Carter a útočící hejno

Proč to prezident Carter udělal? Proč riskoval, že jeho klidné stáří a pomalu pohasínající sláva budou pod nemilosrdným útokem izraelské páté kolony? Protože byl pohnut soucitem, tím nejvznešenějším křesťanským citem, s trpícími a utlačovanými. Viděl utrpení Palestiny a nemohl mlčet. Povznesl ctihodnou americkou tradici: stejně jako Mark Twain, když odsoudil americká zvěrstva na Filipínách nebo Henry Thoreau, když byl proti válce s Mexikem. Ale je to i mezinárodní tradice: Multatuli odhalil holandská zvěrstva v Indonésii, Roger Casement to udělal v případě Belgičanů v Kongu, Radishchev oplakával osud ruského rolníka. A jejich hlasy změnily náš svět, i když ne hned. Carter není radikál – muž horkokrevnější povahy by volal po naprosté eliminaci hanby zvané „židovský stát“. Carterovo poselství je měkké a mírné, tak měkké a soucitné, že ho nepřijmou jen lidé arogantní a opilí mocí. Ostatní (včetně mne) jsou tvrdší a otevřenější, ale na druhou stranu, my ostatní nejsme bývalí američtí prezidenti.

Proč teď? Systém apartheidu v Palestině byl už před deseti lety dost hrozný na to, aby opravňoval jeho intervenci, ale tato zoufalá bezmoc, jíž jsme dnes svědky, je nový fenomén. Naděje, které žily po Camp Davidu, po míru s Egyptem, po konferencích v Madridu a Oslu, jsou mrtvé. Rok tvrdé blokády vyústil v konfrontaci mezi palestinskými stranami a židovský sen o vnitropalestinské občanské válce se blíží k naplnění. Svatá země je na pokraji zhroucení. Prezidentu Carterovi je 82 let a ničeho se nebojí. V tomto věku, v tomto stadiu života státníci asi říkají, co si myslí, stejně jako bývalý malajsijský premiér Mohammad Mahathir, když odešel do důchodu. Je na čase říct si hořkou pravdu: ideologické a duchovní vedení Západu, vyrvané z rukou církve, přešlo do rukou uzurpátorů ze Sionu. Dokud vládnou, Palestina nemá žádnou šanci.

Ačkoliv je většina obyčejných amerických Židů normální a rozumná, tato rozhodnutí jsou dělána super-bohatými, super-mocnými, super-šovinistickými Židy, kteří jsou jiní. Oni jsou tou silou prosazující válku. Carter chce zastavit pohromu na Středním východě přesvědčováním těch rozumných a odmítáním těch arogantních. Tak se prezident připojil k debatě, protože tradiční privilegovaná vrstva v USA se snaží znovu získat svůj ztracený vliv a zachránit zemi, kterou miluje, před zničením. Privilegované vrstvy USA se svým úžasným majetkem, tradicemi a kořeny zjistily, že jsou Židy s jejich smrtícím sevřením médií a univerzit odsouvány na druhou kolej: duch skutečně vládne nad hmotou. Zprávy Baker-Hamilton Iraq Study Group a Walta s Mearsheimerem jsou v této intifádě privilegovaných vrstev prvními vypálenými salvami. Židovský americký novinář (s trvalým pobytem v Izraeli, píšící pro izraelský Ha’aretz) jménem Burston správně poznamenal, že „skutečným Carterovým cílem byla organizovaná americká židovská komunita“. Carter poukazoval na hlavní důvody apartheidu ve Svaté zemi, říká Burston:

* Židovská kontrola nad [americkou] vládou: „Pro členy Kongresu by bylo téměř politickou sebevraždou obhajovat vyvážený vztah mezi Izraelem a Palestinou, naznačovat, že by se Izrael měl podrobit mezinárodnímu právu anebo obhajovat spravedlnost nebo lidská práva pro Palestince.“

* Židovská kontrola nad [americkými] médii: „Ještě těžší je pochopit, proč komentáře hlavních novin a časopisů ve Spojených státech ukazují takovou zdrženlivost, naprosto v protikladu k soukromým hodnocením vyjadřovaným dost důrazně jejich korespondenty ve Svaté zemi.“

Po Carterově vyjádření na něj organizované židovstvo okamžitě zaútočilo – tomu se nelze vyhnout! Na mé rodné Sibiři můžete během krátkého a divokého léta pozorovat hejna komárů útočících na koně; každý malý piják krve lační po své kořisti. Oslepené a zuřící zvíře po chvíli letí střemhlav šíleným sprintem a brzo nachází smrt v bezedných bažinách. Židé vyvinuli stejný styl útoku. V žádném případě nikdy nemluví jen jeden hlas, ale vždy se jedná o masový útok zleva i zprava, zdola i shora, dokud se napadený jedinec, zbitý a poražený, s ostudou neodplazí pryč.

