Kauza Pechanec – špatné svědomí české justice

19.3.2007 Komentáře Témata: Nezařazeno 5701 slov

K jedněm z nejokázalejších mediálních hysterií dochází bezesporu v případech tzv. „rasových vražd“. Dříve, než krev v žilách oběti stihne vychladnout, bývají média plná srdceryvných příběhů a jasných odsudků „bestiálního vraha“. Soud již pak pouze vyměří exemplární trest tomu, na koho medii vedená ruka spravedlnosti ukáže prstem. Nejkřiklavějším případem je příběh Vlastimila Pechance, který si odpykává sedmnáctiletý trest za něco, co zcela evidentně nespáchal.

Mám to štěstí – a říkám to s plnou odpovědností – že jsem Vlastu znal osobně. Vždy patřil k lidem, kterých jsem si pro jejich idealismus, čestnost, upřímnost a poctivost vážil. A vážím si jej i dnes pro víru ve vyšší spravedlnost a vytrvalost, s jakou hrdě čelí svému nelehkému osudu. Zároveň tím přiznávám svou zaujatost, která však nemůže ovlivnit fakta, jež jeho vinu zcela vylučují. Těžko si asi kdokoli z nás umí představit, co Vlasta asi prožil a stále prožívá.

Prolog

Vlastimil Pechanec prožívá šťastné období. 11. 8. 2001 se bude ženit a má v plánu se se svou nastávající manželkou odstěhovat do domku za městem. Po mnoha trpkostech, jež si v životě prožil, se zdá, že se na něj konečně usmálo pomyslné štěstí.

Cituji z odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2002:

„Měl jsem snoubenku, měl jsem práci, chtěli jsme se brát a stěhovat do domku za městem. Žádná myšlenka mi nebyla tak vzdálená jako riskovat všechny tyto hodnoty a perspektivy, které jsem navíc v životě zažíval poprvé, a pouštět se do jakýchkoliv protizákonností. Nejméně by mě pak napadlo na někoho zaútočit zbraní. Zároveň však nyní příliš tvrdě tuším, že minulost může pro člověka být velké břemeno. Díky svému předchozímu životu jsem se totiž jako osoba pachatele tohoto činu hodil jak policii, státní zástupkyni, tak zřejmě i části veřejnosti. Jako pachatel jsem se hodil do té míry, že i soud v moji vinu spíše uvěřil, než aby jí bezpečně prokázal.“

Ve špatnou dobu na špatném místě

Je pátek, 20. 7. 2001. Vlasta je se svou snoubenkou a několika přáteli na svitavské diskotéce V zatáčce. Kolem půl dvanácté dopil druhou láhev piva a šel k baru, aby si koupil další. Ve chvíli, kdy platil, přiběhl jeden z pořadatelů s tím, že na parkovišti před diskotékou leží někdo pobodaný a je třeba zavolat záchranku.

Vlasta se chystal zavolat ze svého mobilního telefonu, ale barmanka byla rychlejší. Byl zvědav, co se stalo, ale než stihl vyjít ven nebo se zeptat pořadatele, přiběhlo z venku několik lidí, kteří na něj zezadu skočili a povalili ho s tím, že pachatelem je on. Vlasta se ohradil, že je to nesmysl, protože byl po celou dobu uvnitř, což mu dosvědčili i všichni okolo. Lidé, kteří jej osočili, se mu v zápětí omluvili. Prý někdo venku vykřikl jeho jméno. Vlasta je rozčilen a chce jít ven, ale snoubenka ho přemluví, aby zůstal s ní.

K čemu venku došlo? Podívejme se na výpověď lékaře (před Krajským soudem v H.K.), který přijel se záchrankou a na místě ošetřoval poškozeného:

„Při našem příjezdu byl poškozený těžce zraněný, celou dobu uváděl, že ho to bolí, naříkal bolestí. Ke zranění nic neuváděl. Při našem příjezdu ležel na zemi, okolo něj byl hlouček lidí. Ležel kolmo k restauraci, pod ním žádné věci nebyly. Žádné jméno tam nepadlo, lidé uváděli, že ho někdo píchnul, nikdo z nich nevěděl kdo. Nevím, zda tam byla policie. Situace na místě byla dost emotivní.

