Gruzii bez Abcházie a Jižní Osetie nikdo na Západě nepotřebuje

Osetinci, jako jednotný národ, bez jakéhokoli rozdělení vešli 25 let před Gruzíny dobrovolně do svazku s Ruskem. Nikdy Rusko nezradili, cokoli by se dělo v hlavních městech. Byli věrni Ruskému impériu i komunistickému Sovětskému svazu. Protože velmi dobře rozuměli tomu, že zejména s Ruskem mají společnou cestu a Rusko že je zaštítí. Proto teď nemůžeme zradit tento národ, který staletí prokazoval svou věrnost, a v těžkých podmínkách blokády nám věřil. Tím více, že všechny právní zásady vyvolávají otázku na jejich právo na svobodné sebeurčení národa.

Máte na mysli příklad Kosova?

Tady ani není nutný žádný kosovský precedent. Ve všech svých interview pro západní média říkám, že Kosovo, je spíše precedentem politického klimatu.

Pokud bylo možné rozdělit Kosovo absolutně nezákonně, bez toho, aniž by existoval aspoň jediný právní důvod, pak proč by nebylo možné vznést otázku o realizaci Jižní Osetie s absolutně nespornými právními důvody, které byly ignorovány jen před desetiletím?

Můžete říci nějaké podrobnosti o těchto právních důvodech, Natálie Alexejevno?

Gruzie, jako svazová republika s autonomními republikami a oblastmi na svém území měla podle zákona o vystoupení ze svazku SSSR z roku 1990 povinnost předložit svým autonomním republikám a oblastem separátní referendum, aby mohly uplatnit právo na svobodné vyjádření vůle ve vztahu ke své státní budoucnosti. A jen se souhlasem všech autonomních republik a oblastí pokračovat v proceduře vystoupení v těch hranicích, které ji patřily jen za existence Sovětského svazu. Gruzie tímto opovrhla a potlačila pokusy Osetinců a Abcházců participovat na posouzení této otázky na státní úrovni. Mezinárodní společenství uznalo Gruzii, zavíraje oči nad tím, že konflikt zejména v otázce vystoupení ze svazku SSSR už existoval a že je velmi vážný, prohlásilo Gruzii za nezávislý stát v hranicích Gruzínské SSR. Pak vyhlásilo separatistický konflikt, který začal už v Gruzínské svazové republice z důvodu nesouhlasu autonomní oblasti Jižní Osetie a autonomní republiky Abcházie s násilným odtržením od SSSR, jako kdyby tento konflikt vznikl na území státu, který existoval v těchto hranicích již stovky let.

Proto mají Abcházci a Osetinci právo považovat proces transformace Gruzie v nezávislý stát za doposud neukončený, protože jejich práva se neuskutečnila, a nynější status Gruzie z právního hlediska, delikátně řečeno, je nedokonalý. Takováto argumentace nevytváří žádné precedenty pro mnohonárodnostní státy. Zejména tuto argumentaci musíme používat a v žádném případě se nelze odvolávat na takzvané právo na sebeurčení, to podrývá mnohonárodnostní státy, a mimochodem není traktováno současným mezinárodním právem jako právo na odtržení.

Poté, když Gruzie nikým a ničím nevyprovokovaná k jakékoli odvetné reakci mírových sil, během 16 hodin srovnala se zemí osetinské vesnice, zničila Cchinvali a vyvolala neskutečnou humanitární katastrofu, zabíjela mírumilovné obyvatelstvo, je zcela zřejmé, že řešení konfliktu v předchozím formátu teritoriální celistvosti Gruzie již není možné, a Gruzie to musí přiznat. Rusko intervenovalo spravedlivě tím, že donutilo Gruzii k míru a zabránilo humanitární katastrofě.