Každý útočník je tak malý a bezvýznamný jako jednotlivý komár, ale jako hejno jsou strašní. Sledujte je jednotlivě: Dershowitz, zastánce mučení a zabíjení rukojmí, obávaný plagiátor, který nikdy nebyl zvolen do žádné mocenské funkce a nemá žádný respekt, si žádá debatu s prezidentem. To skutečně přesahuje všechnu drzost; ale Dershowitz je podporován ostatními Židy na vrcholných pozicích a jeho směšný požadavek podporují univerzity i média tak dlouho, dokud tato zlodějská nula nedostane odpovídající vysílací čas v TV, aby prezentovala „svůj případ“. Dalším komárem je Deborah Lipstadtová, nula stvořená novinami Washington Post. Spousta jiných je ještě menší než tito dva, například 14 Židů, kteří se vzdali svých pozic v Carter Center. Kdyby neměli média ve svých rukou, nevyslyšel by je nikdo kromě jejich manželek.

Jejich metoda je naprosto jednoduchá: místo na argumenty se zaměří na osobu protivníka. Tak, místo abychom se bavili o apartheidu v Izraeli, mluvíme o Jimmy Carterovi, jestli je bigotní a antisemita nebo ne. Skutečná odpověď je „nepodstatná“: Carterova láska nebo neláska k Židům nemá s apartheidem v Izraeli co dělat. Pokud mluvíme o situaci v Bosně nebo v Kosovu, také neprobíráme naše city vůči Srbům, Albáncům nebo Chorvatům. Ale Židé jsou jiní!

Například generál Wesley Clark řekl, že bohatí Židé, velcí donátoři washingtonských politiků, prosazují válku s Íránem. Dobrá, o tom lze diskutovat, možná to lze dokonce popřít, ale oni místo toho převedou debatu na jiné téma, zda je Clark antisemita. Matthew Yglesias vytahuje srovnání od Protokolů siónských mudrců po nezbytnou citaci Foxmana, který říká, že se Clark „zapletl do konspirační bigotnosti“. Od této chvíle musí Clark bránit sám sebe a chlapci se postarají o to, že s tím bude mít plné ruce práce. I tady je skutečná odpověď nepodstatná: koho zajímá, jestli je Clark bigotní? Možná je to taky pedofil a lichvář, ale to nemá ad hominem vzhledem k tomu, co řekl, žádný význam. A obvinění „vy nemáte rád Židy“ se moc neliší od „vy nemáte rád svou tetu“.

Dobrá kniha na to, aby si člověk zvykl na tento druh útoků, je Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova: tato nádherná kniha ukazuje útok hejna židovských kritiků na spisovatele, jenž si dovolil psát o Kristovi. A skutečně, kdokoliv se zmíní o Kristovi, dřív nebo později to zažije.

I já sám jsem okusil útok tohoto hejna. Po tsunami v Thajsku jsem zjistil, že židovská organizace Zaka přinutila Thajce odložit masové pohřby obětí o den nebo dva navzdory reálnému a bezprostřednímu nebezpečí epidemie nemocí, aby se vyhnula skutečné katastrofě: že by posvátná židovská těla mohla být nedopatřením pohřbena spolu s gojimy. To mi bylo řečeno členy Zaky, kteří byli na svůj čin hrdí. Já jsem o tom pak napsal (Tsunami v Gaze). Publikovalo to několik webů. Pak proti mně začal britský Žid jménem Manfred Ropschitz vést osobní kampaň. Další Židé se k tomuto boji připojili a debatovali o tom, jestli jsem Žid nebo „švédsko-ruský nacistický antisemita“, jako kdyby to mělo na příběh o tsunami nějaký vliv. Místo aby to smetli ze stolu, začali toto dráždivé téma rozebírat i další podporovatelé Palestiny. Diskuse probíhaly od Timesů až po e-mailové debaty, až to nakonec další židovský „antisionista“ s hlubokým uspokojením komentoval: „Šamír byl marginalizován a získal špatnou pověst.“

