Poučení z krizového vývoje po americku
21.9.2007 Komentáře Témata: Severní Amerika 785 slov
Historik a autor William Blum uvádí, že během let 1945 až 2005 se USA snažily svrhnout více než 40 cizích vlád a potlačit více než 30 národně-osvobozeneckých hnutí. Nemohu si vzpomenout, že by jakákoliv velmoc ve známých dějinách tolikrát intervenovala do cizích záležitostí ve svůj prospěch. Imperiální ambice SSSR hrály podstatnou roli při formování poválečné americké zahraniční politiky. Obě velmoci se spolu utkávaly především v zemích třetího světa prostřednictvím podpory lokálních vlád a hnutí a rozdmýcháváním místních svárů. V roce 1962 dospělo soupeření obou stran k fatální krizi, které představovala ohrožení fyzické existenci lidstva.
Mnozí kritikové vlády Bushe ml. tvrdí, že tento muž a jeho společníci naprosto poničili dobrou pověst Spojených států a zpochybnili jejich roli vůdčí demokratické velmoci. Ideologické šidítko vytvořené liberálními intelektuály i politiky vykresluje některé americké prezidenty coby demokracii a lidským právům oddané služebníky. Humanitární intervence a humanitární bombardování se staly jakousi doktrínou liberálních a levicově smýšlejících lidí. Prezident Kennedy, jemuž tragická smrt vynesla aureolu mučedníka, je mnohými stále považován za apoštola demokracie a lidských práv. Za tisíc dnů ve svém úřadě autorizoval a vylepšil ekonomickou a teroristickou kampaň proti Kubě, již zdědil po svém předchůdci, například biologickou válkou, které podlehly stovky lidí, většinou dětí, a vyhazováním hotelů, továren a skladů do vzduchu atd. Tato kampaň pod názvem Operace Mongoose byla jednou z hlavních příčin, jež vedly ke kubánské krizi, kdy stálo lidstvo krůček od své záhuby. V roce 1962 začal Kennedy chemickou a bombardovací kampaň proti Jižnímu Vietnamu, za účelem zničení „viru komunismu“, která o tři roky později nabrala děsivých rozměrů. Prezident James Carter, nositel Nobelovy ceny za mír, jestřáby z Republikánské strany nazýván „měkkota“ a „komunista“, posvětil bombardování vesnic a dalších civilních objektů ve Východním Timoru napalmem a plně podporoval nikaragujského tyrana Somozu v brutálním potlačování populárního odporu. Bill Clinton poté, co byly napadeny americké ambasády v Keni a Tanzanii teroristy z Al-Kajdy nařídil bombardovat Afghánistán a Súdán. V druhém případě, aniž by bylo přesně zjištěno, zda se jedná o hnízdo teroristů, bylo zničeno farmaceutické zařízení, které poskytovalo životně důležité léky milionům lidí. Vyšetřování tohoto zločinu však bylo v OSN pozastaveno. Sankce „hromadného ničení“ uvalené na Irák Bushem st. a prodloužené Clintonovou administrativou způsobily smrt půl milionu dětí do pěti let věku, v podstatě zdecimovaly iráckou střední vrstvu a paradoxně přimkly bezmocnou populaci k Saddámu Husajnovi. Přes hromadné protesty ze všech stran nebyly zrušeny a mají na kontě kolem milionu mrtvých Iráčanů.
Za šest let po událostech, které údajně změnily svět se na světovém kolbišti i v Americe odehrála nejedna tragédie, ale bylo dosaženo i pozitivních výsledků. Americká společnost, poznamenaná hrůzami z 11.září, byla během šesti let zbavena některých nedotknutelných práv. Vina se stala stigmatem drastickým omezováním osobní svobody zákony Patriot Act I, II, odposlechy, ostrakizací odpůrců Bushovy politiky, výpověďmi ze zaměstnání, výhružkami, výrazným přesunem peněz daňových poplatníků ze sociálního sektoru k válečným a vojenským účelům hlubokým prohloubením propasti mezi bohatou elitou a miliony chudých Američanů.Bushova administrativa přijala zákony, které jí postupně posilovaly. Tzv. Fast Track omezil pravomoci amerického Kongresu, a posilnil tak postavení prezidenta. Tzv. Military Commission Act z loňského roku postavil mimo zákon 11 milionů přistěhovalců, kteří jsou po statisících deportováni z USA a uvolnil z federálních prostředků finance na stavbu zdi na hranicích s Mexikem. Amnesty International ve zprávě kritizující tento zákon mimo jiné uvedla, že tento posvěcuje tajné zadržování podezřelých osob (může to být prakticky kdokoliv), mučení a další nehumánní zacházení s vyslýchanými, zrušení habeas corpus, tedy práva zpochybnit legitimitu obvinění a soudního přelíčení, prodloužené zadržování podezřelých na dobu neurčitou atd.
Jak uvedeno výše, uskutečnily se také pozitivní kroky, odstartované teroristickými útoky na WTC. S napadením Afghánistánu a Iráku se v USA a po celém světě zmobilizovaly miliony lidí, které tyto jednostranné počiny Bushovy vlády ostře odsoudily. Většina amerických voličů znechucená katastrofou v Iráku a Afghánistánu dala loni mandát Demokratické straně při volbách do Kongresu za slib, že uskuteční vše proto, aby byla válka ukončena a prezident Bush s viceprezidentem Cheneym obžalován a odvolán z funkce. Nestalo se a demokraté dál udržují válečnou mašinérii v chodu. Byla sepsána petice, kterou již podepsalo přes milion Američanů, požadující obžalobu a odstoupení tandemu Bush-Cheney. Mluvčím protiválečného hnutí se stala Cindy Sheehan, matka vojáka zabitého v iráckém pekle. 15. září se ve Washingtonu DC. v souvislosti s vystoupením generála Paetruse, který podle očekávání vychvaloval úspěch amerického snažení v Iráku politikou „nárůstu“ (surge), tedy navýšením vojenských jednotek letos v lednu, uskutečnilaprotiválečná demonstrace, na kterou navázaly další až do 20. září. Celkem se demonstrací zúčastnilo na sto tisíc lidí různého politického přesvědčení, dvě organizace vojáků, kteří spatřili iráckou katastrofu na vlastní oči: Veterans Against The War a Veterans For Peace. Všechny však spojovalo jediné přesvědčení, a to bezpodmínečné a brzké ukončení největší katastrofy nového milénia. Nabízí se paralela: vietnamská válka začala v roce 1962 a masové demonstrace proti ní až o pět let poté; je možné, aby se inspirativní 60.léta opakovala a přinesla nejen americké společnosti tolik kýžené změny?