Čeká nás nový světový řád, nebo Armagedon v bitvě o zdroje?

V roce 1961 Kennedyho administrativa nařídila vypracovat přísně tajnou studii, jejímž cílem bylo zjistit, jakým problémům by musely Spojené státy čelit, kdyby svět přešel z válečné éry do zlatého věku míru. Tato publikace popisuje třístupňový program na odzbrojení americké armády, zrušení vojenských základen a zřízení armády Organizace spojených národů. Tato armáda by byla celosvětovou policejní silou organizovanou za účelem udržování míru na celém světě. Studie dále s naprosto střízlivým a z pohledu dnešní antropocentrické morálky až racionálně „nekřesťanským“ způsobem předkládá základní otázky budoucí existence lidstva. V plné nahotě odhaluje podmínky zachování obecného míru, nahrazení selektivní a národnostní funkce války mírovými mechanismy obrácenými na fundamentální vlastnosti lidského druhu, mluví o záchraně tohoto druhu , o reálném přechodu k celosvětovému odzbrojení, o sociální kontrole, o kontrole populace, o ztrátě národní suverenity atd. Je mnoho nezodpovězených otázek, jak by takový NWO mohl fungovat. Těžko si je možné představit nový světový řád založený na sjednoceném zájmu lidí o společnou budoucnost bez změny současného způsobu myšlení lidí. Jako jeden z možných stimulů změny myšlení lidí ve prospěch NWO se ve zprávě klade vědomí konkrétní a všem zjevné hrozby dopadající na život každého jednotlivce. Takové hrozby již dnes existují, a patří k nim ekologické dopady ničení přírody (globální oteplování), různá ohrožení z vesmíru, pandemické choroby a v neposlední řadě vyčerpání stávajících zdrojů energie, na kterých stojí a padá světová ekonomika. Nikoho jistě neminuly působivé snímky BBC znázorňující dopady podobných katastrofických událostí na život každého z nás.

Leckoho jistě už napadla otázka, jaképak dilema, jakápak volba? Svět přece není černobílý. Zase nás někdo chce strašit kategorickými imperativy klamavé ideologie postavené na ekologickém náboženství? Ne, opravdu nechci být špatným prorokem, ale jsou jistá nepominutelná fakta, nad nimiž je více než vhodné se zamyslet, přestože libovolné jejich budoucí vyústění nemá a ani nemůže mít bezesporný důkaz. Mluvíme totiž o budoucnosti lidstva a taková řeč se podobá hypotézám o budoucím vývoji vesmíru. Lidský svět je souhrn příliš mnoha faktů, sil a vztahů na to, aby mohl být jednoznačně určen lidským rozumem. Nemůže být efektivně řízen ani naplánován, může být však omezen a účelně organizován tak, aby se co nejméně příčil našim poznatkům o vlivu činnosti lidí na jejich vlastní životní prostředí a možnosti dlouhodobé existence.

Základní problém naší budoucnosti je spojen s prvotními zdroji nutnými pro život takový, jak jsme si ho navykli žít a myslet. Prvním a hlavním zdrojem spojeným s otázkou jeho udržitelnosti jsou zásoby fosilních paliv na této planetě. Málokdo z nás si plně uvědomuje, že ropa je pro současnou civilizaci životadárná krev, jež proudí v tepnách její reprodukce a ovlivňuje každou žilku její prosperity. Bez ropy by v současnosti neobstála světová ekonomika ani minutu. Druhý problém se zdroji souvisí s výrobou elektrické energie. Pouze malá část je získávána s obnovitelných zdrojů (voda, slunce, vítr), většina této neodmyslitelné energetické základny lidstva pochází z uhlí či z jaderných elektráren. Je tedy rovněž závislá na zdrojích, které jsou před hranicí vyčerpání a v omezené dostupnosti. Jistě, neříkám tady nic nového, ví ale někdo, s jakými důsledky se bude svět potýkat za 30 let, až bude těchto zdrojů podle reálných předpokladů akutní nedostatek?

