Laskavé banky spěchají na pomoc zadluženým majitelům domů

Další pokračování volného seriálu o peněžních systémech

Vladimír Stwora

5.9.2007 Komentáře Témata: Finance, peníze 1729 slov

FED a další finanční instituce vydaly výzvu bankám a hypotečním firmám, aby v případě, že dlužníci nebudou schopni platit zvýšené měsíční splátky, postupovaly vůči ním "mírně". Tj., aby jim domy hned nezabavovaly, ale namísto toho se snažily s každým dlužníkem nějak "domluvit".

Zvýšení měsíčních splátek hrozí do konce roku přibližně dvěma milionům hypoték (mluvím o americkém trhu), jsou to lidé, kteří mají půjčky s proměnnou (variabilní) úrokovou mírou.

Co se tou "pomocí" míní? Tzv. refinancing. Jednoduše řečeno, nabídnout změnu smlouvy. Z variabilní úrokové míry, která se mění podle současné základní úrokové míry stanovené FED, na pevnou sazbu na mnoho let dopředu. Tím budou dlužníci chránění před případným nárůstem úrokové míry. Samozřejmě, že pevná sazba musí zohlednit toto riziko také, takže bude mnohem vyšší, než současná variabilní sazba.

Druhým záchranným kruhem je rozpočítat hypotéku na delší časové období. Z typických 20 až 25 let třeba na padesát. Tím se měsíční platba zřetelně sníží. Co na tom, že splácet hypotéku budou ještě děti dlužníka a děti jejich dětí? V Japonsku už teď není nemožné uzavřít hypotéku na 80 let dopředu.

Myslím, že výpočet úroků je všem znám, přesto neuškodí malý příklad. Předpokládejme, že si půjčím 500 tisíc dolarů (průměrná cena dnešních domů v mnoha místech USA) na 7,5%, úrok vypočítáván šestiměsíčně:

Na období Měsíční splátka Z toho úroky
u první splátky
K umoření
dluhu jde
Kumulované úroky
za celé období
25 let $3 658 $3 077 $581 $597 335
50 let $3 156 $3 077 $79 $1 394 087

Současně se navrhuje, aby dlužné částky, které dlužník není schopen teď platit, byly připočteny k základu.

Je tedy zajištěno, že dlužníci se z dluhů jen tak nedostanou. Budou platit a platit a platit.

Dovoluji si připomenout, že každá hypotéka, kterou banka vystaví, je hrazena fiktivními penězi ze vzduchu (nikoliv těmi, které si do banky uložili střadatelé). Banka vytvoří peníze administrativní cestou. Prostě vypíše šek. Kdysi platilo, že banka může vypůjčit jen nevelkou část z celkové sumy uložených vkladů, typicky to bývalo kolem 20 %. Ale to bylo v době, kdy i peníze samotné ještě byly kryty zlatem a jinými drahými kovy a nebylo tak snadné je vyrábět ze vzduchu, jako dnes.

Doba pokročila. Díky provázanosti bank mezi sebou a díky centrální bance, není dnes výjimkou půjčovat 80 až 90 % nad skutečnou hodnotu svých vkladů. Chybějící hotovost pro výplaty, pokud by ji banka potřebovala, se přelije z jiných bank nebo přímo z centrální banky. Bankovní domy, místo aby si navzájem konkurovaly, ve skutečnosti spolupracují. Bankovní průmysl si tak vypomáhá navzájem zakrývat své zločinecké praktiky. Je to jako prodávat zboží, které nemáte. A je to zcela legální.

Naproti tomu splátky na takovou půjčku peněz vyrobených ze vzduchu jsou hrazeny skutečnými penězi plus úrokem, který je rovněž hrazen skutečnými penězi. Ten úrok – zvláště zpočátku – typicky představuje 9/10 měsíční splátky. Co nazývám „skutečné peníze“? To jsou peníze, které musel někdo vydělat (a zaplatit z nich daně). Tedy musel investovat svou skutečnou práci.

Nedokáže-li dlužník platit, banka reaguje zabavením zadluženého majetku. To je komodita která má rovněž svou skutečnou hodnotu. Někdo do ni vložil práci.

