Signoraggio nebo-li panské – a frakční rezerva

Obvykle se říká, že „největší ďáblovou hanebností bylo nechat lidstvo uvěřit, že neexistuje“ – a je to vlastně právě díky této ďábelské technice, že se signoraggio stalo pánem světa, ovšem způsobem pro nás pro všechny naprosto průhledným.

Nikdy neuslyšíte o signoraggiu mluvit v televizi nebo v knihách, žádný zpěvák o něm nikdy nesloží píseň a také žádný komik nevytvoří na toto téma představení. Politici se o signoraggiu nikdy nepohádají a nikdy neuvidíte finanční policii kohokoliv kvůli signoraggiu zavřít.

Signoraggio je největší moc na této planetě a my všichni jsme jeho otroky.

Technicky je signoraggio renta generující se při  tvorbě peněz.

Mezinárodní legislativa momentálně předpokládá, že jsou to centrální banky, kdo tvoří peníze, ať už hotové nebo účetní.

Příklad tento mechanizmus osvětlí:

Vytvořit penízek (ať už papírový nebo kovový, nebo virtuální na účtu) s sebou nese náklady, jež si vynucuje potřeba materiálu, práce a nezbytné doplňkové služby, jako je distribuce peněz nebo technika proti falšování, atd.

Největším nákladem jsou náklady na materiál, z nichž je penízek udělán a společně se všemi dalšími náklady výše uvedenými určují vnitřní hodnotu penízku.

Penízek ale na svém líci nese číselko, které určuje úplně jinou hodnotu: hodnotu nominální (nebo abychom byli přesnější hodnotu lícovou nebo-li legální).

Tyto dvě hodnoty (vnitřní a nominální) se od sebe liší a jejich rozdíl určuje výši toho, čemu se říká signoraggio (nebo-li panské), tedy výdělek pro toho, kdo penízek vytvořil.

Je evidentní, že ten, kdo penízky tvoří, má tendenci tyto penízky označovat takovou nominální hodnotou, která by co nejvíce převyšovala hodnotu vnitřní, jinak by prodělal.

Což by se mohlo stát například u penízků o hodnotě jednoho centu, kdyby se za jejich výrobu utratilo 15 centů.

A teď se podíváme, co se děje při tvorbě peněz ze zlata a peněz z papíru.

Kovové peníze tradičně bývaly ze zlata a měly tedy vnitřní hodnotu spíše značně vysokou.. „Pán“ – ten, kdo tyto peníze razil, na ně vyrážel nominální hodnotu vyšší, aby na tom vydělal a dostal se k významné obchodní marži.

Ve skutečnosti tento Mocný dostával zlato od obchodníků se žádostí proměnit jej ve zvonivý penízek a jednoduše vtiskl svou podobiznu, aby zaručil bonitu kusu jím vytvořeného (vyraženého). Byl to takový druh záruky a za tu se mu dostalo výdělku.

Například z 9 gramů zlata se mohla vyrazit mince a říkat, že je z 10 gramů zlata (ve skutečnosti se skládala z 9 gramů zlata a 1 gramu méně vznešeného kovu). Rozdíl mezi nominální hodnotou (10g) a hodnotou vnitřní (9) bylo panské (1 gram mincovního zlata).

Velmi pravděpodobně mohla být operace provedena i tak, že Pán vyrazil 10 mincí používaje skutečně 10 gramů zlata na každou s tím, že si jako kompenzaci nechal 10% mincí jako profit.

Když zlato nahradil papír, zhoršila se situace (pro nás) – a panské vzrostlo skoro na 100%.

Opravdu, pro vytištění 5 eurové bankovky nebo 500 eurové bankovky stačí 30 centů eura a je třeba vzít také v úvahu, že bankovka není svázána se zlatem, (nemá „krytí“ a není „konvertibilní“. Což znamená že moderní Pán, resp. ten, kdo DNES tvoří peníze (např. Centrální evropská banka BCE nebo americký FED) má enormní moc. Vskutku, tyto soukromé orgány (všechny centrální banky jsou soukromé) mohou vydírat nebo alespoň ovlivňovat celé národy.

