Bush přelstěn v iráckých píscích

Oficiální irácká žádost o stažení amerických sil potvrzuje to, co se v posledních měsících stávalo stále zřejmější – že se irácká vláda rozhodla zbavit své vojenské závislosti na Spojených státech.

Dvě silně proíránské šíitské strany zastoupené ve vládě - Nejvyšší islámská irácká rada (SIIC) a Málikího strana Dawa – byly vystaveny silnému tlaku jak Íránu, tak vlastní šíitské populace a šíitských duchovních včetně nejvyššího ájatolláha Alího as-Sístáního, aby na odchod Američanů naléhaly. Rubáího prohlášení se objevilo vzápětí po jeho setkání se Sístáním a potvrdilo dřívější zprávy, že Sístání je proti pokračující americké vojenské přítomnosti.

Bushova vláda měla v minulosti pochybnosti o loajalitě obou zmíněných šíitských stran i paravojenské Organizace Badr (ozbrojeného křídla SIIC) a v roce 2005 a počátkem 2006 se pokoušela oslabit jejich pozice v iráckém ministerstvu vnitra a v policii. V roce 2007 však Američané doufali, že už dosáhli nové úrovně spolupráce s Málikím, neboť proti oběma vyvstal společný nepřítel - protiamerická Mahdího armáda Muqtady as-Sadra. Vůdce SIIC Abd al-Azíz al-Hakím byl v prosinci 2006 pozván do Bílého domu a v listopadu 2007 se setkal s ministryní zahraničí Condoleezou Riceovou. Spolupráce Američanů s Málikího režimem proti sadrovcům byla na takovém stupni, že Bushova vláda dokonce po krátkou dobu koncem roku 2007 akceptovala Málikího argument, že Írán Sadra donutil vydat v srpnu 2007 Mahdího armádě rozkaz k uzavření příměří.

V listopadu se Bush a Málikí dohodli na souboru zásad jako základu k projednávání smluv o pobytu amerických sil a bilaterální spolupráci včetně amerických záruk bezpečnosti a teritoriální integrity Iráku. V únoru 2008 už američtí a iráčtí vojenští plánovači začali na léto připravovat americko-britsko-iráckou vojenskou operaci, která měla vytlačit sadrovce z jihoirácké Basry. Ale poté, co irácká vláda 7. března 2008 obdržela americký návrh dohody, se její postoj k americké vojenské přítomnosti začal dramaticky měnit, a současně začal Írán otevřeněji hrát roli ve zprostředkování dohody o příměří mezi vládní armádou a sadrovci.

Prvním náznakem bylo Málikího odmítnutí řídit se americko-britským plánem týkajícím se Basry a jeho náhlé rozhodnutí obsadit Basru okamžitě bez účasti západních vojáků. Generál David Petraeus později uvedl, že vojáci americké armády se k některým jednotkám připojili jen jako poradci „prostě skutečně proto, že jsme měli problém objevit se v přední linii“. Po Málikího rozhodnutí následovalo na žádost delegace dvou výše zmíněných vládních stran íránské politické prostředkování v mezišíitských bojích v Basře. Výsledkem bylo, že se Sadrovy síly vzdaly kontroly nad městem, i když zdaleka nebyly poraženy. Američtí vojenští činitelé nebyli spokojeni – tato dohoda fakticky zrušila plán mnohem rozsáhlejší letní operace, jež měla sadrovce úplně zlikvidovat. O pár týdnů později měl americký „činitel ministerstva obrany“ pro New York Times prohlásit: „Zřejmě jsme promarnili příležitost zabít v Basře ty, které je třeba zabít.“

Další známkou odklonu Iráku od Washingtonu bylo počátkem května Málikího odmítnutí spolupracovat na plánu viceprezidenta Cheneyho a generála Petraeuse na způsobení nepříjemností Íránu tím, že jej irácká vláda veřejně obviní z vyzbrojování protivládních šíitů na jihu země. Premiér rozčílil Američany jmenováním komise, která měla americká obvinění prošetřit. Ještě horší byla pro Bushovu vládu návštěva delegace iráckých šíitských činitelů v Teheránu, která měla údajně Írán konfrontovat s problémem zbraní, ale místo toho se vrátila s novou íránskou strategií jednání se Sadrem o nové dohodě. Málikího vláda začala novou íránskou strategii okamžitě uplatňovat. 10. května dosáhli Málikí a Sadr dohody o Madínat as-Sadr, bagdádské šíitské chudinské čtvrti, kde probíhaly boje mezi americkými vojáky a sadrovci.

