Miliardáři, a jak se jimi stali

Celkové bohatství, převyšující 3,5 bilionu dolarů, této vládnoucí třídy rok od roku stoupá o 35%, zatímco příjem 55% z šestimiliardové světové populace klesá a nebo stagnuje. Jinak řečeno sto miliónů obyvatel ze světové populace (1/100,000,000) má větší jmění než celkem 3 miliardy lidí. Více jak polovina současných miliardářů (523) pochází pouze ze tří zemí: z USA (415), Německa (55) a Ruska (53). Třiceti pěti procentní nárůst jmění pochází většinou ze spekulací na trzích, z nemovitostí a z obchodu se zbožím, než z technických inovací, investic do trhu práce nebo ze sociálních služeb.

Mezi nejnovější, nejmladší a nejrychleji rostoucí skupinou miliardářů vyniká ruská oligarchie nejdravějšími začátky. Více než dvě třetiny (67%) současných ruských miliardářských oligarchů začala koncentrovat své jmění již ve svých dvaceti letech. V neslavné éře devadesátých let pod quasi-diktátorskou vládou Borise Jelcina a jeho proamerických ekonomických poradců Anatolije Čubajse a Jegora Gajdara byla celá ruská ekonomika „ve výprodeji“ za „politickou cenu,“ která byla mnohem nižší, než cena skutečná. Převodů jmění bylo bez výjimek dosahováno atentáty, rozsáhlými loupežemi, zabíráním státního majetku, nezákonným manipulováním a vyplácením akcií. Budoucí miliardáři okradli Ruský stát o více než trilión Dolarů v hodnotách továren, přepravy, ropy, plynu, železa, uhlí a dalších dříve státem vlastněných zdrojů.

Oproti Evropě a Americe je mezi současnými ruskými miliardářskými oligarchy jen zanedbatelné množství nejvyšších komunistických vůdců. Zadruhé naproti tvrzením politických poradců o „komunistické nehospodárnosti,“ bývalý Sovětský svaz stavěl doly a továrny, energetické podniky byly ziskové a soutěžily mezi sebou do té doby, než je převzali noví oligarchové. V rozsáhlém soukromém vlastnictví je patrné, že bylo nashromážděno těmito zločinnými podnikateli za ani ne jedno desetiletí.

Prakticky u žádného z miliardářů neměl prvotní zdroj bohatství nic společného s výstavbou, s inovacemi nebo vývojem nových výkonných závodů. Jmění nebylo převáděno vysokým komunistickým pohlavárům, ale bylo zabaveno ozbrojenou soukromou mafií vedenou čerstvými absolventy z univerzit, kteří korupcí, zastrašováním nebo atentáty státních úředníků rychle zbohatli a byli Borisem Jelcinem bezmyšlenkovitě zvýhodňováni na „svobodném západním trhu“.

Časopis Forbes každoročně vydává seznam nejbohatších lidí a rodin světa.

Co je okolo slavného časopisu Forbes nesmírně poutavé jsou životopisné údaje o ruských oligarších a zdrojích jejích bohatství získaného „jejich silami“, tak jako kdyby rozkrádání státního majetku organizované a bráněné po 70 let krví a potem ruských obyvatel bylo výsledkem podnikatelských dovedností dvacetiletých kriminálníků. Všichni z osmičky nejvýznamnějších ruských miliardářů začínali s ostrými lokty a etablovali se získáním moci nad produkcí ropy, hliníku, plynu, niklu a železa a vývozem bauxitu, železa a jiných nerostů. Každý sektor někdejší komunistické ekonomiky byl vydrancován novými miliardáři: strojírenství, telekomunikace, chemický průmysl, stavebnictví, zemědělství, vodka, potravinářství, pozemky, media, automobilový průmysl, letectví, atd.

Klíčovými „taktickými“ měřítky, které usnadnilo počáteční drancování a které si budoucí miliardáři osvojili, byla rozsáhlá privatizace většiny veřejných společností týmu Gajdar/Čubajs. „Léčba šokem“ byla podporována týmem Harvardských ekonomických poradců a hlavně americkým prezidentem Clintonem za účelem nezvratné kapitalistické transformace. Privatizace vedla k válkám gangů a k disartikulaci ruské ekonomiky. Výsledkem byl 80% úpadek životního standartu a devalvace rublu, výprodej nedocenitelné ropy, plynu a dalších strategických zdrojů za nízké ceny stoupající třídě predátorských miliardářů a americko-evropské ropy a plynu multinacionálním společnostem. Více než jedna miliarda ročně byla přeprána bankami v New Yorku, Londýně, Švýcarsku, Izraeli a jinde, finanční prostředky byly později recyklovány nákupem drahých nemovitostí ve Spojených státech, Anglii, Španělsku, Francii stejně jako investicemi do britských fotbalových týmů, izraelských bank a společných podniků s nerostnými surovinami.

