Jde o ropu, bláhovci

Není dosud stoprocentně prokázáno, že konflikt v Iráku vznikl kvůli ropě. Přesněji řečeno, nebyl zveřejněn přímý důkaz. Za uplynulý rok se však vyjasnilo tolik skutečností, že platnost tohoto výkladu dnes hraničí s jistotou.

Indicie lze rozdělit do celkem tří skupin: vývoje před invazí, událostí, jež nastaly po ní, a dění v posledních třinácti měsících. Nejdříve tedy fáze příprav: za prvé máme už potvrzeno, že Saddám Husajn se na sklonku své vlády snažil prodávat těžební práva korporacím, které vlastnili či spoluvlastnili tři stálí členové Rady bezpečnosti OSN: Francie, Rusko a Čína. Patrně tak chtěl přimět velmoci k uvolnění sankčního režimu a získat nové patrony. Po válce s Íránem, zmařené anexi Kuvajtu a vyhlášení boje na život a na smrt americkému Satanovi neměl Irák žádného spojence: ani v regionu, ani ve světě obecně. Husajn poměrně správně předvídal mocenský nástup asijských států. Dle lidí jemu blízkých si také hodně sliboval od Putinova příchodu do Kremlu. O pár let později by mu podobný kalkul možná vyšel. Na přelomu tisíciletí však jenom rozdráždil bývalé spolupracovníky Bushe staršího a někdejší Reaganovu mládež, jejíž voličská podpora v USA tehdy povážlivě sílila.

Za druhé je známo, že Paul Wolfowitz, onoho času náměstek na americkém ministerstvu obrany, přišel v únoru 2002 s plánem na vojenské obsazení jihoiráckých ropných polí. Dle oficiálních zdrojů vetoval jeho iniciativu Colin Powell, první z Bushových ministrů zahraničí. Ještě téhož roku však vznikla ve Washingtonu Ropná a energetická pracovní skupina, kterou Powellův úřad zastřešil. Výstupy z práce tohoto uskupení jsou dodnes povětšinou tajné. Díky iniciativě několika demokratických kongresmanů, z nichž nejznámější je zřejmě Dennis Kucinich, se ale potvrdilo, že jedním z úkolů této skupiny bylo „naplánovat co nejrychlejší rekonstrukci iráckého ropného průmyslu, poškozeného v důsledku případného konfliktu, a jeho brzké zpřístupnění zahraničním investorům“. Ukázalo se rovněž, že ve skupině působila i řada příslušníků iráckého exilu. Několik z nich – včetně pozdějšího ministra pro ropný průmysl Bahra Ulúma – se po invazi stalo páteří nového iráckého režimu.

Kromě Ropné a energetické pracovní skupiny působilo ve Washingtonu i jiné uskupení: takzvaná Cheneyho Task Force. Dal ji založit prezident Bush hned v roce 2001 na ministerstvu energetiky. Právě jejím prostřednictvím se podle Wall Street Journalu stýkal Dick Cheney se zástupci čtyř největších energetických koncernů severoatlantické oblasti: Chevronu, BP, ExxonuMobile a Royal Dutch-Shell. Dle jiných deníků měl Bushův viceprezident časté schůzky taktéž s jednateli firem ConocoPhillips, Halliburton a BearingPoint.

Na příkaz amerických soudů musela později Task Force svou činnost odtajnit. K novinářům se však dostaly pouze proškrtané a notně zcenzurované dokumenty, jež žádné kompromitující svědectví nepřinesly. Teprve před rokem a půl publikoval nezávislý novinář Joshua Holland na serveru Alternet. org výňatky z originálních textů, podle nichž se skupina usnesla, že kontrolu sedmaosmdesáti procent z irácké ropné produkce přeberou po Husajnově svržení nadnárodní korporace. K Hollandovu zjištění se oficiální místa nijak nevyjádřila. Už v lednu 2003 ale navázal na činnost Cheneyho uskupení patnáctičlenný výbor poradců, který měl v budoucnu na irácký ropný průmysl dohlížet. Předsedou výboru se stal nejprve Philip Carroll, bývalý výkonný ředitel Royal Dutch-Shell, a v říjnu 2003 pak Robert McKee III., kdysi to vlivná osoba v ConocoPhillips s četnými kontakty v Halliburtonu. Krátce po Husajnově pádu přebral výbor poradců část pravomocí vznikajícího ministerstva ropného průmyslu.

