Proč uznává Los Angeles Times právo na existenci Izraele?
George Orwell jednou napsal: „Jakmile jednou přejde řeč na určitá témata, beton se rozpustí v abstraktní hmotu a zdá se, že nikdo není schopen přehodit výhybku na řeč, která není banální: monotonní projevy se skládají stále méně ze slov volených pro svůj význam a stále více z frází lepených dohromady jako bloky prefabrikovaných kurníků.“ Taková kombinace vágnosti a čiré neschopnosti vládnout jazykem vede k politické konformitě, varoval Orwell.
K ilustraci Orwellových argumentů není lepšího příkladu, než způsob, jakým je ve Spojených státech prezentován konflikt mezi Palestinou a Izraelem. Vezměme si například úvodník z 9. února magazínu Los Angeles Times, který požaduje aby Palestinci „uznali Izrael“ a „jeho právo na existenci.“ Tohle je dostatečně často opakovaný sentiment, skoro by se dalo říct klišé. Přesto někteří pozorovatelé (posledním z nich byl John Whitbeck specializující se na mezinárodní právo) upozorňují, že tato propozice vytrvale propagována izraelskými advokáty a nekriticky přejímána americkými politiky a žurnalisty, je přinejmenším naprosto nesmyslná.
Především ve formálním diplomatickém jazyku je pojem „uznat (něčí právo)“ tradičně používán jedním státem respektujícím jiný stát. Je doslova nesmyslné, aby ne-stát „uznal“ stát. A navíc ve světě diplomacie je předpokládáno, že takové uznání je vzájemné. K tomu, aby Izrael mohl být uznán, by musel ve stejném okamžiku sám uznat palestinský stát. Izrael to ale stále odmítá. A z nějakého důvodu neexistují respektované noviny, které by publikovaly úvodník laděný v tomto smyslu.
A dále který Izrael by Palestinci měli „uznat“? Izrael tvrdohlavě odmítá jasně deklarovat své hranice. Takže z teritoriálního pohledu je „Izrael“ otevřený koncept. Měli by Palestinci uznat Izrael, který končí na hranicích navržených v roce 1947 v rozdělujícím plánu OSN? Nebo ten rozšířený z roku 1949 (de facto výsledek války z roku 1948)? Nebo Izrael zahrnující také West Bank a východní Jeruzalém, který okupuje už 40 let v přímém porušení mezinárodních zákonů, a jehož hranice jsou přesto takto vyznačeny ve školních atlasech jako součást „Izraele“?
Jen tak na okraj, proč by měli Palestinci uznat stát, který odmítá akceptovat mezinárodní právo, proč by měli uznat stát, který se odmítá podřídit rezolucím OSN a který od roku 1948 odmítá umožnit Palestincům protiprávně vyhnaným z jejich domovů návrat?
Není-li snadné odpovědět na tyto otázky, proč jsou požadovány ústupky na Palestincích? A proč, naopak, nejsou požadovány žádné ústupky na Izraeli?
Orwell měl pravdu. Je mnohem snadnější do nekonečna omílat bezobsažné fráze, než se ptát – nemluvě o hledání odpovědí - na nesnadné otázky. Ale i omílání těch prázdných frází má svůj důvod. Nekonečné opakování mantry, že Palestinci neuznávají Izrael, pomáhá vytvoření obrazu Izraele coby nevinné oběti, která ve vší slušnosti požaduje, aby byla uznána její práva, a jejíž požadavek je neustále odražen krutým nepřítelem.
Ve skutečnosti chce Izrael ještě více. Izrael požaduje po Palestincích (z nichž byla polovina vyhnána ze své domoviny, aby na jejich území mohl v roce 1948 vzniknout izraelský stát) nejen aby uznali, že Izrael existuje (což je konec konců neoddiskutovatelný fakt), ale že „je správné“, že existuje. Že je správné, že byli vyhnáni z domovů, že byli zbaveni svého majetku a svého živobytí, vše jen za tím účelem, aby na jejich území mohl být zřízen izraelský stát. Palestinci jistě nejsou ve světových dějinách jediní, kteří byli vyhnáni ze svých domovů, ale jsou jediní, po kterých bylo požadováno, aby legitimizovali, co se jim stalo.
Pouhé zachování míru bude vyžadovat po Izraelcích a Palestincích usmíření a vzájemné uznání svých práv. Nebude nutné, aby Palestinci morálně zpečetili souhlas s katastrofou, která je postihla. Takže vznášet takový požadavek je přinejmenším nesmyslné, v horším případě cynické a manipulační. Možná to poslouží zájmům Izraele, ale jistě to neposlouží zájmům magazínu Times a jeho čtenářům.
Přesto Times neváhá se opakovaně ztotožňovat nejen s pozicí Izraele, ale i s jeho rétorikou. Například nedávný článek o palestinské menšině v Izraeli referuje o těchto lidech nikoliv jako o Palestincích, ale používá pro ně širší a obecnější označení „Arabové“ - oficiální izraelský termín pro populaci, které upírá politická a lidská práva. Popření přítomnosti Palestinců žijících v Izraeli (a jejich trvalé vazby na ostatní Palestinu) znamená upravovat historii v ohni konfliktu – a také odmítnutí legitimity palestinských požadavků a práv.
Přesně tohle Izrael chce. Skutečně. Jeho požadavek, aby jeho „právo existovat“ bylo uznáno, reflektuje jeho vnitřní strach, ale nikoliv ten z neexistence, ale z vlastního selhání při eliminaci palestinské přítomnosti ve své zemi. Selhání, pro které by verbální potvrzení posloužilo jako utišující medicína a mělo terapeutickou funkci.
Tím, že Times nekriticky přejímá prolhanou terminologii vlastní Izraeli – formu verbálního vymazání designovanou na rozšíření fyzické destrukce Palestiny -, jasně ukazuje, na čí straně stojí.
Má-li Times skutečně zájem na tom, aby jeho čtenáři pochopili hloubku tohoto konfliktu, neměl by předstírat, že existuje pouze jedna jeho strana.
Článek Why Does The Times Recognize Israel's 'Right to Exist'? vyšel 11.3. na serveru commondreams.org.