Na místě jsem zraněného prohlédl, pak jsme ho naložili, v sanitce mu pomáhali. Zraněný nespolupracoval, a tak se nám nepodařilo změřit tlak.

Nikoho jsem o jeho stavu neinformoval, zákon nám to zakazuje. I když je změření tlaku velmi důležité, nemohli jsme mu jej změřit, protože zraněný nespolupracoval.“

Oto Absolon je převezen do svitavské nemocnice. Z výpovědi chirurga MUDr. Jaroslava Dobrovolného (před Krajským soudem v H.K.):

„Převzali jsme pacienta na vozíku. Na lehátku byl převezen na sál, před operací uváděl, že ho to bolí, k případu nic neuváděl. Operován byl několik hodin, po operaci byl napojen na plicní ventilaci.“

Během několika minut přijela také policie – dvoučlenná hlídka (policisté Konečný, Zika) s psovodem (Lachman – ten nebyl nikdy vyslechnut!). Policisté místo činu nezajišťují a ani se nepokoušejí pronásledovat pachatele v černém oblečení, který měl utíkat směrem k parku Jana Palacha. Je třeba zmínit, že Vlasta měl na sobě bíle triko s logem města Svitavy a světlé kalhoty. Policisté si zapisují lidi, jež hodlají následujícího dne vyslechnout jako svědky. Zdaleka ne všechny přítomné! K tomu, že jeden z policistů pozná mezi přítomnými značně podnapilého synovce (v černém oblečení), se dostaneme později.

Asi po čtvrthodině si policisté zavolali ven před diskotéku i Vlastu. Ten vysvětlil, že nemá tušení, co se venku stalo, a popsal incident, ke kterému došlo uvnitř. Domluvil se s policisty, že stejně jako někteří další účastníci diskotéky bude druhý den doma, aby s ním mohlo být sepsáno svědectví. Asi po dvou hodinách policisté diskotéku opustili, a ta pokračuje dál. Vlasta se svou snoubenkou zůstává až do konce – do tří do rána.

Údajnou vražednou zbraň – zavírací nůž, který měl někdo vyhodit z okénka na záchodě – nalezla servírka druhého dne. Ta je následně z případu vyňata jako bezpředmětná, jelikož na ní nebyly objeveny žádné stopy (otisky, pachová stopa, DNA), které by usvědčovaly Vlastu, dokonce ani stopy krve oběti. Velikost čepele navíc neodpovídala hloubce bodných ran. Když jsme zmínili DNA, podle znalecké expertízy, se DNA Vlastimila Pechance na oblečení oběti nevyskytovala, stejně jako se DNA oběti nevyskytovala na oděvu, jenž měl v osudnou noc na sobě Vlasta, čímž je vyloučeno, že by mezi nimi došlo k strkanici, jak popisují cikánští „svědci“.

Pechanec – „vzorový pachatel“

Na tomto místě bych neměl zamlčet, že Vlasta nebyl v mládí úplně bez poskvrny. Dokonce byl již soudně trestán – odseděl si dva roky za poranění cikána při rvačce (9. 8. 1997 ve Svitavách). A v brzké době ho čekal trest za rvačku s anarchisty. To bylo také zřejmě příčinou prvotního podezření a následně společně se záznamy o tom, že se účastnil oslav narozenin svých „extremistických“ kamarádů a demonstrace legální politické strany, hlavním – vyjma rozporuplných svědectví vlastně jediným – důkazem jeho „viny“. Ještě před sdělením obvinění (!) proběhla médii zpráva, že vrahem Oty Absolona je „skinhead“ či dokonce „místní neonacistický leader“ Vlastimil Pechanec. Ale k tomu se dostaneme později.