V této chvíli bylo již definitivně rozhodnuto, že transformace příslušného odvětví v Iráku nastane formou privatizace. Z pohledu nezatíženého obvyklou kritikou americké zahraniční politiky to ale pořád nemusí znamenat zištnou motivaci k válce – na obranu Bílého domu šlo až do tohoto okamžiku namítnout, že Bushova vláda upřímně věřila v přínos připraveného modelu, a to jak pro irácký lid, tak pro stabilitu v oblasti; že prostě důvěřovala zkušenostem nadnárodních společností a jednoduše zvolila řešení, které se s demokratickým plánem pro Irák apriori nevylučuje. Na počátku léta 2003 však došlo k událostem, které hypotézu o cílené snaze naložit s iráckou ropou ku prospěchu invazních velmocí potvrzují: Jay Garner, první z hlav koaliční správy, jenž odmítal začít s privatizací před svobodnými volbami, byl v květnu nahrazen Paulem Bremerem. Ze stejného důvodu pak vystřídal zmíněného Philipa Carrolla Robert McKee. Uskutečnění Bremerova výnosu číslo 39, který měl fázi rychlého rozprodeje započít, nakonec zabránilo jen povstání sunnitských ozbrojenců.

Zákon jako z Ázerbajdžánu

Na počátku druhé fáze, v níž můžeme najít další indicie pro úvodní tvrzení, sehrál nejdůležitější úlohu Mezinárodní měnový fond (MMF). Posaddámovský Irák potřeboval rychlou pomoc. U mezinárodních institucí, jež mají podporu chudých vítězů nad diktátory v popisu práce, byl ale stát zadlužen. Nedlužil pravda přímo Fondu, nýbrž takzvanému Pařížskému klubu, neformálnímu spolku bohatých států. Ten učinil irácké prozatímní vládě jasnou nabídku: pokud se podřídí programu strukturální adaptace, bude jí osmdesát procent částky prominuto. Třetina měla být přitom odpuštěna okamžitě, druhá po plné akceptaci příkazů Fondu a zbytek po třech letech, během nichž bude MMF sledovat plnění svých nařízení. Kabinet Ibráhíma Džáfarího si v úzkých nemohl dovolit odmítnout. V důsledku toho zanikla nejen většina dotačních režimů (ceny pohonných a topných hmot se zvýšily na pětinásobek, LtN č. 2/2006), ale i značná část vlivu, kterému se nově dosazení politikové těšili. V prosinci 2005 – měsíc před volbami – navíc Džáfarího vláda přijala od Fondu další peníze. Tentokrát s podmínkou, že do roka schválí nový uhlovodíkový zákon, to jest že kompletně změní legislativu vážící se k těžbě a prodeji ropy.

Jak se záhy ukázalo, užití slova schválí namísto připraví nebylo náhodné – návrh byl sice vytvořen Iráčany, nikoliv ale pověřenci vlády, nýbrž zaměstnanci nadnárodní korporace BearingPoint. Ti jej spolu s poznámkami z bagdádského ministerstva ropného průmyslu dopravili v červenci 2006 do Washingtonu, kde byl v několika podstatných ohledech přepracován. V září 2006 dostal předlohu k okomentování i Mezinárodní měnový fond. Když se pak na podzim vrátil pozměněný materiál do Iráku, dva ze tří původních autorů se jej ve zděšení raději zřekli.

Kabinet, kterému tehdy už předsedal současný premiér Núrí Málikí, si s oktrojovanou verzí nevěděl rady. Návrh ležel dva měsíce na vládním stole a iráčtí politikové prosili o úpravy. Marně. Na konci října přišlo jen formální prohlášení, že Spojené státy nezneužijí možností daných příslušným zákonem k posílení svého dohledu nad iráckým ropným průmyslem.

S přihlédnutím ke znění šlo o víceméně prázdné gesto. Návrh nebyl psán tak, aby umožnil Washingtonu přímo kontrolovat těžbu nebo prodej. Mechanismus zahraničního dohledu byl vypracován jen ku prospěchu určitých podniků a politických skupin. Zřejmě ne náhodnou shodou okolností se jednalo právě o ty, které se účastnily práce Cheneyho skupiny.

I přes neúspěšné vyjednávání se Spojenými státy prošel zákon nakonec kabinetem a v únoru loňského roku se dostal do parlamentu. Tam ovšem vzbudil takové pohoršení, že jej Málikího vláda nakonec stáhla bez projednávání. Několika poslancům, vesměs známým iráckým intelektuálům, se mezitím podařilo návrh okopírovat. Zásluhou Raeda Jarrara byl posléze přeložen do angličtiny a s pomocí dalších mírových aktivistů rozšířen do celého světa (LtN č. 10/2007).

Co konkrétně iráckým zákonodárcům na předloze tolik vadilo? Návrh je v podstatě legislativním balíčkem. Jedna z jeho částí mění úlohu Irácké národní ropné společnosti (INOC), státního podniku, který v minulosti prodej a těžbu ropy zaštiťoval. INOC má napříště kontrolovat jen sedmnáct z dosud osmdesáti prozkoumaných a k těžbě připravených nalezišť. Zbytek (a všechna neprozkoumaná) by měl být nabídnut zahraničním investorům. Budoucí vztahy mezi INOC, státem a investory ošetří takzvané dohody o sdílené výrobě (PSA), nebo též smlouvy o podílnictví. Jejich podstata je rozpracována v druhé části zákona. PSA se uzavírají na pětadvacet až pětatřicet let. Podíl ze zisku určují pro obě strany pevně, bez ohledu na inflaci, mezinárodní vývoj či posuny v cenách produktu (zde osmdesát procent pro korporace do splacení prospektorských nákladů a dvacet poté – dvojnásobek, co za Husajnovy vlády).