Ropschitz se nesnažil vyvrátit samotný příběh, protože ten byl pravdivý. Napsal: „S ohledem na armádu novinářů, která se tsunami zabývá, bych už musel o takových šokujících zprávách slyšet – kdyby byly pravdivé. Já jsem novinář a nevěřím tomu.“ Ne, gentlemani, pokud bude pro Ropschitze tohoto světa pravdivý příběh nepřijatelný, neuslyšíte ho. Budou vás štvát až do nejvzdálenějšího kouta světa a není moc lidí, kteří by chtěli jejich dobře naplánované útoky riskovat. Člověk musí být opravdový kamikadze, aby do takového boje šel. Tihle Ropschitzové, ti docela obyčejní Židé, kteří se plně ztotožňují se svou komunitou, jsou pro útok hejna klíčoví. Existuje spousta židovských mediálních vládců a ještě víc židovských editorů, ale jsou to Ropschitzové, kdo upevňuje stranickou linii. Tito ochotní katani naší svobody, tito pěšáci mediálních vládců automaticky brání „Židy“ (to jest organizovanou židovskou komunitu) za každou cenu. Obyčejní lidé židovského původu mohou mít jakýkoliv názor. Stejně tak obyčejní Američané nerozhodují o tom, jestli jejich země napadne Írán nebo ne. Ale Bush a Cheney nemůžou vést iráckou válku sami a židovští vládci médií by byli bezmocní bez svých ochotných katanů svobody.

Jak si povšiml Eustace Mullins, legendární americký spisovatel, jehož velmi úspěšné knihy (jdoucí do milionů) nebyly nikdy publikovány ani distribuovány tradičním tiskem, nežidovští filosemité jsou ještě horší. Napsal:

„Do spojení tří hlavních [amerických] národních televizních sítí bylo obecně známé, že byly všechny vlastněny, ovládány a kontrolovány Židy. Teď konečně, aspoň to tak vypadalo, křesťané v Americe mohli mít svou vlastní křesťanskou televizní síť, na níž by mohli sledovat zásady křesťanského náboženství. Aspoň to tak vypadalo. A když CBN zahájila vysílání, co bylo jejím denním poselstvím? Musíme milovat Židy. Musíme podporovat stát Izrael ve všem jeho drancování a nemorálním pustošení svatých křesťanských relikvií v rodišti našeho spasitele. Musíme pomáhat Židům a především se musíme vyhnout největšímu hříchu, hříchu „antisemitismu“, ať jím je cokoliv. Dokonce ani židovské sítě nevysílají tak nestydatě pro-židovskou propagandu jako Christian Broadcasting Network.“

Tento týden ve Francii zemřel muž, skutečný světec, známý pod laskavým přízviskem „Abbe Pierre“, kněz, který bojoval v hnutí odporu, pomáhal bezdomovcům a chudým a byl velkým přítelem Palestinců. V roce 1996 byl téměř uštván k smrti poté, co vyjádřil podporu dalšímu příteli Palestiny, Rogerovi Garaudymu, který napsal knihu Zakládající mýty izraelské politiky (The Founding Myths of Israeli Politics). Jako oběť útoku židovského hejna odešel do ústraní do Itálie a Švýcarska, opuštěn mnoha lidmi, za něž bojoval. Jeho smutný osud by si měli Francouzi zapamatovat a měl by trápit jejich svědomí. Jestliže Panna Orleánská byla popravena britským okupačním režimem (ačkoliv s využitím francouzských kolaborantů), pro ty, kdo ostrakizovali Abbe Pierra, žádná taková omluva neexistuje: ti byli jen vystrašeni útokem hejna.

Tento strach z útoků židovských hejn už přinesl lidstvu mnoho utrpení. Ve 30. letech volal slavný americký letec Charles Lindbergh po tom, aby se Spojené státy nezapojovaly do blížící se války v Evropě. Byl napadán židovskými médii jako nacista a sympatizant Hitlera, byl pošpiněn a „přes noc se Lindbergh stal z kulturního hrdiny morálním vyvrhelem“. Dnes Ameriku tytéž síly opět ženou do nové války, tentokrát na Středním východě. Pojďme to zkusit a zastavit je tím, že budeme odvážní, stejně jako je to v židovské chasidské duchovní písni „haikar lo lefahed bihlal“ – nejdůležitější věc je vůbec se nebát. Carter nám přinesl naději, že tu je Amerika, s níž může svět žít: neagresivní, demokratická Amerika, jejíž politika není ovládána bohatými donátory, ale obyčejnými Američany, kteří hlasovali proti válce, a kteří se dnes shromáždili ve Washingtonu a volají po zastavení stupňování válečného napětí.

Článek Carter and the Swarm vyšel na serveru israelshamir.net. Překlad: Erik Sedláček.