Vítězové válek gangů během Jelcinovy vlády pokračovali expanzí v různých nových ekonomických sektorech, investicemi do vývoje stávajícího průmyslu (hlavně do nemovitostí a spotřebitelského průmyslu) a v zámoří. Za vlády prezidenta Putina se zločinští oligarchové sjednotili a pokročili z multimilionářů na miliardáře a z multi-miliardářů dál. Z vychloubačných kriminálníků a místních podvodníků se podle jejich PR agentů stali „uznávaní“ partneři amerických a evropských mezinárodních společností. Podle finančního tisku se na světový finanční trh dostali noví ruští oligarchové.

Západní média se zaměřila na konflikty mezi hrstkou oligarchů z Jelcinovy éry a prezidentem Vladimírem Putinem a vzrůstajícím počtem miliardářů z Putinovy éry. Nicméně životopisné důkazy demonstrují, že zde žádné přelomy mezi vzestupem miliardářů za Jelcina a jejich spojováním a expanzí za Putina nejsou. Snižování vzájemných vražd a posun k státem regulované soutěži je stejně jako produkt konsolidace velkého jmění a „nová pravidla hry“ dílem prezidenta Putina. V polovině 19. století Honoré Balzac zkoumáním vzestupu vážené buržoazie ve Francii poukázal na nejistý původ: „Za velkým bohatstvím je velký zločin.“

Latinská Amerika

Pokud by klíčem k úspěchu ruských oligarchů byla krev a zbraně, v jiných regionech by vedoucí silou stojící za latinsko-americkými miliardáři byla USA-MMF-World Bank pod taktovkou Washingtonu. Mezi státy z Latinské Ameriky s nejvyšší koncentrací bohatých a s nejvyšším počtem miliardářů patří Mexiko a Brazílie (77%). Tyto dva státy zprivatizovaly nejlukrativnější, nejschopnější a největší veřejné monopoly. 38 latinsko-amerických miliardářů vlastní celkem 157.2 miliard dolarů, z toho 30 miliardářů pochází z Brazílie nebo Mexika s celkovou částkou 120.3 miliard dolarů. Jmění 38 rodin a jedinců překonalo jmění 250 miliónů Američanů z latinské Ameriky; 0.000001% populace překročí spodních 50%. V Mexiku příjem 0.000001% populace přesáhne jen pro porovnání příjem 40 miliónů Mexičanů. Vzestup latinsko-amerických miliardářů je v kontrastu s pády k minimálním mzdám, veřejnými výdaji do sociálního systému, pracovněprávní legislativou a zesílením státních represí, obnovením dělnických a rolnických organizací a kolektivních vyjednávání. Implementace regresivních daní zatěžujících zaměstnance a rolníky a daňové výjimky, výhody a podpora vývozců v oboru zemědělství a hornictví koliduje s miliardáři. Výsledkem je klesající mobilita zaměstnanců veřejnoprávního sektoru, přemístění městského dělnictva do neoficiálního sektoru, masivní úplatkářství drobných farmářů, rolníků a zemědělců a migrace z venkova do městských chudinských čtvrtí a emigrace do zahraničí.

Mezi hlavní příčinu chudoby v Latinské Americe patří okolnosti, které umožnily zvýšení počtu miliardářů. V případě Mexika jimi byla privatizace telekomunikačního sektoru, jejíž výsledkem bylo zčtyřnásobení jmění Carlose Slima Hela, třetího nejbohatšího muže světa (za Billem Gatesem a Warrenem Buffetem) s jměním v hodnotě 49 miliard dolarů. Další dva následující mexičtí miliardáři Alfredo Harp Helu a Roberto Hernandez Ramirez zbohatli privatizací bank a jejich následujícím odstátněním, prodáním Benamexu Citicorpu.

Privatizace, financování deregulace a odstátňování byli klíčovými nástroji americké zahraniční ekonomické politiky praktikované v latinské Americe MMF a Světovou bankou. Tyto zásady diktovaly radikální podmínky tím, že neumožňovaly v Latinské Americe zřizovat žádné půjčky ani pohledávky.

