IZRUSA - války v zájmu „Nového světového řádu“

Kdo se ptá po smyslu tohoto Nového řádu, dostává zpočátku ne právě nerozumně znějící odpověď. Ale již při prvním poslechu či četbě jeho teoretických základů se vkrádá zcela zvláštní pocit: Na tomto novém pořádku se něco nezdá být v pořádku, ale nelze to okamžitě formulovat. Teprve intenzivní uvažování a systematická analýza umožňuje odpověď - a je zcela neuvěřitelná! Může totiž pocházet od ďábla nejvyšší inteligence, velkého protihráče v Goetheho „Faustovi“ nebo od „Samiëla“ (od 3. století), satana v judaismu a „hlavy všech démonů“ v židovské kabbale. (Odtud také název naší knihy!) Cílem „Nového světového řádu“ totiž není „svět dobra“ nebo „globus spravedlnosti“, nýbrž na Machivelliho „Il Principe“ (Vladaře) orientované, chladně vykalkulované a mimořádně brutální panství jisté mocenské skupiny, která se cítí jako legitimní pán světa.

Pokud jde o cíle, samozvaní páni světa se v žádném případě neohlížejí na vyšší hodnoty, jako je např. právo osob a národů na sebeurčení. Sice rafinovaně ustavičně mluví o „hodnotách“, ale rozhodně nemají na mysli totéž, co se pod nimi primárně rozumí v eticky zaměřených kulturách. „Nový světový řád“ je naopak formován tzv. sekundárními hodnotami jako např. „pořádek“ (který ovšem vládne i v koncentračních táborech), „spolehlivost“ (jíž se může vykázat třeba i kat) a „loajalita“ (jakou ve vnitrostátních věcech požadovali i dosavadní rekordmani „očisty vyhlazením“, bolševici).

Těmto cílům odpovídají i metody, jejichž prostřednictvím má být „Nový světový řád“ prosazen a které - jak si dále podrobně ukážeme - jsou již také dalekosáhle prosazovány. Jsou to metody, při jejichž pouhém jmenování se lidé zachvějí hrůzou a vyděsí. Ve středověku se obětem také před samotným mučením nejdříve ukazovaly příslušné nástroje a vysvětloval jejich účinek. Kdo to chce znát konkrétněji, tomu lze doporučit pohled do historie sedmi desetiletí komunismu v SSSR. Kdo dává přednost pouhé literatuře, má k dispozici proslulou Orwellovu vizi budoucnosti „1984“. Tam již není žádná soukromá sféra, nýbrž všudypřítomné „oko“ státu, Velkého Bratra. Novým ideálem je průhledný „občan v akváriu“. Podle svatouškovského (díky G. W. Bushovi již v USA běžného) odůvodnění se tím dosáhne „daňové poctivosti“ a „bezpečnosti před terorismem“. V „Novém světovém řádu“ je udavačství naráz ctností, tupá „věrnost státu“ již náhle není charakteristikou nacistického státu nebo sovětské diktatury, a koncentrační tábory (které se tak ovšem nenazývají) pro vnitrostátní „sabotéry Nového světového řádu“ i pro vnější „teroristické nepřátele“ se stávají normální věcí. Zdánlivé sebeomezování opozičních sil, chladnokrevné odstraňování svobody názorů a vymývání mozků (oběťmi jen sotva vnímané) i reedukace k poslušnosti vůči údajně „civilizaci“ ztělesňující řídící moci - to všechno neodmyslitelně patří k tomuto „novému“ řádu! A mučení k vynucení „pravdy“ z „podezřelých z terorismu“ je potom už jen posledním „logickým“ důsledkem.

První „prominentní“ zastánci toho návratu k barbarství, které se tak dávno považuje za překonané, již dávno pozdvihli své daleko slyšitelné hlasy. (Například v Německu profesor na mnichovské vysoké škole budenswehru Michael Wolfsohn, i ministr vnitra a policejní ředitel ve Frankfurtu Walter Schäuble.)

Není třeba být nezbytně křesťan, aby tváří tvář tomu člověk nepomyslel na Ježíšova slova: „Vy jste z otce ďábla!“ (Jan 8,44). A naši čtenáři sami později poznají, že pojem „Samiël“ rozhodně není nijak přehnaný. Nyní se však vraťme k bezprostředně hrozící vojenské popravě Íránu.

