Ošklivé slovo

Uri Avnery

12.7.2007 Komentáře Témata: Střední východ 1961 slov

Ještě NIKDY na Středním východě neproběhl zlověstnější summit. Ten nejzlověstnější mohl být tento.

Čtyři vůdci v Sharm al-Sheik si spolu nesedli přátelsky ke kulatému stolu. Každý seděl za svým obrovským stolem sám. Bylo to kvůli zjevnému rozkolu, který mezi nimi panuje. Čtyři dlouhé stoly se sotva dotýkaly. Každý z těchto vůdců, spolu se svými asistenty za zády, vypadal jako opuštěný ostrov v obrovském moři.

Všichni čtyři – Husní Mubarak, král Abdalláh z Jordánska, Ehud Olmert a Mahmúd Abbás – měli sveřepý výraz. Během oficiální části konference nebyl k vidění ani jeden úsměv.

Všichni čtyři, jeden po druhém, předvedli své monology. Byla to cvičení v plytkém pokrytectví, v prázdných lžích. Ani jeden z nich se nepovznesl nad fádní směsici falešných frází.

Krátký monolog Mubaraka. Krátký monolog Abdalláha. Středně dlouhý monolog Abbáse. Nekonečně dlouhý monolog Olmerta – typický izraelský projev, arogantní, poučující celý svět, mentorský a proložený sentimentálním moralizováním. Mluvil, samozřejmě, hebrejsky, se zřejmým cílem zapůsobit na domácí veřejnost.

V tomto projevu byly zahrnuty všechny nezbytné fráze – naše duše touží po míru; vize dvou států; nechceme vládnout jinému národu; pro dobro příštích generací; bla bla bla. Vše v tradičním koloniálním stylu: Olmert dokonce mluvil o „Judeji a Samarii“. Používal oficiální okupační terminologii.

Ale aby „podpořil“ Abbáse, oslovoval ho jako „prezidenta“ (President), ne jako předsedu (Chairman – předseda, v dalším významu také prezident; pozn. překl.), což je titul používaný podle etikety všemi izraelskými představiteli už od dob ustavení palestinské samosprávy. (Mudrci z Oslo tento problém obešli tím, že – ve všech třech jazycích – titulují hlavu palestinské samosprávy arabským titulem Ra’is, což znamená jak prezidenta tak předsedu.)

A slovo, které se v tomto dlouhém monologu neobjevilo?

„Okupace.“

OKUPACE? Jaká okupace? Kde je okupace? Vidí někdo nějakou okupaci?

Okupace na programu tohoto zlověstného summitu nebyla. Arabští účastníci si ani v těch nejdivočejších snech nemohli představit nic víc než „uvolnění restrikcí“. Udělání života trpícího obyvatelstva trochu méně obtížným. Dostávání palestinských příjmů z daní zpět. (To znamená, že Izrael možná vrátí část peněz, které si přisvojil.) Posun některých zátaras, které lidem brání přejít z jedné vesnice do druhé. (Toto bylo slíbeno již mnohokrát, ale nestalo se to ani jednou, protože armáda a Shin Bet protestovaly. Olmert už oznámil, že to „z bezpečnostních důvodů“ není možné.)

Způsobem, jako když sultán hodí žebrákům na ulici mince, Olmert oznámil svůj záměr propustit z vězení nějaké bojovníky Fatáhu. 250 mincí, 250 bojovníků. Byl to „velkorysý dar“, kvůli kterému měli Palestinci skákat radostí a „podpořit“ Abbáse.

Kdyby neseděl od Abbáse tak daleko, mohl mu stejně tak dobře plivnout do obličeje.

Toto číslo je v první řadě směšné. V izraelských věznicích je asi 10 000 palestinských „bezpečnostních“ vězňů. Každou noc je ze svých domovů odvlečen asi tucet dalších. Ve věznicích už nejsou žádné volné cely, takže se dozorci nějakých vězňů rádi zbaví. Když izraelská vláda udělala podobné gesto v minulosti, propustila vězně, jejichž trest se už stejně chýlil ke konci, a zloděje aut.

Za druhé, ve vězení se upevňuje přátelství mezi Fatáhem a Hamásem. Násilné střety z Gazy se do věznic nepromítly. Slavný „vězeňský dokument“, jenž položil základ (nyní již zaniklé) vládě národní jednoty, byl vypracován vězni Fatáhu a Hamásu.

Olmertovo ohlášení záměru propustit vězně Fatáhu – a jenom Fatáhu – má tuto jednotu sabotovat. Mohlo by to příslušníky Fatáhu ocejchovat jako kolaboranty a Abbáse jako vůdce, kterého zajímají jen příslušníci vlastní organizace a ostatní jsou mu fuk.

TAKŽE CO vzešlo z této konference? Někteří říkají nula plus, jiní nula mínus. Není divu, že arabští účastníci vypadali tak zachmuřeně.

K čemu byla tato konference dobrá? Abbas potřeboval posílit svou pozici po ztrátě pásma Gazy. Olmert slíbil Američanům, že ho podpoří. Ale po konferenci by Olmert mohl pronést frázi obvykle pronášenou izraelskými vůdci navštěvujícími pozůstalé rodiny: „Přišel jsem vám dodat sil, ale jsem to já, kdo odchází posílen.“

Jediným vítězem byl Olmert. Tato konference prokázala, že Mubarakův a Abdallahův vliv na Izrael je nulový a že Abbásova pozice je ještě horší.

