Válečník nebo drogový boss?

Bill Powell

11.4.2007 Komentáře Témata: Afghánistán 4594 slov

V dubnu 2005 seděl týden a půl v pokoji Embassy Suites Hotel na spodním Manhattanu, nedaleko od místa, kde kdysi stály věže Světového obchodního centra, jeden z oblíbených válečníků uprchlého vůdce Talibanu, Mullaha Mohammeda Omara. Ale Haji Bashir Noorzai, urostlý vousatý vůdce jednoho z největších a nejneposlušnějších afghánských kmenů, nebyl v New Yorku kvůli teroristickému útoku. Naopak, Noorzai, důvěrný přítel uprchlého šéfa Talibanu, jenž je známým spojencem Usamy bin Ladina, říká, že byl na Manhattan pozván, aby dokázal, že může být užitečný v americké válce proti terorismu. „Nechtěl jsem být považován za nepřítele Spojených států,“ řekl Noorzai pro TIME. „Chtěl jsem pomoct Američanům a nové vládě v Afghánistánu.“

Několik dní seděl ve zmíněném hotelovém pokoji a byl bombardován otázkami amerických vládních agentů. Co se chystá ve válce v Afghánistánu? Kde je Mullah Omar? Kde je bin Ladin? Jaký je stav produkce opia a heroinu na územích domorodců, jimž Noorzai velel – v rozlehlé oblasti Afghánistánu, kde je podpora Talibanu nejsilnější? Noorzai věřil, že na vše odpověděl k zadostiučinění agentů, že je přesvědčil, že by mohl bojovat proti obnovujícímu se vlivu Talibanu ve své domovské provincii a že by mohl být pro USA určitým přínosem.

Mýlil se.

[Bashir Noorzai]

Jakmile se chystal k odchodu, připraven k eskortování na letiště a odletu zpět do Pákistánu, jeden z agentů mu řekl, že nikam nepůjde. Tento agent, jenž pracoval pro Úřad pro potírání drog (Drug Enforcement Administration), mu řekl, že proti němu vznesla před třemi a půl týdny Velká porota oficiální obvinění a že je zatčen pro přípravu pašování drog do USA z Afghánistánu. Když mu tato slova přeložili do jeho rodného jazyka paštu, zavládlo trapné ticho. „Nevěřil jsem tomu,“ řekl později Noorzai z vězeňské cely pro TIME. „Myslel jsem, že si dělají legraci.“ Když se s ním loni v srpnu sešel americký agent, řekl mu, že výlet do USA by byl „jako dovolená“.

Dnes sedí třiačtyřicetiletý Noorzai v malé cele v maximálně střežené části manhattanského Metropolitního nápravného centra, kde čeká na soud, který může přijít až za několik měsíců. Ale ať bude jeho osud jakýkoliv, tento případ přináší ohledně amerických potřeb a cílů v boji ve dvou amerických stínových válkách, válce proti terorismu a válce proti drogám, širší otázky. Otázka, která americké politiky v tomto dlouhém zápase nepřestává pronásledovat, zní: Kdy přestanete porušovat pravidla jedné války, abyste si pomohli v té další? V Afghánistánu se tyto dvě bitvy střetají, protože 3 miliardy dolarů z obchodu s opiem pomáhají platit zbraně a bomby rozmisťované proti silám USA a NATO.

Na rozdíl od Iráku v afghánské válce neproběhla velká invaze, ale malé bojové nasazení, které si teď žádá masivní záchranné operace. Situace v Afghánistánu, větší zemi s větší populací než má Irák, je tak vážná, že počet amerických sil tu loni poskočil o víc než 50 % na 27 000 vojáků, což je procentuálně mnohem větší nárůst, než o jakém se mluví v případě Iráku. Je tam šestkrát víc vojáků než v roce 2002, kdy americké jednotky obklíčily bin Ladina v Tora Bora. Jenže teď nepřítele nepředstavují jen Taliban a Al-Kajda, ale i zplnomocněná armáda válečníků, kterým Američané pomohli zbohatnout a posílit se – armáda, v níž Amerika kdysi doufala, že by mohla být rozhodující v boji proti terorismu.