Miliardáři se ke svým penězům dostali různými způsoby. Někteří začali zvyšovat své jmění zajišťováním vládních smluv během ranného budování státu (30.-70. léta minulého století) a jiní dědictvím. Polovina z mexických miliardářů zdědila své původní multi-milionové jmění během svého postupu na vrchol. Druhá polovina vydělala díky svým politickým konexím a levným nákupům veřejných podniků a jejich následným prodejem s velkým ziskem multi-národním Spojeným státům. Před těžkými podmínkami v Mexiku uprchlo zhruba 12 miliónů mexických imigrantů přes hranice se Spojenými státy, čímž umožnili mexickým „tradičním“ a „novodobým“ milionářům užívat si celosvětový miliardářský klub.

Nejvyšší počet miliardářů (20) s celkovým jměním v hodnotě 46 miliard dolarů ze všech zemí Latinské Ameriky má Brazílie. Přibližně 40% brazilských miliardářů již začínalo s vysokým jměním, které snadno zvyšovali díky akvizicím a fúzím. Takzvaní 'self-made' miliardáři zbohatli díky privatizacím v lukrativním finančním sektoru (např. rodina Safra 8.9 miliardami dolarů) a v železárenském a ocelárenském průmyslu.

Jak se stát miliardářem

Zatímco některé znalosti, technické a „podnikatelské dovednosti“ a podnikatelský důvtip hrají alespoň malou roli v dopracování se k miliardám, v Rusku a Latinské Americe bylo mnohem důležitější orientace v politice a ekonomice v každičkém stádiu hromadění bohatství.

Ve většině případů zde byla tři stádia:

1. Během ranného rozvoje současní miliardáři úspěšně „lobovali“ a upláceli státní úředníky kvůli vládním kontraktům, daňovým úlevám, dotacím a ochraně před zahraničními soutěžiteli. Státní almužny byly odrazovým můstkem nebo vztyčným bodem k miliardám během následující neo-liberální fáze.

2. Neo-liberální fáze byla provázena obrovskými příležitostmi pro získání lukrativních veřejných aktiv hluboko pod jejich tržní cenou. Privatizace byly ve skutečnosti, ačkoliv byly popisovány jako „tržní transakce,“ jen politickými hrami ve čtyřech formách: v cenách, ve výběru kupujících, v úplatcích prodávajících a dalších ideologických pořadech jednání. Hromadění bohatství pramenilo z prodejů bank, nerostných a energetických zdrojů, telekomunikací, elektráren a dopravy a předpokladu státu jen se soukromými dluhy. To bylo odrazovým můstkem na cestě od miliónů k miliardám. V Latinské Americe to bylo praktikováno prostřednictvím korupce a v Rusku prostřednictvím atentátů a gangsterských válek.

3. Během třetí fáze (současní) miliardáři navýšili a upevnili svá konta díky fúzím, akvizicím a další privatizací a expanzí v zahraničí. Z některých milionářů se stali miliardáři prodejem nedávno získaných a lukrativně zprivatizovaných podniků zahraničním investorům.

Jak v Latinské Americe, tak v Rusku se miliardáři zmocnili lukrativního státního majetku pod záštitou ortodoxních neoliberálních režimů (Salinas-Zedillův režim v Mexiku, Collor-Cardosův v Brazílii a Jelcinův v Rusku) a expandovali za vlády údajných „reformních“ režimů (Putinův v Rusku, Lulův v Brazílii a Foxův v Mexiku). V ostatních částech Latinské Ameriky (Chile, Kolumbie a Argentina) se z milionářů stali miliardáři výsledkem krvavých militantních akcí a také díky režimům, které zlikvidovaly veškerý pohyb v socio-politickém směru a nastartovaly proces privatizace.

Co je opakovaně ukázkovým klíčovým faktorem k výrazným skokům od milionářů po miliardáře je tedy rozsáhlá privatizace a následné odstátnění lukrativních podniků.

Pokud připočteme k 157 miliardám dolarů, vlastněných nepatrným počtem „vyvolených“, 990 miliard dolarů vybraných ze zahraničních bank v rámci splácení dluhů a jeden trilión (tisíc miliard) vybraný na ziscích, honorářích, rentách a propraných penězích během minulé dekády, máme zde jasnou kostru pro úsudky, proč populaci v Latinské Americe tvoří více než dvě třetiny obyvatel žijící v nedostačujících životních podmínkách a stagnující ekonomice.