Naše vedení s plným opodstatněním vyslovilo ostře a nedvousmyslně tezi, že Gruzie si sama způsobila smrtelný úder své teritoriální celistvosti. Spoléhat se na její uchování už Gruzie nemůže po tom, co způsobila v Jižní Osetii, a to již podruhé, dokonce potřetí. Vždyť zviadisté (příznivci prvního prezidenta Gruzie Zviada Gamsachurdii – pozn. překl.) již na počátku 90 let zopakovali zvěrstva menševické vlády Noe Zhordanii spáchaná v létech 1918-1921. Následky této genocidy byly pociťovány do roku 1980. Obyvatelstvo Osetie, které čítalo 100 tisíc lidí v předvečer bolševické revoluce, bylo po genocidě kolem roku 1980 ještě stále o 20 tisíc menší. Protože nevyvražďovali jen muže – bojovou sílu, ale zejména ženy s dětmi, čímž nanesli úder reprodukční schopnosti národa.

Tragédie se zopakovala už v 21 století.

Jistě, je to těžká zkouška pro všechny.  Existuje tam humanitární katastrofa, nikoli jen nejhrubší porušování lidských práv, ale pohrdání lidskými životy. Tolik strašných epizod prochází informačními kanály! Zrůdná nemilosrdnost, doslova pohanské barbarství, nenávist… Cožpak si Saakašvili myslí, že je možné naladit mírové vztahy a přinutit národ žít společně?

Je jasné, že Saakašvili se pro vpád do Jižní Osetie nerozhodoval sám.

Experti toto téma posuzují. Ale všichni jsou zajedno v tom, že i kdyby zaoceánští protektoři Saakašviliho nenabízeli konkrétní recepty, Saakašvili přesto zjevně dostal sankci jak řešit teritoriální otázky, bez kterých není možný vstup do NATO, dokonce ani podle stanov této organizace. А Saakašvili sní o tom, že na nejbližším zasedání NATO dostane oficiální pozvání, proto je zapotřebí "řešit" teritoriální problémy. Zjevně chtěl blitzkriegem zachvátit Cchinvali, možná vybudovat loutkovou vládu a vyhlásit, že všichni ostatní jsou vzbouřenci a separatisté. Vyhlásit kontrolu. To se nezdařilo. Teď potřebuje od západu pomoc.

V těchto dnech v debatách na BBC gruzínský představitel říkal, že Rusko okupuje jiné státy, vysílá tam svá vojska, proto nemůže být partnerem Evropy, na což jsem se smíchem odpověděla, že USA už okupovaly a vybombardovaly tolik států, avšak nikdo nepochybuje, že jsou partnery Evropy. A oni "zavřeli hubu".

Saakašvili si úspěšně vybral moment pro napadení. Putin byl na Olympiádě v Pekingu,  Medvěděv na dovolené …

Skutečně, pozornost světové veřejnosti byla upřena na zahájení Olympiády. Jen profesionálové sledovali politiku. A nynější epocha je charakteristická tím, že ve všech otázkách je zapotřebí podpora veřejného mínění. A proto ovlivňování veřejného mínění, manipulace s veřejným míněním, v době informační společnosti jsou hlavními nástroji politiky.

Západní sdělovací prostředky ne náhodou začaly vysvětlovat situaci až poté, kdy už ruská armáda postoupila k teritoriu Jižní Osetie. Na prvním místě byla novina, že "ruské tanky jedou na Gruzii ". V tom je hrozná licoměrnost, protože před tím jsme 16 hodin pozorovali hrůzostrašný obraz zničení Cchinvali, sténání a pláč.

Saakašvili je nakonec velmi svérázný a extravagantní lídr. Mnozí hovoří o jeho zjevné emocionální nevyváženosti, impulzivitě, expanzivitě. Postavení Gruzie je těžké. Neexistuje tam jednotnost v politické třídě. Saakašvili se rozhádal se všemi svými politickými následovníky, kteří měli své politické ambice. Bohužel mezi těmi, kteří jsou na politické předscéně nejsou takoví, se kterými bychom mohli doufat v navázání konstruktivních rozhovorů. Ekonomika neexistuje, je tam obrovské množství nezaměstnané mládeže, kterou je možno odvléci od problémů výlučně šovinistickými hesly a ještě pociťovat ohnivost jižního temperamentu. Saakašvili hrál vabank. Už nějakou dobu se stává pro západ přítěží, obzvláště pro Evropu, protože i ve vnitřní politice se nadělal takových věcí, že o demokracii hovořit nelze. Teď je vůbec těžko jej vydávat za nositele západních hodnot, jak to tvrdošíjně dělá dodnes odcházející Bushova administrativa.