Banky tedy neinvestují téměř nic, neriskují nic (mohou vždycky dům zabavit, jeho hodnota zůstane), přesto vydělávají na každé půjčce několik set procent zisků. A nejde jen o hypotéky. Mluvíme o každé půjčce. Předpokládejme shora uvedený příklad – půjčku 500 tisíc dolarů. Banka vystavila šek na tuto částku, ve skutečnosti 90 % z těch peněz vůbec nemá. Tedy investovala jen 50 tisíc. Přesto se jí za 25 let vrátí na úrocích 597 335 dolarů. A to ve skutečných penězích. To je zisk 1 195 %. Něco padne na inflaci, ale i tak je ten zisk pohádkový. Aniž by hnula prstem. Aniž by vyrobila jedinou hmotnou věc, jediný produkt, ze kterého by měl někdo užitek. Které jiné podnikání je tak lukrativní?

Když jsme u té inflace, každá taková půjčka fiktivními penězi ji vlastně zvyšuje, neboť vrhá do oběhu peníze vyrobené administrativní cestou ze vzduchu. I když tyto peníze po zaplacení dluhu zase ze systému zmizí, úrok na ně už nikoliv.

Diví se někdo, že tři hlavní náboženství světa (judaizmus, křesťanství i islám) do 18. století považovala každou půjčku na dluh za lichvu a za ďáblův nástroj? Zajímavý historický pohled umožňuje Bernard Lietaer ve své knize Budoucnost peněz:

Úrok

Poslední charakteristikou společnou všem národním měnám je úrok. Zde opět žijeme v přesvědčení, že úrok neodmyslitelně patří k penězům, přičemž za­pomínáme, že většinu historie tomu tak nebylo. V skutečnosti všechny tři „náboženství Knihy“ (judaizmus, křesťanství a islám) důrazně zakazovaly lichvu, kterou definovaly jako jakýkoliv úrok z peněz. Dnes už jenom islámští náboženští vůdcové toto pravidlo stále připomínají. Někdy se zapomíná, že až do 19. století katolická církev patřila mezi hlavní bojovníky proti „hříchu lichvy“.

Lichva a náboženství

V judaizmu byla lichva zakázána jen mezi Židy. „Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoli, co se půjčuje na úrok“. (Deuteronomium 23:20). To však Židům umožňovalo, aby s úrokem půjčovali ne-Židům. Tato praxe byla jednou z příčin jejich neoblíbenosti ve středověku. Islám je ve svém odsouzení mnohem důslednější. „To, co jako lichvu berete, aby to přineslo rozmnožení vzaté z majetku jiných, to nepřinese u Boha úrok žádný. (Korán, súra 30:38). Vzhledem k tomu, že vývoj moderního světa probíhal pod vlivem křesťanství, je pro naše účely nejpodstatnější právě změna, k níž u tohoto náboženství postupem let došlo. Důraz, s jakým církev zpočátku prosazovala učení o lichvě, je srovnatelný jen s dnešním důrazem na sexuální hříchy a umělé potraty. Jeden z prvních církevních otců, Klement Alexandrijský, to vyjádřil slovy. „Zákon zakazuje půjčovat bratru na úrok, přičemž bratrem se nemíní jen ten, kdo se narodil těm samým rodičům, ale taky každý člověk stejné rasy a stejných citů... Nepovažujte toto přikázání za filantropii.“

Seznam koncilů, které tuto praxi odsoudily jako velmi opovrženíhodný hřích, je impozantní: Elvíra (305—306 po Kr.), žádný" (314), Nice (325), Kartágo (348), Taragona (516), Aix-la-Chapelle (789), Paříž (829), Tours (1153), lateránský koncil (1179), Lyon (1274), Vídeň (1311). Posledně jmenovaný byl dokonce radikálnější než všechny předešlé; kterýkoliv vládce, jenž by nepotrestal pachatele lichvy, měl být exkomunikován (i kdyby s tím samotný panovník neměl nic společného!). Protože tato praxe se často zakrývala různými triky, osoby půjčující peníze byly povinné ukázat své účty církevním autoritám. Pátý lateránský koncil (1512—1517) znovu zdůraznil definici hříchu lichvy jako „příjmu jakéhokoliv úroku za peníze“.