Jestliže běžný člověk spoléhá na vědu a mocné tohoto světa, že si s tím problémem nějak poradí, potom tito mocní už tak klidné spaní nemají. Třicet let je příliš krátká doba na to, aby se dalo s přehledem říci, že zdroje fosilních paliv budou plně nahrazeny zdroji jinými. Jediným zatím zdánlivě uspokojivým řešením jsou elektrárny poháněné termonukleární syntézou (známé Tokamaky). Zvládnutí tohoto vědeckého problému je ovšem v nedohlednu. Fosilní paliva jsou zásobárna energie, kterou nás matička příroda obdařila zcela zadarmo, stačí pro ni sáhnout, toť vše. Všechny alternativní zdroje energie je však nutno vyrobit, to se týká jak samotné elektrické energie, tak i pohonných hmot typu vodík či biopaliva. Existuje například již prakticky vyřešený problém s bateriemi schopnými akumulovat dostatečné množství energie na dostatečně dlouhou dobu pro komerční využití v automobilovém průmyslu. Problém je ovšem zcela jinde. K tomu, aby elektrická energie nahradila současnou spotřebu benzínu a nafty, bylo by nutné postavit ne jednu, ale přibližně deset elektráren typu Temelín jen pro Českou republiku. Podobně je tomu s energetickou náročností při výrobě vodíku a jeho zamýšleném využití ve spalovacích motorech. Výroba biopaliv zase vyžaduje jiné zdroje, kterých je už tak nedostatek pro vlastní obživu lidí. Vnucuje se proto nutně otázka: Je možné očekávat hladký přechod na obnovitelné zdroje v dohledném časovém horizontu při zachování současné míry spotřeby energie, která je pro nás tak samozřejmou věcí? Odpověď zní: Nikoliv. Jaká z toho plynou rizika?

Riziko číslo 1: Do 20 let lze očekávat prudký růst cen přírodních zdrojů energie. Z této situace se budou snažit vytěžit ty země, které budou mít největší disponibilní zásoby. Mezi ně patří země středního východu a především Rusko. Tyto země se budou topit ve zlatě, zatímco dosavadní vůdci světové ekonomiky jako USA, budou zápasit o přežití a uchování alespoň minimálního standardu životní úrovně pro své občany.

Riziko číslo 2: Nedostatek přírodních zdrojů, mezi které ovšem patří také voda a orná půda, povede k napětí z důvodu růstu ekonomické moci a uzavřenosti na straně států s bohatšími zásobami a to na úkor států, které vykazují největší spotřebu těchto zdrojů. To může mít za následek válečný konflikt rozměru třetí světové války. Přitom mezi ty ohrožené patří současné mocnosti jako USA a Evropská unie.

Nechceme si myslet, že vůdčí síly západní civilizace neumějí počítat do deseti, proto musíme věřit tomu, že prevenci proti takovým rizikům považují za prioritní úkol a staví se k ní s maximální péčí a vážností. Než ale pojednáme o možnostech a plánech západních mocností, ukažme si krátce stav jednotlivých částí světa, jak na tom jsou právě z hlediska disponibility zdrojů a schopnosti převzít nad nimi kontrolu. Přitom se nechtějme přetahovat o nějaké ty odchylky a nepřesnosti v odhadech zásob světové ropy a vycházejme z toho, že jejich dosavadní využití je udržitelné maximálně 20 let. Pokud tato doba bude o něco delší, určitě lze říci, že vyčerpání fosilních zdrojů dospěje ke své hranici v horizontu desítek let, problém je tedy nutno řešit již nyní. Nelze se totiž na nic spoléhat.

Střední východ: 300 saudských princů jezdí po západním světě, užívá si bohatství ropných magnátů a rejdařů a investuje, kde se dá. Podobně Kuvajt a další s USA spřátelení šejkové. Například v Česku postupně ovládají síť velkých hotelů, heren či obchodních a zábavních center. Člověka napadne, proč nebudují ve svých zemích průmysl a hmotné zázemí rozvinuté společnosti? Chtělo by se říci na přání svých západních přátel? Na druhou stranu, komu by se chtělo investovat do oblastí, kde chybí voda, infrastruktura a kde pálí slunce tak, že se nechce nikomu chodit do práce? O vzdělání a stavu místní populace ani nemluvě. Při ortodoxní působnosti islámu a jeho vlivu na arabské spoluobčany ropným magnátům jejich urozená a božská nadřazenost alespoň lépe prochází. Vyplatí se podporovat extrémisty typu Usáma Bin Ládina, kteří nenávist lidí za jejich nespravedlivé ponížení obrátí proti křesťanskému světu. Vzniká tak i vítaná záminka terorismu pro USA k tomu, aby se obrátili proti takovým bláznům, jako byl Sadám Husajn, kteří si usmyslí, že budou stejně bohatí a mocní bez požehnání Alláha a jeho amerických spojenců. Ropu v zálivu a nyní i Irák má USA pod kontrolou v rámci začlenění arabských magnátů do rodiny společné západní elity pod značkou OPEC. Na řadě je Irán.

