Fiasko na sobotní demonstraci Ne základnám

Musím říci, že jsem byl velmi zklamán. Nikdo mě nemůže podezřívat z toho, že bych byl jakkoli nakloněn snahám vlády a jejích činitelů, které považuji za plně srovnatelné s rokem 1968, ale to, co se dělo na sobotní demonstraci, mě hrozným způsobem znechutilo.

Už po příchodu na Václavák mě zarazilo, kolik je mezi účastníky rudých vlajek. Mnoho. Opodál postávající skupina mladých komunistů z KSM mě dokonce přivedla k uvažování, zda se vůbec mám akce zúčastnit. Drželi totiž v rukou nejen své transparenty, ale zejména moře vlajek se zrůdnou symbolikou srpu a kladiva. Bylo mi jasné, co mají za lubem. Domníval jsem se, že akce iniciativy NE ZÁKLADNÁM! jsou občanské a politiku do nich nebudeme tahat. Domníval jsem se, že jako svobodní občané budeme demonstrovat proti tomu, že vláda pohrdá naším názorem, ale začínal jsem chápat, jak jsem naivní.

Přes tyto své rozporuplné pocity ve mně převládl pocit odpovědnosti za budoucí dění v zemi, pocit, že musím mít před svými dětmi v budoucnu čisté svědomí, že jsem svou zemi havlovským stylem, tj. po kolenou, nepřinesl novému velkému bratrovi – vmísil jsem se tedy mezi demonstranty.

Nedlouho po zahájení demonstrace jsem mezi lidmi ucítil zvláštní vlnění – stalo se, čeho jsem se obával. Mladí komunisté se se svou symbolikou rozmísťovali mezi demonstranty, čímž chtěli vybudit zdání, že KSM je na demonstraci zastoupen daleko početněji, než ve skutečnosti. Když zazněla jejich hesla typu „kapitalismus jídá hnus“ apod., udělalo se mi opět zle. S kým to stojím v jedné řadě?

Po sympatických vystoupeních starostů z Brd přišel na podium jako řečník zástupce Odborového svazu stavebnictví. Když svůj projev spíše než základně věnoval vládní reformě veřejných financí a bouřil za levicovost, opět jsem jen naprázdno polkl. Moje představy o apolitickém občanském hnutí proti cizím vojenským základnám vzaly definitivně za své.

Ránu z milosti mi zasadilo vystoupení poslankyně KSČM Kateřiny Konečné. Tato dáma, která, bůh mi odpusť, nerozumí snad vůbec ničemu, mě přesvědčovala o skálopevnosti komunistů v boji za naši věc. Nedočkal jsem se konce jejího vřískání za mikrofonem. Nemám na to. Zelený v tváři jsem odešel, aby se mi více nezdvihal žaludek.

Ještě nedávno jsem byl opravdu potěšen, že lidé chtějí bojovat proti cizím základnám, ale teď vidím, že je to marné. Svůj boj prohrajeme, protože dovolujeme, aby ho zasáhla politika. Lidé z iniciativy proti základnám odvedli ohromný kus práce a nyní, otevřeným politickým spolčením s komunisty a sociálními demokraty, s odboráři a pod., vše hodili za hlavu. Proč jste nemohli zůstat občany, proč jste se stali politiky?

Copak vy o nás vážně nestojíte, nestojíte o pravicově smýšlející lidi? Bez nás nemůžete vyhrát. Ještě je čas. Distancujte se politicky od komunismu, distancujte se od Komunistického svazu mládeže, od KSČM, od všech politických vlivů. Pokud komunisté chtějí na akcích participovat, myslím, že nám, opravdovým demokratům to vadit nebude a neřeknu ani slovo - ale ať přijdou jako lidé, ne jako politici. Jedině tak se přidají lidé k odporu proti té zrůdnosti, která se na nás valí. Jedině tak může hnutí nabírat na síle – jinak budou lidé jen odpadávat, znechucení tím, kam to vše směřuje.