Jedno je předem jisté - bude to krajně nerovný boj. Proto je také, přinejmenším vojensky, vítěz již dopředu jistý. Írán je totiž ohrožován dvěma v současnosti asi neporazitelnými nepřáteli, kteří jsou (jak se později ukáže) svázáni tajným poutem a svůj postup plánují společně, na všechno neočekávané reagují pružně a své odpůrce nemilosrdně zbavují moci, mrzačí a při sebemenším odporu likvidují.

Kdo jsou tito nepřátelé Íránu (i když se za takové formálně neprohlašují, jako třeba „Dohoda“ v první a „Spojenci“ ve druhé „světové“ válce proti Německu)? Nuže, jednak je to světová vojenská moc číslo 1, tedy USA, a jednak světová politická moc číslo 1, Izrael. A protože obě tyto mocnosti již dávno (dále uvidíme, jak dávno) společně postupují jako rodní bratři, může se nejpozději od první protiirácké války před patnácti lety mluvit již otevřeně o tzv. „USRAEL“. Přesnější je zde ovšem označení jako aliance IZRUSA. Slovo aliance (tj. spojenectví s cílem společného postupu) je zde výstižnější než pouhé „USRAEL“, které spíše označuje pouze společenství smýšlení, z něhož je však již dávno vojenské společenství. Poznání, že tato navenek jako taková sice nevystupující, ale o to mocnější aliance již existuje dávno, má nepodceňovatelný praktický význam. Není zde v žádném případě pouze „izraelská lobby“ v USA, jak prokázal bývalý americký kongresman Paul Findley ve své stejnojmenné knize (viz literaturu). Teprve logické a z množství pozorovatelných skutečností odvozené poznání skutečné aliance nám rázem objasní až dosud nevysvětlitelné a zdánlivě rozporné jevy. Že je v překládané zkratce IRZRUSA na prvním místě Izrael a ne USA (což mohou mnozí povrchní pozorovatelé považovat za nepřiměřené), má svůj důvod v tom, že izraelská vláda a „izraelsky“ myslící osobnosti v USA dokonce i podle vlastních výpovědí vnucují Spojeným státům své mínění, a jen velice zřídka naopak. Do té míry tedy i v této zkratce „nevrtí pes ocasem“, nýbrž právě naopak.

Existence aliance IZRUSA ohledně politických i vojenských souvislostí pronikla až dosud do obecného povědomí jen jako nejasné tušení. Proto je třeba o ní mít jasnou vědomost. A toto vědění má pro nás rozhodující důsledky:

• Nechceme-li „Nový světový řád“ válek se hřbitovem národů ani „mír“ na způsob „Velkého Bratra“ z Orwellova románu „1984“ spolu s pro něj vytvořenou řečí „political correctness“,
• chceme-li zabránit, aby „nepřátelé světového státu“ byli psychiatricky „pacifikováni“ a „sabotéři míru“ museli trpět ve věznicích,
• chceme-li, aby koncentrační a mučicí tábory pro „teroristy“ i vymývání mozků pro „nepoučitelné“ patřilo už konečně barbarské minulosti,

pak musíme své dosavadní myšlení i činnost v rozhodujících bodech důkladně změnit. (Závěrečná kapitola naší knihy přináší široké spektrum konkrétních návrhů

pro naši budoucí politickou činnost.)

„Odpůrce Nového světového řádu“ zostouzet a znemožňovat nebo rovnou zabíjet?

Jak snadno se libovolná země může stát „nepřítelem Nového světového řádu“ a tím i kandidátem na seznamu vojenské popravy zcela zvláštního druhu, to si ukážeme v kapitole 7. Nyní se nejdříve podíváme na momentálně nejaktuálnější případ, na kandidáta smrti, Írán. Proti tomuto státu již dlouho - od roku 2000 dokonce i oficiálně prokazatelně - plánovaná válka bude vedena s naprosto nerovnými zbraněmi. Ze strany útočníka, tj. IZRUSA, se na téměř bezbranné obyvatelstvo snese krupobití raket a gigantický koberec bomb stejně tak, jako již roku 1991 v první útočné válce proti Iráku, roku 2001 v „trestné válce“ proti Afghánistánu i v druhé útočné válce roku 2003 proti Iráku. Navíc budou proti Íránu nasazeny ještě nové a mnohem strašnější zbraně, otestované již při přepadení Libanonu Izraelem roku 2006 . Lidé v Íránu budou umírat za nepředstavitelného utrpení, pozůstalí budou oplakávat statisíce mrtvých. A v němém zděšení z činů ďábla pak v jejich srdcích nadobro vyhasne víra v dobro a spravedlnost.

