Zhanobili naši morálku

Vaculík, Lustig, Franěk: Vraždění dětí v židovském zájmu není zločinem

Luděk Toman

20.1.2009 Komentáře Témata: Izrael, Sionismus 1926 slov

Tentokrát Lidové noviny (19.1.) k ilustraci posledního vývoje v Gaze vybíraly fotografie férově. Ne té horní rozchechtaní izraelští vojáci, kteří opouštějí hranici mezi Gazou a Izraelem po vyhlášeném klidu zbraní. Na té spodní palestinský stařešina, zoufale sedící uprostřed zničených domů v důsledku obranné operace izraelských vojáků. Možná, že LN ale nebyly vedeny objektivitou a prostě a jednoduše chtěly jen co nejzřetelněji oslavit „jak (jsme) to těm Arabům nandali.“

Podle ministerstva zdravotnictví v Gaze si izraelská ofensiva vyžádala přes 1300 mrtvých Palestinců. Z toho nejméně 410 dětí a 698 civilistů. Nejméně 5300 Palestinců bylo zraněno, většinou těžce, z toho 1631 dětí. Při útoku zahynulo 10 izraelských vojáků a raketové útoky Hamásu zabily tři civilisty.

Nemělo by být potřeba vůbec žádného dalšího komentáře. Je zcela jasné a z hlediska té morálky, kterou za normálních okolností většina lidí v Evropě vyznává, naprosto nesporné, kdo byl v tomto zcela konkrétním případě sadistickým viníkem a kdo bezbrannou obětí. Kdo násilnickým vrahem a teroristou, a kdo tvorem, zbaveným elementární důstojnosti a práva na bezpečí a život sebe a svých nejbližších.

Dalšího komentáře by být potřeba nemělo. Ale je. Proto, že světoví a evropští politici, jakož i přátelé Izraele v médiích a nejspíš nejen v těch českých, nám v průběhu celé trestné operace židovského státu poskytovali svůj vlastní komentář a nejspíš s tím jen tak nepřestanou.

Zcela bez jakýchkoliv mimikri se ke Gaze vyjádřil Arnošt Lustig a už kazatelský úvod jeho článku Izrael nemůže stát se založenýma rukama (Právo, 15. ledna) předurčil i všechno ostatní. „V Izraeli se zase bojuje. Moji bratři krvácejí a umírají. Není vteřiny, abych na ně nemyslel…Jsem na straně Izraelců bez ohledu na to, co píše Frankfurter Allgemeine nebo New York Times. Izraelci jsou důstojný, demokratický a hrdinný lid, který, když nemá na vybranou, vytáhne do boje….Opakoval bych rád.., že Izrael vede spravedlivou, třebaže tvrdou, až nelítostnou válku, na té správné straně, jak, o tom jsme přesvědčen, ukáže budoucnost. Nechte Izrael, aby se bránil. Dopřejte Izraelcům konečně klid zbraní, klid pro život, pro který jsme se narodili…..“

V podobném, i když o něco méně exaltovaném duchu o něco dříve promluvil Ludvík Vaculík (Lidové noviny 6. ledna): „Židovský stát …jeví se mi jako velký experiment…literární, filosofický? Neboť vznikl na slovo….Vnímám Izrael jako příklad toho, co se ve světě smí či nesmí, má se zkoušet a musí se i bránit…Když se teď Izrael sám rozhodl útokem vyřídit nepřítele na místě, odkud působí, já v tom vidím zkoušku jeho odvahy a cti. Řeči o nějaké naší povinné neutralitě jsou výmluva ze závazků. Ta situace je zkouškou odpovědnosti i pro nás, občany světa, a tím více pro křesťanské čtenáře Starého zákona. Píše se další věta té staré literatury….“