21. 7. ráno jeho matce telefonuje cikánka, která s ní dříve pracovala, a oznamuje ji, že je Vlasta podezřelý z pobodání cikána. Vlasta matce vysvětlil, co se toho večera stalo, najedl se a šel si ještě lehnout. Vstal kolem desáté. O půl jedenácté přijela policie kvůli domluvenému svědectví a odvezla ho na místní oddělení PČR, kde byli vyslýcháni i někteří další účastníci diskotéky.

V 10:55 začíná podávat vysvětlení (jakožto svědek) policistům z Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové. Po pár minutách je však odveden do čekárny. Tam zůstává čtyři hodiny. Pak výslech pokračuje. Je dotazován na to, jestli zná poškozeného Otu Absolona. Policisté na Vlastu tlačí, aby jim řekl, kdo vraždu spáchal nebo prý obviní jeho. Je na něj vyvíjen psychický nátlak, avšak jak může prozradit pachatele, když ho nezná? Nátlak eskaluje tím, že Vlastu rozčilený policista shodí ze židle a oznámí mu, že ten poškozený ráno zemřel. Proto jim „to nemá komplikovat a říct, kdo to byl nebo se přiznat sám“. Výslech končí obviněním Vlastimila Pechanece z vraždy s rasovým podtextem (§219 odst.1,2 písm. g)). Je kolem 20. hodny a Vlasta je v šoku. Přijíždí přidělený právník, který mu doporučuje, aby odmítl vypovídat, neboť je unaven.

22. 7. je uvalena vazba, s odůvodněním Mgr. Máši (Okresní soud ve Svitavách), že „obviněný se hlásí ke hnutí skinheads, má ostříhanou hlavu nakrátko, užívá oděv potvrzující příslušnost k tomuto hnutí a útok proti poškozenému byl veden pro jeho rasu…“, a následuje eskorta do vazební věznice v Olomouci. Pak, 31. 7. 2001, přesun do vazební věznice v Hradci Králové. Od advokáta se dozvídá o obrovské mediální kampani, která je proti němu vedena a v níž je označován za vraha a i někteří politici pro něj žádají – ačkoli ještě neproběhl soud – výjimečný trest. V září 2001 je odsouzen na 14 měsíců za dřívější střet s anarchisty. V únoru 2002 začíná u Krajského soudu v Hradci Králové soudní proces.

Obžaloba přichází se svědky, kteří ač tvrdí, že Vlastu znají, popisují jej úplně jinak, než vypadá ve skutečnosti, že byl v osudnou noc oblečen v černém (jak je uvedeno výše, byl v bílém triku a světlých sepraných džínech). Také jejich výpovědi se vzájemně rozcházejí. Jeden svědek například tvrdí, že Vlasta přicházel od baru, druhý od vchodových dveří – tedy z opačné strany. U soudu vypovídají skrytě přes mikrofon a soud zamítá Vlastovu žádost, aby svědci, pokud mají čisté svědomí, vystoupili a veřejně ho označili za pachatele. „Věděl jsem, že by mi to do očí neřekli a moje svědomí je čisté,“ říká Vlasta. Konfrontace je soudem zamítnuta. Na svědky, jejichž vyslechnutí žádá obhajoba, dojde až na konci vyšetřování, po více jak půl roce. Pokud vůbec…

Tím začíná celé spektrum „záhad“. Znalci z oboru soudního lékařství jednoznačně a nezpochybnitelně vyloučili, jak ve znaleckém posudku, tak ve svědecké výpovědi v soudní síni, že by se celý incident mohl odehrát tak, jak tvrdili tři cikánští svědci. Nikdy nebyla provedena rekognice fotografií podezřelého svědky obžaloby, kteří Vlastu popisovali naprosto jinak, než skutečně tehdy vypadal. Vyšetřovatel nevyslechl zdaleka všechny svědky, dokonce ani ty, kteří byli v době útoku bezprostředně u místa činu. Plánek místa činu neodpovídal skutečnosti.