Pokud se vláda Íránu bezpodmínečně a pokorně nepodřídí požadavkům IZRUSA, nebude-li tedy zhanobena hrdost tohoto národa, bude Írán podle vůle svých nepřátel „zakošerován“, tedy odsouzen k pomalé smrti vykrvácením bez sebemenší možnosti záchrany. Írán, jak jej nyní známe, ztratí svou dosavadní existenci, a jeho zdeptaný lid už poté nebude tentýž.

Stejně se vedlo před více než šedesáti lety Německu a Japonsku. Jen o málo let později to byly velké oběti číslo 3 Korea a 4 Vietnam. V případě obětí č. 5 a 6, Afghánistánu a v krátkém odstupu hned dvakrát po sobě napadeného Iráku byly již všechno ještě zhoršující „ISR“-komponenty IZRUSA mimořádně zřetelné jak v psychologickém, tak poté i vojenském vedení války.

A právě tento aspekt je až překvapivě stejný ve všech šesti výše jmenovaných případech. K tomu si později řekneme více.

Co čeká obětované státy v případě prohrané války? Na to je okamžitá odpověď. Buď budou rozděleny na severní a jižní část (jako Korea a Vietnam) nebo dokonce na tři státy, jak se „navrhuje“ přinejmenším pro Irák, nebo budou doslova rozčtvrceny jako v případě Německa.

Afghánistán zůstal rozdělení ušetřen, ale zato bylo jeho obyvatelstvo „bombardováním vráceno do doby kamenné“ . Rovněž po porážce nerozdělené Japonsko se stalo obětí - nikoli vítěznými mocnostmi jako takovými, nýbrž neviditelnými plánovači světových válek - uloženého „trestu“ dvou atomových pum, z toho jedné plutoniové (na Nagasaki), jejíž použití je již samo o sobě obrovským zločinem proti lidskosti vzhledem k nepředstavitelně dlouhému poločasu rozpadu plutoniové radiace (24 110 let)! Atomové bomby byly podle vůle tehdy již převážně v USA sídlících zločinných dirigentů světa původně zamýšleny na Německo, které tomuto osudu uniklo jen kapitulací svých armád (v očích nepřátel Německa ovšem „předčasnou“) . Že japonský císař rovněž kapituloval již před svržením atomových bomb (i když nejprve jen telefonicky), o tom nechtěli samozvaní soudci světa, posedlí starozákonní myšlenkou vyhlazení národů, nic slyšet.

Na následky nepředstavitelně dlouhodobého radioaktivního záření dodnes po více než 60 letech v Japonsku každoročně umírají tisíce lidí. A ještě i v roce 2100 na ně budou Japonci trpět dříve, než zemřou. „Nelze stát beztrestně na špatné straně!“ znělo již roku 1945 osudné heslo. Jeho „architekti“ jej o 55 let později nechali znovu zaznít z úst G. W. Bushe v mnohem prostší, ale tím srozumitelnější podobě, když šlo americké vládě o postoj ostatních států ke strategii „Nového světového řádu“: „Buď jsou s námi, nebo s námi nejsou. Potom jsou proti nám!“

Černobílé myšlení, jehož překonání bylo ještě nedávno považováno za vymoženost duchovní kultury, se ovšem neobjevilo jen tak bez příčiny. Má své kořeny v ideologii politických teoretiků „Neo-Cons“, záměrně chybně označovaných za „neokonzervativce“. Tato skupina teoretiků je usazena především v USA a Izraeli.

Zmíněná teorie, přesněji řečeno ideologie je asi od roku 1980 stále častěji zmiňována v souvislosti s velkou celosvětovou politickou hrou IZRUSA. Této nesmírně sebevědomé a mimořádně vlivné skupině židovských emigrantů a jejich - až na několik málo výjimek - rovněž židovských duchovních žáků musí být pro její význam jako klíči ke světové politice od roku 1970 věnována zvláštní kapitola. (Jde o „skupinu intelektuálů, která se rekrutovala z liberálních a socialistických podněcovatelů II. světové války“.)