Zničení politických protivníků, politické vraždy, vězení, rozhánění demonstrantů. Chová se jako absolutní diktátor. Jaká je tam demokracie! Proto si možná Saakašvili spočítal, že blitzkrieg mu přidá na váze v očích Ameriky, potvrdí, že lépe než on se nikdo nevyrovná s rolí protiruského ostří. Ale vypadá to, že se poněkud přepočítal. Se vší zjevností se přepočítal s takovou tvrdostí Ruska. USA jej skutečně nevydají, protože je vykonavatelem jejich geopolitiky v regionu.

A velkých plánů.

Ano, plánů odtržení celého Kavkazu, rozsévání věčných nepokojů na našich jižních hranicích, které Rusko zakrvavují a paralyzují jeho zahraniční politiku, zatěžují dokonce i při práci na jiných zahraničněpolitických směrech. Tato politika bude pokračovat a USA se budou všemi prostředky snažit zmenšit význam našeho úspěšného odporu. USA a celý západ se budou snažit zinternacionalizovat celý konflikt, vnucovat do regionu své "mírové sbory", což my nesmíme připustit. Vše je zaměřeno na to, aby se vytvořily pro nás obtížné podmínky, abychom pociťovali neklid, aby naše celková strategie byla permanentně zatížena těžkými konflikty, abychom se potáceli v dilematu jak pomáhat těm, kdo na nás spoléhají, jak hájit své nástupnické zájmy v nejdůležitějším strategickém regionu, vždyť nás vydírají (pravda zejména protiruské masové sdělovací prostředky) vážnými komplikacemi se západním světem.

Spoléhat se na velmi klidný život nemůžeme, čím více promineme, tím více budou dorážet.

Bylo by nemoudré hned projevovat nepřiměřeně tvrdá stanoviska ke všem otázkám, které nás se západem rozdělují. Ale v každém rozhodujícím okamžiku si vyberme ze všech jednu – dvě, kde je zapotřebí postupovat tvrdě. A to je zárukou toho, že v budoucnosti i v jiných problémech budou brát v úvahu náš názor. Dnes je to úplně zřejmé, musíme ukázat tvrdost v problému s Jižní Osetií a Abcházií. Jestli tady vydržíme, a šance existuje, co je vydržet možno, pak určitě zvrátíme zpět politické tendence posledních 15 let, které jsme ve srovnání s obdobím kdy jsme ustupovali a ztráceli pozici za pozicí a tím ztráceli i spojence, kteří se orientují jen na silné, kteří mají silnou národní a státní vůli.

Západ si bude vážit jen toho, kdo si váží sebe. Oni uznávají jen sílu.

Situace nám diktuje nyní vystupovat jako ochránce národů, které jsou vystaveny ponížení národní důstojnosti, kterým hrozí zničení jejich vlastní existence jako historického národa. Situace nám diktuje projevit se zodpovědně vůči našim vlastním vojensko-strategickým zájmům. Na mapě je dvousetletá práce Ruska na jihu.

V souvislosti se situací v Jižní Osetii, vytváří se Nový světový řád?

Jestli ustoupíme, jestliže nekonvertujeme vojenský výsledek a úspěšný odpor Saakašviliho válečnému dobrodružství na politickou pozici, pak se rozhoupe celý regionální řád, a to na celém Kavkaze až do Povolží. Geopolitický kontext je zde velmi silný. A obecně konflikty podél obvodu hranic dnešní Ruské Federace – vlastně to jsou konflikty na území ruského historického státu spojené s narušením světové rovnováhy. Já jsem tyto konflikty předpovídala od roku 1991.

Jakmile došlo k rozpadu Sovětského svazu, začal boj o ruské nástupnictví. Vše bylo uvedeno do pohybu jako po tektonických otřesech.

Kolik se najednou objevilo ambicí! Svět nestrpí prázdnotu. Když Rusko, byť i jen dočasně, avšak samo se zřeklo svého geopolitického poslání, vyhrnuly se zde jiné síly.