Více než patrná je zodpovědnost Spojených států za vzrůstající počet miliardářů v Latinské Americe a masovou chudobu na druhé straně. Spojené státy nejprve podporovali vojenské diktátory a neo-liberální politiky, kteří připravili živnou půdu miliardářsky-orientovaným ekonomickým modelům. Byl jím například bývalý president Clinton, CIA a její ekonomičtí poradci ve spolupráci s ruskými oligarchy, kteří zajišťovali politickou a materiální podporu Jelcina a jeho následné destrukce ruského parlamentu (Dumy) v roce 1993 a zmanipulované volby v roce 1996. A byl to Washington kdo umožnil proprání stovek miliard dolarů v amerických bankách v průběhu devadesátých let, což bylo odhaleno Subkomisí pro bankovnictví Kongresu roku 1998.

Byli to Nixon, Kissinger a později Carter a Brzezinski, Reagan a Bush, Clinton a Albrightová, kteří podporovali v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech privatizaci v Latinské Americe tlačenou militantními diktátory. Jejich instrukce k zástupcům Spojených států v MMF a Světové bance byly jasně formulovány: privatizovat, deregulovat a odstátňovat dříve než bude moci být vyjednána jakákoliv půjčka.

Dále to byli američtí profesoři a ideologové pracující v rukavičkách s takzvanými multilaterálními agenturami, např. ekonomickými konzultanty, kteří byli trénovaní mezi ministry financí a centrálními bankéři v Latinské Americe a Rusku.

Byli to americké a evropské multi-nacionální organizace a banky, které začaly společně podnikat s latinskoamerickými miliardáři a kteří získali trilióny dolarů platbami dluhů, vznikajících korumpováním vojenských a civilních režimů.

Závěr

Rusko, Latinskou Ameriku a Čínu s příjmovou a třídní nerovnováhou (20 čínských miliardářů získalo celkové jmění v hodnotě 29.4 miliard dolarů za méně než deset let) je mnohem výstižnější nazvat jako státy s „nárůstem miliardářů“ než s rozvíjejícím se trhem, protože zde není „svobodný trh,“ ale je to politická moc miliardářů, která diktuje politický směr.

Dílem států s „miliardářským boomem“ je ohromná chudoba a nedostatečné životní podmínky. Podpora miliardářů znamená na druhé straně úpadek společnosti, zeslabování sociální solidarity, ochranné sociální legislativy, důchodů, dovolených, programů zdravotnictví a vzdělávání. Bývalý brazilský marxista exprezident Cardoso a bývalý vůdce obchodní organizace prezident Lula Da Silva zprivatizovali veřejné podniky a podíleli se na rozvoji „protimiliardářské“ politiky. Bývalý komunista Putin „zkultivoval“ určité miliardářské oligarchy a dal podnět jiným k formování a investicím.

Období velkého oslabení životních standartů v Latinské Americe a Rusku koliduje s rozpadem nacionálních a komunistických ekonomik. V letech 1980-2004 Latinská Amerika a obzvlášť Brazílie, Argentina a Mexiko stagnovaly v růstu z 0% na 1%. V letech 1990-1996 došlo v Rusku k 50% úpadku HDP a životní standart poklesl o 80%.

Současný růst (2003-2007), který se dnes projevuje, je spíše důsledkem neobvyklého růstu světových cen (v energetických zdrojích, nerostných ložiscích a vývozu zemědělských produktů) než rozvojem „miliardářských“ ekonomik. Vzrůstající počet miliardářů je těžko znamením „všeobecné prosperity“ pramenící ze „svobodného trhu“ jak tvrdí časopis Forbes. Ve skutečnosti je to jen nezákonná konfiskace lukrativních veřejných zdrojů tvrdě vybudovaných milióny pracovníků. Mnoho miliardářů své jmění již zdědilo a využili jen svých klik v politice k navýšení jejich impéria. S podnikatelskými dovednostmi toho moc společného nemá.

Je zde viditelná nevraživost miliardářů a Bílého domu vůči venezuelskému prezidentovi Hugo Chávezovi, protože přetváří politiku, která podnítila nárůst miliardářů a masové chudoby. Znárodňuje energetické zdroje, veřejné služby a vyvlastňuje některé rozsáhlé statky. Chávez nejen oponuje hegemonii Spojených států v Latinské Americe, ale také dalším faktorům, které pomohly vybudovat v Latinské Americe, Rusku, Číně a dalších panství miliardářů.

Hlavním zdrojem této eseje je „Seznam světových miliardářů“ v časopise Forbes, vydaný 8.března 2007.

Nejnovější knihou Jamese Petrase je „The Power of Israel in the United States.“ Jeho eseje v angličtině lze nalézt na petras.lahaine.org a ve španělštině na rebellion.org

Článek The Billionaires and How They Made It vyšel 21.března 2007 na serveru counterpunch.org.