Už ne tak fanaticky angažovaně, nicméně za zdánlivou laskavostí se ukrývá i čertovo kopýtko, promluvil redaktor Práva Jiří Franěk (Právo 13. ledna). Ten čtenáře uklidnil, že si nemyslí, že za tím „jednostranně protiizraelským viděním světa“, který podle něj v nynější době předvedli mnozí komentátoři, se skrývá „sprostý antisemitismus“. A ani si to prý nesnaží myslet. A cože za tím tedy je? Nejspíš „opravdu jen křečovité snaha o korektnost a vcelku přirozená potřeba mít jasno.“ Fraňkův článek nese název „Meze korektnosti“, čímž čtenářům má být jemně, i když důrazně, třebaže si to Franěk „ještě nemyslí“ a „nesnaží si myslet“, naznačeno: Nepřehánějte to s těmi „protiizraelskými postoji“, vždyť dobře víte, jako nálepku byste si mohli vykoledovat!

Tedy snaha po morálním postoji v celé záležitosti a jednoznačné pojmenování viníků a obětí je podle přátel Izraele křečí, jakýmsi chaosem v hlavách neznalých a povrchních, kteří musí čekat, až jim znalejší, objektivnější a vůbec nejspíš morálnější sdělí, kde je pravda. Nikdo Lustigovi neupírá právo považovat Židy v Izraeli za své bratry a sestry a milovat národ, jehož se cítí být součástí. Je tato Lustigova láska k Židům slučitelná s národní sounáležitostí a láskou jiných národů? Slyšeli jsme snad někdy od Židů říci slova: I vy, Češi, Němci, Francouzi, Italové (nebo snad dokonce palestinští Arabové) máte právo milovat své národy a vyjadřovat bezbřehou solidaritu svým národním bratrům a sestrám? Ne, neslyšeli.

Má Lustig právo podporovat akce, když v zájmu Izraele jsou zbaběle, zbytečně a sadisticky vražděni lidé, tedy příslušníci jiného, palestinského lidu?

Nemá právo toto podporovat. Protože nemá právo a dostal se zcela mimo evropské pojetí moráky, když považuje za morálně ospravedlnitelné zabíjet nevinné lidi jen v důsledku toho, že patří k lidu, z jeho středu povstali bojovníci proti jinému lidu, tedy v Lustigově případě Židům. Vina se u nás v Evropě a v evropské civilizaci už dlouho posuzuje individuálně. Vraždění nevinných kvůli tomu, že mají genetickou a rodinnou příbuznost s někým, kdo je z hlediska určitých zájmů a vůle považovaný za viníka včetně žen a dětí, patří u nás v Evropě k nejodpornějšímu barbarství, které jsme dávno zavrhli. Ve 20. století Evropany návratem k tomuto principu šokovali pouze nacisti a komunisti. Bolševici v Rusku byli prvními. Posledních 60 let ji za tolerování demokratického světa provádějí Izraelci.

Signifikantní na oněch článcích je ta urputná snaha dokázat, že Izrael se jen brání. Že to Izraelci jsou vlastně těmi, co trpí, a i když zabíjejí, trpí tím, že zabíjet nechtějí. Máme snad politovat spíše izraelské vojáky, že musí, byť příslušníci „důstojného a hrdinného lidu“, vraždit ženy a děti? Je to zvrácené, šíleně zvrácené a překroucené vidění skutečnosti. K podobným výlevům upřímnosti někdy tihle autoři dodávají prohlášejí, jak jim ty mrtvé děti „na obou stranách“ rvou srdce. Proč to tedy neprohlásí za zločin?

Přátelé Izraele se ospravedlňují a mnozí nejspíš i zoufale sebeobelhávají tím, že to, co se nyní dělo v Gaze, byla prostě a jednoduše „válka“, a ve „válce“ se prostě a jednoduše zabíjí a jsou tam mrtví. To, k čem došlo, ale nebyla válka. Byla to jatka. Masakr, kdy jedna, po zuby ozbrojená izraelská strana vraždila na území, kde i policisté měli zapovězeno nošení zbraní, a zabíjela bez sebemenší úcty k lidským životům.