Zkuste pomyslet na to, že Světová banka (ve vlastnictví FEDu a Bank of England, jež obě jsou soukromé a pány také Mezinárodního měnového fondu) odmítá půjčky těm zemím, které NECHTĚJÍ PŘISTOUPIT na privatizaci sektoru pitné vody. A to je jen jeden příklad.

Kdo dobře pochopil mechanizmus signoraggia, panského, nyní také pochopí, že ELIMINOVAT bankovku je akce k horšímu, když bankovka zmizí, je to pro Paní Banky náklad a zvyšuje na 100% panské z elektronického penízku. Kromě toho peníz podléhá úrokům (např. 3%), které zvyšují dluh Občanů svrchované Země nad nominální hodnotu samotného penízku! Prakticky tak peníz (bankovka) o hodnotě 100 euro stojí občana 103 euro a bankéře 30 centů. Toto je panské.

Toto všechno by se dalo obejít způsobem velmi jednoduchým: opravdu by stačilo, aby Stát, konečně svrchovaný vydal peníze bez dluhu, jak se to dělá například u peněz kovových (samozřejmě těch, které mají nominální hodnotu vyšší než je hodnota vnitřní, například mince 50 centů, 1 a 2 eura). Ti, kdo jsou ostřílenější, nyní pochopili rozčilení zesnulého guvernéra Duisenberga vůči Tremontimu, když tento druhý žádal nahrazení kovových mincí 1 a 2 eura bankovkami stejné hodnoty a ex guvernér (zesnulý za záhadných okolností) odpověděl následovně: „Ale pane Tremonti, víte že tímto způsobem by vaše země ztratila práva signoraggia nad celým tím množstvím nahrazených peněz?“

Od okamžiku, kdy bankovka nemá vztah ke zlatu (bankovky jsou konvertibilní v americké dolary, ale od roku 1971 není americký dolar konvertibilní ve zlato), není důvod, aby peníze emitovala nějaká soukromá entita, ani aby tato nebo nějaká entita měla nad emisí monopol. Kromě toho by se dalo vyhnout nákladům na umožnění této půjčky (úroky) a Stát, respektive my všichni, bychom měli skutečnou autonomii při správě Země.

Kdo se obává, že by Stát mohl nějakým způsobem iniciovat neúměrně mnoho peněz a mimo jakoukoliv kontrolu, je osobou, která nemá ve stát důvěru.

Víme dobře, že naši politici jsou zapletení do všeho možného (banky, petrolej, zbraně, drogy, prostituce atd.), ale otázka, kterou bychom si měli položit, je velmi jednoduchá.

PROČ BY MĚL POLITIK ODMÍTNOUT VYTVÁŘET PRO NÁROD PENÍZE?

Pokud je počestný, neměly by tu být problémy, dokud bude jednat eticky a podle korektních a demokratických pravidel. Jen politik nečestný by v posledním záblesku upřímnosti řekl: „Ne, poslyšte, tu tiskárnu mi do ruky nedávejte, protože se znám a natiskl bych si horu peněz pro sebe a pro své přítelíčky.“

Naštěstí v tomto posledním případě je řešení jednoduché: je nutno pěkně poděkovat a takové individuum poslat pěkně pryč, dříve než svým připuštěním nadělá hrozné škody.

Ovšem je tu také případ, že se politik nečestně skutečně zachová.

Ale jestliže je nečestný doopravdy – proč by odmítal takovou vábnou příležitost?

Není to kvůli morálnímu pohoršení, když říkám, že už nečestný je.

Kdyby nečestný nebyl, okamžitě by se tiskárny ujal a choval by se jako tolik opěvovaní guvernéři jakékoliv soukromé centrální banky, kterým je připisovány zcela mimořádná ctihodnost a moudrost, protože jak známo pracují pro dobro komunity.

Einaudi by řekl: „Vysokou vzácnost zlata vyvažuje moudrost guvernéra . (sic!))

Dejme tomu zloděj – proč vlastně krade? Protože je tučný peníz mnohem silnější než on? Možná existuje nějaká entita, která mu nechce dát tiskárnu a dovolit mu, aby vytvořil pro lid peníze (jen s rizikem loupeží politických)? Je tato vyšší entita ctnostná? Jestliže ano, měli bychom jí okamžitě předat veškerou moc, protože by nám uměla dobře vládnout, určitě lépe než výše jmenovaný politik, nebo ne? A jestli je naopak nepoctivá, proč má v ruce tiskárnu a vyhladovuje lid nechávajíc ho žít v režimu finanční anemie? Je-li tato vyšší entita stejně nečestná jako politik, či ještě více, kdo je to když ne tlustý bankéř?