Právě v tomto kontextu američtí představitelé debatují nad tím, kdo je přítel a kdo nepřítel. Zaměstnanci Úřadu pro potírání drog tvrdí, že Noorzaiovo dopadení je velká výhra. Afghánistán je největším producentem heroinu na světě a zatčení Noorzaie, jak říká administrátorka DEA Karen Tandy, „přivodilo ostatním překupníkům drog napojeným na Taliban šok“. Jenže Noorzai byl také vůdcem kmenu s milionem členů, jenž se nabídl, že pomůže přinést do regionu, který se vymyká z rukou, stabilitu. Jelikož sedí ve vězeňské cele, nekrmí americkou ani afghánskou vládu informacemi; nepřesvědčuje svůj kmen, aby opustil Taliban a usiloval o politické usmíření; neoslovuje své zbylé kontakty v Talibanu a netlačí na ně, aby ukončili boj. A sotva je v pozici, kdy by mohl pomáhat přesvědčit své stoupence, aby přestali s výrobou opia v době, kdy se plocha země věnovaná pěstování máku zvětšila o 60 %.

Jak říká Alexis Debat z Nixonova centra, odbornice na protiteroristická opatření v jižní Asii, „vždycky je chytřejší nechat někoho přímo na místě, pokud dostáváte spolehlivé informace“. Noorzaiův případ je symbolem a příkladem této rozhodující debaty o prostředcích a cílech. TIME kromě exkluzivního dvouhodinového telefonického rozhovoru s Noorzaiem, umožněného po soudním jednáním, prozkoumal stovky stran přepisů z tajných schůzek mezi ním a americkými vládními agenty. Je v nich skryt neobyčejný příběh intrik, špehování a, z Noorzaiova pohledu, zrady. Noorzai, čekající v New Yorku na soud, tvrdí, že síly USA a NATO okupující Afghánistán „udělaly spoustu chyb“. A jeho zatčení, jak říká, „bylo jednou z nich“.

Přeměna Afghánistánu v drogovou provincii je přímý, i když neúmyslný důsledek pěti let amerického vedení afghánské války. Když USA v říjnu 2001 zaútočily, invaze se účastnil jen malý počet vojáků především ze speciálních jednotek; byla to strategie, která znamenala nemít na udržení pořádku v tomto mocenském vakuu zdroje. Znamenala nutnost využívat a platit tamní válečníky, aby bojem proti Talibanu Mullaha Omara a Al-Kajdě Usamy bin Ladina dělali za USA špinavou práci.

I přes skutečnost, že oba tito muži unikli, se plán zpočátku jevil jako dobře fungující. USA nepotřebovaly zvyšovat počet vojáků v oblasti; místo toho jen platily a vyzbrojovaly zdejší válečníky. Výplaty od USA byly efektivnější, méně riskantní a ve tvrdé měně, takže se obchod s opiem dočasně zpomalil. Ale když USA obrátily svou pozornost směrem k Iráku a tím se zpomalil i přísun peněz, válečníci se vrátili k pěstování opia, celá provincie se vrátila k obchodu s drogami a úředníci ve Washingtonu začali mít obavy z toho, že to přinese prospěch Talibanu. Kdyby byla suverénním státem, tak by jen jižní provincie Helmand – pevnost Talibanu – byla druhým největším původcem opia na světě. Zbytek Afghánistánu by byl první. „Obchod s drogami,“ jak poznamenává Debat, „představuje krev afghánského povstání.“

Pěstování opia je dnes v Afghánistánu rostoucí průmysl. To, co pro Blízký východ znamená surová nafta, znamená pro Afghánistán mák. Afghánské úřady odhadují, že na 30 % zemědělské půdy roste mák, zatímco OSN odhaduje, že se obhospodařovaná plocha loni zvětšila o 59 %. Experti poukazují na to, že se situace v Afghánistánu mění z kontrolovatelné na nekontrolovatelnou.

Jedním z účastníků tohoto rostoucího průmyslu je podle DEA i Noorzai. Po svém otci zdědil nejen zemi, ale i obchod. Několik afghánských zdrojů tvrdí, že Noorzaiův otec byl úspěšný pašerák drog. „Rozhodně to byl rodinný podnik,“ říkají Západní úřady. Osud rodiny vůdce kmenu byl vrtkavý: komunisté vládnoucí v Afghánistánu až do roku 1989 je připravili o půdu a mladý Noorzai odešel bojovat proti okupačním sovětským silám po bok mudžahedínů. Po odchodu Sovětů si Noorzai vydělal pár tisíc dolarů získáním raket Stinger na příkaz agentů USA. Po válce se Noorzai údajně vrátil k rodinnému obchodu. DEA v roce 1993 Noorzaie charakterizoval jako „bohatého heroinového válečníka a známého obchodníka s drogami“.