Dálný východ: Země jako Indie, Pákistán a další nemají z hlediska zdrojů velký význam. Jiná věc je jejich populační exploze, dopady změn klimatu na zdroje jejich obživy a možné humanitární problémy spojené s migrací. Daleko vážnější hrozbou je Čína. Ta dnes patří k zemím s mohutným hospodářským rozvojem, přitom desítky tisíc lokálních nepokojů a sociálních bouří v různých oblastech ročně hrozí přerůst v nezvladatelný požár. Co je však hlavní, Čína je potencionálním spotřebitelem ropy nepředstavitelných rozměrů. Těžko lze jen domyslet, co nastane, když si milióny Číňanů usmyslí vyměnit kola nebo mezky za automobil. Tady je každá rada dobrá. Je tedy na čase zatáhnout čínskou lidovou vládu do elitní sestavy a snažit se o to, aby poměry v zemi zaznamenávaly co nejnižší míru pokroku. K tomu je ovšem třeba si zajistit dostatečně silné pozice v jejím okolí. Kazem na takové tváři je čínská nevyzpytatelná mentalita a problémy s kmenovými společenstvími v oblastech jako Afghánistán, Pákistán a podobně. Indie v ten moment začíná hrát rovněž významnou roli jako možný spojenec s Čínou a nedej bože, aby došlo k militantní ose Indie, Čína a Rusko.

Rusko: Ruská otázka má svoji naprosto výjimečnou a nenapodobitelnou příchuť. Ruský Kraken se pomalu probouzí ze zimního spánku a z letargie způsobené rozpadem asijské federace a rychlou ztrátou mocenských pozic. Jeho přechod ke kapitalismu je zdlouhavý a bolestný. Rusko si je však vědomo svých strategických možností a bohatství zdrojů, ve kterých se mu nikdo nemůže rovnat. Navíc si uvědomuje, že zaspalo dobu v otázce zbrojení a rovnováhy sil ve světě. USA podle svých strategických plánů sledujících doktrínu vlastní nezranitelnosti z kterékoliv části zbytku planety docílily jednoznačné převahy v systémech obrany a útočných zbraní nové generace. Tato doktrína zajišťující 100% protiraketovou obranu podporovanou z vesmíru a schopnost neutralizovat všechny útočné hlavice nepřátel ještě před startem či v první fázi letu bude dovršena okolo roku 2010. Spadají do ní i raketové základny v Polsku a radarové zařízení v České republice. Naopak Rusko se svými těžkopádnými raketovými systémy schopnými jaderného útoku bude do konce tohoto desetiletí na nejnižším stavu své bojeschopné síly díky odepisování velké části raketové výzbroje do šrotu. Na výzbroj konkurující USA nejsou peníze ani dost času. Rusko se navíc vzdalo po dohodách z USA svých mobilních a méně zranitelných raketových systémů. Nyní existuje reálná jistota, že USA je schopno jediným náhlým úderem s využitím arzenálu svých 100 tisíc okřídlených střel zničit ruská stacionární raketová sila dřív, než se vzmůžou na nějakou reakci. Doufejme však, že toto nemá Amerika ve svém strategickém plánu a Rusko to jako přímou hrozbu namířenou proti jeho nezávislosti nebude ve svém výsledku považovat. Přímá jednání a konzultace mezi vládními činiteli obou stran probíhají nepřetržitě. Na druhou stranu vize budoucího zbohatnutí a moci z jednostranného ovládnutí zbytku světových zdrojů při bezpečnostním zajištění ve svazku s Čínou a Indií může být pro zmítanou ruskou ekonomiku více než lákavá. Trochu silové převahy ze strany USA proto neuškodí. Mohla by udržet Krakena v klidu a v náklonnosti pro lepší časy spolupráce.

Jižní Amerika: První, co mě napadne se slovy latinská Amerika, je magický realismus. Lze si jen těžko představit bolestnější kombinaci křesťanské nelásky ke světu, živelnosti, mýtického založení původních obyvatel a cesty k lidskému prozření. V otázce hlavních zdrojů je Jižní Amerika závislá na ostatním světě. Jediným zdrojem bohatství je jí zemědělství, deštné pralesy a láska k Bohu. Jedno vylučuje druhé. Zemědělství ukrajuje sedmimílovými kroky nenahraditelné plíce naší planety, křesťanská morálka rozpolcuje země kontinentu na věčně revoltující liberálně osvobozenecké skupiny směřující k socialismu. Současným problémem je sílící odpor k ekonomickému diktátu svých severoamerických sousedů. Jak se staví socialismus k přírodním zdrojům ve prospěch sociální spravedlnosti a společenského pokroku, to všichni víme. Ekologický otazník nad zánikem deštných pralesů je však problémem obnovitelnosti přírodních zdrojů planety té nejvyšší priority.