Pokud jde o onen Fraňkem zmíněný „sprostý antisemitismus“. Křik o „sprostém antisemitismu“, který mnozí Židé tak rádi odhalují u příslušníků jiných národů (když je dnes zcela jasno, že vraždění bezbranných semitských Arabů není antisemitismem) je hračkou, kterou si tito Židé a jejich přátelé ochočili a zneužívají ji tím nejsprostším způsobem. Pokud by si podobné slovo vytvořili i Češi, Slováci, Němci, Francouzi, a projevy anti-čechismu, anti-slovakismu, anti-germanismu, anti-frankismu sledovali s tímže ostrozrakem jako Židé, věznice v Evropě by již byly zcela zaplněny.

To, oč se nyní v Gaze hraje, není nic menšího, než o to, zda i my, nežidé, přijmeme starozákonní morálku anebo přesněji řečeno, zda ji Židům v Izraeli a jejich přátelům v Čechách budeme tolerovat. Jestli ji evropské národy přijmou, je jasné, že se tím automaticky vzdávají té morálky, kterou zdědili po předcích jako to nejušlechtilejší dědictví. A současně ztrácejí i právo na samotnou vlastní národní identitu. Člověk si izraelskou agresí uvědomil i hluboký význam a smysl slova národ. Nejen jako kategorie přírodní, sociální a historické, nýbrž i mravní. S existencí národů je totiž spjato i jejich specifické mravní chápání dané historickou zkušeností a duchovní tradicí. A tedy tím, co se „v zájmu národa“ smí či nesmí, a co se vůbec smí a nesmí. Většina dnes existujících národů byla totiž v určitém čase v minulosti také kmeny, kde zabití příslušníka jiného kmene bylo zcela v souladu s přijímanou morálkou. Pak se to ale nějak změnilo - a tomuto procesu se říká civilizovanost. Patřit k nějakému pozemskému národu tedy dnes v sobě zahrnuje nejen solidaritu s jeho příslušníky, ale i odpovědnost za jejich činy.

Přijmou-li evropské národy tu morálku, kterou ve vztahu k Palestincům už dlouho uplatňuje mezinárodní establishment, když Izraeli toleruje akce totožné s tou, kterou předvedl nyní v Gaze, bude to znamenat, že jejich příslušníci se tak doslova stanou „občany světa“. Těmi, které pateticky k solidaritě z židovským vražděním v Gaze vyzval Vaculík a dokonce to nazval „zkouškou odpovědnosti“. Odpovědnosti ke komu? Ne k vlastním národům. Ne k vlastní morálce. Nejspíš ke „světu“? A co se skrývá pod tímhle „světem“? Ta zásada je jednoduchá a trčí z morálních kázání přátel Izraele, které tak rádi v médiích uštědřují druhým národům, jako sláma z bot:

Co je dobré pro Izrael, je dobré. Co je dobré pro Židy, je dobré.

Děkuji, ale nechci. Toto není moje morálka. Nejen proto, že je to pro mě jakožto pro Čecha nepřijatelně ponižující. Ale i proto, že to není morálka českého národa. Protože to není morálka, ke které nás vychovávali v rodinách, školách, o které mluvili v našich kostelech a kterou hlásali ušlechtilí a velcí duchové naší filosofie, kultury a literatury. Jedna z formulací morální maximy říká, že člověk nemá druhému činit to, co nechce, aby druhý člověk činil jemu. Židi v Izraeli se tím ostentativně neřídí. Mají tu nestydatost mluvit o svém právu na život nad tisícovkou zabitých lidí. A ještě v Gaze nestačila zaschnout krev Izraelci zabitých palestinských holčiček a kluků, a přátelé židovského státu v Evropě už pozvedávají svůj prapor boje proti antisemitismu.

Pozor! Buďte řádnými „občany světa“!

Nestydaté? Z hlediska té mé morálky jistě. Z hlediska nějaké jiné morálky asi ne.