Za zmínku rozhodně stojí i fakt, že se v bezprostřední blízkosti poškozeného vyskytovali dva lidé, jejichž popis odpovídal popisu pachatele. Leoš Řezník a Robert Homoláč, který měl mít podle jednoho ze svědků s cikány u vchodových dveří rozepři. Homoláč u soudu vypovídal, že si kvůli značné opilosti nic nepamatuje. Soud to nevzal na vědomí. V době, kdy se o něm začalo spekulovat jako o možném pachateli, „rozpomněl se“ a začal uvádět, že pachatelem byl Vlasta a on vše viděl. Řezník zase seděl – jak vypověděl – se svými kamarády v době incidentu na schodech, takže musel mít vše na očích. Přesto všichni shodně tvrdí, že nic neviděli. Řezník i Homoláč – oba v černém, oba se hlásili k hnutí skinheads. Dnes z nich jsou údajně narkomani.

A teď pozor: Jeden z policistů, kteří měli zajistit místo činu, byl strýc Leoše Řezníka.

A teta Roberta Homoláče byla dlouholetou soudkyní Krajského soudu v Hradci Králové (Mgr. Jílková, v roce 2001 odešla do důchodu). Ano, toho soudu, který Vlastu odsoudil!

Pro Vlastu hovoří také fakt, že i dlouholetý anarchista Jakub Polák, který se jal vystupovat jako zmocněnec rodiny poškozených, upozorňoval na rozpory ve výpovědích svědků. V den, kdy měl před soudem pronést závěrečnou řeč (v níž hodlal upozornit na do očí bijící rozpory), byl svého zmocnění zproštěn. Nestor českých anarchistů Jakub Polák asi nepatří k lidem, kteří by se vyjádřili ve prospěch „skinheada“, aniž by k tomu neměli vážný důvod. Veřejně prohlásil, že „Pechanec není vrahem, ale zástupnou obětí nezájmu státního systému, který kryje pravděpodobnější pachatele“.

In dubio pro reo

„V pochybnostech ve prospěch žalovaného“, zní tato zásada. Státní zástupkyně i soudy usilovně plnily politickou objednávku bez ohledu na neexistenci byť JEDINÉHO důkazu. První rozsudek padl u Krajského soudu v Hradci Králové 29.3.2002: Třináct let. Tento rozsudek Vrchní soud v Praze zrušil a věc vrátil zpět kvůli chybám krajského soudu. Krajský soud provedl další výslechy a 17. 10. 2002 vynesl stejný verdikt, jako v předchozím případě. Následovalo další odvolání. 4. 3. 2003 vynáší Vrchní soud v Praze ústy předsedy odvolacího senátu Martina Zelenky definitivní rozsudek:

Výjimečný trest: SEDMNÁCT let ve věznici se zvýšenou ostrahou (!).

„Člověk, který tohle nezažil, nepochopí tu bezmoc a beznaděj mísící se se zlostí,“ komentuje rozsudek jeho oběť – Vlastimil Pechanec, který si neuměl představit, že by jej odvolací soud vůbec mohl odsoudit.

Pikantní je, že 7. 11. 2002 – tedy ještě před pravomocným odsouzením – zaznívá na sedmé schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z úst její místopředsedkyně Miroslavy Němcové:

„…Jako příběh může posloužit vyšetřování a soud s Vlastimilem Pechancem, skinheadem, který byl uznán vinným z rasově motivované vraždy svitavského Roma Oty Absolona.“

„Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen,“ je zásada presumpce neviny (§ 2 odst. 2) zákona č. 141/1961 Sb., Trestního řádu). Pro naše politiky byl však Vlastimil Pechanec vrahem ještě dříve, než byl pravomocně odsouzen.

Začátkem března 2002 (po „propuštění“ z vazby – nástup výkonu trestu 14 měsíců ve věznici s ostrahou za střet s útočícími anarchisty z 19. 11. 2000 v České Třebové (§ 202/1 – výtržnictví)) byl převezen k výkonu trestu do Valdic u Jičína, kde však podle slov dozorců nemohl dlouho zůstat z důvodu, že si tam odpykával trest za brutální loupežnou vraždu dvou důchodců (kvůli nástěnným hodinám a bezcennému obrazu) Dušan Absolon, bratr zavražděného Oty, a několik dalších Absolonových příbuzných.

