Dvě základny, dvě sociální demokracie a dva názory

V neděli 30.3.2008 jsem shlédl v pravé poledne Otázky Václava Moravce na České televizi. Kromě jalového žvanění pana knížete Schwarzemberga o nutnosti vysvětlovat a jednat o předsunutých prvcích protiraketové obrany v ČR a Polsku, byl také druhým hostem slovenský premiér Róbert Fico, premiér Slovenska a předseda nejsilnější koaliční strany Smer sociálna demokracia.

Róbert Fico je dlouhodobě známý odmítavým stanoviskem proti umístění americké základny s radarem v Česku a raket v Polsku a své stanovisko sebevědomě prezentoval i zde.

Pojďme se nyní podívat a zapátrat, zda tento postoj Róbert Fico populisticky zaujímá proto, že není vázán břemenem zodpovědnosti rozhodováním, neboť ví, že podobnou nabídku nikdy neobdrží, nebo používá klasický selský rozum a ctění mezinárodních smluvních dohod stejně jako 75% Čechů.

K tomu si přičtěme před časem uskutečněnou návštěvu R. Fica plukovníka Kadafiho v Libii, kde pro Slovensko dojednal obchody, za což ho přirozeně domácí média neopomněla řádně zpranýřovat a jisté kruhy v EU silně popudila.

Již nikdo se ale nepozastavoval nad tím, že ještě za dob svého působení Tony Blair Kadafiho navštívil též, deklaroval věrohodnost Libie na poli světového obchodu, čehož si média okázale nepovšimla a pokud ano, tak tento Blairův počin kvitovala s povděkem, jak se Velké Británii průkopnicky daří uzavírat obchod, což by bylo před déle než rokem něco nepředstavitelného. Zajímavé, že? Ale pojďme k americkým základnám na evropském kontinentě:

Na briefingu stálé konference SR a Slováků žijících v zahraničí, uveřejněného 27.4.2007 reagoval Róbert Fico na dotaz redaktorky následovně:

„...predovšetkým som povedal, že považujem za chybu, ak sa o raketovej a radarovej základni v Európe nekomunikovalo dostatočne s celou Európskou úniou a predovšetkým s Ruskou federáciou, pretože sa nás to dotýka. Hoci je to suverénne právo, povedzme aj Českej republiky, aj Poľska sa rozhodnúť, ale umiestnenie aj radarov, aj rakiet sa dotýka všetkých členských krajín Európskej únie a samozrejme dotýka sa to aj obrovskej krajiny ako je Ruská federácia, preto stále zdôrazňujem tento okamih. A napriek tomu, že vláda Slovenskej republiky o tejto téme nikdy nerokovala a táto téma nebola ani predmetom rokovania Národnej rady Slovenskej republiky, som opätovne vyslovil svoj osobný názor, že ako predseda vlády Slovenskej republiky by som vykonával všetky aktivity smerujúce proti tomu, ak by Slovenská republika bola požiadaná, aby sa na území Slovenskej republiky nachádzali radary alebo rakety iného štátu.“

Všímáte si jisté diferenciace? Fico nehovoří pouze o výlučně amerických raketách, ale o raketách jakéhokoli jiného státu na slovenském území v rozporu s mezinárodními organizacemi, kterých jsou SR i ČR členem.

Samozřejmě se ihned stal terčem kritiky médií s odkazem na komunisty a Bolševiky, a jak se opovažuje mít tu drzost prezentovat svůj osobní, negativní postoj proti umístění amerických základen na územích cizích států. Zdá se, že propagační nástroje na Slovensku si nezadají s českými, skutku jsme se rozdělili i v tomto ohledu nadmíru spravedlivě. Můžeme se jen dohadovat, jak kladný by média zaujala postoj vyjádřil-li by se slovenský premiér k této otázce pozitivně.

Na tiskové konferenci při setkání s předsedou italské vlády Romano Prodi uveřejněné 19.7.2007 můžeme pozorovat ostřejší a důraznější formu Ficovy rétoriky vůči základnám v Česku a Polsku:

„Od samého začiatku sme tvrdili, že bola veľká chyba, ak do diskusie o rozmiestnení raketových a radarových základní nebola dostatočne vtiahnutá Európska únia, Rusko a NATO. Teraz sa zrazu ten záujem ukazuje, ale my na Slovensku hovoríme, že už sa zajac chytá za chvost, pretože dnes je evidentné, že obidve strany zaujímajú príliš extrémne pozície a ťažko dôjde k nejakej dohode. A môj názor, lebo vláda Slovenskej republiky o tom nerozhodovala, čiže je to môj osobný názor, čo teraz poviem - som proti takýmto raketovým základniam a proti takýmto radarovým základniam na území Európskej únie v takej bezprostrednej blízkosti k Slovenskej republike. Nás sa to absolútne dotýka ako krajiny.“