Vaculík má ale v jedné věci pravdu. V téhle hře o Gazu se hraje i o naši čest. Nejen Židů, kteří tedy mají nějakou vlastní definici této cti, která možná spočívá v potřebě pozabíjet přes tisíc lidí proto, aby Arabům ukázali, že ještě mají dostatek testosteronu, ale i o čest Čechů a všech dalších evropských národů.

Nehraje se jen o to, zda ubráníme naše chápání morálky a smysl pro spravedlnost a fair play. Zda ubráníme zásadu, že po zuby ozbrojení vojáci nesmí zabíjet bezbranné ženy a děti, aniž by to bylo nazváno a prohlášeno zločinem a vyvozeny z toho důsledky. I když se v jejich blízkosti ukrývají ti, kteří bojují proti Izraeli. Hraje se i o to, zda ubráníme zdravý rozum. O to, zda se jim nepodaří z nás udělat ovce, které ztratily sebemenší schopnost o věcech přemýšlet a zaujímat k nim bez pomocné ruky mediálních všeználků vlastní postoj.

Zatím to pro kdysi hrdé evropské národy vyznívá velmi trapně. Trapné bylo, když v Izraeli jednal jako zástupce Evropské unie Karel Schwarzenberg, který již předtím sama sebe deklaroval jako přítele Izraele. Izraelští představitelé, zastupující 6 milionu Židů, na Schwarzenberga, zástupujícího 300 milionů Evropanů a žádajícího okamžité příměří, vyplázli jazyk. Vztyčený prostředník ukázali i na za jiných podmínek testosteronově se předvádějícímu Sarkozymu. V Izraeli se z něj stal přítulný domácí kocourek. Izraelci jako odpověď „dobré vůle“ v následujících dnech střelbou vyřídili automobily vezoucí humanitární pomoc do Gazi. Tak tohle byli zástupci evropských národů?

Ponižující divadlo, jakoby psané stejným režisérem, se odehrává i na nynějším summitu o Gaze. Evropští státníci tam figurují v roli jakýchsi milosrdných sester, které nemohou a nechtějí dělat nic jiného, než tvrdé hochy z Izraele a samozřejmě stále jejich „přátele“ uprosit, aby už laskavě nechali toho vraždění, a jejich postoj je ztělesněn v Sarkozyho „tvrdém“ výroku: „Teď musí Izrael jasně signalizovat, že když skončí ostřelování palestinskými raketami, tak izraelská armáda okamžitě opustí Gazu.“ Válečné zločiny proti civilistům – nic? Genocida Palestinců – nic? Odpovědnost židovského státu a potrestání válečných zločinců – nic? Předchozí „humanitární vyhladovění“ a blokáda 1,5 milionu obyvatel Gazi – nic? Ano, nic! Francouzský prezident místo toho izraelským přátelům navrhuje nejlepší techniku pro to, aby do Gazi nemohli být ani v budoucnu pašovány zbraně. Tedy Palestinci mají být i po tom všem, co jim Izraelci provedli, nadále drženi na úzkém pruhu země jako bezbranné stádo ovcí v ohradě obehnané ostnatým drátem. Lid, který bude moci být kdykoliv v budoucnu vystaven ze strany židovského státu podobným zvěrstvům. Co pak bude dělat svět? Nic. Vlastně přesně to, co udělal v tomto případě, což je to samé.

Říká se tomu spravedlnost. Tedy ta její odrůda, ke které se civilizovaný svět dopracoval na začátku XXI. století. Ta spravedlnost, která nedávno zabíjela v Jugoslávii a Kosovu. Ta spravedlnost, která pak zabíjela a dosud zabíjí v Afghánistánu. Ta spravedlnost, která zabíjela a dosud zabíjí a dohlíží na to, aby se co nejvydatněji zabíjelo i v Iráku.

Zdá se, že evropské národy jsou již opravdu mrtvé.

Když my všichni jsme zapomněli na to, co jsou zásady čestného boje a rytířskosti.

Když my všichni necháme před zraky televizních kamer vraždit bezbranné a nevinné.

Známka 1.4 (hodnotilo 281)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 19 611