Úrok poprvé v západním světě legalizoval v roce 1545 Jindřich VIII. poté, co se rozešel s papežem. Poprvé byla původní doktrína zkoumána v samotné katolické církvi v roce 1822. Žena z francouzského Lyonu přijala úrok za peníze a bylo jí odepřeno rozhřešení, pokud tento nečestně získaný výdělek nevrátí. Biskup Rhedon se obrátil se žádostí o objasnění na Řím, který odpověděl: „Oznamte žadatelce, že odpověď na tuto otázku obdrží v pravý čas; ... pokud bude připravena podrobit se pokynům Svatého stolce, může ji být zatím uděleno svátostní rozhřešení“. Další prohlášení bylo přislíbeno v roce 1830 a pak z Kongregace pro nauku víry v roce 1873. Přislíbené vyjasnění podle všeho nikdy nepřišlo. Hřích lichvy nikdy nebyl oficiálně zrušeny, ale jednoduše zapomenutý. Později byla lichva předefinována jako půjčování na nadměrný úrok.

Esteile a Mano Carota, dva mexičtí katolíci, ve snaze poskytnout úlevu latinskoamerickým zemím, které trpěly důsledky finanční krize v osmdesátých letech 20. století, se v roce 1985 obrátili s formální žádostí na Vatikán, aby vyjasnil svou pozici týkající se lichvy. Obdrželi odpověď od nejvyšší autority Kongregace pro nauku víry kardinála Ratzingera, jenž jim potvrdil, že v doktríně o lichvě nebyla vypracována žádná nová definice a že k žádné změně v ní nikdy nedošlo. Jejich pokusy o vyhledání expertního názoru mezi jezuity, augustiniány, dominikány, salvatoriány a dokonce profesory morální teologie v seminářích Třetího světa vyučujících teologii ekonomické spravedlnosti, neuspěly, protože nenašli nikoho, kdo by si pamatoval zapomenutou doktrínu lichvy.

Důsledky úroku

Negativní dopady úroků na půjčky, jež vytvářejí peníze, jsou ze všech čtyř rysů nejméně pochopené. Nicméně důsledky úroku na společnost jsou pronikavé a mocné. Proto si zasluhují podrobnější zkoumání. Způsob, jakým je úrok zabudován do peněžního systému, má tři dopady:

  1. Úrok nepřímo povzbuzuje systematickou soutěživost mezi účastníky v systému.
  2. Úrok pořád podněcuje potřebu stálého růstu, dokonce i když při něm skutečná životní úroveň stagnuje.
  3. Úrok koncentruje bohatství zdaňováním velké většiny ve prospěch malé menšiny.

Upozorňuji, že předchozí historický pohled na úroky se týká striktně půjčování skutečných peněz, tedy peněz, které věřitel musel fyzicky před půjčkou vlastnit. Úrok byl původně zdůvodňován věřiteli tak, že je nutno kompenzovat je za ztráty, neboť peníze, které půjčili, nemohou využít jinak. Jak ale zdůvodnit úrok tam, kde věřitel ty peníze neměl ani před půjčkou? V okamžiku půjčky je prostě vyrobil ze vzduchu, takže o nějakém "využití jinak" není řeči. Ten podvod s půjčkami je tak grandiózní, že řada lidí tomu prostě odmítá uvěřit. Mezi jinými například moje manželka, která, ačkoliv vystudovala ekonomii na vysoké škole, dodnes věří tomu, že banky půjčují peníze, které si tam lidé uložili. "Jak by mohli," ptá se, "půjčovat peníze, které nemají?" Inu. mohli. A nejen mohli, ale je jejich hlavní činnost. :-)

Jsme tak popleteni, že považujeme tuto praxi za normální, na žádné ekonomické škole se neučí skutečná podstata funkce dnešních bank a nenajdou se noviny, které by věci nazvaly pravým jménem. Naopak. Článek, který dal popud vzniku tohoto textu, vyšel na msnbc.com a jmenuje se Fed urges loan companies to help borrowers. Je laděn – jak jinak než optimisticky.

A to jsme se ještě ani nedotkli samotné funkce centrální banky, která má právo vyrábět všechny peníze ze vzduchu a půjčovat je na úrok státu a dalším bankám, ačkoliv je jasné, že nikdo nikdy nebude mít možnost ten dluh splatit.

Jedině návrat ke zlatému standardu by mohl tento hyenismus bank poněkud zmírnit. Všimněte si, že žádná politická strana světa, žádný stát vůbec o tom neuvažuje. Náhoda?

Jsme otroci a můžeme si za to sami. Pochybuje o tom někdo?

Těm, které problematika peněz zajímá, doporučuji mimo výše uvedené knihy Budoucnost peněz od Bernarda Lietaera i menší text Peníze v rukou státu (pdf) od Murray Rothbarda ze stránek Liberálního institutu.

Známka 1.3 (hodnotilo 170)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Tuto stránku navštívilo 27 557