Je evidentní, že politik nechce a nemůže převzít tiskárnu ve jménu národa, protože soukromí mezinárodní bankéři TO NIKDY NEPŘIPUSTÍ.

Volíme osoby, které jsou sponzorovány bankéři, a které tedy nikdy nebudou operovat podle optiky národa, ale vždy k výhodě jejich pravých dárců práce.

Jistě je pravda, že jen politicky lze něco vymyslet, ale aby se to dalo uskutečnit, je zapotřebí SOUHLAS pořádné části koláče populace, kéž by byla informovaná, uvědomělá, a motivovaná k RADIKÁLNÍ ZMĚNĚ politické scény.

Už kvůli tomu by se tento text měl mezi lidmi zpopularizovat, společně s dalšími spisy, knihami, manifesty a veřejnými debatami, které by vysvětlily, co je na světě opravdové zlo a jaká jsou hrozná a bolestivá řešení, která budou muset být brzy přijata, abychom neupadli do propasti.

V příštím článku prohloubím důležité aspekty problému a završíme to třetím článkem hovořícím o frakční rezervě, dalším takovém podvodu, pravé příčině inflace a moci obchodních bank, které tvoří peníze z ničeho prostřednictvím účtů, které nás všechny přinutily si zřídit.

Co je to frakční rezerva

Frakční rezerva je legální, stejně jako bylo legální vlastnit ještě nedávno otroky. Frakční rezerva umožňuje půjčit 5000, máš-li jen 100 když z těch 100 není nic tvého. Trošku jako když Ježíš Kristus z pěti chlebů a dvou ryb nakrmil davy...

Systém „frakční rezervy“ je podvod. Samozřejmě se jedná o legální podvod, jak tomu je skoro u všech ekonomických a monetárních podvodů. Podívejme se, jak konkrétně funguje: když uložíme 100 euro do banky, ta nám otevře účet (c/c) na naše jméno a ujme se dohledu nad naší bankovkou (viz signoraggio) ve svém trezoru, bezpečném před lupiči (1).

Bankéř v tomto okamžiku použije téměř stoletou statistiku, která mu říká naprosto jednoduchou věc: jen jedna část právě vytvořeného depozitu bude použita zákazníkem (pohne se s ní). Tedy bankéř ví, že „téměř jistě“ bude většina našich peněz ponechána pod jeho dohledem, zůstane nehnutá na účtu (v trezoru) po celé měsíce, roky. Připomeňme si, že bankéř není vlastníkem našeho účtu (v trezoru) po celé měsíce, ba roky. Připomeňme si, že bankéř není vlastníkem našich peněz, že je jen jejich hlídačem. Což nijak nebrání bankéři považovat tuto nehybnost za hotovou věc vhodnou k utrácení. A ON SE ROZHODNE ZAPŮJČIT VŠE, CO JE NA NAŠEM C/C. Kromě naší „pohodlné nepozornosti“ (2) potřebuje bankéř ještě zkorumpovaného politika, aby si zlegalizoval tento podvod vhodně vytvořeným zákonem.

Ten se jmenuje „Opatření o odložené povinné rezervě“ nebo jednodušeji „frakční rezerva“ a je prezentována veřejnému mínění takovým způsobem, že vypadá jako forma ochrany majitelů účtů.

Jenže arogance binomia bankéř-politik je takové, že se ke škodě všech s tím pojí šprým, který odhaluje tento zákon jako mez možností bankéře tvořit peníze k zapůjčení, a politik se představuje jako ochránce našich úroků, ale abych předvedl příklad, je to jako by tentýž politik dekretoval „maximální počet švihnutí bičem, jež se mají na otrokovi vykonat“, přičemž za to žádá aplaus publika za to, že byl paladinem lidských práv.

Jenže přesněji, co tento zákon říká? Jednoduše ukládá mez na minimální množství peněz, které mají mít bankéři v kase.

Co to znamena pro nás?

