Před 40 lety...

Srpen 68

Byl. Zažil jsem to. Ovlivnilo to celý můj život. Nebýt srpna 68, neseděl bych v Torontě, ale nejspíše někde v Ostravě. Neuměl bych slovo anglicky a neměl bych tolik šrámů na duši a tolik zklamání za sebou. Moje děti by mluvily česky a ne nějakou zpotvořenou česko-anglickou hamatilkou. Nebýt srpna 68, mohli jsme to být právě my, Češi a Slováci, komu se povedlo uskutečnit model zajímavé společnosti. Model, kde se kloubilo to nejlepší z kapitalismu s tím nejlepším ze socialismu. Že je to naivní myšlenka? Není. Nenechte si na Jaro 68 plivat. Bylo to fakt úžasné. Že při tom našli příležitost k uplatnění se různí hráči a tlučhubové? Ne více, než po roce 89. Možná spíše méně, protože vzdělávací systém tenkrát ještě nechrlil tolik sebestředných, sebevědomých a bezohledných jedinců jako dnes.

Oč šlo? Tak především o svobodu slova. A celkově o svobodu. To bylo asi to nejcennější, co Pražské jaro (proč se tomu říká Pražské a ne třeba Brněnské nebo Bratislavské? Copak se fšechno skutečně odehrávalo jen v Praze?) přineslo. Jestli byla jedna vedoucí strana nebo několik je úplně jedno, většina z nás už přišla na to, že jednotlivé politické strany se liší jen svými názvy.

Tehdejší společnost neovládla modla trhu a všudepřítomné komercializace. Byly věci, které svou kvalitou přesáhly století. Kreslený humor, například. Dikobraz a nejen on, bylo radost číst. Karikaturisté tehdy ukázali svou moc. Porovnat tehdejší karikatury a dnešní je jako porovnat Ferrari s trakařem.

Co ještě bylo charakteristické? Politikové byli oblíbeni jako nikdy předtím a nikdy potom. Dubček, Smrkovský, Černík, Svoboda – čtyři jména, která znal každý. Tenkrát nás opravdu zastupovali. Mnoho historiků dnes zpochybňuje jejich role i jejich výkon. Dubček prý zradil. Pamatuji si na jeho projev v rádiu po návratu z Moskvy, kam byli pod samopaly odvezeni. Dubček byl diabetik a oni mu za jeho pobytu odepřeli inzulín. V jeho slovech bylo cítit hlubokou bolest. No ano, Dubček byl stranický aparátčík odchovaný stranou, ale byl to, myslím, poctivý a skromný člověk. Neměl v sobě nic z arogantní nadřazenosti dnešních Topolánků, Němců, Schwarzenbergů, Vidimů, Parkanových, Vondrů a dalších z panoptika zrůd. Jestli zradil, to nevím, ale vím určitě, že po roce 1989 byl sám zrazen pravdoláskovcem Havlem, který mu slíbil modré z nebe a pak se na něj vykašlal. Dubčeková smrtelná autonehoda dodneška vrhá jisté rozpaky.

Vycházela knížky, hrály se divadelní hry. Ne pro rychlý zisk, ne pro peníze. Protože byly dobré.

Po ekonomické stránce ten systém zachovával ekonomické jistoty. Plus jistou dávku centrálního plánování. Centrální plánování – četl jsem kdesi nedávno, že není tak špatné, pokud se to s ním nepřehání (což se dnes v EU jednoznačně děje). Viz Čína. Po geopolitické stránce se hovořilo o vystoupení z Varšavského paktu a o vyhlášení neutrality Československa. Měli jsme se stát druhým Švýcarskem.

Co by, kdyby

Nebýt srpna 68, bylo dnes zřejmě Československo ekonomickým tygrem, neutrálním státem se silnou, možná dokonce zlatem podloženou měnou, s pevným systémem sociálních jistot, s dobrým školstvím a zdravotní péčí a hlavně modelem, ke kterému by vzhlížely všechny ostatní země světa, jako k ideálu. Jaro 68 nebyl jen experiment. Byla to cesta, po které jsme měli jít. To říkám i dnes.

Byl to socialismus, který byl dobrý. Teď mě určitě obviníte, že to je protimluv, že nic takového jako dobrý socialismus nemůže být, stejně jako nemůže být bílá tma. Řeknete, že se zastávám socialismu, že jsem levičák. Ne, já se zastávám svobody. A ta tentkrát byla. Je mi jedno, jak se ten systém jmenuje. Podstatné je, jak jsme se v něm cítili.

Zasáhly by nás dekadentní proudy současného Západu? Politická korektnost, feminismus, sociální inženýrství levicových liberálu? Jistěže ano. Před tím morem není úniku. Ale věřím, že bychom byli pevnější v kramflecích. Jistější sami sebou. Rusko také tyto proudy zasáhly, stejně jako Čínu, ale přeci se zdá, že vnitřní koheze těchto národů zatím drží. Hodně dám na slovanskou krev.

Jak jsem to vnímal?

Bylo to úžasné vzepětí národního vědomí. Nikdy předtím ani potom jsem tak velmi necítil národní soudržnost, jako v těch měsících před srpnem a hlavně v těch hrozných srpnových dnech.

O čtyřicet let později

...je svět úplně jiný. A je smutné, že někteří zneužívají tragédie tehdejší srpnové okupace k protlačení své dnešní agendy. „Rusům se nesmí věřit!“ a „pozor na Rusy, to raději Američany“ tvrdí. Opravdu? V době, kdy posilující Sovětský Svaz postupně anektoval 15 okrajových republik jednu za druhou, kdo vlastně stál v jeho čele? Rusové? Hm.

O okupaci Československa ovšem rozhodli Rusové, namítnete. Zřejmě pravda. Starý aparátčík Leonid Brežněv a jeho politbyro, všichni vyškoleni na stranických školeních ještě od dob Stalina. Brežněv byl mimořádně zkostnatělý, zkamenělý typ nepříliš inteligentního politika. Jeho tehdejší rozhodnutí napadnout Československo ovlivnilo život 14 milionů lidí a co hlavně, určilo směr dalšího vývoje naší země, vyslalo ji směrem, kterým jdeme dodnes. Tady je krásně vidět, jak nakonec jeden nepříliš schopný jedinec může určit směr, kterým se pak národ (a nakonec celá planeta) ubírá ještě desítky let po jeho smrti. Že ano, pane Bushi. Byl to Brežněv, kdo tenkrát svým idiotským rozhodnutím zachovat socialismus jej navždy pohřbil. Nejen u nás, ale v celém světě. Zopakoval stejnou chybu, kterou udělal dvanáct let zpátky při „záchraně“ Maďarska, aniž se poučil. Nebýt okupace a následných temných let normalizace, je silně pravděpodobné, že bychom dnes nejen byli sociálně-kapitalistický stát (podobně jako Čína, ale s mnohem větší svobodou), ale že by našeho příkladu následovaly další země jedna za druhou.

I když srpen 68 bylo pro mě obrovské zklamání, sám za sebe mohu říct, odpustil jsem jim. Tenkrát jsem je nenáviděl. Troufám si říct, že dnešní Rusové jsou přeci jenom jiní. Dnes – k těm dnešním – upírám naději, že by mohli nakonec být pokračovateli a následníky nemocného a rozloženého Západu. Ozvala se ve mně slovanská krev a je tím zřetelnější, čím více vnímám dekadenci a rozpad západního světa.

Srpen 68 je minulost. Co se stalo, nedá se odestát. Musíme s tím žít. Snažme aspoň, aby ti, kteří jej nezažili, o něm věděli. Bez nostalgie a falešných cingrlat.