V posledních létech se uskutečňuje hromadný geoekonomický projekt.

Geoekonomika je novým jevem – propojení úsilí států a velkých mezinárodních finančních struktur, které na ohromnou historickou periodu programují změnu orientace velkých regiónů na zcela jiné partnery, mění se mnohasetletá situace v regionu. Vezměme si například ropovod Baku – Ceyhan. Všichni odborníci na ropné záležitosti jednohlasně hovoří o tom, že z ekonomického pohledu nedojde tímto projektem k žádnému reálnému působení na cenové parametry ropných trhů. Je to čisté politikum.

Tbilisi rovněž bylo velmi aktivní hybnou sílou. Proto má Rusko vážná konfliktní témata se západem, s hojností otázek, které můžeme řešit jenom společně. To jsou i zde přirozené mezinárodní vztahy. Naše společnost si uvědomila, že v klasických mezinárodních vztazích neexistují ani nejvřelejší objetí, ani totální konfrontace, protože to i to je propad. Za komunismu naše ideologická opozice vše zabarvovala, dokonce i nástupnické geopolitické snahy, které se táhnout div ne že od poloviny minulého tisíciletí. A tato mentalita – buď konfrontace, nebo objímání – kterou nyní úplně převzaly USA, je přežitkem studené války. Je třeba západ naučit, že existují témata ve kterých spolupracujeme, v každém případě nacházíme kompromisy. Jsou i témata, o kterých říkáme: "Dovolte, naše zájmy nám nedovolují toto udělat, račte je respektovat". Američané si za 15 let na toto odvykli. Těžko se jim zvyká na novou sílu Ruska, dokonce i na nový stav národnostně – státní vůle. А vůle se zdá být silnější než velký hrubý domácí produkt. Nejen ekonomikou se měří síla státu na mezinárodní aréně. A nejen úrovní příjmu na obyvatele. Vezměme například Švýcarsko. Životní úroveň a HDP na obyvatele jsou mnohokrát vyšší než u jiných zemí. Přesto Švýcarsko je komářím bobkem na planetě. Na jeho názor se nehledí ani při posuzování íránského jaderného programu, ani při konfliktech nebo v otázkách odzbrojení.

Je zapotřebí si uvědomit co západ dostatečně dokázal: v té době, kdy jsme žili v euforii z nového myšlení, odmítali všechny tradiční základy naší vnitřní politiky, dokonce pojmy jako «národní zájmy», celý zbylý svět, a zejména «příkladné» země využívaly velmi dobře staré myšlení.  Vše, co se dnes děje po obvodu hranic Ruska, je opakování mnohasetletého tlaku, který na Ruské impérium vyvíjel západ. Tento tlak směřoval především na jeho mořské hranice – Balt a Černé moře. Baltem jsme už zaplatili za nevůli na počátku 90-tých let. Pobaltí se stalo členy NATO. A to je prosím, nejhlavnější, jestli ne jedinečné, největší a nejvážnější změna celkové situace v Evropě na úkor Ruska. Protože přijetí nějakého Polska nebo Rumunska do NATO a Evropské unie ve skutečnost nic nemění. Druhým regionem, který učinil Rusko velkým impériem je přístup k Černému moři a na Kavkaz. Kavkaz a Černomoří byly vždy propojeny. Už ruští vladaři dospěli k závěru, že nelze pevně stát na Černém moři, pokud nemáme zajištěný týl – Kavkaz. Vždyť Pavel I zpočátku nechtěl připojit Kavkaz. A mnohé národy o to už tehdy prosily. Byly unaveny z nekonečného soupeření Persie a Turecka o trhy otrocké pracovní síly. Oni chtěli pořádek také. Pavel I chápal, že to je jizva, která bude krvácet. Ale bylo jasné: bez toho, aby byl Kavkaz bezpečným zázemím, nelze být impériem.

Když se podíváte na duhu rozvoje velké zóny konfliktů, pak takový půlměsíc povedete od Balkánu až po Kavkaz. A uvidíte obecný řetězec událostí, které odřezávají Rusko od nejdůležitějšího mezinárodního regionu: středomořsko- černomořsko-kaspického regionu. Vše se to uzavírá ve Střední Asii.