28. 3. 2002 se s Dušanem Absolonem při převozu do Hradce Králové skutečně střetává na předeskortní prohlídce u lékaře. Ten se ho snaží napadnout – nejprve slovně, když vidí, že jej Vlasta ignoruje, tak jej napadne na schodech zezadu. Vlasta vyjadřuje svůj odpor proti útoku, čímž incident končí.

2. 4. 2002 následuje převoz do věznice Plzeň – Bory. 4. 3. 2003 vynáší Vrchní soud v Praze, jak již bylo řečeno, výjimečný sedmnáctiletý trest. 4. 4. 2003 je Vlastimil Pechanec pravomocně převeden z ostrahy (C) do zvýšené ostrahy (D) k výkonu tohoto trestu. Ve stejný den s ním natáčí Česká televize reportáž pro pořad Fakta, která však nebyla nikdy vysílána (!).

Co se dělo potom? To je otázka přímo na Vlastu. Zaslal jsem mu nástin článku a níže uvedené otázky do borské věznice a obratem mi přišly odpovědi. Některé pasáže jsou dosti subjektivní, nicméně je nechci krátit. Důvod je jednoduchý – nechť si každý vytvoří úsudek sám.

Mohl by jsi čtenářům popsat další vývoj? Co následovalo po vynesení pravomocného rozsudku? Jaké právní kroky jsi prostřednictvím svého právního zástupce již podnikl a jaké plánuješ? Co velkohubé organizace na ochranu „lidských práv“ – pro ty asi nejsi tím, kým by se měli zabývat, mám pravdu?

Po vynesení trestu tohoto vykonstruovaného a zpolitizovaného procesu, jsem byl v šoku a uvědomoval jsem si tento smutný fakt stále více. Musel jsem se psychicky obrnit proti bezpráví, což bylo velmi těžké. Dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně bylo zamítnuto a stížnost pro porušení zákona k Ústavnímu soudu v Brně nebyla podána mým tehdejším právníkem JUDr. Stanislavem Fišerem z Hradce Králové včas. Zmeškal totiž dvouměsíční lhůtu od převzetí pravomocného rozsudku státním zástupcem, i když, kdo má vědět, kdy jej vůbec převzal, že? To je velmi absurdní zákon! O JUDr. Fišerovi jsem se později dozvěděl, že byl „za bolševika“ vojenským prokurátorem, takže je otázka, zda promeškání lhůty stejně jako některé jeho další postupy nebyly ovlivněny z vyšších míst, čemuž mnohé nasvědčovalo.

Na doporučení redaktorky České televize jsem vzal právníka JUDr. Jana Žižlavského z Brna, který projevil zájem mne zastupovat zdarma, ale když ani po více jak roce neučinil žádný úkon v mé kauze, kromě návštěvy místa činu a konstatování, že je to „justiční bordel“, jsem ho zbavil právního zastupování v mé kauze. Od listopadu 2005 mám nového právníka, jehož jméno na jeho přání neuvádím. Tento právník je placen v standardních cenách úkonů, leč celkově finančně velmi nákladných. Ve financích je také stále problém, vzhledem k tomu, že je potřeba více úkonů a příprav nových důkazů k žádosti o obnovu procesu, o které veřejně rozhoduje stejný senát prvního stupně, tedy Krajský soud v Hradci Králové, na základě předložených důkazů, které nebyly ještě předloženy dříve, se rozhodne, zda žádosti o obnovu vyhoví či ji zamítne.

Bylo podáno asi 12 žádostí o milost prezidenta ČR, ale všechny byly zamítnuty. Nežádám však o milost, ale o spravedlnost, která je stále nejen slepá, ale i hluchá. V roce 2003 jsem podával stížnost přes ministra spravedlnosti, ale nebylo mi vyhověno kvůli oné promeškané lhůtě dvou měsíců (§ 266a odst.1 tr.ř.) . O této lhůtě jsem nebyl nikdy informován.