Někdo by mohl namítat, že slovenský premiér dělá doma lidově řečeno ramena, populisticky si nahání voličské body jako česká ČSSD, ale na mezinárodní scéně krotne jako beránek a jednoduše poslušně mlčí. Skutečnost, že tomu tak není lze demonstrovat na jeho odpovědi v plénu parlamentního shromáždění rady Evropy uveřejněného 21.1.2008, kde mu polský poslanec Tadeusz Iwinski na toto téma položil otázku: „Mr. prime minister, I’m addressing you … but rather as citizen of friendly neighboring state - firstly, what is Slovak approach towards the plan of American missile defense system to be established both, in Poland and Czech Republic?“

„Ďakujem za otázku. Pán poslanec, to, či budú radary v Českej republike a rakety v Poľsku, dnes záleží predovšetkým od bilaterálnych dohôd medzi Českou republikou a Spojenými štátmi a Poľskom a Spojenými štátmi.

Odmietam tvrdenie, že tieto bilaterálne dohovory sa nedotýkajú tretích krajín, najmä tých, ktoré sú susedné s Poľskom a Českou republikou - aj z toho dôvodu, keďže otázka, ako ste položili vy, je kladená predstaviteľom vlády veľmi často, odpovedám veľmi jasne: moja pozícia ako predsedu vlády Slovenskej republiky je k raketám a radarom odmietavá.

Nevidíme žiadny dôvod, prečo by sa obranný štít mal presúvať do Európy a prečo by mala narastať nervozita v tomto priestore. Toto stanovisko je dostatočne známe a ja by som veľmi privítal, aby podobné rozhodnutia o umiestňovaní radarov alebo rakiet, alebo akychkoľvek iných zbraní boli prijímané na pôde na to určených medzinárodných organizácií, veď nakoniec Slovensko aj Poľsko, aj Česká republika sú súčasťou Severoatlantickej aliancie.

Táto téma by dokonca nemala obísť ani Európsku úniu a už ani nehovoriac o Rade Európy. Zdá sa však, že bilaterálne rozhodnutia budú prijaté a pravdepodobne budeme iba svedkami toho, čo sa nám nie celkom v Európe páči.

Je to môj otvorený postoj k tejto téme a nikdy sa nebudem stotožňovať s rozmiestňovaním rakiet alebo radarov nich je to v ktorejkoľvek časti Európy.“

Jasné a všem srozumitelné stanovisko i na mezinárodní scéně.

Je taktéž známé zatím poslední stanovisko k přímému ohrožení Slovenska těmito systémy po skončení 84. schůze zasedání vlády SR uveřejněného 20.2.2008:

„Ak v susedných krajinách, ktoré sú naozaj bezprostrední susedia Slovenskej republiky, či to je Česká republika alebo Poľsko, majú vzniknúť rôzne zbraňové systémy alebo kontrolné systémy, na ktoré majú byť zamerané zbrane povedzme z iných krajín, no tak sa musíme celkom prirodzene cítiť ohrození takýmito stanicami alebo systémami, ktoré majú byť v susedných krajinách.

V tomto ja súhlasím s názorom pána ministra hospodárstva, že vybudovanie radarov a raketových staníc neprispieva k žiadnej stabilite, najmä nie vtedy, ak to nie je súčasťou širokých medzinárodných dohôd.

Veď opakovane sme zdôrazňovali, že bilaterálne vzťahy medzi Českou republikou a Spojenými štátmi a medzi Poľskom a Spojenými štátmi nemôžu nahradzovať medzinárodné multilaterálne systémy, ktoré tu existujú. Predsa sme členmi NATO.

Tak teda ak niekto hovorí o raketovej ochrane v Európe, prečo to nie je rozhodnutím Severoatlantickej aliancie, prečo teda Slovenská republika na tomto fóre nemôže o týchto veciach hovoriť a rozhodovať?

Preto postoj k tejto otázke zostáva nemenný a ja to považujem za nesprávne, hoci je to vec bilaterálnych rozhovorov medzi tými krajinami, ktoré som citoval. Ale považujem to za nesprávne, ak sa zvyšuje napätie takýmto spôsobom v strede Európy.

A ja som zásadne proti aj radarom, aj raketám v Európe takéhoto typu, keď niekto si svoj ochranný dáždnik vysúva zo svojho územia do Európy.“

A jaký je naopak postup českých vlád?

Místo uznávání pravidel hry mezinárodních smluv a dohod jsme svědky urážení tu ze zbabělého čecháčkovství (Havel), onde výhrůžkami znovuzavedením základní vojenské služby (Vondra), nebo označeními za zbabělce (Topolánek) a v neposlední řadě jsme oblažováni americkými častuškami naší jódlující ministryně obrany Parkanové, která navíc proslula svými rozvinutými argumentačními schopnostmi na TV Prima konstatováním, že argumenty pro základnu zapomněla.