Co to vlastně je Černé moře? Je to "polozavřené" moře podle Konvence o mořském právu, část světového oceánu. Ale vstup do Černého moře – je jen přístup k přístavům černomořských států. A jediný výstup z Černého moře je vstup do světového oceánu. A proto uzavřít Rusko v Černém moři, říkal už kancléř Gorčakov (ruský ministr zahraničí v létech 1856 – 1882 – pozn. překl.), znamená zakrýt plíce a udusit impérium. To bylo cílem po dvě stě let. A co je dnes Kavkaz? Stále cituji lorda Balfoura, který v době britské okupace železnice z Baku do Batumi v roce 1919 řekl, že jej zajímá jen to, kdo kontroluje železnici, po které se převáží nafta. A aborigenové ať se roztrhají třeba na kousky.

A nyní je tam západu dostatečně lhostejná smrt mírumilovných obyvatel. Jejich rámusení o lidských právech, humanitárních katastrofách zbytečně ukazuje, nakolik je to dávno transformováno na politický nástroj k vyvíjení tlaku a k realizaci vlastních vojensko-politických cílů. Tam, kde se to hodí, si lze i vymýšlet porušování lidských práv, a z desíti mrtvých je možno udělat deset tisíc obětí. Tak se to stalo v Jugoslávii. A tam, kde se to nehodí, je možné zavřít oči nad hrůznými trestnými činy. Proto je pro Rusko odchod z tohoto regionu konec jeho velkého impéria. Kromě všeho dalšího tento region dnes představuje přístup ke světovým energetickým zásobám. Pokud se na tlak na Rusko a na vyprovokované konflikty podíváme geograficky podle obvodu, uvidíme zjevné přání vytěsnit Rusko na severovýchod kontinentu, do tundry. Stačí, že jsme již dostatečně dlouho trpěli a očekávali uvážlivost, zohlednění našich zájmů. Jinak naší bezpečnosti a naší budoucnosti bude způsobena neodčinitelná škoda. Tehdy sbohem velké impérium, sbohem samostatnosti v zahraniční politice. Pro Rusku není možné nebýt velikým impériem. Je to země s takovou rozlehlostí, která má hranice se všemi světovými civilizacemi, se svou složitostí tohoto kontextu. A Rusko nemůže nerealizovat mocenskou politiku, panoramatickou, s ohledem na tendence, dívaje se sto let kupředu a sto let vzad. Protože být velkým impériem je velká zodpovědnost. Pokud Rusko nebude takové, rozpadne se.

Těch několik dnů změnilo situaci, demonstrovalo novou národní vůli Ruska. Světové společenství a především naši západní partneři a západní protektoři dnešního tbiliského režimu se musejí smířit s tím, že situace na Kavkaze se bude muset posuzovat v novém historickém a právním paradigmatu. To je fakt. Prohlášení našich vůdců byla v tomto ohledu dostatečnými poselstvími. Zde je velmi důležité, na jedné straně nezvolnit tempo, ale na druhé straně pečlivě spočítat možnosti. Je velmi důležité být důslednými a dovést to do konce. Máme dostatečný právní a historický pretext proto, abychom zabezpečili práva národům, kterým jsou upírána, abychom sehráli rozhodující roli v řešení tohoto konfliktu.

Kromě falešných důvodů nemají žádný základ nás z něčeho obvinit. Ruská armáda tento konflikt nezačala. Dokonce naši mírotvůrci v průběhu mnoha hodin nedostali rozkaz se do toho vměšovat.

Přesto jejich nečinnost v prvních hodinách, řeknu to čestně, vyvolávala podiv.