Když se v roce 1996 dostal k moci Taliban, Noorzai podle DEA dosáhl vrcholu svého vlivu. Ačkoliv kmenový původ vůdce Talibanu Mullaha Omara není znám, Noorzaiův kmen ho vždy spolehlivě podporoval. Dokonce i když vládnoucí Taliban omezil obchod s opiem, Noorzaiova provázanost s režimem mu umožnila stát se jedním ze čtyř velkých obchodníků, jimž bylo dovoleno pěstovat a zpracovávat mák. To tvrdí Jamil Karzai, současný člen afghánského parlamentu a bratranec z druhého kolene prezidenta Hamida Karzaie. Podle DEA dostala v roce 1997 Noorzaiova organizace nejspíš přes Pákistán a východní Evropu do ulic New Yorku 57 kilo heroinu. Noorzai všechna obvinění popírá.

Noorzaiova pozice kmenového vůdce byla víc než čestná. Vůdcovství není čistě dědičné: původ je sice důležitý, ale vůdce obvykle vzejde z konsensu na základě své vojenské obratnosti, charisma, schopnosti zacházet s penězi a vyjednávat. Když 11. září 2001 změnilo svět, Noorzai všechny tyto kvality potřeboval. Okamžitě pochopil, že USA budou oplácet stejnou mincí a že dny Talibanu jsou sečteny. Ten den byl Noorzai v jednom ze svých domovů v pákistánském hraničním městě Quetta. Co nejrychleji odjel do Afghánistánu, aby se připravil na nadcházející problémy, a pak se těsně před začátkem amerického útoku vrátil do Pákistánu. Vytušil osobní nebezpečí a nemýlil se: jeho těsný vztah s Mullahem Omarem vedl USA k tomu, že ho označily za „vojenský cíl vysoké hodnoty“.

Měsíc po americké invazi Noorzai vzkázal přes jednoho ze svých příbuzných, muže jménem Khalid Pashtoon, že by se chtěl sejít s představitelem americké armády. To, že se Noorzai obrátil právě na Pashtoona, jenž byl navzdory rodinnému poutu klíčovým pobočníkem rivalského domorodého vůdce, s nímž měl Noorzai časté střety, svědčí buď o jeho prohnanosti nebo zoufalství. Ale jeho nepřítel byl jedním z hlavních amerických spojenců na jihu země. Tato aliance každopádně splnila svůj účel. V listopadu 2001, místo aby byl terčem, se Noorzai s Američany sešel.

Noorzai má talent pro dramatická gesta. V lednu 2002 Američany přesvědčil, že s nimi chce spolupracovat a demonstroval jim nejen svou cenu, ale i vliv na svůj kmen, když jim dodal 15 nákladních aut naplněných zbraněmi, včetně zhruba 400 protileteckých střel, které Taliban ukrýval ve vesnicích jeho kmenu. Toto gesto zřejmě mělo požadovaný účinek. Noorzai řekl, že se v několika málo příštích měsících setkal s americkou armádou a důstojníky rozvědky ještě pětkrát. O svých úmyslech říká: „Stabilizovat situaci v Afghánistánu a také pomoci Američanům vyjednávat s umírněnými členy Talibanu o smíru s [novou] vládou.“

Noorzai tvrdí, že hrál klíčovou roli ve vydání talibanského ministra zahraničí, který po invazi uprchl, stejně jako většina vedení, do Quetty. V únoru 2002 oběhly svět titulky, že se Mullah Wakil Ahmad Muttawakil vzdal. Noorzai říká, že svého přítele z dětství pozval, aby si promluvil s Američany, ve víře, že patří mezi „umírněné“, které Washington hledal pro spolupráci. Tehdy ho však Američané poprvé zradili. Místo aby jeho přítele začlenili do afghánské vlády, odvezli Muttawakila do věznice Guantanamo. Zde byl vězněn 21 měsíců. Noorzai zuřil.

Druhý podobný incident přišel o několik měsíců později. Noorzai říká, že přesvědčoval pětasedmdesátiletého bývalého bojovníka mudžahedínů jménem Haji Birqet Khan, jenž měl blízko k Talibanu, aby vyšel ze svého pákistánského úkrytu a sešel se s Američany. Ale několik dní po setkání Birqeta a Noorzaie v Kandaháru na jeho dům zaútočily americké helikoptéry a zabily ho i se dvěma vnoučaty. USA prohlásily, že se dostaly na stopu komplotu Noorzaie a Birqeta, jehož cílem byl útok na americké jednotky. Podle Noorzaie byla tato zpráva falešná. „Byl to nevinný muž, kmenový vůdce, jenž se měl vrátit, aby pomohl,“ prohlašuje Noorzai.