Jedinou šancí zůstává tedy obnova procesu, jak jsem se shodl s mým právníkem při jeho návštěvě 22. 11. 2006 na Mírově. Některé nové důkazy už jsou k dispozici, ale je jich potřeba více, aby byla větší šance na obnovu procesu. Jsou třeba hlavně přímá svědectví lidí, že poškozený měl konflikt s někým jiným, což zpochybňuje lživé výpovědi cikánů, ze kterých si soudy vybraly jen to, co se jim hodilo k mému odsouzení, ale jasné důkazy a svědectví o mé nevině ignorovaly!

Proběhlo už několik veřejných demonstrací proti mému věznění. 21. 2. 2004 v Praze před Ministerstvem spravedlnosti ČR, za účasti 50-60 lidí, kteří mě přijeli podpořit i přes celou ČR. Druhý veřejný protest s pochodem se konal 22. 7. 2006 ve Svitavách za hojné účasti médií (včetně britského štábu BBC, která o mé kauze natáčela dokumentární film) pochodovalo proti bezpráví na 130 lidí z celé ČR i ze Slovenska. Svitavská akce by se měla letos opakovat. Touto dobou se plánuje zde v Plzni na parkovišti před věznicí demonstrace na mou podporu a proti bezpráví, pravděpodobný termín 17. 3. 2007. (Demonstrace byla úřady na přání plzeňské policie zakázána. Další postup zatím není jasný.)

Poskytnul jsem několik rozhovorů. V květnu 2004 magazínu Obrana národa, č.12 (www.svedomi.cz), v listopadu 2005 pro slovenský časopis Hlas národnej stráže, č.17 (www.nss.sk), v květnu 2006 pro zine Pretoria, v prosinci 2006 pro Dělnické listy, č.11 (www.delnickastrana.cz), v únoru 2007 pro stránky www.splat.cz a nyní i pro Zvědavce. 

Napsal jsem také několik článků do novin (např. reakce na článek Jiřího X. Doležala v Lidových novinách nebo na prohlášení štvavého obsahu, v němž svitavští cikáni po veřejném protestu 22. 7. 2006 ve Svitavách chtěli otevřeně porušovat lidská práva – má reakce byla uveřejněná v Novinách Svitavska (dnes Svitavský denník) 4. 8. 2006).

Z organizací k tzv. ochraně lidských práv jsem se obrátil na pražskou pobočku Amnesty international a bylo mi odpovězeno, „ať se nezlobím, že mi nemohou pomoci, že pomáhají jen vězňům svědomí…“, což mě dostatečně znechutilo proti těmto pokryteckým pseudohumanistům. Přesně, jak uvádíš, Michale, nejsem pro ně tím, kým by se měli zabývat, poněvadž pro ně jsem otevřený český nacionalista odmítající jejich utopický sen o multikulturní společnosti a jejich pokrytecké postoje a falešnou pseudohumanitu.

Plánují se i další projekty, mimo jiné i sdružení, které by mělo aktivně upozorňovat na nespravedlivé procesy, porušování svobody projevu, poskytovat právní rady, atd. Mnoho lidí se shoduje, že je takovéto sdružení dnes velmi zapotřebí. Na mou podporu běží také petiční akce za obnovu procesu. Jsou šířeny i letáky a samolepky.

Nějaký čas jsi pobýval na známém hradě Mírov – v nejtěžším českém kriminále, můžeš popsat, jak probíhá život mezi nejtěžšími zločinci?

Do státní věznici na hradě Mírov u Mohelnice jsem byl přemístěn z Borů 7. 8. 2003 na vlastní žádost, poněvadž Mírov je pro mou rodinu a příbuzné mnohem blíže na návštěvy (ze Svitav 35 km), což bylo hlavně kvůli mým rodičům, kteří po mém uvěznění vážně onemocněli a přítelkyni s dcerou.

Oproti Borům jsem byl na Mírově bez práce, hlavně kvůli vysokému trestu (bezpečnostní opatření u výjimečných trestů nad 15 let) a problémům se zády. Mírov je tvrdé vězení, ale člověk se musí obrnit, poněvadž ve vězení je jako „voják na nepřátelském území“, mezi vrahy, zloději, feťáky, úchyláky – pedofily, podvodníky, drogovými dealery, ale to je asi v každém vězení s jediným rozdílem, že zde jsou ti horší.