Aby o tom nemohlo být pochyb, Olmert okamžitě poslal armádu do Nábulusu, srdce Abbásova virtuálního království, aby „zatkla“ vůdce vojenské větve Fatáhu. Ta se postavila na rozhodný odpor a několik vojáků zranila. Jeden poručík přišel o ruku a nohu. Při další invazi, tentokrát do Gazy, bylo zabito 13 Palestinců, včetně devítiletého chlapce. Podle oficiální verze bylo cílem dostat bojovníky z jejich pozic.

Pokud toto není okupace, tak co? Ale Bůh zakazuje, aby kdokoliv v diplomatické řeči toto slovo zmínil – sedm písmen, která se změnila v neslušná. Z tohoto slova o sedmi písmenech se ve slušné společnosti stalo tabu.

Skutečným poselstvím této konference je UKONČENÍ okupace jako téma pro diskusi. Veškerá opatření a ceremonie byly navrženy k tomu, aby vznikl falešný dojem, že Olmert a Abbás byli hlavami dvou států vyjednávajícími na základě rovnosti – ne jako vůdce okupačních sil a zástupce okupovaného národa.

Taková je pravda platná pro všechny debaty o izraelsko-palestinském konfliktu na tomto stupni: svět si na okupaci tak zvykl, že celá její existence přestala být předmětem diskusí.

Je to rovněž patrné z denního zpravodajství o konfliktu v izraelských i zahraničních médiích. Popisují to, co se stalo – převzetí Gazy Hamásem, postup izraelské armády, problémy Abbáse, rozhodnutí izraelské vlády – bez kontextu s okupací. Jako by okupace s veškerým svým vražděním, ničením, vyvlastňováním a loupením byla přirozeným jevem jako denní svit slunce a noční záření hvězd.

Je mnoho témat, o nichž se debatuje, jako: zda ulehčit postavení Palestinců nebo jejich utrpení zvětšit, zda Abbásovým policistům povolit pohybovat se volně se zbraněmi ve městech na Západním břehu, aby se pokusili eliminovat milice bojující proti Izraeli; zda rozšiřovat osady nebo ne. Ale všechny tyto debaty jsou založeny na nezpochybnitelném předpokladu, že tu je okupace navěky.

A veškerá debata o „podpoře“ je vedena v tomto kontextu: Abbás a jeho lidé pracují jako vláda pod okupací. Podle Olmertova a Bushova chápání je jejich prací plnění příkazů okupantů odměnou za peníze a možná nějaké ruční zbraně. Mimochodem, je to velmi podobné jako „autonomie“ slibovaná Menachem Beginem pro „arabské obyvatele Judeje, Samarie a pásma Gazy“. Olmert je plně připraven mluvit o řešení dvou států – hodně řečí, spousta nabubřelých slov a patosu – zatímco v praxi dělá všechno možné, aby této „vizi“ zabránil.

DO TÉTO reality nyní vstupuje Tony Blair.

Byl vyslán oním kvartetem – něčím, co v reálu neexistuje, diplomatickou fikcí čtveřice, která je jen jedním.

Evropa se do izraelsko-palestinského konfliktu nezapojuje, leda jako finanční nástroj Bílého domu. Když prezident USA chce, Evropa pošle Palestincům almužnu (a Izraeli zbraně). Když prezident USA chce, aby Palestinci hladověli, Evropa na ně uloží blokádu.

OSN se už dávno stala nástrojem amerického ministerstva zahraničí, hlavně na Středním východě. Když americký seržant zakřičí, OSN vyskočí do pozoru nebo stojí v pohovu.

Rusko sní o opětovném získání velmocenského postavení. Stejně jako v dobách cara a Stalina uvažuje v rámci „sfér vlivu“. Blízký východ je americká sféra vlivu. Proto Rusko nebude zasahovat, leda halasnými, ale prázdnými frázemi.

Tento kvartet je prostě americká organizace. A Tony Blair byl do Palestiny povolán jako zvláštní vyslanec prezidenta Bushe. Pán poslal svého pudlíka.

Proč? Kdyby Bush skutečně chtěl realizovat svou „vizi“ dvou států, nepotřeboval by Blaira. Mohl by to všechno během pár týdnů udělat sám. Místo blábolení o přípravě finálních plánů ohledně statutu by to mohla udělat dokonce i ubohá Condoleezza, kdyby přišla prosadit vůli prezidenta.

Tak o co jde v Blairově jmenování? Jde jen o to dát nějakou funkci postradatelné mezinárodní hvězdě? Dát cenu útěchy někomu, kdo loajálně lhal a podváděl pro Bushe před i během irácké války?

Ano, samozřejmě. Ale jeho hlavním úkolem je protahovat řešení a šetřit čas, všechno odkládat, předstírat činnost, poskytovat Palestincům a světovým médiím iluzi progresu.

Blair přijde, vykoná pár schůzek, učiní prohlášení, vzniknou novinové titulky, odletí, vrátí se, udělá další prohlášení, znovu se setká s králi, prezidenty a premiéry. A všude se za ním jak ocas potáhne dlouhý průvod novinářů, dychtící po zprávách. Budou tvořit mediální šum, psát, nahrávat a fotit, jako by byl mužskou Paris Hiltonovou.

Palestinci i Izraelci mezitím budou dál umírat, bude dokončena zeď, bude vyvlastněna další půda, rozšíří se osady, budou zabíjeni vytipovaní „teroristé“, přitvrdí se blokáda Gazy a všech sto a jedna denních činností okupace bude pokračovat. Okupace, jejíž jméno se nikdo neodváží vyslovit.

Jako Blairův úkol je také deklarováno „podpoření“ Abbáse. Běda tomuto úkolu. Běda Blairovi. A běda hlavně Abbásovi.

Článek The Dirty Word vyšel na serveru informationclearinghouse.info 2.7. Překlad Erik Sedláček.

Známka 1.0 (hodnotilo 8)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Tuto stránku navštívilo 19 571