Noorzai toho viděl víc než dost. „Bylo mi jasné, že bych byl další na řadě,“ říká. Proto přestal Američanům pomáhat a uprchl do Pákistánu, kde zůstal dva roky.

Začátkem roku 2004 mu však prý telefonoval bratr prezidenta Karzaiho, aby si s Američany opět promluvil. „Jste kmenový vůdce,“ řekl Wali Karzai podle Noorzaie. „Můžete pomoct.“ Nezávisle na něm Norzaiovi zavolal také Saitullah Khan Babar, jeho přítel a bývalý důstojník pákistánské vojenské rozvědky ISI. Řekl mu, že Američané navrhují setkání na neutrální půdě v Dubaji. Noorzai byl ostražitý, ale souhlasil.

Začátkem dubna 2004 odcestoval do Dubaje, kde se v hotelu JW Marriott setkal se dvěma Američany. Jeden se představil jako „Mike“ ze Zpravodajské služby ministerstva obrany (Defense Intelligence Agency – DIA), druhý jako „Brian“ z FBI. Ten den, stejně jako ještě tři během dalších pěti měsíců, strávili několik hodin křížovým výslechem Noorzaie, během něhož se snažili zjistit, co věděl o několika záležitostech, včetně, jak to Noorzai nazývá, „obchodu s pudrem“. Podle přepisů, které má TIME k dispozici, byli agenti těmito rozhovory občas frustrovaní. Tlačili na Noorzaie, aby jim řekl, kolik peněz z drog šlo na financování Al-Kajdy. „Žádné,“ odpověděl Noorzai. „Ale celý svět tvrdí opak,“ opáčil Mike. Noorzai si stál za svým: „Tomu nevěřím.“

Přítel, který Noorzaie na schůzku doprovázel, prohodil: „Měl bys jim říct všechno, co víš. Chtějí vědět, kolik toho víš. Rozumíš?“ Noorzai odpověděl: „Říkám jim všechno, co vím, ale nebudu říkat nic nepodloženého.“ Američané se pak zeptali, co ví o nejvyšších velitelích Al-Kajdy. Odpovědi nebyly moc poučné. Bin Ladin? Noorzai připustil, že ho jednou „viděl“, a to v Kandaháru koncem 90. let. Co věděl o plánech Khalida Sheikha Mohammeda ohledně 11/9? Nebo o Abu Zubajdovi, veliteli vojenských operací Al-Kajdy? „Říkám vám,“ odpověděl Noorzai popudlivě, „že žádného z těchto Arabů neznám.“

Noorzai svým vyšetřovatelům nepotvrdil ani podezření, že je zapojen do obchodu s drogami. Když se vyptávali, z čeho čerpá finance, řekl jim, že po svém otci a dědečkovi zdědil půdu v Kandaháru a že je majitelem dvou trhů, které mu vynáší až 100 000 dolarů ročně a že kdyby je prodal, dostal by za ně tak 2 miliony. Tvrzení agentů, že od Mullaha Omara převzal do úschovy 500 milionů dolarů z fondů Talibanu, kategoricky popřel.

Noorzai jim však poskytl informace o osobách, které by mohly pomáhat směrovat peníze pro Taliban a Al-Kajdu. Není pochyb o tom, že základní prvky toho, co říká – pokud je to pravda – by byly pro zájmy Američanů nesmírně užitečné. Do určité míry mluví o současných členech afghánské vlády a dalších prominentních Afgháncích, které podezírá ze zapojení do obchodu s drogami – i když stále trvá na tom, že on do něj zapojen nebyl.

Američané tomu nevěřili. 1. června 2004 vydal Bílý dům tiskovou zprávu se seznamem 10 hlavních mezinárodních drogových bossů, kteří „představují hrozbu pro národní bezpečnost, zahraniční politiku nebo ekonomiku Spojených států“. Robert Charles, asistent ministra zahraničí, vzpomíná, že když viděl koncept seznamu, zeptal se: „Proč na tom seznamu nemáme nikoho z afghánských drogových bossů?“ Pak následovala tahanice o jména. Několik jich bylo posunuto nahoru. A tak se nakonec ve finální verzi seznamu na desáté pozici objevilo jméno „Haji Bashir [sic] Noorzai“.