Člověk je ve „zvýšené ostraze“ („D“) na Mírově většinu času zavřený na cele, kromě jedné hodiny vycházky na oplocené části nádvoří a v případě I.SVD (skupina vnitřní diferenciace) je možnost mít na cele televizi a hodinu a půl denně mít otevřenou celu s možností vyjít na chodbu. I.SVD jsem měl od února 2006 za slušné chování, úklidy (rajóny) a plnění programu zacházení (kroužky jako čtenářský, práce na PC, kondiční cvičení, právní minimum, amatérská výuka jazyků, hudební kroužky, lepení modelů, akvaristika, apod.). Já jsem plnil PC, čtenářský, angličtinu, právní minimum (z toho jsem měl nejlepší hodnocení) a kondiční cvičení.

Chodil jsem také do posilovny, abych měl více pohybu a zlepšil si fyzičku, což se dařilo úspěšně.  Po mém příjezdu (na Mírov) jsem byl ve sprše napaden 11. 8. 2003 cikány, zrovna, když jsem si namydlil obličej, a tak mám na tyto hrdiny i památku – jizvu (4 stehy) nad levým obočím. Od té doby jsem měl od cikánů klid, až na výjimku z 23. 7. 2006, kdy na mě při ranním „sčítáku“ na chodbě (na 8. oddíle, kde bylo mnoho cikánů) někteří cikáni pokřikovali ohledně protestu ve Svitavách, načež jsem se rázně ohradil, aby „drželi hubu, když neví, o čem mluví“, a zároveň se mě snažil jeden větší cikán napadnout (tradičně) zezadu, ale i proti němu jsem se v rozčilení ohradil s tím, že překračuje mé hranice a zda stojí o zbytečné problémy. Celá chodba ztichla a byl opět klid, když je člověk tím zmiňovaným „vojákem na nepřátelském území“, musí si vydobýt respekt, což je někdy těžké, ale musí potlačit strach.

Nyní si odpykáváš svůj nezasloužený trest v prostorách borské věznice v Plzni. Jaký je rozdíl oproti Mírovu?

Zpět na Bory do Plzně jsem byl překvapivě převezen z Mírova 7. 12. 2006 bez udání důvodů! Zkrátka přišli: „Sbalte se, zítra jedete pryč.“ Nic víc. Byl jsem v šoku, poněvadž na 16. 12. 2006 jsem měl povolenou nestandardní návštěvu – bez zrakové a sluchové kontroly, po dobu 5 hodin, za odměnu – poprvé za dobu vězení. Zpočátku jsem eskortu odmítal, ale nakonec mě psycholožka přemluvila, neboť by vězeňská služba použila násilných prostředků.

Rozdíl zde na Borech je oproti Mírovu veliký. Ve „zvýšené ostraze“ („D“) je zde jen 10 vězňů, to je po onom známém útěku Roztočila a Čabrady v listopadu 2005, kdy „D“ byli odvezeni převážně do Valdic u Jičína. Cely jsou zde malé, pro 2 vězně, ale jako nekuřák s I.SVD mi vyhovuje, když mám klid na cele, ale to je asi jediné pozitivum.