Pro nás se toho mění málo, vlastně nic. Jestliže 100 osob uloží po 100 eurech, bylo by legitimní očekávat, že v jakémkoliv okamžiku mohou všichni vlastníci účtů vybrat svých 100 euro, nebo ne? Ve skutečnosti bankéř, jak bylo řečeno na začátku, považuje za vhodné k utrácení všechny nehybné peníze ve svém trezoru a od okamžiku, kdy zná (statisticky) s kolika penězi bude pohnuto průměrně majiteli účtů, zapůjčí zbytek, jako by byl jeho. Jestliže statisticky bude pohnuto jen s 10% (vybráno, utraceno, vloženo, přesunuto, atd.), znamená to, že banka má 100 c/c se 100 euro na každém, tedy 10.000 euro a z těchto 10 000 jen 1000 slouží jako hotovost (v kase) pro každodenní operace (oněch 10%, které podkládá ta slavná statistika, vzpomínáte?)

Tedy 9000 euro je možno vzít a použít (zapůjčit) i když nejsou vlastnictvím banky! Nezapomeňte na tento koncept. Představte si hlídače parkoviště, kde si necháte vůz, zatímco jdete do práce, a on si váš vůz vezme, projede se v něm pro zboží, aniž by vám cokoliv řekl aniž by se s vámi vyrovnal? Ano, je pravda, že vám dá nějaké „úroky“, jestli lze za úrok považovat oněch „0,0005%, které dnes dávají!

Co se mění pro bankéře

Pro bankéře se mění mnoho, protože čím nižší procento peněz, které musí držet v hotovosti, tím víc jich může půjčit. V roce 1957 byly banky nuceny držet si rezervu 25% vkladu, v roce 1970 to slezlo na (cirka) 15%a dnes jen na 2% (v některých případech na 0%). Tedy dnes může banka přijmout 10 000 euro a zapůjčit 9 800 (které nejsou její!) a toto díky zákonu „o povinné frakční rezervě“. Ale tady ten podvod nekončí. Těchto zapůjčených 9 800 euro bude dříve či později vloženo na jiné konto (možná téže banky nebo jiných bank, ale tím se mnoho nemění, protože bankovní systém je „kartel“, podobně jako ten drogový). Na novém c/c stačí mít hotovost ve výši 196 euro (9800x2%) a je možno zapůjčit zbytek 9 604 euro (9800-196) a cyklus pokračuje na novém účtu. Na konci veletrhu, vycházeje z 10.000 euro, může banka vytvořit a zapůjčit 500 000 euro, tedy padesátkrát více a stáhnout si příslušné úroky. Všechno to, aniž by měla více než počátečních skutečných 10 000 euro (které byly jen uschovány!)

Nyní chápete moc bank, které mohou vytvořit peníze z ničeho (nebo spíše: multipilikovat peníze majitelů účtů) za spolupachatelství zkorumpovaných politiků, kteří podvod zlegalizovali. Myslíte si, že pro odhalení podvodu postačí, když 100 lidí dojde k přepážce a vybere oněch 100 euro, že? Chyba. Matematicky by stačilo, aby první 3 zákazníci si vzali zpátky vlastní peníze, a systém by spadl, protože s rezervou 2% jen první dva (ze skupiny počátečních 100) by ještě něco nalezli. Třetí by zůstal s pěstí plnou much. A stejně tak čtvrtý a všichni ostatní, bohužel systém by zasáhl pro záchranu banky v potížích a osobně by dohlédl v centrální bance na vytištění toho, co nikdy neexistovalo (jak se děje v těchto dnech kvůli Northern Rock Bank.)

Byl kdysi jednou jeden a ten kupu svatebčanů nasytil 5 chleby a 2 rybami, a k obědu dostali spoustu vína z poloprázdného měchu. Ale to je jen to staré náboženství.

Nové náboženství Boha peněz předpokládá novou postavu: bankéře z Cannanu, který vytváří a násobí nekonečný peníz. A dluhy pro národy.

(1) Aby nedošlo ke zmatku vysvětleme, že lotry lze snadno poznat, protože jsou to ti, kteří jsou špatně oblečení a krouží okolo banky, zatímco zde v bance lotři nejsou, protože jsou všichni oblečení dobře, jsou učesaní a mají pěknou kravatu. Je nutné znát tento rozdíl, protože se člověk může snadno splést.