Noorzai byl z velkých ryb tou nejmenší, ale to jen proto, že seznam zahrnoval latinskoamerické těžké váhy, v té době považované za nejmocnější a nejnebezpečnější zločinecké rodiny na planetě. Že Noorzai nevěděl o svém zařazení na seznam 10 největších bossů, jenž byl zveřejněn na mezinárodním webu pro vymáhání práva, značí buď nesmírnou sebedůvěru nebo nedbalost. Ale před dalším přesunem by ho možná bývalo varovalo pouhé vyhledání v googlu.

Při dalších dubajských rozhovorech mu v srpnu Američané dali překvapivou nabídku. Řekli mu, že by byli rádi, kdyby se setkal s více vyššími činiteli a že by to mělo proběhnout v USA. Noorzai opatrně odpověděl: Pouze, říká v přepisu, „když nám zajistí, že zůstaneme na svobodě a nezatknou nás“. Agent jménem Brian se snažil Noorzaiovy obavy zmírnit: „Po tomto setkání bude bezprostřední hrozba [vašeho] zatčení zmírněna.“ Brian mu pak sdělil, že pokud nebude chtít letět do USA, mohlo by se setkání uskutečnit v Dubaji nebo v Pákistánu.

Brian zdůrazňoval výhody plynoucí z Noorzaiovy spolupráce: „Jakákoliv hodnotná informace, kterou nám můžete poskytnout ... o přesunech peněz, o dalších klíčových lidech, s nimiž bychom měli mluvit ... čím více spolupráce se nám [od vás] dostane, tím více na vás bude ve Spojených státech pohlíženo jako na velké aktivum.“ Noorzai si samozřejmě myslel, že to všechno může nabídnout: „Teď se vás [Američanů] nebojím,“ řekl svým vyšetřovatelům. „Kdy poletíme do Ameriky?“

Kdyby věděl o americké politice a neustálých napětích mezi jednotlivými vládními frakcemi víc, možná by do letadla tolik nepospíchal. Vzhledem k jeho čerstvému umístění mezi zločinecké bossy by veřejné jednání s ním znamenalo pro každého amerického představitele politickou sebevraždu. Žalobci a agenti mezi sebou dělají dohody, ale jen u lehčích případů, jestli bude lepší vězení nebo lepší jídlo. Jakmile se z Noorzaie stal oficiální lotr z plakátu, jeho hodnota rychle upadla.

Podle Noorzaie šlo v New Yorku všechno dobře – až do chvíle, kdy ho zatkli. Říká, že nebyl rozrušen, když mu agenti vzali mobilní telefon. Ani když řekli jeho příteli Babarovi, bývalému plukovníkovi ISI, který ho na Manhattan doprovázel, že Noorzai „nespolupracoval“. Jen mu bylo divné, když mu agenti každý den před začátkem výslechu přečetli jeho práva. Tvrdí, že neměl žádnou představu, proč mu vyšetřovatelé stále říkali, že má právo na právního zástupce a právo nevypovídat. Jeden úředník obeznámený s případem pro TIME řekl, že Noorzai byl do USA „přilákán“, čímž naznačil, že cíl byl po celou dobu naprosto jednoduchý: dostat ho do New Yorku a tam ho zatknout. To naznačuje, že všechny schůzky v roce 2004 byly součástí velkého podvodu, který ho měl přesvědčit, že se na něj pohlíží jako na politické aktivum a ne jako na potenciálně zadrženého zločince. Člověka napadá, že šlo o to, aby se z něj policajti pokusili vymáčknout i tu poslední informaci ještě předtím, než se dostane do New Yorku a bude zatčen.

Ale nemohlo to být tak, že nejvyšší představitelé ve Washingtonu ještě debatovali o tom, zda Noorzai skutečně není zpravodajské aktivum, jež stojí za to chránit? „Je to možné,“ říká bývalý zpravodajský analytik, „na jihu by mohl mít stabilizující roli.“ Ohledně rozhovorů mezi úředníky DEA, FBI a DIA, kteří s ním jednali, zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Dva zdroje poukazují na napětí mezi agenturami, ale odmítají vysvětlit, kdy a jak bylo rozhodnuto. Jak říká bývalý vysoký představitel DEA: „Byl to velmi, velmi citlivý případ.“