Divili se všichni, dokonce i sytá a spokojená zabezpečená mládež na dobrých pracovních místech, o které jsme si ještě nedávno mysleli, že je absolutně apolitická a Vlast že je pro ně tam, kde jsou nenižší daně. A není to tak! Ta naše mládež! Neměli o ní pravdu staříci! Ale tato opatrnost vytvořila absolutně nesporné právní pole. Mírotvorci se zaangažovali až bylo zcela zřejmé, že nejde o náhodnou přestřelku ale o agresi, vedoucí k humanitární katastrofě. Ruská armáda přišla a kladla odpor, a pak odešla na své pozice. A na tomto základě máme právo teď požadovat úplný odchod gruzínských vojenských svazků domů. Protože se střílelo i na naše mírotvorce a padali lidé, má Rusko právo provést vojenské operace, které zbavují druhou stranu vojenských možností provést něco podobného. Zde nejde o nic nového, co by odlišovalo události v Rusku s událostmi v jiných zemích. Proč si jen západ uzurpuje právo realizovat své zájmy. Navíc bez jakýchkoli provokací z druhé strany.

Představte si, kdyby nešťastný zesnulý Miloševic, obelhaný, přelstěný ve veřejném mínění západu, vyjel s tanky usmiřovat nepokornou Prištinu? Jaké voje by se zvedly v celém světě! Přesto, že v případě Kosova neexistovaly žádné právní předpoklady pro nezávislost. Situace byla záměrně překroucena. A co se týče Tbilisi a Saakašviliho, který začal zabíjet lidi, existují dvojí normy. My jsme na ně zvyklí. USA samotné uvedly do praxe mezinárodní právní agendy tezi o humanitární intervenci, donucení k míru. Jestliže je v případě Kosova dokázáno, že ohromné množství albánských běženců z Kosova utíkalo před bombami NATO, pak zde byla humanitární katastrofa právě z rukou gruzínských oddílů.

To znamená, že termín «přinucení k míru» jsme nevynalezli my?

Ne. To vynalezli Američané před 15 léty. Přímý mandát a přímý úkol mírotvorných sil je oddělit od sebe bojující strany a neumožnit jim se navzájem napadat. Jestliže neexistuje jiná možnost jak zastavit Gruzíny aby napadali Osetince, kromě toho jak zaštítit Osetince, pak to je úplně mandát našich sil. Jednoduše Gruzíni postupovali s těžkými zbraněmi a naši mírotvorci, přesně v souladu se zákonem, měli jen lehkou výzbroj a jejich počet nepřevyšoval 3 tisíce lidí podle dohody.

Co bude dále?

Podle mého názoru, je hodně důležité, projevit časovou posloupnost a neodstupovat ani v jedné tezi. Být důslednými, chcete-li, dokonce umožnit oponentu a sponzorům si uchovat tvář ve jménu budoucnosti. Ale tím méně nelze setrvávat na místě, jinak bude probíhat eroze dosažené pozice. Je zapotřebí konvertovat vojenský výsledek na politický tyglík, změnit logiku posuzování konfliktu, protože my máme právo na naší straně. Je nezbytné dostat na pořad dne přezkoumání teze o teritoriální celistvosti Gruzie jako nedotknutelného tématu. Máme právo ji pokládat ve vší právní úplnosti od počátku, od chvíle vystoupení Gruzie ze Sovětského svazu. Dříve jsme tuto tezi nepokládali. Apelovat na právo národa na sebeurčení je nesmyslné, protože vždy se najdou lidé, ochotní klást paralely mezi jinými národnostními menšinami ve všech mnohonárodnostních státech a u nás také. A zde jsou nezvratné právní důkazy porušení nařízení zákona o vystoupení ze SSSR Gruzií, které neposkytují žádné nebezpečné paralely s nikým. To nám dává právo vznést požadavek na projevení vůle osetinského a abchazského lidu.

A konečně, kategoricky nesmíme připustit vstup Gruzie do NATO. Domnívám se, že Gruzie bez Abcházie, strategického pobřeží – a vrat na Kavkaz – Osetie, nebude nikomu na západě potřebná. Jestliže odstoupíme, bude to největší geopolitické a vojensko-strategické oslabení ruských pozic za posledních 200 let, změna situace v celém tomto velmi důležitém strategickém regionu. Podle toho jak si povedeme, budeme-li se posunovat v potřebném směru řešení této otázky, bude velmi záviset i naše pozice na balkánsko – dunajském směru a postavení naší Černomořské flotily. Projevíme-li dostatečnou tvrdost, sílu, projeví se to i při řešení jiných otázek.

Překlad z ruštiny: -gr