Arogantní, zbabělý a kolaborantský postoj současné vládní koalice je dostatečně známý, takže nemá cenu plýtvat prostor pro jeho výčet. Nicméně pojďme se podívat, jak v tomto ohledu postupovala minulá vládní sestava v čele s ČSSD, která se nyní ostře staví proti umístění základen na našem území.

Dvacátého třetího července 2001 byl interpelován M. Zeman (ČSSD) na otázku rozmístění protiraketové základny v ČR, přičemž odpověděl s tím, že se v České republice nic takového nepřipravuje, Česká republika je rozhodnuta k žádným takovým krokům nepřistoupit, a že na teritoriu České republiky se nebudou budovat prvky protiraketové obrany v rámci americké národní protiraketové obrany.

Ale proč i přesto ČSSD stejně jako ODS nevěřím?

Navzdory tomuto vyhlášení v září 2002 tehdejší ministr obrany J. Tvrdík zaujal veřejně ve jménu ČR pozitivní postoj k možnosti rozmístění některých komponentů protiraketové obrany: „Vyjádřil jsem zájem České republiky zapojit se do tohoto programu. Nabídli jsme Spojeným státům možnost rozmístění systému protiraketové obrany na českém území.“

R. 2004 USA požádali ČR a Polsko o technické konzultace a česká vláda usnesením z 4.2.2004 rozhodla o zahájení jednání o technických možnostech rozmístění komponentů protiraketové obrany na našem území, a na základě tohoto usnesení česká vláda poskytla USA technické podklady a další informace.

V březnu 2006 jednaly Spojené státy s tehdejší vládou např. o termínu příjezdu expertního rekognoskačního týmu, který přijel 17.-25.7.2006. Jejich úkolem bylo posouzení tří možných lokalit pro umístění těchto prvků - Boletice, Libavá a Jince.

V polovině srpna 2006 navštívila česká delegace (ministerstvo zahraničních věcí a obrany) Washington pro další jednání.

Lze si tedy ve skutečnosti domyslet, jakým směrem by pokračovala jednání a dohody s americkou stranou, kdyby vládu sestavovala ČSSD.

Poměrně snadno si dokáži představit situaci odehrávající se v opačném gardu, tedy ČSSD hájící pozici umístění amerických prvků jejich obrany a ODS ostře vystupující proti. Inu gauner nalevo, gauner uprostřed, gauner napravo.

Co z toho všeho tedy plyne?

Zatímco si Slováci 29,14 procenty zvolili nejsilnější stranu, jejíž premiér netrpí syndromem méněcennosti a malosti, nemá problém i na mezinárodní scéně vystoupit s vlastním stanoviskem nejen k základnám ale i např. neuznáním nezávislosti Kosova, které se neslučuje s všeobecně přijímanou doktrínou kývání na vše americké, tak v Česku je tomu absolutně naopak.

Dokonce strana Smer v čele s R. Ficem stáhla slovenskou ženijní jednotku z Iráku, proti čemuž neoblomně stála i za doby její opozice, což lze řádně zdokumentovat na vyhlášení R. Fica v NR SR 6. února 2003.

Pro Slovensko vyjednává s iráckou vládou hospodářskou spolupráci zejména ve stavebnictví, ropném a vojenském průmyslu a v neposlední řadě strojírenství (tisková konference zveřejněná 18.8.2006), není to tedy stažení vojenské jednotky v důsledku trucovitého postoje navzdory USA, je možno pozorovat seriózní zájem na korektní oboustranné spolupráci.

Česko naopak poslušně zdvojnásobilo počet našich vojáků v Iráku a zvýšilo i finance pro tento účel, aniž bychom dostali české firmy nebo stát jakékoliv protihodnoty.

Odměnou jistě dostatečnou nám bude radarová základna, co více bychom si měli přát?

Ale tak to má přece být, když poddanství, tak poddanství do roztrhání těla a ještě k tomu za své!

A abych postihl duch tohoto článku, tak bych závěrem ocitoval krátký výňatek z tiskové konference R. Fica po jednání parlamentního výboru pro evropské záležitosti, který mě posloužil jako skvělé zakončení:

„... Buďte trošku takí statočnejší, novinári, veď Slovenská republika nie je v zajatí nejakých veľkých mocností a teraz že nemôžeme nič urobiť. Za to, že Američania chcú rakety alebo radary v Poľsku alebo v Česku, máme teraz my kričať presne to isté, lebo to chcú Američania? Alebo že za to, že Rusi niečo chcú, tak máme kričať to, čo chcú Rusi? Veď hovorme to, čo si myslíme my, že je správne..."