Nová dohoda zabránila větší eskalaci amerického nasazení proti baště Mahdího armády a ukončila její silné bombardování. Sedm amerických praporů bylo marně připraveno zaútočit na Madínat as-Sadr tanky a obrněnými vozidly. Na základě nové dohody Sadr dovolil iráckým vojákům provádět v jeho baště hlídky výměnou za souhlas vlády s tím, že nebude zatčen žádný sadrovec, pokud u něj nebude nalezena „stření nebo těžká zbraň“.

Málikího odhodlání držet Američany stranou vnitrošíitského konfliktu bylo doprovázeno novým houževnatým vyjednáváním s Bushovou vládou o smlouvách týkajících se statutu amerických sil. Při slyšení před americkým senátem 21. května činitelé Bushovy vlády uvedli, že Irák nyní požaduje „podstatné změny při formování smlouvy“. Tyto smlouvy mají nahradit rezoluci OSN opravňující americkou přítomnost v Iráku, jejíž platnost vyprší koncem tohoto roku. Málikího vláda odmítla americký požadavek souhlasu s americkými základnami bez časového omezení, jakož i úplnou volnost jejich používání bez konzultací s iráckou vládou, i požadavek imunity pro americké vojáky a podnikatele. Iráčané prohlásili, že tyto požadavky porušují jejich suverenitu. Počátkem června iráčtí činitelé poprvé otevřeně vyjádřili pochybnosti, zda Irák vůbec americkou vojenskou přítomnost potřebuje.

Nečekaný irácký odpor vůči americkým požadavkům je odrazem vlivu Íránu na Málikího vládu, jakož i Sadrova poznání, že může dosáhnout svého cíle osvobození Iráku od okupace prostřednictvím politicko-diplomatické cesty lépe než ozbrojeným bojem. Írán vyvíjí hned od počátku silný nátlak, aby Irák dohodu odmítl. Nelze se mu divit - navržená smlouva by Spojeným státům dovolila použít irácké základny k útoku na Írán.

Íránci mohou argumentovat tím, že irácká šíitská vláda by neměla být závislá na Spojených státech, které zaujaly strategii aliance se sunnitskými režimy v regionu proti šíitům. Írán je schopen využít podezření iráckých šíitů, že by se Spojené státy mohly ještě pokusit svrhnout bagdádskou vládu a použít bývalého premiéra Ijjáda Álawího a některé další osoby z irácké armády. Když se z amerického návrhu vytratil dřívější závazek bránit Irák proti cizí agresi a pro případ hrozby zvenčí slíbil pouze „radu“, Írán toho určitě využil k nátlaku na Málikího, aby smlouvu odmítl.

Využití vojenských základen v Iráku pro usazení amerických sil v regionu, provedení změny režimu v Íránu i jinde bylo hned od počátku podstatnou částí plánu neokonzervativců na invazi do Iráku. Bushova vláda si stanovila za cíl dlouhodobou vojenskou přítomnost v Iráku podle „korejského modelu“. Jenže irácký požadavek odchodu jasně ukázal, že Bushova administrativa ve skutečnosti dění v Iráku nemá pod kontrolou a že šíitská politická opozice společně s íránskou diplomacií by mohly americkou vojenskou sílu trumfnout.

Gareth Porter je investigativní historik a novinář, který se specializuje na politiku americké národní bezpečnosti. Jeho poslední kniha, Nebezpečí nadřazenosti: Nerovnováha síly a cesta k Vietnamu (Peril of Dominance: Imbalance of Power and the Road in Vietnam) vyšla v roce 2006.

Článek Bush outfoxed in the Iraqi sands vyšel 12. července na serveru Asia Times. Překlad Eva Cironisová.