Afrika: Je světadíl, který je dosud zasažen vědecko technickou revolucí a světovou civilizací jen okrajově. Afrika dala údajně světu AIDS a charitativní cítění. Veškerá materiální pomoc hladovějícím černošským kmenům se však míjí účinkem. Poslední vzedmutí vlny směřující k podpoře vzdělání se rozptýlilo v archetypálním sociálním uspořádání přírodně orientovaných rodových komunit. Bude asi dobré ponechat černošské muže v klidu posedávat na prostranstvích svých vesnic rozptýlených v džungli a těšit se na přízeň svých několika žen vracejících se s dětmi po celodenní sháňce za potravou. Jejich produkce dětí je dosud vyvážena přiměřenou úmrtností a nenáročným způsobem života těchto přírodních lidí. Myslím, že o naši péči příliš nestojí, a jiným způsobem nám neškodí. Možná se cítí šťastnější, než my. Zásahy civilizace do jejich života obvykle přinesly jen násilí a nářek nevinných žen a dětí. Afrika nepředstavuje pro světové společenství aktuální problém, pokud nebude zneužita ve prospěch někoho jiného.

Pro světové společenství se z hlediska přechodu na obnovitelné zdroje energie rýsují přibližně dvě cesty. První závisí na schopnosti vědy najít takové způsoby výroby paliv a energie, které budou ekonomicky srovnatelné s dosavadními zdroji přírodními. Do té doby je záhodno, aby stávající ložiska ropy, zemního plynu a uhlí byla společným bohatstvím všech, a k jejich čerpání se přistupovalo rovnoměrně, s rozvahou a bez zištných ekonomických tlaků. Ve hře je totiž čas. Dostatek času na propracování technologií a přechodu na nové systémy. Druhá cesta, s níž je nutné počítat, vychází z možné skutečnosti, že nové zdroje energie budou příliš drahé a nákladné na to, aby se při jejich reálném využití mohlo plýtvat energií a zdroji tak, jako se to děje nyní. Nebude možné zajišťovat dopravu zboží z jednoho kouta světa na druhý, nebude možné využívat individuálních dopravních prostředků k pohodlí a potěše každého, jak se mu zlíbí. Bude nutné změnit zcela hodnotový žebříček konzumních svobod a naučit se žít z lokálních zdrojů v omezeném počtu a v systému komunitních a regionálních celků s nutnou dávkou soběstačnosti při kolektivním a domovském způsobu života. Bude nutné slevit ze spotřeby a nároků na hmotné zajištění vyžadující energii a přírodní zdroje.

Obě cesty mají společného jmenovatele, obě vyžadují stejnou podmínku k tomu, aby mohly být uskutečněny: Svět se musí sjednotit v nový světový řád, který bude schopen zajistit a prosadit jednotné chování lidí v přístupu ke zdrojům lidské existence. Takový svět nevznikne sám o sobě a musí být k němu prošlapána cesta z nejvyšších mocenských postů, které disponují světovou ekonomikou a mají v ruce sdělovací prostředky vhodné k utváření nového společenského mínění. Takový svět musí umět vnímat přírodu jako společné bohatství, se kterým je třeba nakládat podle společného rozumu a cítění. Takový svět, pokud v něm prostí lidé nemají být souborem mechanických ovcí ovládaných elitou, musí najít cestu ke ztracené povaze lidství, jíž se člověk stává součástí celku a jako kulturní tvor dokáže mluvit a rozumět ve vztahu k obecným otázkám společenství, v němž našel zakotvení. Na takový svět bychom měli být připraveni a ne se k němu nechat dovléct vnější mocí či nevyhnutelnou nutností. Takový svět by měla mít na mysli politika současných vyspělých států při jejich seskupování do velkých nadnárodních superstátů, které se pro nový světový řád stanou nutným základem. Jen takový budoucí svět ospravedlní současné mocenské tlaky, převahu vojenských systémů a násilné zasahování do problémových oblastí světa stran USA a jeho spojenců. Jiný svět jako výsledek prosté hegemonie jedné světové síly nad zbytkem populace ani není možný, protože společenství tak velkého množství lidí se nedá dost dobře řídit natož pak ovládat. Výsledný řád musí být spontánně přijatým řádem a jako spontánní řád musí také dál fungovat.

Převzato z www.nekultura.cz.