I kdyby Noorzai nebyl úplně věrohodný, je fér se ptát, proč jeho nabídka nebyla přijata. Washington si jeho zatčením u veřejnosti možná připsal vítězství ve válce proti drogám. Ale někteří úředníci v Kábulu a Washingtonu se dnes tiše ptají sami sebe, zda by využití jeho a oddanosti jeho kmenu nebyla chytřejší volba. Vláda neřekla, že jeho zatčení zmenšilo obchod s heroinem v Afghánistánu. Na válku proti drogám a na válku proti Talibanu se musí pohlížet jako na jeden konflikt – ne jako na dva oddělené cíle. „Je to jedna věc,“ říká jeden vysoký Západní diplomat. „Nemůžete oddělit narkotika od bezpečnostní politiky vlády.“

Slabá vláda v Afghánistánu vytvořila bezpečnostní vakuum, které brání ekonomickému rozvoji a diverzifikaci, čímž nutí chudé farmáře pěstovat lukrativní plodiny jako je mák setý a prodávat je za hotové. Každé úmyslné ničení plodin vedené afghánskou vládou chudé farmáře často přivádí k sympatizování s povstalci.

Dnes na jihu, v tradiční baště Talibanu – kde žije Noorzaiův kmen – radikální islámské skupiny aktivně povzbuzují rozsáhlé pěstování maku, což je ode dnů jejich moci, kdy podle svých puritánských zásad zakázaly drogy a obchod s drogami, dramatický odklon. Proč ta změna? Jak řekl jeden Západní diplomat v Kábulu: „Jsou z toho peníze na financování povstání.“ Ze 3 miliard dolarů, vydělaných loni afghánskými narkobarony, připadne zhruba 800 milionů farmářům, kteří pěstují úrodu. Podle vysokého Západního úředníka v Kábulu je i malá část této sumy „na financování povstání víc než dost – a Taliban dostává víc než malou část.“ Čím víc peněz obchodníci s drogami vydělají, tím víc můžou dát Talibanu, tím víc zbraní si můžou povstalci koupit a tím nebezpečnějším se povstání stává,“ říká Kamal Sadaat, náčelník afghánských protidrogových policejních jednotek.

„Na soud se těším,“ říká Noorzai ve vězení. Bude mít právníka měřícího impozantních 195 cm, s dlouhým rejstříkem prodělaných soudních bitev, pokud ne vítězství. Ivan Fisher si udělal jméno obhajobou usvědčeného zabijáka Jacka Henryho Abbotta. Fisher není pro špatné chlapy nikým neznámým. V 90. letech obhajoval Haji Ayuba Afridiho, člověka považovaného za jednoho z hlavních pákistánských narkobaronů, stejně jako za člověka těsně spolupracujícího s CIA během sovětské invaze v Afghánistánu. Afridi dostal za obchod s drogami tři a půl roku, což bylo tehdy bráno jako porážka obžaloby. Fisher se za svého současného klienta neomlouvá. Tento případ, jak tvrdí, „je o neschopnosti [Bushovy vlády] vést v Afghánistánu válku proti terorismu. Haji Bashar Noorzai chtěl být spojencem, ne nepřítelem.“

Obžaloba ohledně svých plánů mlčí, ale zdroje říkají, že vláda bude trvat na důležitosti Noorzaiova dopadení. On je, jak říká Západní úředník detailně obeznámený s případem, „Pablo Escobar Afghánistánu“. Fisher říká, že jeho klient nebude vypovídat, přestože dokumenty, které měl TIME k dispozici, naznačují, že by možná mohl do celé aféry zaplést hlavní afghánské osobnosti.

Tento soud se může ukázat jako zkušební případ ohledně negativ a výhod plynoucích ze zatýkání a obžalovávání mužů, jako je Noorzai. Převáží potenciální náklady na boj proti terorismu v Afghánistánu nad prospěšností války proti drogám? Toto je druh otázek, které musí USA do svého nového boje o stabilitu doma i v zahraničí započítat.

Noorzai trvá na tom, že jeho nabídka pomoci stabilizovat Afghánistán byla upřímná. Rovněž si je jistý, že svou pomoc nabídl těm správným lidem: „Stále věřím, že jednotky USA a NATO jsou jediné, které můžou pomoci znovu vybudovat Afghánistán.“ Akorát to budou muset udělat bez něj.

Článek Warlord or Druglord? vyšel 8. února v magazínu The Times. Překlad Erik Sedláček - děkuji :-).

Známka 1.0 (hodnotilo 2)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Tuto stránku navštívilo 25 533