Zde nemohu mít na cele televizi ani vařič jako na Mírově, pouze varnou konvici a to jen z místní vězeňské kantýny, kterou jsem si musel koupit. Také přístup zaměstnanců Vězeňské služby ČR je zde většinou horší, zvláště jeden místní vychovatel je velmi arogantní. Když mi např. poštou přišla kniha „Pravicový extremismus a radikalismus v ČR“ z roku 2003 od soudního znalce a politologa Miroslava Mareše, tento pan vychovatel ji poslal zpět, aniž by mě seznámil s obsahem zásilky, jak mu ukládá zákon. Jen mi řekl: „Byla tam kniha, kterou vám nepovolím, protože je v ní vyobrazen hákový kříž a zdvižená pravice.“ Na to jsem argumentoval tím, že jde o legální knihu, která nemůže jako celek nic propagovat, zvláště, když je autor soudním znalcem. Také jsem uváděl, že kniha je mé vlastnictví, poněvadž jsem ji dostal na konci roku 2003 jako dárek od kamarádů ze Svitav a je tam věnování. Vše bylo marné, napsal jsem stížnost řediteli věznice, že jsou zde porušována má práva. Výsledek? Nikdo prý nic neporušil! Ruka zde ruku myje! To však není vše, začaly se mi ztrácet dopisy, jak odeslané, tak příchozí. Dokonce i od mé mamky, která to vše dosti prožívá, když jí nepřijde dopis a neví, co se děje. Psychicky jí to velmi škodí a to je při léčbě rakoviny, kterou má, velmi špatné!

Zde je i strava horší, i když na Mírově to nebyla žádná sláva, dalo se jíst aspoň 75% jídla, tady je to o 40% horší. Z kroužků aktivit zde je pro „D“ jen filmový a motoristický. Vycházka probíhá v kleci v rohu věznice, kde nic, krom dvou laviček a hromady holubích výkalů, není!

Chci se tedy dostat zpět na Mírov, poněvadž sem na Bory – do Plzně – je to na návštěvy velmi daleko (ze Svitav pro rodiče 350 km! A pro příbuzné z Prešova 800 km!). Hlavně, že by měli být vězni blízko bydliště.

Nad důvodem mého přemístění (prý na příkaz Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR) se prý na Mírově uvádí, že mě tam nemohli nechat údajně proto, že tam má být někdo s kým nesmím přijít do kontaktu. Napadá mne jediný logický důvod, a to, že v červnu 2006 byl na Mírov z Valdic u Jičína přemístěn Dušan Absolon (bratr Oty Absolona), který tam je na předvýstupním oddělení (v srpnu 2007 má mít údajně výstup po 14 letech za brutální vraždu dvou důchodců v Hradci nad Svitavou), ale rozhodně nehrozil nějaký střet, poněvadž to není žádný hrdina a co jsem slyšel, tak jen nadával, ale fyzicky by mu strach nedovolil. Údajně si také není jist tím, že jsem skutečným pachatelem vraždy, jak mi řekl jeden vězeň, který s ním byl ve Valdicích.

Uvidíme, jakými kroky do budoucna se podaří dojít až k cíli a spravedlnosti (mé rehabilitaci). Neměl bych ještě opomenout skutečnost, že k mému přemístění z Mírova na Bory došlo „překvapivě“ jen pár dní po odeslání rozhovoru pro Dělnické listy.

Proběhlo několik akcí na Vlastovu podporu, bylo zasláno několik stížností na různá místa. Přesto zůstává NEVINNÝ člověk v kriminále. O síle Vlastova kamarádství svědčí i to, že i po tolika letech je mnoho lidí, kteří na něj nezapomněli a snaží se mu všelijak pomáhat. A spolu s ním doufají, že spravedlnosti bude jednou učiněno za dost.

Závěrečná slova patří rovněž Vlastovi (Mírov, 14. 10. 2003):

„Mé svědomí je čisté a nehodlám se vzdát mnoha let svého života bez boje za prokázání pravdy a mé neviny! Nikdy se nepodrobím těmto lžím. Budu bojovat tak dlouho, než se ukáže pravda a zprostí mně těch lží o tom, že jsem vrahem. Mám tušení, že jsem také oběť - oběť tohoto systému. TAM, KDE VLÁDNE BEZPRÁVÍ, JE ODPOR POVINNOSTÍ!!!“

Poznámka: V textu používám pro označení etnika původně používané a dle mého názoru důstojné slovo cikáni. Nemá v tomto pojetí rozhodně žádný pejorativní nádech. Jsem naopak toho přesvědčení, že označení Romové je daleko více urážející.

Zdroje:

Sdílet na Facebooku Odeslat na Twitter

Známka 1.3 (hodnotilo 61)

Diskuze

47 příspěvků
( 47 nových)