Na rozdíl od dohod o technické spolupráci, na jejichž základě podnikají nadnárodní společnosti v Saúdské Arábii, Kuvajtu nebo Íránu, obsahují PSA také stabilizační klauzule. Ty staví příslušné úmluvy nad zákony dané země a nutí signatáře řešit neshody mezinárodních arbitráží. Každou novelu, která by investora byť nepřímo poškodila, musí stát korporaci kompenzovat. Konkrétní znění PSA závazku je navíc povinně drženo v tajnosti. Návrh zákona nehovoří nijak konkrétně ani o ofsetových programech, ani o nutnosti zaměstnávat místní pracovní sílu či investovat do širší infrastruktury.

Třetí část balíčku vybízí ke vzniku orgánu, jenž fakticky splyne se zmiňovaným výborem poradců. Tím by irácká vláda definitivně ztratila možnost stanovovat těžební limity, a zároveň tedy nárok na členství v kartelu OPEC. Lidé z jmenovaných korporací by mohli ve výboru pracovat i nadále.

Konečně čtvrtá část reformy stanovuje princip, na jehož základě mají být přerozdělovány zisky z těžby a prodeje mezi jednotlivé irácké regiony (ovšem jen ta část, kterou vydělá erár). Tu se má klíčem stát počet obyvatel, přičemž pro kurdské oblasti je pevně stanoven sedmnáctiprocentní podíl.

Clintonovo poselství

Po zveřejnění plného znění zákona o irácké ropě se výše uvedené skutečnosti, stavějící dosavadní výklady invaze do nového světla, objevily i na řadě internetových serverů. Jejich zásluhou se proti předloze zdvihlo rozsáhlé hnutí odporu. Vláda Spojených států však na brzkém přijetí zákona přesto trvala. Během jara 2007 zavítal do Iráku ministr obrany Robert Gates, viceprezident Dick Cheney i ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. Všichni s jednotným poselstvím: zákon je třeba schválit stůj co stůj. Jedině tak prokáže irácká demokracie svou dospělost. Předem ztracené hlasování o návrhu se tudíž několikrát odložilo.

3. července 2007 předložil Málikího kabinet jinou, mírně přepracovanou verzi, která narovnává distribuci příjmů ve prospěch sunnitů a Kurdů – skupin, jež se stavěly proti zákonu nejvíce. Ani to však nepomohlo. Nový pokus pouze podnítil šest držitelek Nobelovy ceny míru k sepsání protestního dopisu, v němž postup okupačních mocností zásadně odsoudily.

Iráckou opozici následně podpořila i řada občanských sdružení, ženských spolků a také sto britských poslanců, kteří se od nátlaku z Washingtonu distancovali. V posledku vstoupilo kvůli zákonu šestadvacet tisíc iráckých odborářů do stávky.

Na sklonku loňského léta se z amerického pohledu situace takřka nevratně zkomplikovala: kurdská autonomní správa si schválila vlastní legislativu, na jejímž základě uzavřela již dvacet suverénních smluv. Málikímu tím byla poskytnuta záminka k opětovnému stažení původního návrhu. A v této fázi se celá záležitost nachází i nyní. Zdá se přitom, že ve spojitosti s finanční krizí na amerických burzách a s právě probíhajícími primárkami přešla Bílý dům také chuť dávat další ultimáta. Teprve v posledním týdnu se proslechly dosud nepotvrzené zvěsti, že ropné koncerny nabízejí každému z iráckých poslanců pět milionů dolarů, pokud se vysloví pro jejich zákon.

Jak bylo řečeno již v úvodu, ani poznání všech uvedených skutečností neopravňuje pozorovatele tvrdit, že Spojené státy napadly Irák výhradně kvůli ropě. Zmíněná fakta a nastíněné souvislosti přesto jednoznačně dokazují, že tento faktor sehrál významnou, ne-li rozhodující úlohu při plánování operace, jakož i v tom, co nastalo po ní. Ačkoliv tedy stále nemáme nezvratný důkaz o zištné motivaci Bushova válečného tažení, nelze již nadále význam hospodářských zájmů opomíjet: ani v novinářském výkladu iráckého dění, ani v odborných předpovědích dalšího vývoje. Každý, kdo tak učiní, bude buď nenapravitelně zabedněný, nebo nepoučitelně bláhový. Heslo „It‘s the economy, stupid“, jímž Bill Clinton v první prezidentské kampani předznamenával, že americká politika nebude po skončení studené války pouze idealistickým dílem, tím dostává po letech další rozměr.

Článek vyšel v Literárních novinách 2008-6 na straně 8 a na serveru Literárky v síti.