla pěkná řádka knih.

Přeložila Kateřina Amiourová