(2) „Každý podvědomě ví, že banky peníze nepůjčují. Když si vybíráte ze svého spořícího účtu, banka vám neřekne, že to nemůžete udělat, protože půjčila peníze někomu jinému.“ Mark Mansfield, ekonom.

“Obávám se, že běžný občan by nerad slyšel, že banky mohou vytvářet a vytvářejí peníze...“ Reginald MCKenna, ex prezident administrativní rady , Midlands Bank of England.

Ten obrovský génius páně Rotshilda

“Málokdo pochopí tento systém, a ti, kdo ho pochopí, budou příliš zaměstnaní jeho využíváním, a lid asi nepochopí nikdy, že systém jde proti jeho zájmům.“ (Rotshild ve firmě Kleimer, Morton a Vanderguild v New Yorku, 26.6 1863)

Řekl kdysi Bertold Brecht: „Ztracená je země, která potřebuje hrdiny“ – a mnozí tuto větu čtou jako negativní výjimku, jako kdyby bylo pro lid omylem svěřit se jednomu zvláštnímu člověku, která změní osud zjevně určený, kdo jej požene k sociální a politické změně.

Ovšem ve skutečnosti to „naše“ je jen indikátorem hořké reality: když národ došel do bodu, , kde tolik potřebuje pomoci, aby musel celý ukázat na jednoho jediného (proto také „hrdinu“, tedy osobu nadanou morálkou – nikoliv fyzičnem – nad obvyklou míru, která bude pracovat pro dobro všech, když systém ukáže, že není schopen tvořit a/nebo udržovat bezpečnost, pořádek a všeobecné blaho) a pak je národ opravdu na řadě (alespoň sociálně a politicky).

Jsme my Italové na tom opravdu tak špatně, že potřebujeme hrdinu? Ano.

A kdo je tento hrdina? Strana? Asociace? Jednotlivec?

Strtana Noeuro, asociace Adusbef a Beppe Grillo jsou tři falešné modely, tři „hrdinové“, kterým bychom se měli vyhnout.

Přeložila Kateřina Amiourová.

Poznámka překladatelky

Signoraggio má mnohem delší historii než 300 let, z českých zemí s ním máme zkušenost z roku 1621. Totiž: po prohrané bitvě na Bílé hoře byl život většiny českých pánů ušetřen s tím, že si ho vykoupí značnou sumou. Ovšem česká šlechta byla tradičně v dluzích (proto si zvolila Habsburky – doufala si, že sounáležitostí s ekonomickým impériem si polepší), tehdy Lichtenštein se svým rádce Baševim zahájili ražbu stříbrných peněz s velkou příměsí bezcenného kovu a tyto peníze nabídli českým pánům za jejich nemovitosti, k jejichž nákupu došlo ve velkém. Když čeští pánové odeslali tyto peníze do císařské kasy, ta, pro problémy s oběhem málo hodnotných peněz, udělala bankrot. Další vývoj znáte – Třicetiletá válka.

O autorovi

italský filozof, vysokou dokončil obhajobou práce o estetice hudby. Správce stránek www.signoraggio.com, spolupracující s organizací primit – připravující monetární reformu. Kromě ní existují i další organizace - bojující za monetární suverenitu. Výchozí inspirací či zdroji byli Giacomo Barnes sympatizující s fašismem - dílo Sociální spravedlnost), Ezra Pound (ABC ekonomie) Giacinto Auriti (dílo Hodnota práva - což vyučoval na Univerzitě Teramo - a Vesnice Utopie o ekonometrickém pokusu v obci Guardagriello -SIMEC, nyní pokračujícím v Neapoli pod taktovkou SCECu). Nejblíže tomuto proudu uvažování je v USA bývalý kandidát na prezidenta Ron Paul (žádající zrušení FEDu, a příznivci tvrdí, že Lincoln i Kennedy byli zavražděni, protože zkusili nastolit monetární suverenitu a tiskli vlastní peníze.) . Italská komunita neřeší ekonomické problémy odděleně a nabírá si novou a novou práci. V poslední době se objevil též nový filozof Tamburi, kolektivní Kniha Vagabund, jednotlivé pracovní skupiny podaly své návrhy do italského parlamentu. Jenž je zamítl- Řeší vše a na další její dílka se později zaměříme, budou ale publikovány i na budoucích stránkách Kateřiny Amiourové.