Při plánovaném ďábelském útoku na Írán není žádná šance na přiměřenou obranu. Bombardování letectvem USA a jejich spolupachatelských států bylo již dávno velice pečlivě naplánováno a nezřídka také i hrůzostrašně provedeno. Nejděsivějším příkladem toho je noc z 12. na 13. únor 1943 v Drážďanech, kde bomby padaly záměrně tak, aby při následných požárech zaživa uhořelo co nejvíce lidí. Měli být „upečeni“, jak se výslovně vyjádřil tehdejší britský premiér, vysokostupňový zednář a „demokratický“ bojovník proti „barbarským Němcům“ Winston Churchill, i když po smrti „starého“ Německa jemnocitně prohlásil, že asi bylo „poraženo nesprávné prase“.

Pro Írán plánované plošné zasažení raketami a zasypání velké části jeho území bombami všeho druhu vnese novou „kvalitu“ do již tak hrůzného válečného utrpení: Obyvatelstvo Íránu totiž po mnohá desetiletí a snad i staletí (!) nebude mít šanci uniknout smrtelnému nebezpečí leukémie a dalších početných chorob z ozáření, protože USA vedle střel s „ochuzeným uranem“ , nasazených již v irácké válce, hodlají tentokrát použít i „malé“ atomové bomby („Mini-nukes“). Na straně obránců není nic ani přibližně rovnocenného. Z vojenského hlediska je Írán doslova trpaslík vedle USA a Izraele, který se mezitím vypracoval na třetí místo mezi jadernými mocnostmi (s údajně více než 400 jadernými hlavicemi).

Dokonce ani íránským prezidentem ohlášených 40 000 sebevražedných obránců nemůže zabránit peklu ve vlastní zemi, protože Írán nikdy nechce napadnout USA, nýbrž naopak USA Írán. Proto také tyto speciální jednotky mohou zareagovat nejdříve bezprostředně po prvním vojenském úderu IZRUSA, jestliže toho budou vůbec schopné. Pokud všechno půjde podle dosud známých plánů „Shock and awe“1 agresorů, bude tento bleskový první úder ještě mnohem strašnější než „preventivní“ úder z roku 2003 proti Iráku . Světovou veřejností odsuzované použití atomových zbraní je USA a Izraelem zcela ignorováno a politickými jestřáby dokonce požadováno! IZRUSA obviňuje Írán již z pouhé možnosti vývoje jaderné technologie.

Kritické pozorovatele obou válek IZRUSA proti Iráku již roku 1990 napadlo, že ve veřejně vyhlašovaných plánech vojenské popravy této oběti je viditelné až nápadně mnoho vyslovené nenávisti. Hrůzostrašné fantazie ohledně způsobu, jímž má být protivník (označený za nepřítele lidstva) potrestán za svou vzpurnost, přivedl nemálo pozorovatelů k asociaci s pojmem „zakošerování“ , a to vzhledem k vysoce nadprůměrnému počtu lidí židovského původu mezi nejzuřivějšími podněcovateli války. Při židovském košerování zmírá neomráčené zvíře velice trýznivě, tj. pomalu a až do konce při plném vědomí. Z etického hlediska je to jednoznačné barbarství vůči zvířeti a na věci nic nemění ani skutečnost, že v mosaickém židovstvu a islámu je košerování odůvodněno religiózně.

V jedné z dalších kapitol uvidíme, že také v případě podobného barbarství vůči lidem, a to zvláště spočívajícím na myšlenkových pochodech talmudského i americko- evangelikánského základu, se využívá religiózního hlediska k ospravedlňování bezpráví a satanských ukrutností. Pokud je politický rigorismus se svými doprovodnými jevy brutalitou a krutostí odůvodňován religiózně (o „světském“ ospravedlňování si povíme později), vzniká zde pro eticky a lidsky smýšlející mimořádně obtížný problém:

„Pokud se lidskost nemá projevovat pouze v teorii a v nedělních kázáních, musí být na jedné straně zpochybněny určité religiózní základy zmíněného věroučného postoje. Na druhé straně se (přinejmenším v evropských kulturních kruzích) od každého člověka očekává, že nebude směšovat náboženství se všeobecně závazným zákonodárstvím. Mnoho lidí považuje náboženství za absolutní tabu a proto v některých zemích zaručuje ústava náboženství mimořádnou právní ochranu. V poslední kapitole naší knihy se pokusíme na tuto zdánlivě nezměnitelnou bezvýchodnost podívat z jiné perspektivy. Musíme si ovšem přitom vždy být vědomi obrovských dimenzí tohoto problému. Vraťme se však po odbočení zase k zásadnímu, k plánované popravě Íránu ze strany IZRUSA a k otázce, zda je výraz „košerování“ v tomto případě oprávněný.

