Naše gratulace občanům Turecka

Odkaz Atatürka, toto předlouhé pobláznění nacionalistickými doktrínami, zneužil dobrou vůli, s níž byl na počátku přijat. Tento zakladatel okleštěného Turecka se dostal k moci v zemi zdecimované výsledky druhé světové války. Turecko trpělo stejným osudem jako Rakousko: obě země byly rozparcelovány angloamerickými vítězi. Obě země zrodily zuřivě nacionalistické vůdce: Adolf Hitler byl založen stejně protinábožensky a nacionalisticky jako Kemal Atatürk. Nebyli však sami: stejně protináboženské režimy se dostaly k moci v Rusku a Mexiku. Atatürk pil o ramadánu na veřejných místech své ohnivé raki, aby ukázal své pohrdání vírou, zatímco Lenin opovržlivě mluvil o „bozhenka“, bůžku. Na druhém konci světa Japonci a Číňané revoltovali proti Budhovi.

Dnes lze snadno obvinit Atatürka a jeho předchůdce, Mladoturky. Ti se spojili s temnými silami – se sionisty, západními imperialisty a dokonce i s tehdy silnými zednáři. Oni zničili staletí přetrvávající základy turecké říše. Oni zničili jazyk a kulturu Turecka. Prosadili, že se místo původního arabského písma bude používat latinka a udělali z milionů Turků analfabety. Jejich nový způsob psaní vytvořil propast mezi starou literaturou i sousedními islámskými kulturami. Privatizovali půdu a vytvořili novou třídu bezzemků. Ale vypočítávat to všechno teď není nutné.

Krom toho je lze pochopit. Staré režimy nedokázaly ochránit Orient před útoky Západu a lidé za toto selhání svým způsobem potrestali Boha. Dokonce začali dávat přednost efektivnějšímu západnímu bohu peněz a zboží. Byla zde naléhavá potřeba modernizovat státní správu a armádu, a najít nový jazyk vhodnější pro západní myšlení. Víra byla považována za pilíř starého režimu, proto musela odejít. Buďme spravedliví: tím, že odolal arménským, řeckým a britským útokům, Atatürk zachránil něco z toho, co se zachránit dalo, ačkoliv přišel o mnoho z toho, co bylo třeba zachránit.

Tento vývoj byl tragický, ale naštěstí jen přechodný. Lidé z Orientu divoce vyrazili za svobodou jako školáci, když učitel odejde ze třídy. Velmi brzo však zjistili, že na místo učitele nastoupil ten nejsilnější rváč a jejich svoboda byla jen přechodná iluze. Turecko bylo pod následovníky Atatürka kolonizováno USA; na jeho půdě vyrostly základny NATO a šestá flotila nalezla svůj domov v jeho přístavech. Turecko se stalo blízkým přítelem sionistického státu, ačkoliv sionisté významně přispěli ke zničení Otomanské říše. Tato část historie byla zapomenuta, zatímco byl uměle šířen a podporován příběh o „arabské zradě“.

Perzekuce věřících v Turecku trvala déle než kdekoliv jinde na Zemi. Rusové opravili své kostely a Japonci se vrátili k jinjas, ale Turci si nemohli nechat růst vousy nebo nosit tradiční národní oblečení. Překladatelka Chomského (a rovněž má), naše přítelkyně Fatima, mohla nosit svůj chador jen při návštěvách v USA. Doufejme, že teď zbytky starého útlaku zmizí a Turci si budou moci nechat narůst vousy jako Che Guevara.

Největším problémem nacionalistického režimu byl nedostatek solidarity. Národní elity se dostatečně nestaraly o lidi, ať v Turecku nebo v Palestině – více se staraly o volný přístup na evropské hřiště než o prosazování blaha obyčejných lidí. Věřící, obyčejní lidé z Turecka a Palestiny, museli vytvářet sdružení na ochranu svých životních zájmů. Z těchto sdružení se dále šířily islámské strany. Ty představují skutečné vyjádření vůle lidí a doufejme, že zůstanou nezkažené.

Toto vítězství je velmi důležité pro Palestinu, kde udělali Izrael a poslušné Spojené státy a Evropa ze svobodně zvoleného Hamásu bezmocnou vládu. Teď je tu šance na prolomení sionistické blokády. Je to důležité vítězství pro celý svět, protože islámské Turecko nebude pomáhat USA při jejich hrozícím útoku na Írán. Doufejme, že Turci neumožní USA využít své základny a přístavy, čímž by rozdrtilo plány na invazi.

Nacionalistické strany významně selhaly v jedné věci: zablokovaly oprávněnou nominaci nového prezidenta legálně zvolenou islámskou stranou a běžely si stěžovat do Evropy, čímž těžce podkopaly hlavní úspěch Kemala Atatürka. Než způsobí ještě více zla, měly by si vzít ponaučení od svých bratrů, generálů FLN v Alžírsku a bojovníků Fatáhu v Palestině, kteří popřením legitimního volebního vítězství bohabojných stran způsobili občanské války a svým totálním zpronevěřením se morálním zásadám si mezi lidmi zajistili velkou nenávist. Existují západní síly, jež jsou připraveny podporovat každého krvežíznivého generála pod podmínkou, že neumožní, aby byla realizována vůle lidu, ale moudrý muž se na takovou návnadu nechytí.

Islámská strana AKP není homogenní – jsou v ní proamerické a proorientální proudy, takže její vítězství je teprve začátek, spíš než konec. Naši přátelé v této straně si mohou být jisti hromadnou podporou, pokud udrží svou nezávislou linii: vřelé přátelství s Palestinou, Íránem a Ruskem, plnou spolupráci se sousedním Řeckem a Sýrií, pevnou ochranu Turkmenistánu, Ázerbajdžánu a Uzbekistánu, naprosté odmítnutí okupačního režimu v Iráku, včetně jeho kurdského zastoupení, a velkorysou podporu spřátelených islámských hnutí v ex-otomanské říši včetně Hizbaláhu a Muslimského bratrství. Judeo-americké tvrzení o „tyranském islámu“ popřou vytvořením solidarity, spravedlivé, humánní a tolerantní společnosti.

Na Východ přijde mnoho změn. Pokud naši nepřátelé zvítězí, Orient se rozpadne jak puzzle na tlupy válečníků a gangů. Udělali to s Otomanskou říší, udělali to s Irákem, dělají to v Palestině a mají v plánu to udělat v Íránu. Ale dnes, po těchto volbách, tu již není jediný možný scénář. Vítězství AKP je zlomovým bodem, vedoucím od Západem vynucovaného rozkladu k nové integraci Východu.

Článek převzat ze stránek www.israelshamir.net. Překlad Erik Sedláček.