Řekneme si to velice stručně. Oběti bombardování, raketového ostřelování a nastražených min budou při dnes již téměř otevřeně vyhlášeném použití radioaktivních a chemických prvků umírat ještě mnohem déle a trýznivěji než ubohá zvířata při rituální porážce. Jejich utrpení se často nebude měřit na minuty nebo hodiny, nýbrž na roky. A to všechno rovněž při plném vědomí! Tento způsob zabíjení obětí se nejenže podobá košeráckému zabíjení zvířat, ale ohledně doby utrpení jej ještě daleko překonává.

Je zde ještě další shoda, která výraz „košerování“ opravňuje. Stejně jako při rituálním porážení zvířete není původce utrpení oběti znám, nýbrž je s ním smířena.

A pokud se při předcházejícím válečnickém štvaní vkládá do hry i nenávist, je utrpění obětí nejen žádoucí, ale dokonce s potěšením připravované, jako jsme viděli v případě záludné hrůzostrašné propagandy „spojenců“, líčící démonizované Němce jako „Huny“ a „nacistické barbary“. Z tohoto pohledu pak již výraz „zakošerování“ z podtitulu naší knihy, který na první pohled vypadal tak přemrštěný, není sebeméně neoprávněný. Výraz je spíše potřebný a žádoucí k ukázání zrůdného charakteru vedení války, jak ji praktikovaly USA vůči Iráku a Afghánistánu, a nedávno Izrael proti Libanonu. Světová veřejnost musí být právě tímto výrazem vyburcována.

Co nyní bezprostředně očekává Írán, je přesně totéž. Dost možná že této zemi hrozí cosi ještě mnohem horšího, protože jeho vláda na rozdíl od rovněž tak démonizovaného Saddáma Husajna udělala z pohledu IZRUSA něco absolutně neodpustitelného:

Šéf íránského státu před celým světem naplno jmenoval pevné pouto, které mezi USA a Izraelem existovalo již od samého počátku židovského státu, ale nikdy nebylo otevřeně přiznáno. Tím pevným poutem je „sionismus“, jak to formuloval íránský prezident. Zda jde o výstižné pojmenování, je zde zatím druhořadé.

Naproti tomu bylo důležité, že tím - i když verbálně dosti radikální formou – otevřel světu oči k poznání pro svět té nejnebezpečnější ideologické a militaristické aliance.

Naše kniha svým pojmem IZRUSA jen vyvozuje logické důsledky ze skutečností, jež analytici politických světových událostí posledních šedesáti let již dávno rozpoznali, a které po trefném vyjádření prezidenta Ahmadínedžáda mohou přivést k zamyšlení i důvěřivé stoupence současných vlád USA a Izraele, a dokonce je i přimět zastydět se nad vlastní zatvrzelou naivitou.

V této souvislosti je třeba si otevřeně promluvit také o dalším choulostivém aspektu. Je mnoho Němců, kteří se stydí ba dokonce přímo bojí, že by si svou kritikou metody rituálního košerování, odporného židovského i islámského obyčeje, vysloužili výtku z „antisemitismu“.

K otázce tohoto doslova smrtícího a v současném Německu velmi používaného slůvka již všechno podstatné řekl odvážný autor Johannes Rothkranz. Jeho argumentace je pro davy horlivých a nekritických uživatelů tohoto falešného výrazu nejen zahanbující, ale duchovně přímo zničující. Ve vymezeném rámci naší knihy nemůžeme tento důležitý pojem v souhrnné formě představit a proto musíme čtenáře odkázat na druhý díl, kde bude podán s potřebnou důkladností. Zatím se tedy musíme spokojit s odkazem na příslušnou literaturu .

První dvě kapitoly z knihy Samiëlova sedmá oběť aneb Zakošerování Íránu, kterou nabízí ke stažení ve formátu PDF Národní vzdělávací institut zde: http://www.vzdelavaci-institut.com/_files/download/comment.php?dlid=156.